ECLI:CZ:NSS:2009:8.ANS.2.2009:38
sp. zn. 8 Ans 2/2009 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) M. H., b) A. H.,
obou zastoupených JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova 5, Vyškov, proti
žalovanému: Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, se sídlem tř. 17. listopadu 44, Olomouc,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2009,
čj. 22 Ca 62/2009 - 14,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2009, čj. 22 Ca 62/2009 - 14,
se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Žalobci se domáhali žalobou podanou u Krajského soudu v Brně vydání rozhodnutí,
jímž by byla žalovanému uložena povinnost „ve věci č. j. 4 SPR 18/2008 ze dne 28. 7. 2008 …
pokračovat v řízení z moci úřední“.
II.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 11. 2008, čj. 30 Ca 244/2008 - 11, postoupil
věc Krajskému soudu v Ostravě jako soudu místně příslušnému.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 19. 2. 2009,
čj. 22 Ca 62/2009 - 14, žalobu odmítl. V záhlaví usnesení označil jako žalobkyni pouze M. H., A.
H. jako jejího obecného zmocněnce, v rámci odůvodnění hovoří o žalobkyni v jednotném čísle.
Usnesení odůvodnil tím, že státní zastupitelství, jehož působnost je vymezena zákonem č.
283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, není orgánem, který by
rozhodoval ve správním řízení o právech a povinnostech fyzických či právnických osob.
Charakter státního zastupitelství jako správního orgánu nelze podle krajského soudu dovodit ani
z Ústavy. Ve věci proto není dána pravomoc správních soudů obecně vymezená §4 s. ř. s.
Krajský soud nad rámec nutného odůvodnění dodal, že se v projednávané věci nemůže jednat o
nečinnost žalovaného i z toho důvodu, že při vyřizování stížnosti žalobkyně bylo postupováno v
souladu s §16b zákona o státním zastupitelství.
III.
Žalobci (stěžovatelé) brojili proti usnesení krajského soudu kasační stížností.
Namítli především nicotnost napadeného usnesení s tím, že žalobu podali oba, zatímco
ve výrokové části usnesení je uvedena pouze žalobkyně a).
Dál uvedli, že „ve spise č. j. 1 VZT 91/2008 vystupují jako oznamovatelé, poškození a veřejnost.
Proto se dne 28. 7. 2008 dostavili na VSZ, aby zjistili, z jakých podkladů vycházelo VSZ o odložení podání
sepsané na NSZ dne 4. a 10. 6. 2008. Pan JUDr. Jiří Žampach úmyslně jako osoba znalá práva, osoba
rozhodující o základních právech občanů, bránil stěžovatelům v právu na informace a právu účastníkům řízení
nahlédnout do spisu 1 VZT 91/2008, aby kryl nezákonné jednání osob a ztížil žalobcům v prosazování práv.
Tím porušil práva žalobců 1) a 2) zaručených Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod,
zákonem č. 500/2004 Sb., zákonem č. 140/1961 Sb., zákonem č. 141/1961 Sb. a zákonem č. 283/1993 Sb.“. Stěžovatelé dodali, že krajský soud má dostatek pravomocí pro rozhodování v dané věci
a žaloba netrpí neodstranitelnými nedostatky, pro něž by musela být odmítnuta. Závěrem
ocitovali řadu článků Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy
a Listiny základních práv a svobod, které podle nich krajský soud porušil.
IV.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že není podstatné, že stěžovatelé výslovně
nepodřadili stížní důvody žádnému z ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti
je totiž zřejmé, že namítají důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který ostatně v posuzované
věci jako jediný připadá v úvahu.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Zjistil přitom, že usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné. V záhlaví žaloby
je uvedeno: „Žalobce :1) M. H., …Zastoupená obecným zmocněncem 2) A. H., …“. Z tohoto označení
nemuselo být bez dalšího patrno, zda je A. H. označen také jako žalobce, nebo pouze jako
obecný zmocněnec M. H. Z žaloby jako celku je ovšem zřejmé, že A. H. byl rovněž žalobcem, jak
vyplývá z užívání množného čísla pro žalobce a obratů jako např. „dne … bylo doručeno žalobci 2)
rozhodnutí“. Rozhodl-li za této situace krajský soud o odmítnutí žaloby pouze ve vztahu k M. H.,
přičemž i z odůvodnění usnesení je zřejmé, že se nejednalo pouze o písařskou chybu, zatížil
své rozhodnutí nepřezkoumatelností, k níž musí Nejvyšší správní soud přihlédnout i z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.). Ostatně, stěžovatelé tuto vadu usnesení krajského soudu vytkli,
byť se domnívali, že vede k nicotnosti.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda byly v řízení před krajským soudem dány
důvody pro odmítnutí návrhu (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Z listin založených v soudním spisu vyplývá, že dne 28. 7. 2008 stěžovatelé u Vrchního
státního zastupitelství v Olomouci do protokolu o podaném vysvětlení uvedli, že podávají podnět
k šetření, zda nedošlo ke zneužití pravomoci veřejného činitele podle trestního zákona
§158 z důvodu, že jim JUDr. Žampach úmyslně neumožnil nahlédnout do spisu
1 VZT 91/2008. Vrchní státní zástupkyně sdělila stěžovatelům přípisem ze dne 7. 8. 2008,
sp. zn. 4 SPR 18/2008, že jejich podání ze dne 28. 7. 2008 vyhodnotila jako stížnost na chování
státního zástupce, kterou shledala nedůvodnou a proto ji odložila. Podáním ze dne 22. 7. 2008
se stěžovatelé odvolali proti sdělení vrchní státní zástupkyně, o podaném vysvětlení ze dne
28. 7. 2008 přitom hovoří jako o trestním oznámení. Nejvyšší státní zástupkyně dopisem ze dne
10. 9. 2008, sp. zn. 10 SPR 8/2008, sdělila stěžovatelům, že v postupu státních zástupců
Vrchního státního zastupitelství v Olomouci neshledala porušení zákona a podnět stěžovatelů
proto odložila jako nedůvodný.
Nejvyšší správní soud, podobně jako předtím krajský soud, především konstatuje,
že státní zastupitelství, jehož pravomoc je vymezena zejména §4 a §5 zákona o státním
zastupitelství, není orgánem, který by ve správním řízení typicky rozhodoval o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob. Jinými slovy, byť se jedná o součást moci výkonné,
státní zastupitelství zpravidla nerozhoduje jako správní orgán [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jakkoliv
nelze vyloučit rozhodování správních soudů i ve vztahu ke státnímu zastupitelství,
např. v návaznosti na práva a povinnosti vyplývající ze zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, v obecné rovině se bude jednat - s ohledem
na vymezení pravomocí státního zastupitelství podle zákona o státním zastupitelství, o výjimečné
případy.
Nyní posuzovaná věc takový případ nepředstavuje. Stěžovatelé se podanou žalobou
domáhali, aby žalovaný v návaznosti na jejich vysvětlení (trestní oznámení) ze dne 28. 7. 2008
pokračoval v trestním řízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom
ze soudního řádu správního ani z žádného jiného zákona nevyplývá, že by správním soudům byla
založena kompetence rozhodovat ve věci samé v soudně trestních věcech, přezkoumávat postup
orgánů činných v trestním řízení nebo prošetřovat a vyřizovat stížnosti na jejich tvrzený
nesprávný postup [srov. usnesení ze dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003 - 10, www.nssoud.cz,
rozsudek ze dne 27. 10. 2005, čj. 6 As 58/2004 - 45, č. 1407/2007 Sb. NSS, rozsudek ze dne
28. 4. 2005, čj. 2 Aps 2/2004 - 69, č. 623/2005 Sb. NSS, či přímo ve vztahu ke stěžovateli b)
rozsudky ze dne 23. 7. 2008, čj. 8 As 28/2008 - 29, a ze dne 30. 7. 2008, čj. 8 As 30/2008 - 27,
www.nssoud.cz]. Nejvyšší správní soud neshledal v nyní posuzované věci důvodu,
aby se od své ustálené judikatury odchýlil. Jakkoliv nelze učinit závěr, že je jakékoliv rozhodnutí
státního zastupitelství, resp. jakýkoliv postup či nečinnost státního zastupitelství, vyňato
z přezkumu soudů ve správním soudnictví, je tomu tak nepochybně v případech, kdy se státní
zastupitelství nachází v pozici orgánu činného v trestním řízení.
Přestože Nejvyšší správní soud zrušil usnesení krajského soudu pro nepřezkoumatelnost,
zároveň shledal, že již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro odmítnutí návrhu
stěžovatelů, třebaže z podstatně jiných důvodů než krajský soud. Nejvyšší správní soud
proto žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. a §110 odst. 1 s. ř. s.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v §60 odst. 3 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. června 2009
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu