ECLI:CZ:NSS:2009:8.AS.39.2009:67
sp. zn. 8 As 39/2009 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: A. H.,
zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova 5, Vyškov, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2008, čj. JMK 45810/2008, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2009, čj. 57 Ca 50/2008 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Žalobce se domáhal žalobou podanou u Krajského soudu v Brně zrušení rozhodnutí
Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 27. 5. 2008, čj. JMK 45810/2008, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Komise k projednávání přestupků města
Vyškova (dále jen „přestupková komise“) ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. MV 37882/2007 - OSVV.
Tímto usnesením přestupková komise rozhodla podle §28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, o vyloučení žalobce z účastenství v řízení ve věci přestupku M. I. proti občanskému
soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o
přestupcích“), čj. KPP 336, 357, 362, 376, 377/2007.
II.
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, čj. 57 Ca 50/2008 - 37, zamítl. Uvedl,
že v posuzované věci by žalobce mohl být účastníkem řízení o přestupku M. I. pouze podle §72
písm. b) zákona o přestupcích, tedy pokud by byl poškozeným a uplatňoval by náhradu
majetkové škody způsobené přestupkem. Podle krajského soudu „bylo prokázáno, že A. H. jednáním
M. I. přelepováním lepící páskou světelného čidla a kamery ve dnech 2.7.2007 až 9.8.2007 žádná škoda
nevznikla, neboť v tomto období přelepováním kamery a čidla nedošlo k poškození ani rozbití kamery, což uvedl
sám A. H., a to, co A . H. označuje za škodu v souvislosti s přelepováním světelného čidla a kamery ve dnech
2.7.2007 až 9.8.2007, tedy zaplacení částky 4.403,- za hlídání domu ve V. bezpečnostní agenturou z důvodu
toho, zda není kamera v domě přelepována, není majetkovou škodou. Žalobce si platí z důvodu preventivních
bezpečností agenturu. Toto preventivní opatření A. H. zvolil k ochraně svého majetku“. Soud uzavřel, že
žalobci nebyla přestupkem, kterého by se dopustil M. I., způsobena majetková škoda a správní
orgány rozhodly správně, když dovodily, že žalobce není účastníkem daného řízení o přestupku.
III.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Namítl,
že se krajský soud při posuzování zákonnosti jednání M. I. nevypořádal s námitkami, které
žalobce uplatnil při veřejném jednání ve dnech 14. 1. 2009 a 4. 2. 2009 (zde stěžovatel popsal
důvody, které ho vedly k instalaci kamery a k najmutí bezpečnostní agentury, z čehož dovozoval,
že jím uplatněné náklady představují majetkovou škodu, dále zrekapituloval spory, které vedl,
případně stále vede, s M. I., stěžoval si také na způsob vyřizování jím oznámených přestupků
přestupkovou komisí, a konečně zpochybnil závěr přestupkové komise, že jednání M. I. není
přestupkem). Stěžovatel zdůraznil, že M. I. svým jednáním vědomě zasahuje do vlastnického
práva stěžovatele. V případě vyřazování čidla osvětlení schodiště pak M. I. ohrožuje i bezpečnost
nájemníků nebo jiných osob nacházejících se v prostorách objektu. K provozu kamery stěžovatel
uvedl, že ji provozuje na základě článku 23 Listiny základních práv a svobod, neboť se snaží
zjistit pachatele, který v objektu zastavuje přívod plynu.
Stěžovatel dále namítl „nicotnost tvrzení“ krajského soudu, že „Motiv M. I. nebyl tedy nijakým
způsobem zavrženíhodným, např. zničení kamery, a stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost není
zvyšován ani jinými okolnosti …“. Krajský soud a přestupková komise podle stěžovatele neberou v
úvahu, že M. I. ve svém jednání pokračuje od roku 2006. K tvrzení krajského soudu, že „ Zde je
třeba brát v potaz, že pohnutkou jednání M. I. nebylo činit A. H. schválnosti. … Pohnutkou (kterou M. I. od
počátku uvádí a v řízení nebyla vyvrácena) byla ochrana jeho osobnostních práv, neboť se cítí být nainstalováním
kamerového systému na těchto právech ohrožen, což dokumentuje i jeho žaloba na ochranu osobnosti podaná u
Krajského soudu v Brně“ stěžovatel uvedl, že „právě tento soud měl rozhodnout o tom, které právo má
přednost, zda veřejné (ochrana zdraví občanů) nebo soukromé (osobnostní právo pana M. I.)“.
Krajský soud také podle stěžovatele „neví, co projednává“, protože „zaměňuje … čidlo osvětlení
schodiště za čidlo kamery“.
Stěžovatel dále uvedl, že v důsledku nezákonností M. I. a úřadů (které nedokázaly M. I.
zakázat přelepování kamery) jsou peníze vynaložené na bezpečnostní agenturu škodou ve smyslu
přestupkového a trestního zákona. Jsou to peníze vynaložené na ochranu veřejného práva a
občanů, neboť odpovědné úřady selhaly a stěžovatel byl nucen využít služeb bezpečností
agentury k ochraně především zdraví občanů, ve spojení s článkem 23 Listiny základních práv a
svobod. Částka vynaložená na úhradu služby bezpečnostní agentury tak představuje majetkovou
škodu.
Dále stěžovatel namítl „nicotnost tvrzení“ krajského soudu „Žalobce si platí z důvodů
preventivních bezpečnostní agenturu. Toto preventivní opatření A. H. zvolil k ochraně majetku.“, neboť soud
nespecifikoval, kterého jeho majetku se to má týkat. Stěžovatel zdůraznil, že si zvlášť platí
zabezpečení provozovny ve stejném objektu.
K části odůvodnění rozsudku krajského soudu „Nad rámec pak soud uvádí, že faktura,
kterou A. H. správnímu orgánu předložil, znějící na částku 4 403,- Kč, je vyplacená částka bezpečnostní
agentuře za kontrolu bezpečnostní kamery ve dnech 26. 7. 2007 až 31. 8. 2007, přičemž podezření z
přestupkového jednání M. I. je z toho pouze od 26. 7. 2007 do 9. 8. 2007 (faktura je za období
26.7. - 31. 8. 2007).“ stěžovatel uvedl, že M. I. vyřazoval kameru a čidlo osvětlení schodiště
nepravidelně a většinou po zavírací době obchodu stěžovatele. Stěžovatel proto nemohl vědět,
který den M. I. vyřadí kameru a čidlo osvětlení schodiště z provozu. Z tohoto důvodu opět
namítl „nicotnost tvrzení“ krajského soudu.
Uvedl-li krajský soud na základě rekapitulace sporů mezi žalobcem a M. I., že „ mezi
žalobcem a M. I. jsou velmi špatné osobní vztahy, a to již velmi dlouhou dobu“, stěžovatel namítl, „že tento
obsáhlý text nemá k projednávané žalobě důkazní hodnotu, proto namítá jeho nedůvodnost k projednávané věci a
nicotnost tohoto tvrzení“.
Konečně stěžovatel namítl nicotnost rozsudku krajského soudu, který podle něj porušil
také článek 17 Úmluvy o lidských právech.
IV.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Podstatou sporu je posouzení otázky, zda stěžovatelem uplatněné náklady
na bezpečnostní agenturu lze považovat za „majetkovou škodu způsobenou přestupkem“
ve smyslu §70 odst. 1 zákona o přestupcích. Od ní se potom podle §72 zákona o přestupcích
odvíjí postavení stěžovatele v řízení o přestupku.
Náhrada škody je obecně nárokem, o kterém rozhodují civilní soudy. Ustanovení
§70 zákona o přestupcích umožňuje projednání náhrady škody již v rámci řízení o přestupku,
jímž byla škoda způsobena. Škodou ve smyslu zákona o přestupcích je na rozdíl od trestního
řízení (srov. §43 odst. 1 trestního řádu) pouze škoda majetková. Majetkovou škodou se rozumí
újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích
(srov. Červený, Z., Šlauf, V., Tauber, M. Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích
včetně souvisejících předpisů. 16. vyd., Praha, Linde, 2009, s. 153 a násl.). Obecnými předpoklady
vzniku odpovědnosti za škodu jsou protiprávní úkon, škoda, a příčinná souvislost
mezi protiprávním úkonem a škodou (k tomu blíže viz Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné.
3. vyd. Brno, Doplněk, 2002, s. 346 násl.). Mají-li být náklady uplatněné stěžovatelem považovány
za škodu, musí být naplněny všechny výše uvedené předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu
a navíc musí být škoda způsobena přestupkem.
V posuzované věci protiprávní jednání M. I. obviněného z přestupku spočívalo v
přelepování kamery a čidla osvětlení chodby, aby zamezil jejich fungování. Tyto předměty však,
jak uvedl i krajský soud, nebyly jednáním obviněného z přestupku poškozeny. Stěžovatel si na
základě svého rozhodnutí zajistil kontrolu bezpečnostní kamery bezpečnostní agenturou. Toto
opatření je ovšem způsobem ochrany majetku stěžovatele zaměřeným do budoucna, které si
hradí z preventivních důvodů, aby zajistil ostrahu svého objektu. Náklady na kontrolu
bezpečnostní kamery (důkaz č. 9 přiložený k žalobě stěžovatele ze dne 5. 7. 2008, č. listu 10),
ovšem nelze považovat za škodu, která vznikla v bezprostřední souvislosti s jednáním
obviněného z přestupku. Nejvyšší správní soud v souladu s krajským soudem uzavřel, že náklady
uplatněné stěžovatelem nelze považovat za „majetkovou škodu způsobenou přestupkem“ ve
smyslu §70 odst. 1 a §72 písm. b) zákona o přestupcích.
Stěžovatel dále namítl nicotnost tvrzení krajského soudu „Nad rámec pak soud uvádí,
že faktura, kterou A. H. správnímu orgánu předložil, znějící na částku 4 403,- Kč, je vyplacená částka
bezpečnostní agentuře za kontrolu bezpečnostní kamery ve dnech 26. 7. 2007 až 31. 8. 2007, přičemž podezření
z přestupkového jednání M. I. je z toho pouze od 26. 7. 2007 do 9. 8. 2007 (faktura je za období
26. 7. - 31. 8. 2007)“. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že dané tvrzení je velmi stručné.
Chtěl-li krajský soud tímto tvrzením podpořit argumentaci o hodnocení povahy nákladů
stěžovatele na bezpečnostní agenturu, měl tak učinit přesnějším způsobem. Zároveň však dané
konstatování krajského soudu nezpochybňuje jeho jinak správné závěry ohledně podstaty sporu,
proto tato skutečnost nemohla mít vliv na zákonnost rozsudku.
Námitku stěžovatele, že krajský soud v tvrzení „Žalobce si platí z důvodů preventivních
bezpečnostní agenturu. Toto preventivní opatření A. H. zvolil k ochraně svého majetku.“ nespecifikoval,
jakého majetku se ochrana týká, Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodnou. Krajský soud
majetek stěžovatele „specifikuje“ v jedné z předchozích vět daného odstavce odůvodnění
rozsudku. Zde uvádí, že stěžovatel požaduje „zaplacení částky 4.403,- ze hlídání domu č. 44 na
Masarykově nám. ve Vyškově bezpečnostní agenturou z důvodu toho, zda není kamera v domě přelepována“.
Tím je dostatečně určen majetek, kterého se dané tvrzení krajského soudu týká.
Dále stěžovatel namítl, že se krajský soud nevypořádal s námitkami uplatněnými u jednání
ve dnech 14. 1. 2009 a 4. 2. 2009. Nejvyšší správní soud především konstatuje, že tyto námitky
neměly přímý vztah k předmětu řízení před krajským soudem. Stěžovatel jimi totiž zpochybnil
postup správních orgánů v řízení o jím oznámených přestupcích a závěry přestupkové komise,
že jednání M. I. není přestupkem. Podobné námitky ostatně stěžovatel uplatnil i v kasační
stížnosti. Předmětem řízení před krajským soudem však byl přezkum rozhodnutí žalovaného o
vyloučení stěžovatele z řízení o přestupku. Pokud by se danými námitkami krajský soud věcně
zabýval, mohl by stěžovatel zpochybnit jeho závěry stejně jako učinil se závěry krajského soudu o
vztahu stěžovatele a obviněného z přestupku. Těmi krajský soud podle stěžovatele překročil
předmět řízení. Navíc stěžovatel uplatnil argumenty zpochybňující závěry přestupkové komise o
hodnocení jednání M. I. až u ústního jednání, tedy zjevně a bez jakýchkoliv pochybností
opožděně. Případné pochybení krajského soudu v míře vypořádání těchto námitek nemělo vliv na
zákonnost rozhodnutí, které posuzovalo správnost závěrů žalovaného, že stěžovatel nebyl
účastníkem přestupkového řízení.
Vzhledem k tvrzením uplatněným stěžovatelem v kasační stížnosti o hodnocení jednání
M. I. a obhajoby provozování kamery, Nejvyšší správní soud (přes opožděnost daných námitek)
opakovaně zdůrazňuje, že v tomto řízení není možné přezkoumávat jiné rozhodnutí než to,
kterým přestupková komise vyloučila stěžovatele z přestupkového řízení.
Nejvyšší správní soud k námitce nicotnosti tvrzení krajského soudu o motivu
a pohnutkách M. I. uvádí, že stěžovatel zaměňuje závěry krajského soudu se skutečnostmi, které
vyplynuly ze správního spisu a jsou součástí odůvodnění rozhodnutí přestupkové komise (viz
strana 10 rozsudku). Krajský soud se namítanými tvrzeními při posuzování důvodnosti žaloby
stěžovatele nezabýval. Totéž lze uvést i k námitce, že krajský soud nevěděl, co projednával, neboť
zaměnil čidlo osvětlení schodiště s čidlem kamery. Zde opět stěžovatel krajskému soudu přisoudil
nepřesnost, které se dopustil správní orgán v rozhodnutí citovaném na straně 10 rozsudku.
Konečně stěžovatel namítl, že krajský soud svými závěry o vztahu stěžovatele
a obviněného z přestupku překročil předmět řízení. Tomu lze přisvědčit. Předmětem řízení byl
přezkum rozhodnutí žalovaného o vyloučení stěžovatele z řízení o přestupku. Namítané závěry
krajského soudu nemají k předmětu řízení před krajským soudem bezprostřední vztah.
Tato skutečnost však nemohla mít vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu.
Kasační stížnost není důvodná, proto ji Nejvyšší správní soud zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu spisu žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu