ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.2.2009:141
sp. zn. 9 Azs 2/2009 - 141
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: N. Z., zastoupené zákonnou zástupkyní:
V. Z., a Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2007, č. j. OAM-10-
253/LE-C09-K04-2007, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2008, č. j. 60 Az 15/2007 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky Mgr. Alexandru Vaškevičovi, advokátovi
se sídlem Františkánská 7, Plzeň, se odměna za zastupování nepřiznává.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 31. 10. 2007,
č. j. OAM-10-253/LE-C09-K04-2007. Tímto rozhodnutím nebyla stěžovatelce udělena
mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a nejprve konstatoval, že ze žádosti
stěžovatelky o udělení azylu (dále „žádost o udělení mezinárodní ochrany“ ve smyslu
novely zákona o azylu zákonem č. 165/2006 Sb.) podané prostřednictvím matky
stěžovatelky jakožto její zákonné zástupkyně dne 21. 6. 2007, z prohlášení matky
o státním občanství stěžovatelky a z rodného listu stěžovatelky vyplývá, že stěžovatelka
se narodila na území České republiky a je státní příslušnicí Ukrajiny. Soud dospěl k závěru,
že ačkoli se správní orgán doplňkem žádosti stěžovatelky ze dne 3. 7. 2007 výslovně
nezabýval, a neopatřoval podklady o Bělorusku, jehož státní občanství má otec
stěžovatelky, uvedená okolnost není pochybením, jež by způsobovalo
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Soud dále konstatoval ,
že správní orgán správně aplikoval zákon o azylu i správní řád, ve znění účinném
v posuzovaném období, a dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná. Proto ji podle
ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Zároveň soud poukázal na to,
že poskytnutí mezinárodní ochrany formou azylu nebo doplňkové ochrany je jeden
z právních nástrojů umožňujících cizinci pobyt na území České republiky a že český
právní řád zná ještě jiné instituty, které rovněž pobyt cizi nců na území České republiky
umožňují.
V dané věci stěžovatelka ve svém podání namítá zákonné důvody specifikované
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá tak nesprávné posouzení právní otázky,
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem , že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit a dále namítá
i nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v důsledku jiné vady řízení před soudem, jež by mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka setrvává na názoru, že o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany
mělo být rozhodováno společně se žádostí jejího otce (správní orgán se však její žádostí
o společné projednání obou věcí ze dne 3. 7. 2007 ne zabýval) a polemizuje v tomto
ohledu s názorem krajského soudu, který tento žalobní bod neshledal opodstatněným,
přičemž uvedl, že okolnost, že se správní orgán žádostí stěžovatelky o společné
projednání věcí výslovně nezabýval, není pochybením, neboť stěžovatelka má odlišné
státní občanství od svého otce (a vracela by se tudíž na Ukrajinu, zatímco otec
do Běloruska). Stěžovatelka s výrokem krajského soudu nesouhlasí a domnívá se,
že nereflektování žádosti není dostatečně odůvodněno. Odlišné občanství podle jejího
názoru ještě nezakládá nerelevantnost posuzování žádostí dohromady, zvlášť ctí-li
správní orgán čl. 8 Úmluvy o právu na rodinný život. Krajský soud proto při hodnocení
této otázky také pochybil, když pouze souhlasil se správním orgánem, aniž by věc
náležitě odůvodnil a řádně se jí zabýval. Stejně odůvodnil krajský soud i to, že neprovedl
stěžovatelkou navrhovaný důkaz (obsahem spisu jejího otce). Jiné občanství podle
ní nemůže zdůvodnit nepřihlédnutí k navrhovanému důkazu, zvlášť tehdy, kdy otec trp í
závažnou formou tuberkulózy a již téměř 3 roku žije ve fakultní nemocnici Praha – Krč
na specializovaném pneumologickém oddělení. Tento důkazní prostředek měl být
při posuzování žádosti použit a vnesl by do případu nové skutečnosti. Posouzení tohoto
žalobního bodu považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné (nepřezkoumatelné
je rozhodnutí soudu také ve vztahu k neudělení humanitárního azylu; správní orgán musí
svůj výrok náležitě odůvodnit, což podle názoru stěžovatelky neučinil, a krajský soud
se k tomu nevyjádřil). Je totiž zřejmé, že otec nemůže opustit vzhledem k těžké formě
tuberkulózy ČR, natož začít pracovat a umožnit tak dítěti příznivé sociální podmínky
na Ukrajině.
Krajský soud „pouze zdůvodnil zdravotní stav, který uvedla matka stěžovatelky jako
dobrý,kdy se má v případě zdravotních potíží obrátit na nemocnice na Ukrajině jako ostatní občané,
aniž by se zabýval námitkou, že na Ukrajině není bezplatná zdravotní péče, že otec z důvodu těžké
nemoci nemůže pracovat a matka s malým dítětem bez zázemí taktéž nemůže zajistit rozvoj
a dostatečnou zdravotní péči dítěte na Ukrajině“ (pozn.: volná citace). Stěžovatelka proto
nesouhlasí ani s neudělením doplňkové ochrany. Soud i tento žalobní bod považoval
za neopodstatněný (uvedl, že ze správního spisu nevyp lývá, že by správní orgán porušil
čl. 6 Úmluvy o právech dítěte) a operoval se skutečností, že matka bude se stěžovatelkou
žít na Ukrajině a otec v Bělorusku, což popírá i čl. 8 Úmluvy o právu na rodinný život,
kterým je ČR vázána. Tím, že se soud odmítl z abývat spisem otce, také nemohl přesně
zjistit, zda správní orgán postupoval v této otázce procesně správně. Krajský soud
nepřihlédl ani k jedné námitce uvedené v žalobě, resp. jednotlivé žalobní body posoudil
nedostatečně a vágně, proto stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku.
Správní orgán ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti zdůraznil, že důvody
pro udělení mezinárodní ochrany je nutno vždy bez výjimky posuzovat ve vztahu ke státu,
jehož je žadatel státním příslušníkem, v případě osoby bez státní příslušnosti vzhledem
ke státu jeho posledního trvalého bydliště. V dalším pak správní orgán odkázal na své
vyjádření k žalobě, přičemž vyjádřil své přesvědčení, že kasační stížnost svým významem
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a navrhl kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejprve se Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a je tedy přijatelná.
Vymezením institutu přijatelnosti, resp. nepřijatelnosti, kasační stížnosti ve věcech azylu
se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS., na www.nssoud.cz.
V tomto usnesení dospěl kasační soud k závěru, že „ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti a opakované projednávání již jednou rozhodnutého ve všech
stupních soudní soustavy vede ve svém důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti“. Všechny
věci jsou objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, a nemohou být tudíž
podrobeny stejnému zacházení. Nejvyšší správní soud proto v každém jednotlivém
případě musí primárně posoudit, zda podaná kasační stížnost je či není přijatelná
k meritornímu posouzení. O přijatelnou kasační stížnost se pak může jednat mimo jiné
tehdy, pokud by napadené rozhodnutí krajského soudu, bylo-li by v něm shledáno zásadní
pochybení, mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, nebo tehdy,
pokud by Nejvyšší správní soud shledal nutnost k typově obdobným případům
se vyjádřit, neboť problém stěžovatele se dotýká otázek, které judikaturou dosud nebyly
plně řešeny.
S ohledem na skutečnost, že ot ázka, kterou je mimo jiné nutno v souzené věci
zodpovědět, tj. zda v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kdy žadatelem
je nezletilé dítě, jehož rodiče jsou taktéž žadateli o udělení mezinárodní ochrany v různém
stadiu řízení, a mají zároveň státní občanství různých států, je nutno projednat žádost
nezletilého žadatele s ohledem na mezinárodní Úmluvu o právech dítěte společně
s žádostmi obou rodičů a zohlednit tak důvody uplatněné oběma rodiči, nebyla dosud
judikaturou plně řešena, považuje Nejvyšší správní soud kasační stížnost za přijatelnou.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.)
a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Po jeho přezkoumání pak soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud je v přezkumném řízení v souladu s ustanovením §109
odst. 3 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti, což neplatí pouze v případě, bylo-li řízení
před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nebo bylo-li zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je -li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Námitku stěžovatelky směřující do §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. posoudil tento
soud jako pouhý odkaz na ustanovení zákona, jenž nesplňuje podle jeho názoru
po obsahové stránce požadavky kladené zákonem na plnohodnotnou kasační námitku,
neboť tvrzení, že žalobkyně, resp. stěžovatelka nesouhlasí s odůvodněním výroku
rozsudku krajského soudu, a proto považuje posouzení příslušného žalobního bodu
za nepřezkoumatelné, nelze akceptovat. Na pouhém nesouhlasu s právním názorem
krajského soudu vyjádřeným v odůvodnění rozsudku již principiálně nemůže být založeno
tvrzení o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí jako celku. Otázkou přezkoumatelnosti
napadeného rozsudku se však Nejvyšší správní soud přesto musel zabývat, neboť
nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou natolik závažnou, že se jí soud musí zabývat
ex offo, tedy z úřední povinnosti i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal (viz shora).
Má-li jakékoli rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se jednalo o rozhodnutí v prvé řadě srozumitelné, které je zároveň opřeno o dostatek
důvodů. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí však musí být založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Takovými vadami mohou být mimo jiné případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo
případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
Rozsudek krajského soudu je opatřen dostatečně podrobným odůvodněním,
z něhož je jednoznačně patrné, že se soud ž alobními námitkami stěžovatelky zabýval,
a je zároveň zřejmé, z jakých důvodů dospěl k závěrům o nedůvodnosti její žaloby.
Napadený rozsudek tedy nelze považovat za nepřezkoumatelný, ať už důvodu
nedostatečného odůvodnění či jeho nesrozumitelnosti. Není možno souhlasit s názorem
stěžovatelky, že by se soud jejími žalobními námitkami nezabýval, nebo je posoudil vágně
a nedostatečně, jak stěžovatelka opakovaně ve svém podání tvrdí. V přezkoumávaném
rozsudku Nejvyšší správní soud žádné vady shora uvedeného charakteru neshledal
a ze spisového materiálu nezjistil ani „jinou vadu řízení před soudem“, jež by mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Námitku směřující do nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu proto Nejvyšší
správní soud odmítl jako nedůvodnou.
Vzhledem k tomu, že tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje podle jejich
obsahu a nikoliv podle formálního označení (přičemž tyto důvody musí být podřaditelné
pod některý z důvodů, které soud ní řád správní v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
jako důvody kasační stížnosti vymezuje), dovodil kasační soud z obsahu podání,
že za vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) tohoto právního předpisu stěžovatelka
zřejmě považuje skutečnost, že krajský soud v průběhu soudního řízení neprovedl
jí navrhovaný důkaz, a to důkaz správním spisem otce stěžovatelky, který si měl podle
jejího názoru od správního orgánu vyžádat a případ stěžovatelky posoudit nejen
s ohledem na tvrzení, resp. důvody žádosti o mezinárodní ochranu uplatněné v řízení
před správním orgánem její matkou, ale i jejím otcem. Ačkoli tedy takto explicitně
stěžovatelka svou námitku neformulovala a její argumentace tak ve vztahu k ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zůstala v podstatě v rovině blanketně uplatněné námitky ,
považuje Nejvyšší správní soud za vhodné na tomto místě konstatovat, že správní orgán
nepochybil, když žádost stěžovatelky posuzoval pouze v rámci důvodů uplatněných její
matkou jakožto její zákonnou zástupkyní, a ve v ztahu k Ukrajině, tedy ve vztahu k zemi,
jejíž občanství stěžovatelka i její matka mají. Postup správního orgánu tak podle názoru
kasačního soudu nebyl nezákonný a neprovedení stěžovatelkou navrženého důkazu
zároveň nemůže být ani „skutečností v řízení nezjišťovanou“, jež by mohla založit vadu
nepřezkoumatelnosti (viz výše).
Právní otázkou, kterou stěžovatelka ve své kasační stížnosti otevřela, se Nejvyšší
správní soud již zabýval, neboť obdobný případ v poměrně nedávné době řešil,
a jednoznačně se k ní vyjádřil. Zabýval se jí však pouze v rámci vymezeném skutkovými
okolnostmi předchozího případu, přičemž v odůvodnění rozsudku připustil, že žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jsou v případě rodinných příslušníků zpravidla vzájemně
provázané a dotýkají se logicky rodiny jako celku. Postavení dítěte žádajícího
o mezinárodní ochranu se přitom ve většině případů odvíjí od postavení rodičů žádajících
o udělení mezinárodní ochrany.
Taktéž v případě nezletilé stěžovatelky v dané věci se důvody stěžovatelčiny
žádosti o udělení mezinárodní ochrany odvozovaly od důvodů její matky. Proto vzhledem
k tomu, že žádost matky byla příslušným správním orgánem zamítnuta, bylo možno
legitimně očekávat zamítavé rozhodnutí správního orgánu i v případě stěžovatelky.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku mj. poukázal na fakt, že stěžovatelka se narodila až
na území České republiky (a to až poté, co bylo správní řízení o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany její matce již ukončeno a Nejvyšším správním soudem bylo
rozhodnuto i o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně),
na Ukrajině nikdy nežila a nemohla tam tedy být z hlediska zákona o azylu, resp.
ve smyslu tohoto zákona, ani pronásledována. Zároveň nesvědčil žádný azylově relevantní
důvod ani její matce, která v průběhu řízení o své žádosti argumentovala především
obavami z možného agresivního chování svého bývalého partnera, rovněž ukrajinského
státního příslušníka. Otázkou problémů ze strany soukromých osob se Nejvyšší správní
soud již ve své dosavadní judikatuře podrobně zabýval (např. v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49 nebo v rozsudku ze dne
24. 2. 2005, č. j. 8 Azs 13/2005 - 41, oba na www.nssoud.cz), proto byla i kasační stížnost
stěžovatelčiny matky usnesením ze dne 16. 5. 2007, č. j. 3 Azs 236/2006 - 92, odmítnuta
pro nepřijatelnost. Uvedenými skutečnostmi byl postup správního orgánu a poté
i krajského soudu limitován také v posuzovaném případě.
V této souvislosti se sluší pro úplnost dodat, že i k otázce důkazního břemene
a povinnosti tvrzení ze strany žadatele o udělení mezinárodní ochrany v obecné rovině
se kasační soud ve své judikatuře již dříve opakovaně vyjádřil a zvláště podrobnou
argumentací na toto téma opatřil tento soud relativně nedávno odůvodnění rozsudku
ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaného ve Sbírce NSS pod
č. 1749/2009, v němž poukázal na skutečnost, že úprava důkazního břemene v zákoně
o azylu je velmi skoupá a že je proto nutno dopadající ustanovení zákona o azylu (§49a
tohoto právního předpisu) vykládat eurokonformně v souladu s kvalifikační směrnicí
Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích
zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo
osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované
ochrany.
Zde je třeba konstatovat (jak ostatně Nejvyšší správní soud také již judikoval
v předcházejících případech), že zvláštností řízení ve věcech mezinárodní ochrany
je mj. i skutečnost, že důkazní břemeno představuje v první fázi řízení zejména povinnost
tvrzení, která dopadá výhradně na žadatele o udělení mezinárodní ochrany (žadatel v této
fázi nese důkazní břemeno v podobě břemene tvrzení, s nímž do řízení vstupuje). Toto
tvrzení má pro tento typ řízení zásadní význam, neboť žadatel o udělení mezinárodní
ochrany se nezřídka nachází v situaci důkazní nouze (kdy z pochopitelných důvodů
s ohledem na specifičnost tohoto řízení není schopen předložit správnímu orgánu
dokumentární či jiné hodnověrné důkazy) a právě proto utváří rámec zjišťování
skutkového stavu především svým tvrzením. Z tohoto důvodu také hraje v této fázi
řízení, tj. na jeho začátku, klíčovou roli pohovor s žadatelem. V průběhu pohovoru
samotného a v dalších fázích řízení je již povinnost osvětlit všechna relevantní fakta
rozložena mezi něj a správní orgán, který je pak povinen zjištěná fakta a získané podklady
objektivně vyhodnotit, a učinit jim odpovídající závěr.
V daném případě je rozhodující okolností pro posouzení věci otázka státního
občanství stěžovatelky. Zároveň je nepochybné, že její matka, jejímž prostřednictvím byla
žádost stěžovatelky podána, má státní občanství Ukrajiny. V České republice, stejně jako
ve většině evropských států, platí pro nabývání občanství dětí zásada „ius sanguinis“
(tj. „právo krve“), tedy určování občanství dětí podle občanství rodičů (na rozdíl
od principu tzv. „ius soli“, podle něhož je občanství automaticky přiznáno tomu,
kdo se narodí na území daného státu). Ro zdíly v právních úpravách jednotlivých zemí
se objevují nejčastěji až v případech, kdy se občanství ani jednoho z rodičů neshoduje
s místem narození dítěte (což je situace, která nastala i v posuzovaném případě).
Co se tedy týče občanství nezletilé stěžovatelky v předmětné věci, vycházel správní orgán
i krajský soud z prohlášení matky, že i její dcera má ukrajinské státní občanství. Otázkou
případného bipolitismu vzhledem k odlišnému státnímu občanství jejího otce se Nejvyšší
správní soud nezabýval, neboť zákonná zástupkyně stěžovatelky v žádné fázi řízení
případným běloruským občanstvím své dcery neargumentovala (k povinnosti tvrzení viz
výše).
Podle ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu za „pronásledování se pro účely
tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními
orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního
občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud
lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo
podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.“ Již z dikce tohoto uvozujícího ustanovení zákona o azylu, v němž jsou
vymezeny základní pojmy, s nimiž zákon dále pracuje, je zcela zřejmá konstrukce, na níž
je zákon o azylu postaven. Podstatou této konstrukce je vazba žadatele o udělení
mezinárodní ochrany primárně na stát jeho původu, eventuálně na jiný stát, kde tento
cizinec naposledy pobýval. U nezletilého dítěte narozeného na území státu, ve kterém
některý z jeho rodičů (event. oba) o mezinárodní ochranu požádal (či požádali), je však
zpravidla nutno posuzovat jeho žádost (skutkovou situaci i uplatněné důvody)
v intencích toho, v jakém právním postavení se nachází jeho rodič, prostřednictvím něhož
byla žádost o udělení mezinárodní ochrany nezletilce podána. Samostatné důvody
pro podání takové žádosti bez vazby na rodiče však také není možno a priori zcela
vyloučit. Nejvyšší správní soud proto v řešeném případě přisvědčil názoru správního
orgánu a krajského soudu, že správní orgán nebyl v řízení o udělení mezinárodní ochrany
povinen obstarávat si (a to ani s ohledem na zásadu součinnosti správního orgánu
při opatřování podkladů pro rozhodnutí zakotvenou v §6 odst. 2 zákona č . 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů) pro účely posouzení žádosti stěžovatelky
informace o Bělorusku, tedy zemi původu jejího otce, neboť z hlediska zákona o azylu se
jedná o dvě různá , na sobě nezávislá řízení. Důvody, které v žádosti o udělení
mezinárodní ochrany uplatnil její otec sám za sebe (ve vztahu k Bělorusku), jsou tedy
z hlediska řízení vedeného se stěžovatelkou irelevantní, a kasační soud proto sdílí názor
krajského soudu i v tom ohledu, že nebylo třeba v řízení o žádosti stěžovatelky provádět
důkaz spisem jejího otce.
Kasační soud však považuje za vhodné na tomto místě připomenout a znovu
zdůraznit, jako to učinil již dříve v obdobném případě (odkaz na konkrétní judikát
viz níže), kdy se zcela jednoznačně postavil za názor, že zájem dítěte dle čl. 3 Úmluvy
o právech dítěte (č. 104/1991 Sb., dále jen „Úmluva“) musí být ústředním hlediskem
při každé činnosti orgánů veřejné správy, která se týká dětí, a státy, které jsou smluvní
stranou této úmluvy, jsou tudíž povinny zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých
rodičů proti jejich vůli (čl. 9 Úmluvy).
Proto Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 - 57, na www.nssoud.cz, vyslovil názor, že po dobu, dokud nebude
postaven najisto osud matky nezletilé žadatelky o udělení mezinárodní ochrany, bude
na příslušných správních orgánech, aby respektovaly články Úmluvy a s ohledem
na nejlepší zájem nezletilé pečlivě zvažovaly její případné nucené vycestování z území
České republiky. Tento závěr obdobně platí pro situaci, kdy dosud není najisto postaven
osud otce nezletilé žadatelky (argumentum a simili), a pečlivě uvážit je proto v daném
případě nutno nucené vycestování nezletilé i její matky, neboť oprávněným,
resp. „nejlepším zájmem dítěte“ nepochybně je, aby mělo jak matku, tak i otce, mohlo sdílet
jejich osud a realizovat tak právo na rodinný život. Na rodinu jako na základní jednotku
společnosti v nejužším smyslu slova je třeba nahlížet v tomto světle, tj. ve světle
oprávněných zájmů dítěte, a chápat ji vždy, je-li to možné, jako jeden celek. V této
souvislosti již Nejvyšší správní soud jen na okraj podotýká, že rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ve věci otce stěžovatelky nabyl právní moci ke dni 5. 2. 2009 (tato
skutečnost je zdejšímu soudu známa z jeho úřední činnosti) a lhůta pro podání případné
kasační stížnosti tak uplynula dnem 19. 2. 2009.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 od st. 1 s. ř. s.,
když stěžovatelce, která ve věci neměla úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
nevzniklo, a správní orgán jako druhý účastník řízení právo na náhradu nákladů řízení
neuplatnil, a ani ze spisu nevyplynulo, že by mu nějaké náklady v souvislosti s řízením
o kasační stížnosti vznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu ná kladů
řízení.
Krajský soud v Plzni stěžovatelce k její žádosti ustanovil zástupcem pro řízení
o této kasační stížnosti advokáta a náklady řízení podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., v takovém případě hradí stát. V předmětné věci však soud ustanovenému
zástupci stěžovatelky, Mgr. Alexandru Vaškevičovi, advokátovi se sídlem Františkánská 7,
Plzeň, odměnu za zastupování nepřiznal, neboť z obsahu soudního spisu vyplývá,
že žádný úkon právní služby, za který náleží odměna dle §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, nevykonal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu