ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.59.2008:54
sp. zn. 8 Afs 59/2008 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: Ing. L. Ř.,
Zemědělská farma Probos, zastoupená JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Jiráskova
614, Česká Lípa proti žalovanému: Celní ředitelství Ústí nad Labem, El. Krásnohorské
2378/24, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2007, čj.
718/07-200100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 30. 4. 2008, čj. 59 Ca 2/2008 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 11. 2007, čj. 718/07-200100-21, zamítl odvolání
žalobkyně proti platebním výměrům na daňové penále ze spotřební daně z minerálních olejů
podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“)
za zdaňovací období měsíců ledna a července až prosince 2004, čj. 209/05/1562/02,
čj. 204/05/1562/02, čj. 4969/04/1562/25, čj. 4297/04/1562/25, čj. 3533/04/1562/25,
čj. 3024/04/1562/22 a čj. 1207/04/1562/22, všechny ze dne 15. 11. 2006.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne
30. 4. 2008, čj. 59 Ca 2/2008 – 32. V odůvodnění svého rozhodnutí předně uvedl, že rozsudek
téhož soudu ze dne 25. 9. 2007, čj. 59 Ca 17/2006 – 35, týkající se platebních výměrů
za neoprávněně vrácenou spotřební daň žalobkyni za stejná zdaňovací období, na které
navazuje řízení o daňovém penále, nabyl právní moci dne 29. 10. 2007. Proto není důvodná
žalobní námitka, že rozsudek krajského soudu nenabyl právní moci, neboť byl napaden kasační
stížností. Na věci by nic neměnilo, ani pokud by byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalobkyně by nebyla na svých subjektivních právech zkrácena ani v případě, pokud by ji bylo
v řízení o kasační stížnosti a v řízení následném vyhověno, neboť by ji byla vrácena nejenom daň,
ale i penále. Správní orgán dodržel zákonné podmínky pro uložení daňového penále podle
§63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“); nebylo o něm
rozhodováno předčasně či jiným vadným způsobem. Krajský soud nemohl akceptovat návrh
žalobkyně na přerušení řízení, jelikož pro to nenastaly důvody předvídané v ustanovení
§48 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností,
v níž se dovolala stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Podle stěžovatelky je kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu předčasné
a zbytečně zatěžuje soud, neboť vyřešení podstatné a předběžné otázky je očekáváno v rámci
podané kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu čj. 59 Ca 17/2006 - 35, o níž rozhoduje
Nejvyšší správní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Afs 103/2007. Pro přezkum rozhodnutí
týkajícího se daňového penále je podstatná zákonnost rozhodnutí přezkoumávaných
v druhém - shora specifikovaném - řízení. Podstatou celé věci a konečného rozhodnutí nemůže
být formalistický výklad ustanovení §57 odst. 9 zákona o spotřebních daních, byť z jazykového,
gramatického či logického výkladu správný, ale skutečné posouzení toho, zda žalobkyně pohonné
hmoty fakticky zakoupila a použila je v souvislosti se zemědělskou výrobou, tj. splnila podmínky
stanovené zákonem. V řízení vedeném pod sp. zn. 59 Ca 2/2008 bylo pak řešeno pouze to,
že předchozí rozhodnutí nabylo právní moci a podání kasační stížnosti nemá na rozhodnutí
soudu význam. Stěžovatelka má tudíž za to, že rozhodnutí krajského soudu ze dne 30. 4. 2008,
čj. 59 Ca 2/2008 - 32 není správné, a proto navrhla, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc
vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil s odůvodněním, že se ke skutečnostem
uvedeným v kasační stížnosti již dostatečně vyslovil ve vyjádřeních k předchozím žalobám.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §63 odst. 1 daňového řádu je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou
částku daně nejpozději v den její splatnosti. Daňový subjekt musí uhradit penále na určitou daň,
jakožto přímý důsledek porušení své daňové povinnosti. Daňové penále vzniká přímo ze zákona
a správce daně daňovému subjektu pouze deklaruje jeho výši a současně mu formou platebního
výměru ukládá povinnost toto penále v náhradní lhůtě uhradit. Podle §58 daňového řádu
je penále příslušenstvím daně a jako takové sleduje její osud.
K otázce přezkumu penalizačních rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud například
v rozhodnutí ze dne 11. 5. 2005, čj. 1 Afs 137/2004 – 62, www.nssoud.cz, z něhož lze pro nyní
posuzovanou věc dovodit, že žalovaný při přezkumu rozhodnutí, kterým bylo stanoveno penále,
zjišťuje, zda existuje pravomocné rozhodnutí, kterým byla subjektu řádně sdělena povinnost
uhradit dlužnou částku spotřební daně z minerálních olejů, zda skutečně nebyla platební
povinnost splněna ve lhůtě stanovené v tomto rozhodnutí a zda je penále počítáno za každý den
prodlení počínaje dnem splatnosti daně a konče její platbou. Pokud byly splněny tyto podmínky,
pak již zkoumá jen to, zda bylo penále stanoveno jen po dobu vymezenou zákonem a vypočteno
ve správné výši. Obdobně postupuje i soud při přezkoumání rozhodnutí ve správním soudnictví,
při zachování zásady dispoziční.
V podstatě jediná kasační námitka vztahující se k samotnému daňovému penále směřovala
k předčasnosti vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu. Lze proto říci, že stěžovatelka
proti samotnému rozhodnutí o penále nic věcně nenamítá, poukazuje jen na nezákonnost
rozhodnutí o nevrácení spotřební daně. Ve zbytku kasační stížnosti se zabývala oprávněním
správce daně neuznat nárok na vrácení daně z tzv. „zelené nafty“ z důvodu, že některé údaje
do dokladů o prodeji vydávaných na základě §57 odst. 9 zákona o spotřebních daních
doplňovala samotná stěžovatelka a nikoliv prodejci pohonných hmot. Těmito skutečnostmi
se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2009, čj. 8 Afs 103/2007 – 58,
kterým kasační stížnost stěžovatelky zamítl a na jehož odůvodnění v této souvislosti plně
odkazuje. Potvrdil jím zákonnost dodatečných platebních výměrů vydaných celním úřadem,
protože stěžovatelka nesplnila podmínky pro vracení spotřební daně z minerálních olejů.
Pro úplnost je třeba uvést, že samotnou žalobou se na právní moci správního rozhodnutí
nic nemění. Obdobně je tomu i u kasační stížnosti (jakožto mimořádného opravného prostředku)
ve vztahu k právní moci rozsudku krajského soudu. Ostatně lze souhlasit s krajským soudem,
že i kdyby byla stěžovatelka se svou druhou kasační stížností úspěšná, nebyla by vydáním
platebních výměrů na daňové penále nikterak zkrácena na svých subjektivních právech, jelikož
by jí tato penále byla v souladu s ustanovením §63 odst. 5 daňového řádu vrácena společně
se spotřební daní z minerálních olejů z úřední povinnosti. Dodatečné platební výměry vydané
na základě zprávy o daňové kontrole ze dne 6. 8. 2005, čj. 5083/05-1562-03 v soudním přezkumu
krajského i Nejvyššího správního soudu obstály, a proto obstojí i rozhodnutí ve věci daňového
penále.
Stěžovatelka tedy se svou námitkou neuspěla, přičemž v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť neměla ve věci úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu