ECLI:CZ:NSS:2009:9.ANS.4.2009:96
sp. zn. 9 Ans 4/2009 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobců:
a) I. Š., b) L. M., oba zastoupení Mgr. et Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem
Palackého 168 – Na Rybárně, Vsetín, proti žalovanému: Magistrát města Zlína, se
sídlem náměstí Míru 12, Zlín, ve věci ochrany proti nečinnosti, o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2008, č. j. 57 Ca 21/2008 - 57,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2008, č. j. 57 Ca 21/2008 - 57,
se z r u š u j e.
II. Žaloba ze dne 10. 3. 2008 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci stěžovatelů, Mgr. et Mgr. Radimu Dostalovi, advokátovi
se sídlem Palackého 168 – Na Rybárně, Vsetín, se p ř i z n á v á odměna
za poskytnutou právní službu ve výši 4712 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobci a) a b) (dále jen „stěžovatelé“) domáhají
zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 57 Ca 21/2008 - 57, kterým byla zamítnuta jejich žaloba na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu, jíž se stěžovatelé domáhali ochrany proti nečinnosti žalovaného -
Magistrátu města Zlína (dále též „správní orgán“), ve věci návrhu podaného stěžovateli
žalovanému jako přestupkovému orgánu I. stupně a ve věcech postoupených žalovanému
Policií České republiky.
Jako právní důvod kasační stížnosti uvedli stěžovatelé důvody obsažené
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Za nesprávné právní posouzení věci
považují závěr krajského soudu, že sice žalovaný správní orgán je měl vyrozumět
o odložení jejich podání, avšak pouhé nedoručení rozhodnutí nezakládá důvodnost žaloby
na nečinnost správního orgánu. Toto právní posouzení není podle názoru stěžovatelů
správné, neboť navozuje naprosto nepřijatelný stav, kdy se stěžovatelé o „osudu“ svých
podání dozvěděli až v rámci soudního řízení z předložených správních spisů. Stěžovatelé
mají navíc za to, že správní orgán odložil jejich podání nedůvodně, proti čemuž neměli
možnost se sebeméně bránit. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutí krajského
soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, neboť krajský
soud opírá svůj právní názor o judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se však
vztahuje na doručení rozhodnutí, nikoliv na doručení, resp. oznámení o odložení věci.
S ohledem na výše uvedené navrhli stěžovatelé zrušení rozsudku krajského soudu
a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
V podání ze dne 4. 6. 2009 nazvaném „vyjádření ke kasační stížnosti“ stěžovatelé
poukázali na skutečnost, že správní orgán nedůvodně odložil věc a nesprávně zjistil
skutkový stav. Stěžovatelé zejména zdůraznili, že při nahlédnutí do spisového materiálu
u krajského soudu bylo zjištěno, že „spis není kompletní, že správní orgán nedodal fotografie, které
již od žalobců převzal v době podání podnětu, z nichž bylo zřejmé, o jaké osoby se jedná k podanému
podnětu“. Podle stěžovatelů nebral správní orgán v úvahu skutečnost, že „oplocování bylo
správním úřadem již zastaveno a přesto Zapletalovi pokračovali v dalším usazování sloupků
a oplocování. Již porušení zákazu pokračovat v oplocení má znaky přinejmenším schválnosti. Tedy,
že Zapletalovi prováděli veškeré stavební práce pro zákaz správních orgánů a tím neoprávněně opakovaně
vstupovali na pozemek parcele čísla 634/1 u domu 522, a nikoliv na sporném pozemku.“ Následující
námitky stěžovatelů se pak týkají zejména toho, že „nebyli vyzvání k přítomnosti u výslechů
či seznámeni s výslechem osob, spisem; špatně formulovaná věc, kdy se nejednalo o vstup na sporní
pozemek, ale o opakovaní vstup stavebního pozemku parcele č.634/1 u domu č.522; správní orgán byl
nečinní, kdy nevyzval žalobce, aby bylo podání dle správního řádu opraveno a upřesněno o jaké další
osoby se jedná; správní orgán vyslechl další osobu, která nebyla žalobci označena, nebyla obviněna;
správní orgán posoudil věc jinak, než měl, kdy dle podnětu se jednalo o opakovaného vstupu na pozemek
žalobců u domu č. 522, a nikoliv nesprávně, že se jednalo o betonování sloupků.“ Vzhledem
k nesprávnému posouzení věci správní orgán podle názoru stěžovatelů věc nedůvodně
odložil, neboť řešil věc jinak, než měl dle podnětu stěžovatelů. Mají proto za to,
že krajský soud nesprávně zjistil věc, když nepřihlédl k výše uvedenému.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Ze správního a soudního spisu, který byl zdejšímu soudu předložen, vyplynuly
následující podstatné skutečnosti:
V posuzovaném případě se jedná o:
1) přestupkovou věc vedenou pod sp. zn. MMZL 96556/2006/OP podezřelého R.
Z. a podezřelé J. Z., kteří se měli dopustit přestupku proti občanskému soužití
podle ust. §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), tím, že dne 3. 12. 2006 v
době od 10,00 do 17,00 hodin měli zabetonovat sloupky na pozemku, o jehož
vlastníkovi nebylo dosud rozhodnuto, čímž se měli dopustit schválnosti.
2) přestupkovou věc vedenou pod sp. zn. MMZL 19359/2007/OP podezřelého A.
Z., který se měl dopustit přestupku proti občanskému soužití podle ust. §49 odst.
1 písm. c) zákona o přestupcích, tím, že v době od 18,00 hodin dne 23. 2. 2007 do
8,00 hodin dne 24. 2. 2007 v Březnici, na zahradě, měl odhodit kopku dřevěného
chrastí, čímž se měl dopustit schválnosti vůči I. Š. K této věci bylo připojeno
rovněž oznámení žalobkyně a) na Obvodní oddělení Policie ČR Zlín ze dne 1. 3.
2007, že ze strany manželů Z. dochází opakovaně ke vstupu na pozemek č. 634/1
v k. ú. Březnice, a že je opakovaně vystavována schválnostem ze strany manželů
Zapletalových.
Věc vedená pod sp. zn. MMZL 96556/2006/OP byla na základě úředního
záznamu ze dne 7. 5. 2007, sp. zn. MMZL 96556/2006/OP, podle ust. §66 odst. 3
písm. a) zákona o přestupcích odložena. Důvodem pro odložení byla skutečnost,
že oznámení neodůvodňuje zahájení řízení.
Věc vedená pod sp. zn. MMZL 19359/2007/OP byla na základě úředního
záznamu ze dne 7. 5. 2007, sp. zn. MMZL 19359/2007/OP, podle ust. §66 odst. 3
písm. a) zákona o přestupcích odložena. Důvodem pro odložení byla skutečnost,
že oznámení neodůvodňuje zahájení řízení.
V podání ze dne 10. 3. 2008 požádali stěžovatelé podle ust. §80 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen správní řád), Krajský úřad
Zlínského kraje, jakožto nadřízený správní orgán žalovaného, o uplatnění opatření proti
nečinnosti ve výše citovaných přestupkových věcech, včetně možnosti prodloužení
zákonné lhůty pro řízení a vydání rozhodnutí ve věci samé. Toto podání bylo dne
12. 3. 2008 stěžovateli doplněno o listinné důkazy.
Žalobou ze dne 10. 3. 2008, která byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena dne
12. 3. 2008, se stěžovatelé v téže věci domáhali ochrany prostřednictvím žaloby na
ochranu proti nečinnosti podle ust. §79 a násl. s. ř. s. Předmětná žaloba byla následně
rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. Na 89/2008 - 4,
postoupena Krajskému soudu v Brně, který o ní rozhodl rozsudkem ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 57 Ca 21/2008 - 57, a to tak, že ji pro nedůvodnost zamítl.
Při přezkumu kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu vycházel
Nejvyšší správní soud především z ust. §109 odst. 3 s. ř. s., podle kterého je zdejší soud
vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103
odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1
písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
S ohledem na dikci ust. §109 odst. 3 s. ř. s. citovaného výše proto Nejvyšší správní
soud přezkoumal napadené rozhodnutí nad rámec stížních bodů, které jsou obsaženy
v kasační stížnosti stěžovatelů, a shledal, že řízení před krajským soudem bylo zmatečné,
neboť nebyly splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud spatřuje v postupu
Krajského soudu v Brně rozpor s ust. §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve vazbě na ust. §64 s. ř. s.,
když tento nepřihlížel k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení pro rozhodnutí ve věci
samé. Ve smyslu ust. §103 o. s. ř. ve vazbě na ust. §64 s. ř. s. je totiž povinností soudu
kdykoliv za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může
rozhodnout ve věci samé.
Pro posouzení toho, zda jsou v nyní projednávané věci splněny podmínky řízení,
má rozhodující význam ust. §79 odst. 1 s. ř. s., podle kterého ten, kdo bezvýsledně
vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví
k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud
uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno
rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že účastník řízení může soudní ochrany
proti nečinnosti využít za podmínky, že bezvýsledně vyčerpá příslušné prostředky
k ochraně proti nečinnosti vyplývající z procesních předpisů platných pro řízení
u správního orgánu. Vzhledem ke skutečnosti, že v daném případě se jedná o řízení
přestupkové, pro něž se ve věcech ochrany proti nečinnosti použije na základě ust. §51
přestupkového zákona subsidiárně správní řád, je nezbytné vycházet z jeho ust. §80
odst. 3, které poskytuje účastníku řízení právo uplatnit po uplynutí lhůt pro vydání
rozhodnutí žádost o opatření proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu. Tohoto
práva využili v nyní projednávané věci i stěžovatelé, když v podání ze dne 10. 3. 2008
požádali Krajský úřad Zlínského kraje, jakožto nadřízený správní orgán žalovaného,
o uplatnění opatření na ochranu proti nečinnosti ve výše citovaných přestupkových
věcech.
Jak je ze shora citovaného patrno, v dané věci má zcela zásadní význam posouzení
toho, zda došlo k naplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků na ochranu
proti nečinnosti. Tato podmínka v podstatě reflektuje zásadu subsidiární povahy
správního soudnictví, jež je v obecné rovině zakotvena v ust. §5 s. ř. s., podle kterého
se lze ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných
opravných prostředků, nestanoví-li soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak. Soudní
řád správní tak důsledně zavádí tradiční žalobní řízení, kdy soudní ochrana nastupuje
teprve poté, kdy jsou vyčerpány možnosti nápravy nezákonného nebo vadného
rozhodnutí prostředky správního řízení. Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků
ve správním řízení před podáním žaloby k soudu je nutno vnímat jako provedení zásady
subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudů do správního řízení.
To znamená, že účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny prostředky
k ochraně svých práv, které má ve svojí procesní dispozici, a teprve po jejich marném
vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní přezkum správních rozhodnutí
je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv,
který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 98/2004 - 65,
publikovaný pod č. 672/2005 Sb. NSS).
Otázkou bezvýsledného vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti
se v minulosti zabýval rovněž Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 18. 10. 2007,
č. j. 7 Ans 1/2007 - 100, dostupném na www.nssoud.cz, v němž konstatoval,
že „domáhal-li se stěžovatel ochrany před nečinností Úřadu, měl tak nejprve učinit v souladu s ust. §80
odst. 3 správního řádu u nadřízeného správního orgánu a teprve pokud taková žádost nebyla úspěšná,
mohl stěžovatel podat žalobu na soud“. Na tyto úvahy pak zdejší soud navázal v rozsudku
ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 Ans 8/2009 - 149, rovněž dostupném na www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v něm především zdůraznil, že „účastník řízení může podat žalobu
na ochranu proti nečinnosti až teprve po té, kdy byla jeho žádost neúspěšná. O neúspěšnosti své žádosti
se účastník řízení dozví zejména v situaci, kdy vyčká na rozhodnutí nadřízeného správního orgánu a toto
rozhodnutí mu bude zákonem předvídaným způsobem oznámeno. Určité pochybnosti však mohou
vzniknout v případě, kdy „nedočkavý“ účastník, tak jako v nyní posuzované věci stěžovatelka,
na takovéto rozhodnutí nevyčká a žalobu na ochranu proti nečinnosti podá krátce po uplatnění opatření
proti nečinnosti, příp. kdy nadřízený správní orgán vůbec o jeho žádosti nerozhodne. Vzhledem
ke skutečnosti, že správní řád výslovně nestanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí ve věci žádosti o uplatnění
opatření proti nečinnosti, je podle zdejšího soudu třeba vycházet z §71 odst. 3 správního řádu a tam
stanovené obecné třicetidenní lhůty. Tento závěr Nejvyššího správního soudu podporuje i okolnost, že §80
správního řádu předpokládá, že nadřízený správní orgán vydává ve věci žádosti o uplatnění opatření proti
nečinnosti usnesení, které je rozhodnutím, na něž se v případě nestanovení jiné zákonné lhůty aplikují
lhůty podle §71 odst. 3 a především pak základní lhůta třicetidenní. Zdejší soud však podotýká, že pro
zvláště složité případy nevylučuje na základě §71 odst. 3 správního řádu aplikaci lhůty delší. Nejvyšší
správní soud si je vědom toho, že se jedná o problematiku nečinnosti, podle jeho názoru je však i v tomto
případě třeba poskytnout nadřízenému správnímu orgánu přiměřený časový rámec pro řádné rozhodnutí
o žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti. S ohledem na shora uvedené je proto žádoucí, aby účastník
řízení před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti vyčkal uplynutí alespoň obecné třicetidenní lhůty.“
V posuzovaném případě však stěžovatelé nejenom, že nevyčkali uplynutí alespoň
obecné třicetidenní lhůty, ale dokonce uplatnili prostředek na ochranu proti nečinnosti
a žalobu na ochranu proti nečinnosti týž den, čímž nebyl poskytnut přiměřený časový
rámec nadřízenému správnímu orgánu pro řádné rozhodnutí o žádosti o uplatnění
opatření proti nečinnosti a nebyla tak splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání
prostředků na ochranu proti nečinnosti.
Nejvyšší správní soud proto na základě výše uvedeného dospěl k závěru,
že stěžovatelé nesplnili podmínky řízení pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti,
neboť bezvýsledně nevyčerpali prostředky ochrany proti nečinnosti podle správního řádu,
které jako účastníci řízení měli. Za této situace nebyl krajský soud oprávněn posuzovat
žalobu stěžovatelů na ochranu proti nečinnosti meritorně, ale byl povinen postupovat
v souladu s ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již
řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek
je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení
pokračovat.
Nejvyšší správní soud proto s ohledem na dikci ust. §109 odst. 3 s. ř. s. postupoval
tak, že napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal i nad rámec důvodů uvedených
v kasační stížnosti, neboť řízení před krajským soudem trpělo zmatečností ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Ze všech shora uvedených důvodů shledal zdejší soud
postup krajského soudu zmatečným, a proto napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 5. 11. 2008, č. j. 57 Ca 21/2008 - 57, podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a žalobu
stěžovatelů ze dne 10. 3. 2008 na ochranu proti nečinnosti, z výše předestřených důvodů,
podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., odmítl, neboť
nesplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti podle
správního řádu je třeba považovat za překážku projednání věci samé. Zdejší soud přitom
rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Nad rámec těchto zjištění a z nich vyplývajících závěrů považuje Nejvyšší správní
soud za nezbytné rovněž poznamenat, že v rozsahu, v jakém se žaloba stěžovatelů týkala
přestupkové věci vedené žalovaným pod sp. zn. MMZL 96556/2006/OP, nebyla navíc
splněna ani podmínka lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti ve smyslu ust.
§80 odst. 1 s. ř. s., neboť tato byla podána až po marném uplynutí zákonem stanovené
jednoroční lhůty a byl zde tedy dán další důvod pro odmítnutí žaloby stěžovatelů podle
ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud nezabýval stížními body
stěžovatelů.
Výrok o náhradě nákladů řízení o žalobě se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o ust. §60 odst. 7
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele
hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu
zcela nebo zčásti nepřiznává. Nejvyšší správní soud shledal v nyní projednávané věci
právě takové důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. §60 odst. 7 s. ř. s. spočívající
v tom, že zrušení rozsudku krajského soudu je důsledkem nezákonného postupu tohoto
soudu, nikoliv důvodnosti stížních námitek uplatněných v podané kasační stížnosti,
kterými se zdejší soud vůbec meritorně nezabýval, proto náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti účastníkům zcela nepřiznal.
Stěžovatelům byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud k tomu předně uvádí, že v dané věci se jednalo o zastoupení
dvou osob, proto byla odměna za jeden úkon pro jednu osobu původně ve výši 2100 Kč
[dle ust. §9 odst. 3 písm. f) a §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“)] upravena podle ust. §12
odst. 4 advokátního tarifu (tzn. snížena o 20 %) a činí tak 1680 Kč za jeden úkon
pro jednu zastupovanou osobu (dikce citovaného ustanovení je jednoznačná v tom,
že advokátovi náleží při společných úkonech zastupování více osob odměna za každou
takto zastupovanou osobu). Odměna za jeden úkon právní služby pro oba stěžovatele
tedy v dané věci činí 3360 Kč (1680 Kč x 2). S ohledem na skutečnost, že ustanovený
zástupce zastupoval stěžovatele již v řízení o žalobě před krajským soudem a byl proto
s věcí seznámen, neshledal zdejší soud důvod k přiznání odměny za převzetí věci v řízení
o kasační stížnosti ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (shodně
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 1998, č. j. 35 Ca 75/98 - 18).
V návaznosti na shora uvedené pak zdejší soud určil odměnu ustanovenému zástupci
částkou 3360 Kč za 1 úkon právní služby – písemné podání soudu týkající se věci samé
(ust. §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů,
celkem tedy 3960 Kč.
Protože zástupce stěžovatelů je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“),
byla k přiznané odměně připočtena i příslušná částka odpovídající dani, kterou je tato
osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně
vypočtená podle citovaného zákona činí 752 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů řízení ve výši 4712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu