ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.73.2007:111
sp. zn. 8 Afs 73/2007 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: J. C., zastoupeného
JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, PSČ 120 00,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná 12, PSČ 120 00, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2004, čj. 5986/04-110, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2007, čj. 6 Ca 219/2004 – 64,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2007, čj. 6 Ca 219/2004 - 64,
se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému
platebnímu výměru vydanému dne 15. 7. 2003 Finančním úřadem v Příbrami, č. 10300003314,
jímž dodatečně stanovil žalobci základ daně z příjmů fyzických osob za rok 1998 ve výši
7 500 000 Kč a vyměřil daň ve výši 3 000 000 Kč. Důvodem bylo, že žalobce v rozporu s §24
odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neoprávněně zvýšil výdaje za rok 1998
zúčtováním úhrad faktur vystavených společností QUICKSILVER CONSULTANTS LIMITED
(dále jen QCL) za bourací a demoliční práce, přičemž neprokázal, že šlo o výdaje vynaložené
na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.
Městský soud v Praze žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Ztotožnil se s právním
hodnocením žalovaného i správce daně, že žalobce neprokázal výši a příčinnou souvislost
vynaložených nákladů k dosažení, zajištění či udržení svých příjmů. O tyto náklady proto správce
daně oprávněně zvýšil základ daně.
Správní orgány podle městského soudu správně a úplně zjistily skutkový stav věci.
Důkazy, které nabízel žalobce, pouze prokázaly skutečnost, že obdržel několik faktur
od společnosti QCL, a že zaplatil částky odpovídající těmto fakturám na účet v nich uvedený.
Po přezkoumání důkazních prostředků založených ve spise však soud dospěl ke stejnému závěru
jako žalovaný, tedy že z nich již nevyplývá, že fakturované částky představovaly smluvní cenu
za práce sjednané mezi žalobcem a společností QCL ve smlouvě o dílo z 9. 9. 1997 (stavebně
demoliční práce, které měly být dle harmonogramu provedeny v době od 24. 1. do 24. 5. 1998
v objektu Tatra II Smíchov Praha). Žalovaný v podáních ve správním řízení i v žalobě opíral svá
tvrzení o klíčovou námitku, že podstatné pro danou věc je, že práce sjednané ve smlo uvě o dílo
byly skutečně provedeny, zaplaceny a peníze odeslány na účet třetí osoby uvedený ve fakturách.
Touto skutečností se však dle jeho názoru správní orgány dostatečně nezabývaly. Městský soud
k této klíčové námitce zaujal stejný postoj jako žalovaný a zdůraznil právě nutnost prokázání
nejen vynaložených nákladů, ale i příčinné souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením
žalobcových příjmů. Žalobci se však nepodařilo prokázat, že by smlouva o dílo se společností
QCL byla platným právním úkonem, jímž se žalobce pouze nepokusil zastřít neoprávněné snížení
základu daně. Dovozoval to z těchto skutečností:
Žalobce tvrdil, že dne 9. 9. 1997 uzavřel se společností QCL smlouvu o dílo a že předmět
smlouvy byl oboustranně splněn; prokazoval to písemnou smlouvou o dílo a fakturami
vystavenými společností QCL; dále žalobce prokazoval, že QCL smlouvu plnila prostřednictvím
slovenské společnosti MER-TEX Rožňava, s. r. o. (dále jen MT), a to předávacími protokoly
na dílčí plnění (které měly sloužit jako podklad pr o následné faktury a v nichž je vždy uvedeno,
že QCL předává žalobci prostřednictvím MT část demoličních prací dle harmonogra mu) a plnou
mocí podepsanou 22. 1. 1998 mezi QCL a Ing. I. A. za MT. Podle obsahu plné moci zmocnila
QCL společnost MT, aby za ni provedla pro žalobce demoliční práce specifikované v čl. I odst.
1) smlouvy o dílo. Dále žalobce na podporu svých tvrzení předložil stavební deníky; v těch však
soud (shodně se správními orgány) neshledal žádný důkaz o tom, že by sjednané práce skutečně
provedla QCL (prostřednictví MT), neboť v nich neexistuje žádné rozlišení prací, které měla
provést MT od ostatních subjektů působících na stavbě. Informace plynoucí z těchto deníků
označil sám žalobce v žalobě za irelevantní, neb oť jejich vedení je podstatné pouze pro vztah
investora a jeho dodavatele.
Úhradu ceny za dílo pak žalobce prokazoval výpisy ze sv ého účtu, z něhož vyplynulo,
že prováděl platby jednotlivých faktur na účet třetí osoby – D. H. Žalobce rovněž předložil
smlouvu o postoupení pohledávky mezi QCL a D . H. z 25. 5. 1998, jejímž předmětem byla
pohledávka za žalobcem ve výši 131 700 GPB „podle faktur č. 980228/003, 980320/003,
980330/003“, tedy faktur vystavených QCL a žalobcem proplacených, a to ve výši odpovídající
sjednané ceně za dílo.
Ke vztahu žalobce a p. H., na jehož účet proplácel veškeré faktury, městský soud
zohlednil obsah protokolů o ústním jednání ze dne 22. 7. 2002 a 10. 9. 2002, z nichž vyplynulo,
že žalobce p. H. vůbec neznal; k dotazům správce daně nedokázal rovněž uvést žádn é informace
o QCL ani MT.
Městský soud se zabýval také zprávou daňového ředitelství Slovenské republiky,
kterou si vyžádal správce daně v rámci mezinárodní výměny daňových informací o daňovém
subjektu MT. Z této zprávy a z přiloženého výpisu z obchodního rejstříku dle soudu vyplynulo,
že předmětem činnosti této společnosti v letech 1997 – 8 byla „montáž, oprava měřící a regulační
techniky a její servis, nákup a prodej průmyslového zboží a služeb, správa, údržba a opravy
tepelných zdrojů a rozvodů a revize elektrických zařízení“. Ing. I. A., který za MT odsouhlasil
zmocnění v plné moci ze dne 22. 1. 1998 (a který ve faxové zprávě z 27. 6. 2003 předložené
žalobcem potvrdil na žádost žalobce, že v období prvního pololetí roku 1998 vedl demoliční
práce na staveništi v Praze – Smíchově pro QCL) nebyl statutárním orgánem MT a dle výpovědi
jednatelky MT nebyl ani zaměstnancem ani jinak pověřenou osobou. Ze zprávy dále vyplynulo,
že v roce 1998 MT nevykázala žádné výnosy plynoucí od QCL a nedoložila ani uzavření jakékoli
smlouvy s QCL.
Uvedené důkazy spolu s dalšími listinami založenými ve správním spise městský soud
hodnotil
takto:
Spojitost uzavřené smlouvy o dílo s QCL a plateb na účet p. H. nebyla prokázána.
Žalobce p. H. vůbec, jak uvedl do protokolů, neznal, přesto mu proplatil celou cenu za dílo, a to
dříve, než byly jednotlivé faktury vystaveny. Věřitelst ví p. H. není prokázáno ani smlouvou o
postoupení pohledávky, neboť ta byla uzavřena teprve v době, kdy cena za dílo byla již žalobcem
zcela uhrazena, jinak řečeno jeho závazek a t omu odpovídající pohledávka již zanikla. Předmět
postoupení tedy v době uzavření smlouvy již neexistoval.
Také provádění prací v souladu se smlouvou o dílo nebylo prokázáno; ze stavebních
deníků neplyne, které práce prováděla MT, naopak, v některých případech je z nich zřejmé,
že práce prováděl sám žalobce. Také nebyl prokázán vztah m ezi smluvním zhotovitelem QCL
a jím údajně zmocněnou společností MT: nebylo zjištěno, že by Ing. A ., který zmocnění
podepsal, a který rovněž za MT podepisoval předávací protokoly, byl oprávněn za MT jednat,
neboť ve zkoumaném období nebyl ani jednatelem ani zaměstn ancem této společnosti; dále
na základě informací předaných ze Slovenské republiky soud zh odnotil, že má za prokázané,
že se MT v období sjednaném pro provedení díla zabývala zcela odlišným předmětem činnosti,
v České republice neuskutečňovala žádné obchodní aktivity a tedy nepracovala ani na zakázce
„Tatra II“, neměla ani obchodní kontakty s QCL.
Všechny uvedené závěry svědčí o tom, že správc e daně dostatečně zpochybnil údaje
uváděné žalobcem v daňovém přiznání, neboť žalobce neprokázal, že částky, které zahrnul
do daňových výdajů, tj. částky zaplacené na účet p. H ., byly skutečně cenou za dílo provedené ve
prospěch žalobce společností QCL a byly tedy výdaji ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů. Žalovaný podle něho shromáždil dostatek důkazů skýtajících při jejich řádném
hodnocení v souladu s §2 odst. 3 d. ř., oporu pro jeho závěr, že se v daném případě nejednalo
o skutečný obchodní případ, ale že smyslem celé operace bylo zastřít formálně právním stavem
předestřeným žalobcem skutečnost směřující k neoprávněnému snížení základu daně. Žalovaný
nepochybil ani v procesním postupu, neboť nelze žalobci přisvědčit, že se nemohl seznámit
se všemi důkazy (konkr. s výsledky šetření ohledně MT); tyto důkazy byly uvedeny ve zprávě
o daňové kontrole, s níž byl žalobce seznámen. Navíc byly součástí daňového spisu,
do něhož mohl žalobce kdykoli nahlédnout.
Další důkazy – výslechy svědků - považoval městský soud stejně jako správní orgány
za nadbytečné. I podle jeho názoru mohli žalobcem navrhovaní svědci potvrdit pouze
skutečnost, že v areálu Tatra Smíchov byly práce fakticky provedeny. Jejich výpovědi by nemohly
nijak vyvrátit důkazy vyplývající z listin založených ve spise.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu včas podanou kasační
stížností, kterou opíral o důvody, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Obecně
namítal, že městský soud pouze shrnul závěry žalovaného, aniž se zabýval konkrétními námitkami
proti závěrům správce daně, jimiž se žalovaný dle stěžovatele řádně nezabýval:
zaevidování všech faktur vystavených QCL v účetnictví stěžovatele k jednomu dni
(faktury vystavené 20. 3., 20. 4., 24. 5. 1998, vše zaevidováno k 20. 3. 1998) – žalovaný
nehodnotil, zda nemohlo jít např. o tzv. pro forma faktury apod.;
odesílání plateb za faktury na účet D. H. – žalovaný dostatečně nezohlednil, že tato osoba
platby obdržela;
hodnocení stavebních deníků – žalovaný si neuvědomil, že jejich vedení je věcí investora
stavby a jeho dodavatele z hlediska technického dozoru investora, přičemž se v nich neuvádí,
které konkrétní subjekty skutečně práce provádějí; tento důkaz není pro věc relevantní a nemůže
být použit v neprospěch stěžovatele;
postoupení pohledávky – žalovaný vyložil tento úkon nesprávně a vnitřně rozporně:
buď měl zaplacení faktur na účet D. H. hodnotit jako splnění závazku stěžovatele vůči QCL
a pak hovořit o (nemožném) postoupení zaniklé pohledávky nebo nikoli jako splnění a tedy
postoupení pohledávky existující; v každém případě tím bylo prokázáno, že placení ceny díla
D. H. bylo řádným plněním závazku stěžovatele korespondujícím protiplnění ze strany QCL;
šetření ohledně činností MT a vztahu k Ing. A. – šlo o důkaz, se kterým nebyl stěžovatel
ve správním řízení seznámen a nebyly provedeny výslechy svědků, které by výsledky šetření
vyvrátily. Znovu zde stěžovatel připomněl, že „nenese riziko za pravdivé údaje třetích osob v absolutním
rozsahu, pokud provedl práce, tyto práce uhradil a na straně příjemce platby se objevily problémy. Finanční úřad
nesprávně zaměřil svou pozornost na žalobce, jehož plnění daň ových povinností je příkladné a nikoliv na firmy,
které od něj peníze obdržely, což sám finanční úřad ne popírá“;
právní závěr správce daně o zastřeném právním úkonu – dle stěžovatele se opomenul
vypořádat se skutečností, že stěžovatel prokazatelně zaplatil t řetí osobě za provedené práce
a neuvedl tedy skutečný (zastřený) právní úkon např. darování.
Kromě výše uvedeného městský soud dle stěžovatele zcela pominul navržené
důkazy - výslech Ing. A. a získání stanoviska QCL. Nezabýval se také vůbec námitkou podjatosti
pracovnice správce daně.
Stěžovatel v závěru kasační stížnosti uvedl přehled placení daně z příjmů za roky 1995
až 2001, čímž chtěl podpořit své tvrzení o řádném plnění všech daňových povinností a také
přehled u něj provedených daňových kontrol.
Ze všech uvedených okolností navrhl rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud věc posoudil v rozsahu žalobních námitek a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel městskému soudu vytkl jednak nesprávné posouzení právních otázek a jednak
to, že nezrušil rozhodnutí žalovaného pro důvodně vytýkanou vadu nesprávně zjištěné skutkové
podstaty, spočívající především v tom, že správní orgány neprovedly stěžovatelem navrhované
důkazy. Zvláštní námitkou brojil proti tomu, že se soud nikterak nevypořádal
se žalobní námitkou podjatosti pracovnice správce daně.
V posledně uvedené námitce je nutno dát stěžovateli zcela za pravdu. Osmý senát
příslušný k rozhodnutí v dané věci předestřel usnesením ze dne 9. 7. 2008, čj. 8 Afs 73/2007 - 99,
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu otázku, zda je nutno rušit rozhodnutí krajských
soudů a vracet jim věci k dalšímu řízení i v případech, kdy opominuli jednu z žalobních námitek,
jež má pro věc toliko marginální charakter, a kterou může spolehlivě posoudit sám kasační soud
podle obsahu spisu. Rozšířený senát v usnesení ze dne 28. 7. 2009, čj. 8 Afs 73/2007 - 107,
odkázal na nález Ústavního soudu vydaný v mezidobí po předložení věci rozšířenému senátu,
tj. nález ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, a vyslovil, že „je-li povinností krajských soudů
vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny zákl adních práv a svobod to,
aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněných opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše
je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“ .
Jelikož dle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního
soudu závazná pro všechny orgány i osoby, byl rozšířený senát oprávněn ve smyslu §17 s. ř. s.
toliko posoudit, zda citovaný nález dopadá i na nyní souzenou věc. Jak uvedeno, posoudil tuto
otázku kladně.
Nezbývá tedy, než s přihlédnutí k oběma uvedeným rozhodnutím rozsudek městského
soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení s tím, že v novém řízení bude povinen vypořádat
se námitkou podjatosti vznesenou stěžovatelem proti M. Š., pracovnici Finančního úřadu
v Příbrami.
V důsledku opomenuté žalobní námitky je nutno označit rozsudek městského soudu
z tohoto důvodu za nepřezkoumatelný dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (k níž by kasační soud
musel dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti). Nepřezkoumatelné rozhodnutí
již z podstaty věci nelze podrobit meritornímu zkoumání; to ovšem neznamená, že tak nelze
učinit z pohledu dalších stížních námitek směřovaných proti neprovedení navržených důkazů.
Stěžovatel totiž brojil proti neprovedení výslechů svědků, jež ovšem navrhoval
jak v rámci správního řízení, tak některé nově i v žalobě. Jejich opomenutí soudem by taktéž
mohlo důvodem kasační stížnosti, který by kasační soud musel zohlednit ex offo jako jinou vadu
řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Proto se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, v jaké fázi řízení navrhoval stěžovatel
nové důkazy a zda se městský soud vypořádal s nutností jejich provedení. Ze správního spisu
vyplynulo, že stěžovatel ve vyjádření ke zprávě o daňové kontrole (z 30. 6. 2003) předložil jako
důkaz mající za cíl prokázat, že byly skutečně provedeny práce dle smlouvy o dílo uzavřené
s QCL, stavební deníky 1 a 2 a navrhl provést výslech svědků Ing. P . V. a L. S., kteří v době
provádění prací „působili na akci Tatra II jako hlavní stavbyvedoucí a stavbyvedoucí a podepisovali stavební
deník“.
K vyvrácení pochybností správce daně o faktickém provádění prací společností
MT navrhl stěžovatel výslech zástupce QCL J. W. G., „aby poskytl výpověď o osobě, která přijala plnou
moc zhotovitele ze dne 22. 1. 1998 za MT“ a o tom, jak, kdy a kým byla plněna smlouva o dílo s QCL.
Na navržení důkazů svědeckými výpověďmi stěžovate l znovu poukázal v odvolání proti
dodatečnému platebnímu výměru.
V žalobě navrhl další důkazy, a to výslech Ing. A., jímž mělo být prokázáno, že „skutečně
existoval“ a z jakého titulu byl oprávněn podepisovat listiny (převzetí plné moci, předávací
protokoly) jménem společnosti MT. Kromě toho předložil vyjádření z 12. 9. 2003, obsahují
podpis „Ing. I. A.“ a doložku Městského úřadu v Šumperku o ověření podpisu, s prohlášením, že
na základě opakovaných žádostí stěžovatele opět potvrzuje, že v období prvního pololetí roku
1998 působil ve vedoucí funkci na demolici objektů v oblasti Praha Smíchov, a to pro dodavatele
společnost Quicksilver Consultants Limited, Londýn, Velká Británie. Kasační soud k tomu dále
zjistil, že ve správním spise je založena faxová kopie prohlášení Ing. I. A. s obdobným obsahem,
psaného ve slovenštině, z 27. 6. 2003.
V žalobě také stěžovatel navrhl vyžádání stanoviska od společnosti QCL, „která potvrdila
běžnou korespondencí, že sporné práce skutečně prováděla, a to prostřednictvím firmy MER-TEX, Slovensko“.
Přiložen byl opis listiny vč. překladu do češtiny, v němž je uvedeno: „Londýn, 27. července 2003.
Vážený pane, na základě Vaší žádosti potvrzujeme, že v období první poloviny roku 1998 jsme provedli pro
Vaši firmu práce na stavbě v Praze. Pro tuto stavbu jsme měli k dispozici mnoho subdodavatelů, mimo jiné také
společnost MER-TEX, Slovensko. Pokud máte další dotazy, prosím kontaktujte nás. S pozdravem, razítko
s nápisem Quicksilver Consultants Limited, London, No: 3303232, přes razítko nečitelný podpis“.
Dopis neobsahuje označení žádného adresáta, ani jinou indicii, že byl určen stěžovateli. Jak také
vyplývá z textu, není konkretizována zakázka, na níž se měla QCL podílet, pouze „stavba
v Praze“.
Jak již bylo výše uvedeno, městský soud po přezkoumání správního spisu konstatoval,
že žalovaný rozhodoval na základě dostatečného zjištění skutkového stavu, který zřetelně
vyplýval ze shromážděných důkazů. Potřeba dalších důkazů nevyšla v řízení najevo, navržené
svědecké výpovědi by nemohly otřást věrohodností ani důkazní vahou provedených listinných
důkazů.
Při svých úvahách o dokazování provedeném žalovaným soud přihlížel mimo jiné
k faxem zaslanému prohlášení Ing. I. A. z 27. 6. 2003, které bylo založeno ve správním spise,
a které obsahově plně korespondovalo s prohlášením přiloženým stěžovatelem k žalobě.
K prohlášení Ing. A. se soud vyjádřil tak, že stejně jako další důkazy předložené stěžovatelem
k doplnění dokazování, je neurčité, neprůkazné a nesvědčí o tom, že ve fakturovaných případech
demoliční práce provedla MT. Z šetření provedeného správcem daně soud zjistil, že Ing. A. nebyl
zmocněn jednat za MT a že tato společnost nevyvíjela v ČR ani ve vztazích s QCL obchodní
aktivity. Důkazy zjištěné v tomto ohledu správcem daně považoval soud za natolik průkazné,
že nepovažoval za potřebné provádět navržené dokazování k jejich vyvrácení.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vysvětlil, jakými úvahami
byl pro své závěry veden. Nelze přisvědčit stěžovateli, že pouze převzal ho dnocení žalovaného,
aniž se podrobně zabýval stěžovatelovými námitkami. Nejen, že se vypořádal s provedenými
důkazy, ale vysvětlil také jejich hodnocení a závěry, které z nich logicky vyplynuly. Klíčová úvaha,
od níž se odvíjelo celé posouzení věci, spočívala stejně jako u žalovaného na tom, že stěžovatel
neprokázal (a ani důkazy dodatečně navrženými prokázat nemohl) příčinnou souvislost
vynaložených nákladů (tj. plateb odeslaných z jeho účtu na účet D. H.) s „dosažením, zajištěním a
udržením příjmů“ podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Z odůvodnění je jednoznačně
seznatelné, na základě jakých důkazů a jakými úv ahami dospěl soudu k závěru, že se slovenská
společnost MT na akci Tatra Smíchov nepodílela a nevykázala také žádné kontakty s QCL (zejm.
podle předmětu činnosti zapsané v obchodním rejstříku, podle příjmů deklarovaných a
doložených jeho správci daně, podle výpovědi s tatutárního orgánu MT atd.); že tudíž QCL
nemohla (prostřednictvím MT) splnit smlouvu o dílo; že platby vyplácené na účet třetí o soby,
kterou stěžovatel ani neznal, navíc v termínech předcházejících vystavení jednotlivých faktur,
nemohly představovat cenu za provedené dílo. Ačkoliv se tedy městský soud výslovně nezabýval
v žalobě navrženými důkazy a uvedl pouze k důkazům navrženým již žalovanému, že jejich
provedení nebylo potřebné, neboť tito svědci by mohli potvrdit pouze to, že práce byly fakticky
provedeny, nelze z tohoto postupu dovodit, že by šlo o vadu řízení mající za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci. Z celkového kontextu myšlenkově kompaktního odůvodnění soudu je
zřejmé, že soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelem v žalobě proto, že by nebyly s to
změnit zjištěný skutkový stav. Z tohoto pohledu tedy nelze tedy rozsudek považovat
za nepřezkoumatelný z hlediska §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a nelze ani dospět k závěru,
že by tím byly ovlivněny skutečnosti namítané stěžovatelem dle písm. a) a b).
K dalším námitkám stěžovatele se kasační soud nevyjadřuje. Má napadené rozhodnutí
z vyložených důvodů za nepřezkoumatelné a není tu tedy prostor pro detailní vypořádání všech
námitek.
Lze uzavřít, že vzhledem k názoru rozšířeného senátu nezbývá než pro opomenutí
námitky podjatosti rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
Současně Nejvyšší správní soud připomíná, že v mezidobí došlo k posunu v judikatuře
Ústavního soudu při posuzování otázky uplynutí lhůty pro vyměření daně. Městský soud proto
v dalším řízení nepřehlédne, že tuto otázku musí zkoumat z úřední povinnosti (viz nález ze dne
26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07). Při jejím zkoumání je třeba přihlížet také k dalším závěrům
Ústavního soudu vyjádřených např. v nálezu z 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07,
či z 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, podle nichž k daňové prekluzi dochází po uplynutí tří let
od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost (zde 1998), nikoliv od konce
roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání (zde 1999); daňovou kontrolu, tj. úkon
způsobilý přerušit běh prekluzivní lhůty dle §47 odst. 2 d. ř., lze zahájit pouze pokud správce
daně má konkrétní podezření o zkrácení daňové povinnosti daňovým subjektem a toto podezření
mu také sdělil. V rámci těchto úvah se městský soud bude muset zabývat také tím, zda a jaký vliv
z hlediska §47 odst. 2 d. ř. mělo míst ní šetření, které u stěžovatele proběhlo ohledně plnění
smlouvy o dílo a dalších vztahů s QCL a MT dne 16. 10. 2000 (protokol o místním šetření
je založen ve správním spise).
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud také o nákladech řízení o kasační stížn osti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. prosince 2009
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu
.