ECLI:CZ:NSS:2009:9.AFS.86.2008:89
sp. zn. 9 Afs 86/2008 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem
Loretánské nám. 5, Praha 1, zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem
Riegrova 336/5, Brandýs nad Labem, pracoviště Vyšehradská 21, Praha 2,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2,
Praha 1, pracoviště Jungmannova 29/35, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného
ze dne 1. 12. 2006, č. j. S-HMP 137341/2006/DPC-1; ze dne 1. 12. 2006, č. j. S-MHMP
137343/2006/-DPC-1; ze dne 27. 11. 2006, č. j. S-MHMP 137345/2006-DPC-1 a z e dne
27. 11. 2006, č. j. S-MHMP 137338/2006-DPC-1, o vyměření místního poplatku
za užívání veřejného prostranství, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008, č. j. 9 Ca 57/2007 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byly
zamítnuty jeho žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 12. 2006, č. j. S-HMP
137341/2006/DPC-1, ze dne 1. 12. 2006, č. j. S-MHMP 137343/2006/-DPC-1, ze dne
27. 11. 2006, č. j. S-MHMP 137345/2006-DPC-1 a ze dne 27. 11. 2006, č. j. S -MHMP
137338/2006-DPC-1. Těmito rozhodnutími žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti
rozhodnutím Městské části Praha 1 - Úřadu městské části, odboru dopravy a životního
prostředí (dále jen „úřad městské části“), platebním výměrům ze dne 28. 2. 2006,
č. j. ÚMČP1 021832/06/ODŽ/180/AMB1, ze dne 18. 1. 2006, č. j. ÚMČP1
006810/ODŽ/173/AMB1/06, ze dne 28. 2. 2006, č. j. ÚMČP1
021873/ODŽ/182/AMB1 a ze dne 28. 2. 2006, č. j. ÚMČP1
021868/06/ODŽ/181/AMB1, jimiž úřad městské části stěžovateli vyměřil místní
poplatek za užívání veřejného prostranství - vyhrazení trvalých parkovacích míst pro
osobní vozidla na Loretánském nám. č. 5, počet stání 119, plocha 1309 m
2
, v období
od 1. 1. 2005 do 31. 5. 2005 ve výši 1 976 590 Kč, v období od 1. 6. 2005 do 31. 12. 2005
ve výši 2 801 260 Kč, v období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 ve výši 4 790 940 Kč
a v období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003 ve výši 4 777 850 Kč podle §11 zákona
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném pro projednávanou věc ( dále
jen „zákon o místních poplatcích“) a §2 odst. 1 písm. k) vyhlášky hlavního města Prahy
č. 24/2003 Sb. HMP, o místním poplatku za užívání veřejného prostranství, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), v sazbě 10 Kč za každý m
2
a započatý den.
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že kasační stížností napadené
rozhodnutí soudu je nezákonné, neboť městský soud se přes existenci namítaného
nájemního vztahu mezi vlastníkem pronajatého pozemku hlavním městem Prahou
a stěžovatelem jako nájemcem nezabýval účinky předmětné nájemní smlouvy na
posouzení, zda předmět nájmu – tedy část Loretánského náměstí – zůstává nadále
veřejným prostranstvím, na které je možno aplikovat zákon o místních poplatcích, nebo
zda v případě uzavření nájemní smlouvy dochází k vynětí tohoto prostoru z veřejného
prostranství. Stěžovatel se domnívá, že uzavřením nájemní smlouvy došlo ze strany
hlavního města Prahy ke zřejmému projevu vůle vyjmout předmětný pozemek z prostor
označených obecně závaznou vyhláškou jako veřejné prostranství a dát jim charakter
„prostranství neveřejného“, které slouží k užívání pouze nájemci za účelem parkování
jeho osobních vozidel a vozidel osob, které obdrží od nájemce povolení. Pokud ovšem
došlo na základě uzavřené nájemní smlouvy k vynětí prostoru, jenž je předmětem
nájemního vztahu, z veřejného prostranství, pak dle názoru stěžovatele městská část
Praha 1 prostřednictvím svého úřadu nebyla oprávněna vyměřit stěžovateli místní
poplatek, neboť na něj nedopadají ustanovení zákona o místních poplatcích, ani
ustanovení vyhlášky hlavního města Prahy č. 5/1991 Sb. HMP, resp. v yhlášky č. 24/2003 Sb. HMP. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí se závěry stěžovatele,
že by uzavřením nájemní smlouvy mohlo dojít k vynětí prostoru na Loretánském náměstí,
případně jeho části, z veřejného prostranství podléhajícímu místnímu poplatku za jeho
užívání. Upozorňuje, že místní poplatek za užívání veřejného prostranství a nájemné
placené na základě smlouvy o pronájmu představují dva zcela odlišné druhy plateb.
Žalovaný uvádí, že není-li pozemek, který je veřejným prostranstvím, ve vlastnictví
subjektu, který jej využívá, pak mu může vyvstat povinnost platit vlastníkovi za toto
užívání nájemné. Je přesvědčen, že současná právní úprava umožňuje vlastníku pozemku
včetně obce pronajmout jej za úplatu, v opačném případě by došlo k porušení zásady
rovnosti vlastnického práva. Proto pozemek, který jako veřejné prostranství v důsledku
zvláštního užívání podléhá místnímu poplatku, je bez ohledu na tuto skutečnost možno
užívat také na základě nájemní smlouvy a za toto užívání vzniká subjektu povinnost hradit
jeho vlastníku nájemné. Žalovaný proto navrhuje, aby kasační stížnost byla jako
nedůvodná zamítnuta.
Z obsahu předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil
následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dle výpisu z katastru nemovitostí LV č. 225, okres Hlavní město Pra ha, obec
Praha, k. ú. Hradčany, je obec hlavní město Praha vlastníkem pozemku p. č. 742 o výměře
12 603 m
2
, ostatní plocha, ostatní komunikace, památkově chráněné území.
Na základě nájemní smlouvy č. NAP/58/02/007032/2005 ze dne 31. 10. 2005,
uzavřené dle §663 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „občanský zákoník“), vlastník hlavní město Praha přenechal část shora
specifikovaného pozemku o výměře 7312 m
2
stěžovateli do nájmu na dobu neurčitou
od 1. 11. 2005 za účelem nekomerčního parkování vozidel nájemce a jeho návštěvníků.
V článku III. této smlouvy se smluvní strany dohodly na výši nájemného 219 360 Kč
ročně (tj. 30Kč/1 m
2
/rok); pod bodem 3. tohoto článku byla mezi účastníky smluvního
vztahu dohodnuta alikvotní výše nájemného za období od 1. 11. 2005 do 31. 12. 2005
a pod bodem 4. téhož článku smluvní strany vzájemnou dohodou upravily výši a placení
nájemného za faktické užívání předmětného pozemku v období od 1. 1. 2003
do 31. 10. 2005.
Výzvou ze dne 13. 6. 2005 úřad městské části vyzval stěžovatele ke splnění
ohlašovací povinnosti k místnímu poplatku za užívání veřejného prostranství,
a to umístění 119 vyhrazených parkovacích míst o velikosti 1309 m
2
v lokalitě Loretánské
náměstí u č. 5, č. p. 101 v Praze 1, a to za období od 1. 1. 2005 do 31. 5. 2005. Obdobné
výzvy byly stěžovateli zaslány i v ostatních časových obdobích, tj. od 1. 6. 2005
do 31. 12. 2005, od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 a od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003. Na tyto
výzvy stěžovatel reagoval přípisy, v nichž splnil ohlašovací povinnost k místnímu
poplatku za užívání veřejného prostranství ve všech dotčených časových obdobích.
Výše vyjmenovanými platebními výměry pak Městská část Praha 1 prostřednictvím
úřadu městské části vyměřila stěžovateli podle §11 zákona o místních poplatcích, §4
vyhlášky a podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) místní poplatek
za vyhrazení trvalého parkovacího místa, charakter: užívání vyhrazených parkovacích míst
pro osobní vozidla, ve výši 10 Kč za 1 m
2
a 1 den.
Stěžovatel s uvedenými platebními výměry nesouhlasil a podal proti nim včasná
odvolání, která žalovaný rozhodnutími ze dne 1. 12. 2006, č. j. S-HMP
137341/2006/DPC-1, ze dne 1. 12. 2006, č. j. S-MHMP 137343/2006/-DPC-1, ze dne
27. 11. 2006, č. j. S-MHMP 137345/2006-DPC-1 a ze dne 27. 11. 2006, č. j. S -MHMP
137338/2006-DPC-1, jako nedůvodná zamítl.
Proti těmto rozhodnutím se stěžovatel bránil žalobami u městského soudu, v nichž
shodně jako v podaných odvoláních namítal, že vyměření místního poplatku za užívání
veřejného prostranství je s ohledem na existenci řádného nájemního vztahu v rozporu
se zákonem, neboť se jedná o zdvojenou platbu za užívání téhož. Stěžovatel poukazoval
na skutečnost, že ačkoli jako nájemce není osobou přímo vyňatou z poplatkové
povinnosti, blíží se jeho postavení z hlediska užívání předmětného pozemku postavení
vlastníka, na kterého se již osvobození vztahuje.
Městský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného včetně řízení, která
jejich vydání předcházela, a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné. V odůvodnění
rozhodnutí zdůraznil, že v souzené věci byly splněny veškeré zákonné podmínky
pro vyměření místního poplatku, neboť ze strany stěžovatele došlo ke zvláštnímu užívání
veřejného prostranství v podobě vyhrazení trvalých parkovacích míst. Městský soud
se neztotožnil s názorem stěžovatele, že v případě vyměření místního poplatku v souběhu
s platbou nájemného se jedná o zdvojenou platbu za užívání téhož. Připomněl, že placení
nájemného za užití části pozemku nemůže stěžovatele osvobodit od placení místního
poplatku, neboť nájemní vztah mezi vlastníkem pozemku a nájemcem je vztahem
občanskoprávním, který se řídí předpisy soukromého práva, zatímco správa a vybírání
místních poplatků se řídí předpisy práva veřejného. Dále uvedl, že zákon o místních
poplatcích nezohledňuje postavení poplatníka blížící se z hlediska užívání veřejného
prostranství postavení vlastníka a ani nepředpokládá použití analogie. Placení nájemného
proto stěžovatele neosvobozuje od povinnosti platit za zvláštní užívání veřejného
prostranství také místní poplatek, který neplyne do rozpočtu hlavního města Prahy jako
vlastníka, ale do rozpočtu Městské části Praha 1 jako správce poplatku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstatou sporu v projednávané věci je posouzení právní otázky, zda placení
nájemného z užívaného pozemku na Loretánském náměstí v Praze, který se nachází před
budovou sídla stěžovatele a na němž má stěžovatel vyhrazena parkovací místa,
osvobozuje stěžovatele jako nájemce od placení místního poplatku za zvláštní užívání
tohoto pozemku jako veřejného prostranství, a zda uzavřením nájemní smlouvy došlo
k vynětí této části pozemku z prostoru veřejného prostranství a tím i k vyloučení aplikace
zákona o místních poplatcích.
S ohledem na charakter posuzované věci Nejvyšší správní soud považoval
za vhodné nejprve připomenout teoretická východiska, z nichž vycházel
ve své argumentaci, spolu s relevantní právní úpravou dopadající na uvedený případ.
Podle teorie správního práva jsou veřejná prostranství jako materiální statek
jedním z možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní
komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum. Veřejným
užíváním se rozumí užívání všeobecně přístupných materiálních statků, které odpovídá
jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů (Hendrych, D. a kol.,
Správní právo, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 261 až 264). Veřejné užívání je možno
dále rozlišit na obecné a zvláštní. Možnost obecného užívání vzniká přímo ze zákona,
k jeho vzniku tedy není třeba žádného povolení. Obecné užívání současně nevylučuje
z užívání veřejného statku ostatní uživatele, okruh uživatelů je neomezený. Jakmile užívání
jakýmkoli způsobem omezí či vyloučí z užívání ostatní uživatele, je nutno na ně pohlížet
jako na užívání zvláštní (nejde-li dokonce o užívání protiprávní).
Institut veřejného prostranství se po roce 1989 poprvé objevil v právní úpravě
obsažené v zákoně o místních poplatcích (ve znění účinném od 1. 1. 1991),
a to v souvislosti se zakotvením oprávnění obcí k vybírání místních poplatků. Z důvodu
jednotnosti právní úpravy pak novela zákona o místních poplatcích č. 229/2003 Sb.
s účinností od 1. 1. 2004 zrušila vlastní definici veřejného prostranství a v současnosti
zákon toliko v poznámce pod čarou, která sama není závazným pravidlem pro interpretaci
daného zákonného ustanovení, odkazuje na jedinou legální definici tohoto pojmu
obsaženou v ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“). Podle tohoto ustanovení jsou veřejným
prostranstvím „všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné
každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru“.
K této definici uvádí odborná literatura následující: „Po obsahové stránce tato definice vymezuje
veřejné prostranství jednak z věcných hledisek, a to tím, že uvádí v úvahu přicházející pojmenovatelné
druhy či typy veřejných prostranství, dále pak vymezuje veřejné prostranství znakem jeho obecné
přístupnosti (což platí jak pro nepojmenovatelné, tj. tzv. další prostory,tak pro tzv. pojmenovatelné druhy
či typy veřejných prostranství), a dále je vymezuje i z pohledu vlastnických charakteristik. Klíčové jsou dva
poslední znaky, charakterizující veřejné (či veřejná) prostranství jako přístupné (přístupná) každému bez
omezení a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. To ve svém důsledku znamená i příslušné
omezení práv vlastníka, který musí respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho vlastnictví) nemůže být
např. vlastníkem oplocen, či jinak uzavřen, neboť tak by ztratil svoji funkci veřejného prostranství.
Vlastník takového prostoru je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět“
(Koudelka Z., Ondruš R., Průcha P., Zákon o obcích (obecní zřízení) - Komentář, Linde Praha 2002).
Podle ustanovení §1 písm. c) zákona o místn ích poplatcích obce mohou
za užívání veřejného prostranství vybírat poplatek. Poplatek za užívání veřejného
prostranství se vybírá za jeho zvláštní užívání, kterým se rozumí provádění výkopových
prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování lunaparků a jiných
obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto
prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových
a televizních děl (§4 odst. 1 zákona o místních popl atcích). Poplatek za užívání veřejného
prostranství platí fyzické a právnické osoby, které veřejné prostranství shora uvedeným
způsobem užívají. Sazba poplatku za užívání veřejného prostranství činí až 10 Kč
za každý i započatý m
2
užívaného veřejného prostranství a každý i započatý den.
Za užívání veřejného prostranství k umístění prodejních nebo reklamních zařízení,
lunaparků a jiných atrakcí může obec zvýšit sazbu až na její desetinásobek. Obec může
stanovit poplatek týdenní, měsíční nebo roční paušální částkou (srovnej §4 zákona
o místních poplatcích).
Předmětem poplatku jsou tedy zvláštní způsoby užívání veřejného prostranství,
které jsou zákonem stanoveny taxativním výčtem. Jiný způsob užívání veřejného
prostranství nelze místním poplatkem zpoplatnit. Důvodem zpoplatnění je přitom
omezení užívání daných prostor veřejností ve prospěch určitého subjektu a poplatek
tak má vedle funkce fiskální spíše úlohu regulační.
Prostor, jenž splňuje zákonné znaky veřejného prostranství, je veřejným
prostranstvím ze zákona (ex lege). Příslušná obecně závazná vyhláška, jíž obec zpoplatňuje
užívání veřejného prostranství, pouze deklaruje již existující stav (k tomu srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaný pod č. 211/2005 Sb.: „Podle §14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, obec určí, obecně závaznou
vyhláškou, místa, která v obci podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství. Jedná
se o rozhodování, které je v samostatné působnosti obce ve smyslu §35 zákona o obcích. Při tomto
rozhodování je obec vázána nejen definicí veřejného prostranství, obsaženou v §34 téhož zákona,
ale i celým systémem územního plánování a stavebního řízení podle zvláštních předpisů.“). Obec je tedy
při označení veřejného prostranství na svém území vázána shora citovanou zákonnou
definicí veřejného prostranství obsaženou v ustanovení §34 zákona o obcích, za zásadní
lze přitom považovat, že při vymezování veřejného prostranství je nezbytné vycházet
z jeho podstaty, tj. že se jedná o prostranství, jehož užívání je určeno široké veřejnosti.
Zpoplatnění zvláštního užívání se nemusí týkat všech veřejných prostranství.
Je proto nutné v obecně závazné vyhlášce provést přesnou specifikaci veřejných
prostranství pro zvláštní užívání dle §4 odst. 1 zákona o místních poplatcích zpravidla
uvedením názvu místa nebo jinou charakteristikou jeho umístění v obci, aby byla
vyloučena záměna a současně nebyla narušena právní jistota občanů. K míře konkrétnosti
určení míst (veřejného prostranství) se ve svých rozhodnutích vyjádřil také Ústavní soud,
který z hlediska ochrany právní jistoty občanů považuje za nutné, aby „veřejné prostranství
bylo v obecně závazné vyhlášce určeno co možná nejpřesněji“ (srovnej zejména nález Ústavního
soudu ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 50/03, publikovaný pod č. 567/2004 Sb.).
Zákon o místních poplatcích dále v žádném ze svých ustanovení nestanoví,
že by veřejným prostranstvím mohly být jen pozemky ve vlastnictví státu nebo obce.
Veřejným prostranstvím tak mohou být i pozemky ve vlastnictví jiných subjektů, než jsou
stát nebo obec, může jít i o vlastnictví soukromé, podmínkou je jejich veřejná přístupnost
bez omezení (Pelc, V., Místní poplatky, úplné znění zákona o místních poplatcích s vysvětlivkami, 2.
aktualizované vydání, Linde, a.s., Praha 2004, str. 61).
Je-li pozemek splňující zákonné znaky veřejného prostranství ve vlastnictví obce
a chce-li jakýkoli subjekt toto veřejné prostranství užívat způsobem, který spadá
do režimu zvláštního užívání, nelze vyloučit, aby byl užíván na základě nájemní smlouvy
uzavřené mezi obcí a subjektem, který má zájem tento pozemek užívat. Nájemní vztah
svým charakterem spadá do roviny soukromoprávní, jedná se o závazkový právní vztah
upravený občanským zákoníkem. V případě obce, která, rozhodne-li se, že pozemek
pronajme na základě nájemní smlouvy, schvaluje nájemní smlouvu rada obce
v samostatné působnosti [§102 odst. 2 písm. m) zákona o obcích].
Mezi účastníky řízení je v této souvislosti sporné, zda v případě uzavření nájemní
smlouvy a placení sjednaného nájemného je stěžovatel jako nájemce nadále povinen
hradit také místní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství (zde za vyhrazení
parkovacích míst před budovou sídla stěžovatele na Loretánském náměstí),
či zda vznikem nájemního vztahu dochází k vynětí předmětné části pronajatého pozemku
z veřejného prostranství, a tedy i k vyloučení aplikace zákona o místních poplatcích
a vyhlášky hlavního města Prahy.
Při řešení této otázky se Nejvyšší správní soud ve shodě se závěry městského
soudu přiklonil k výkladu, že souběh plateb nájemného a místního poplatku za užívání
veřejného prostranství má své právní i faktické opodstatnění. Vycházel přitom
z následujících úvah:
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, v předmětné věci je nutno důsledně
odlišovat hledisko soukromoprávní a veřejnoprávní. Nájemní smlouva a na jejím základě
vzniklý nájemní vztah zakládá nájemci oprávnění pozemky užívat namísto jeho vlastníka
(rovina soukromoprávní). Podstatou a důvodem platby místního popl atku za zvláštní
užívání veřejného prostranství je skutečnost, že konkrétní část veřejného prostranství
nelze ostatními subjekty užívat, tj. že na této části veřejného prostranství je vyloučeno
jeho obecné užívání (veřejnoprávní rovina). Je-li veřejné prostranství veřejným statkem,
pak poplatek za jeho zvláštní užívání představuje odvod za omezení práv ostatních
uživatelů. Je tedy zřejmé, že poplatek za užívání veřejného prostranství a nájemné
představují dva zcela odlišné instituty a z tohoto hlediska není možno hovořit o dvojí
platbě za užívání téhož. Shodné závěry se objevují také v dřívější judikatuře správních
soudů, např. v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1998,
č. j. 10 Ca 154/98 - 21, v němž tento vyslovil, že „nelze dovodit, že by placení nájemného z užití
části silnice osvobozovalo nájemce od placení místního poplatku. Je tomu tak z důvodu, že nájemní vztah
mezi vlastníkem silničního pozemku a nájemcem je vztahem občanskoprávním, který se řídí předpisy
soukromého práva, kdežto správa a vybírání poplatku předpisy práva veřejného. Již pro tuto okolnost
nelze pro účely vyměření poplatku, představujícího příjem obce, zohlednit, že žalobce za zvláštní užívání
silničního pozemku platí státu nájemné“.
Pokud tedy pozemek splňující zákonné znaky veřejného prostranství zároveň není
ve vlastnictví subjektu, který jej užívá, může tomuto subjektu vyvstat povinnost platit
za jeho užívání vlastníkovi nájemné, a to i v případě, že tímto vlastníkem je obec, která tak
(stejně jako jakýkoli jiný vlastník) naplňuje své oprávnění vyplývající jí z vlastnického
práva. Nikomu, ani obci, totiž nelze upírat možnost poskytnout vlastní věc jinému
za úplatu na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy. V opačném případě by došlo
k porušení zásady rovnosti vlastnického práva. Pozemek mající charakter veřejného
prostranství tak případně lze užívat i na základě uzavřené nájemní smlouvy mezi obcí
jako pronajímatelem a jiným subjektem jako nájemcem, tato smlouva však nemůže mít
vliv na povinnost subjektu platit místní poplatek za užívání veřejného prostranství obci.
Ke shodným závěrům dospěla i odborná literatura komentářového typu ( Kadečka,
S. Zákon o místních poplatcích a předpisy související. Komentář. 1. vydání. C. H. BECK. Praha 2005,
str. 49), z níž zdejší soud považuje za vhodné ocitovat následující: „Poplatek za užívání
veřejného prostranství není právním titulem k užívání pozemku ve vlastnictví jiného, nenahrazuje dohodu
s vlastníkem, ani případnou další soukromoprávní platbu. Uživatel je proto povinen (vedle placení
místního poplatku obci) uzavřít s vlastníkem předmětného pozemku dohodu opravňující ho k užívání
pozemku (nejčastěji ve formě nájemní smlouvy) a případně mu zaplatit nájem. To platí i v případech, kdy
vlastníkem pozemku je obec, neboť vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Jak je tedy uvedeno v odborné literatuře [Koudelka, Z. Právní předpisy samosprávy. 2. doplněné vydání.
Praha : Linde, 2001, s. 195], vedle místního poplatku může obec jako vlastník vybírat i nájem či jinak
označenou platbu za užívání její věci. Obec si pak musí být vědoma jiného právního režimu pro výběr
místního poplatku jako veřejné dávky v řízení podle zákona o správě daní a poplatků a režimu výběru
nájmu jako soukromoprávní platby s možností vymáhání při neplacení jen občanskoprávní žalobou
u soudu.“
Uzavřením nájemní smlouvy tak pronajatý prostor neztrácí charakter veřejného
prostranství, a je-li užíván zvláštním způsobem, s nímž zákon o místních poplatcích
spojuje vybírání místního poplatku, byla městská část prostřednictvím svého úřadu
oprávněna tento poplatek stěžovateli vyměřit. V daném případě pak platby nájemného
představují příjem rozpočtu hlavního města Prahy jako vlastníka pozemku, kdežto platby
místního poplatku představují příjem rozpočtu městské části, která vykonává správu
místních poplatků.
Nejvyšší správní soud rovněž považuje za důležité podotknout, že při posuzování
předmětné věci si byl vědom závěrů, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaném pod č. 211/2005 Sb. V tomto rozhodnutí
Ústavní soud vyjádřil, že „právní závěr, podle něhož by byl vlastník pozemku povinen platit poplatky
za zvláštní užívání svého pozemku, který byl jako veřejné prostranství označen obecně záv aznou
vyhláškou obce, by mohl být, podle okolností, v rozporu s ústavní ochranou vlastnictví. V takovém
případě by totiž došlo ke zpoplatnění výkonu vlastnického práva veřejnou mocí. Umístí-li tedy
např. vlastník pozemku označeného jako veřejné prostranství na svůj pozemek reklamní zařízení
(což je jeden z příkladů tzv. zvláštního užívání veřejného prostranství), …, neměl by zásadně být
subjektem poplatkové povinnosti za zvláštní užívání veřejného prostranství.“
V praxi se proto v obecně závazných vyhláškách obcí objevují ustanovení, která
vlastníky či spoluvlastníky pozemků částečně nebo úplně od povinnosti platit poplatek
osvobozují. To je i případ vyhlášky hlavního města Prahy č. 24/2003 Sb. HMP, která
v §5 písm. c) stanoví, že poplatek se vedle osvoboz ení vyplývajícího ze zákona neplatí
za užívání veřejného prostranství v případech, kdy toto prostranství použije pro vlastní potřeby jeho
vlastník.
Dle názoru zdejšího soudu však shora uvedené závěry není možno bez dalšího
aplikovat také na osoby nájemců veřejného prostranství. Nájemní vztah je na rozdíl
od práva vlastnického jako práva věcného závazkovým právním vztahem existujícím
a zavazujícím pouze jeho smluvní strany. Jak již bylo uvedeno výše, vlastnické právo
všech vlastníků (tedy i obcí) má stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastnické právo
je ovládáno zásadou rovnosti – má stejnou ochranu a stejné ústavní, resp. zákonné
záruky. Ani obci tak nelze upírat možnost poskytnout vlastní věc někomu za úplatu.
Bude-li ovšem veřejné prostranství nájemcem užíváno zvláštním způsobem, kdy dojde
k omezení či vyloučení jeho obecného užívání ostatními subjekty, pak užívání pozemku
na základě nájemní smlouvy bude bez vlivu na povinnost subjektu platit vedle nájemného
také místní poplatek.
Z výše uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného
z důvodů uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ,
sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého stěžovatel , který neměl v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalovanému správnímu orgánu
žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu