ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.5.2009:65
sp. zn. 9 Azs 5/2009 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: R. S., zastoupený Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2008, č. j. OAM-232/LE-BE03-BE07-2008,
ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 22. 8. 2008, č. j. 48 Az 70/2008 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele Mgr. Bohdaně Novákové, advokátce se sídlem
Pod Terezkou 12, Praha 4, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
ve výši 5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví označený
pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 27. 3. 2008, č. j. OAM-232/LE-BE03-BE07-
2008; tímto rozhodnutím bylo řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany
zastaveno podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění pozdějších předpisů, neboť podaná žádost byla vyhodnocena jako nepřípustná
s tím, že ji stěžovatel podal opakovaně, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění,
které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní
ochrany [§10a písm. e) zákona o azylu].
Napadeným rozsudkem krajský soud přezkoumal výše citované rozhodnutí
správního orgánu a stěžovatelem podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
K namítanému nesprávnému posouzení žádosti stěžovatele jako nepřípustné
(a následnému zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany) přitom krajský soud
konstatoval, že nemůže obstát. Za situace, kdy stěžovatel v nynějším řízení před
žalovaným správním orgánem uvedl jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany změnu
své sexuální orientace a to, že žije od roku 2006 s přítelkyní, pak jde dle krajského soudu
dílem o důvody, které uvedl již v původním řízení (tvrzená homosexualita), a dílem
o důvody, které již existovaly v průběhu předchozího řízení a které tedy již v tehdejším
řízení mohl uvést (navázání vztahu s přítelkyní). Závěr žalovaného správního orgánu
o nepřípustnosti žádosti proto považoval za zcela v souladu se zákonem o azylu
a podotkl, že je pochybné, zda v případě stěžovatele vůbec existovaly reálné důvody pro
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, když v současné době preferuje
většinovou, tedy heterosexuální orientaci, která nezakládá žádný důvod pronásledování
či diskriminace v žádné zemi, tedy ani v zemi stěžovatelova původu.
K námitce, podle které měla být stěžovateli poskytnuta alespoň doplňková ochrana
podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, krajský soud uvedl, že zmíněné zákonné
ustanovení nelze vykládat tak, že vycestování stěžovatele do země jeho původu by bylo
v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky, neboť by tím bylo porušeno
jeho právo na rodinný život. Stěžovatel má jistě právo na rodinný život, nicméně toto
právo může realizovat jiným způsobem, např. úpravou svého pobytu v České republice
podle příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců (č. 326/1999 Sb.). Výkon tohoto
práva nelze podle názoru krajského soudu uskutečňovat prostřednictvím zákona o azylu
a postupem žalovaného proto nebylo právo stěžovatele na rodinný život nikterak
dotčeno, neboť ho může i nadále vykonávat, byť podle jiného zákona než zákona o azylu.
V kasační stížnosti napadl stěžovatel uvedený rozsudek krajského soudu z důvodu
nezákonnosti [§103 odst. 1 s. ř. s.] s tím, že v jeho případě správní orgán chybně posoudil
novou žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou, a to proto, že stěžovatel uvedl
nové důvody, které v předchozím řízení neuváděl. Tímto novým důvodem je skutečnost,
že v České republice žije rodinným životem se svou přítelkyní od roku 2006, kdežto první
azylovou žádost podal již v roce 2005. Tuto skutečnost tedy správnímu orgánu v prvním
azylovém řízení uvést nemohl. Správní orgán i krajský soud však – kromě nezvyklého
závěru, že stěžovatel již není homosexuálně orientován (zřejmě lze tuto orientaci jen tak
ztratit) – žádné další posouzení ve vztahu k existenci jeho rodinného života
a odůvodněnosti tvrzených obav z pronásledování neuvedly. Současně stěžovatel vyjádřil
přesvědčení ohledně nezákonnosti, resp. protiústavnosti vyloučení odkladného účinku
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu o nepřípustnosti žádosti o mezinárodní
ochranu; spatřuje v tom rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod –
nemožnost účastníka účastnit se jednání a vyjádřit se k důkazům, a proto požádal,
aby Nejvyšší správní soud tuto skutečnost posoudil, případně věc předložil Ústavnímu
soudu.
Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal přitom na správní spis s tím, že nehodnotil
faktickou sexuální orientaci stěžovatele a plně vycházel z jím sdělených tvrzení. Dále
uvedl, že pokud v minulém řízení stěžovatel tvrdil, že je homosexuál a v nynějším
oznamuje, že žije s přítelkyní ve společné domácnosti a chce s ní být na území České
republiky, vypovídá to velmi podstatně o věrohodnosti jeho výpovědí. Navíc dle
správního orgánu nemá tento důvod nic společného s důvody relevantními z pohledu
zákona o azylu. Závěrem správní orgán uvedl, že podaná kasační stížnost nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, což podpořil odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu
vztahující se jednak k otázce legalizace pobytu prostřednictvím řízení o udělení
mezinárodní ochrany (rozsudek ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003) a jednak
k otázce věrohodnosti výpovědí žadatele o mezinárodní ochranu (rozsudek ze dne
8. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs 60/2003). Navrhl proto odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost, případně její zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté,
vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany,
se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz., v němž
vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu
jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni
krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon,
tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními
soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Ve světle takto vymezených kritérií pak Nejvyšší správní soud konstatuje,
že předložená kasační stížnost předestírá k rozhodnutí právní otázku nepřípustnosti
opakované (následné) žádosti o udělení mezinárodní ochrany a tato si zasluhuje
pozornosti z důvodu uvedeného sub 1) kritérií přijatelnosti, neboť dosud nebyla řešena
judikaturou Nejvyššího správního soudu (a pokud jde o judikáty avizované ve vyjádření
žalovaného správního orgánu, je třeba poznamenat, že tyto se týkají principálně zcela
jiných právních otázek).
Za dané situace Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jak vyplývá ze správního spisu, jakož i z navazujícího spisu soudního, stěžovatel
podal dne 28. 11. 2005 žádost o udělení azylu a k důvodům, pro které se rozhodl opustit
Ukrajinu (v rámci pohovoru), uvedl, že měl problémy s rodinou, protože se dověděla,
že je homosexuál. Jeho matka stále volala psychiatrům, vyhazovala ho z domu,
kde se nedalo žít. Současně doplnil, že kvůli své sexuální orientaci měl problémy i s
dalšími lidmi, kteří ho neustále slovně napadali. Obdobné problémy měl i v Polsku, kam
dva roky jezdil, a proto se (v únoru 2003) rozhodl odjet do České republiky,
kde po skončení platnosti víza (od března 2003) pobýval nelegálně. Na základě těchto
skutečností mu rozhodnutím správního orgánu ze dne 9. 6. 2006, č. j. OAM-1031/LE-
C09-C09-2005, nebyl azyl podle §12, §13 a §14 zákona o azylu udělen a současně bylo
konstatováno, že se na něho nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Žaloba stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem Krajského soudu
v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 29. 9. 2006, č. j. 54 Az 6/2006 - 23,
zamítnuta a následné řízení o kasační stížnosti proti citovanému rozsudku bylo usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2007, č. j. 9 Azs 133/2007 - 47, zastaveno.
Lze tedy shrnout, že stěžovatel v řízení o udělení azylu, jakož i v následném řízení
před krajským soudem, resp. Nejvyšším správním soudem, úspěšný nebyl. Z území České
republiky však nevycestoval a zdržoval se zde neoprávněně. Dne 16. 3. 2008 byl proto
policií zajištěn (za účelem správního vyhoštění) a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců
Bělá – Jezová, kde učinil prohlášení o mezinárodní ochraně a následně dne 21. 3. 2008
podal žádost o udělení mezinárodní ochrany (dříve azylu). V této opakované žádosti
uvedl, že se nechce vrátit domů, protože měl velké problémy jednak s rodiči a jednak
s policií; na Ukrajině žil s přítelem a všechno ho vedlo k odjezdu z vlasti. Dále
poznamenal, že v současné době (asi od roku 2006) žije s českou přítelkyní s tím, že její
rodina ho přijala jako vlastního; konečně má rodinu, která ho chce, a stydí se za to,
co vyváděl jako mladý. Totéž v podstatě potvrdil i ve vlastnoručně psaném prohlášení
ze dne 21. 3. 2008, v jehož závěru pak poukázal na to, že se mu změnil život, když si zde
našel kamarádku, jež se před dvěma lety stala jeho družkou, s níž chce zůstat.
Rozhodnutím ze dne 27. 3. 2008, č. j. OAM-232/LE-BE03-BE07-2008, správní
orgán řízení o této žádosti zastavil s poukazem na §25 písm. i) zákona o azylu, neboť
tuto opakovanou žádost vyhodnotil jako nepřípustnou. V odůvodnění citovaného
rozhodnutí přitom uvedl, že stěžovatel v průběhu předchozího správního řízení hovořil
o problémech na Ukrajině kvůli své homosexualitě, avšak výslovně popřel, že by měl
potíže s policií, ačkoliv v současném řízení tvrdil, že potíže s policií měl. V tomto ohledu
tedy správní orgán zdůraznil, že stěžovateli muselo být o jeho vlastních problémech
s policií známo již v době podání předchozí žádosti o udělení azylu a dále že se problémy
stěžovatele ve věci jim tvrzené homosexuality zabýval již v předchozím pravomocně
ukončeném řízení. K tvrzení stěžovatele o tom, že zde má vztah s ženou, která se před
dvěma lety stala jeho družkou, správní orgán uvedl, že rovněž tato skutečnost mu musela
být známa již během jeho předchozího správního řízení.
Správní orgán tak v případě opakované žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany shledal naplnění podmínek pro zastavení řízení s tím, že se jedná o žádost
nepřípustnou ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu, dle kterého: „Žádost o udělení
mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany,
aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany.“ Výklad citovaného ustanovení a jeho aplikace ve vztahu
ke konkrétním skutkovým okolnostem je přitom předmětem sporu projednávané věci.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud předesílá, že citované ustanovení bylo
do zákona o azylu nově doplněno zákonem č. 379/2007 Sb. (s účinností od 21. 12. 2007),
a to v souladu se směrnicí Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních
normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále
jen „procedurální směrnice“); jedná se tedy o důsledek transpozice procedurální směrnice,
kterou Česká republika provedla právě výše uvedeným zákonem s cílem postihnout
případy opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany podávaných ze stejných
důvodů jako žádosti předchozí. Čl. 25 odst. 2 procedurální směrnice totiž stanoví
konkrétní případy, kdy členské státy mohou považovat žádost za nepřípustnou s tím,
že pod písmenem f) je stanoven případ, kdy žadatel po pravomocném rozhodnutí podal
stejnou žádost.
Tato výchozí pozice pro posouzení žádosti jako nepřípustné je pak dále rozvinuta
v čl. 32 procedurální směrnice, který blíže řeší případy opakovaných (následných) žádostí
o udělení mezinárodní ochrany v témže členském státě s tím, že tyto žádosti nejprve
podléhají předběžnému posouzení. V jeho rámci je pak posuzováno, zda opakovaná
žádost obsahuje nové skutečnosti či zjištění, které významně zvyšují pravděpodobnost
uznání žadatele za uprchlíka podle směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby
bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných
důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (čl. 32 odst. 4).
Pokud tomu tak je, mohou členské státy rozhodnout o dalším posuzování žádosti,
a to za předpokladu, že dotyčný žadatel nemohl v předchozím řízení bez vlastního
zavinění uvést tyto nové skutečnosti či zjištění, zejména při využití svého práva na účinný
opravný prostředek (čl. 32 odst. 6).
Ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu je tedy jakousi transpoziční syntézou
problematiky podání opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany tak,
jak je upravena v procedurální směrnici. Z dikce citovaného ustanovení zákona o azylu lze
přitom dovodit nutnost kumulativního splnění dvou podmínek pro to, aby bylo možné
opakovanou žádost věcně projednat:
1. je nutno uvést nové skutečnosti nebo zjištění;
2. musí se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez
vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení.
Ad 1. Za nové skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu procedurální směrnice
nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové,
které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Ostatně
v jiných případech by nové správní řízení pozbývalo jakéhokoli smyslu, protože jeho
výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku by takové správní řízení
nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto dosahování
žádoucích výsledků s co nejmenšími možnými náklady.
Ad 2. Ve vztahu k druhé z uvedených podmínek je třeba vyjít z toho, že v rámci
azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, (dostupný z http://www.nssoud.cz) „zatímco důkazní břemeno
může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl.
Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl
v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu
opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést
veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Pro úplnost lze
ještě odkázat na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42 (www.nssoud.cz),
v němž bylo uvedeno, že: „správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel
o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá.“ Proto pokud žadatel neuvedl všechny důvody
své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze
jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí
podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování
či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem
je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení.
Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času
a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu
poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž
žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57, www.nssoud.cz, dle kterého: „…byla-li
by matka nezletilé stěžovatelky v dalším řízení před správním orgánem úspěšná, tj. bylo-li by shledáno,
že je v zemi původu pronásledována, resp. byl-li by shledán její odůvodněný strach z pronásledování
v zemi původu nebo hrozba nebezpeční vážné újmy, mohla by v novém řízení o udělení mezinárodní
ochrany uspět i její nezletilá dcera.“
Lze tedy uzavřít, že ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu představuje jistý filtr,
jehož prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení
mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou
je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů
rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka
věci pravomocně rozhodnuté, tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata.
Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně
dbát na splnění obou výše uvedených podmínek, které mají na straně jedné garantovat
určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti
předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí tak, jako tomu svědčí skutkové okolnosti projednávané věci.
Stěžovatel totiž ve své nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl v zásadě
totožné důvody jako v případě své předchozí žádosti, které rozšířil pouze o nijak blíže
nekonkretizované tvrzení ohledně problémů s policií a dále pak o to, že zde žije s českou
přítelkyní (družkou). Podle názoru Nejvyššího správního soudu však ani jedna z těchto
skutečností nemůže v testu přípustnosti opakované žádosti ve smyslu §10a písm. e)
zákona o azylu obstát.
Co se týče tvrzených problémů s policií, je patrné, že se jedná o takovou
skutečnost, kterou mohl uvést již ve své předešlé žádosti, což neučinil. Naopak
v protokolu o pohovoru k této žádosti na otázku, jestli měl nějaké potíže s policií
nebo státními orgány na Ukrajině, výslovně odpověděl: „ne, vůbec jsem neměl s nimi žádné
problémy.“ Totéž potvrdil i během jednání před krajským soudem (viz protokol o jednání
dne 22. 8. 2008, č. l. 34). V tomto ohledu tedy stěžovatel nejen, že naplnil podmínky
podle §10a písm. e) zákona o azylu, ale rovněž významným způsobem zpochybnil
věrohodnost svých vlastních výpovědí o okolnostech, které jej vedly k odchodu ze země
původu.
Pokud jde o stěžovatelovo soužití s jeho družkou, která je českou státní občankou,
i v případě této skutečnosti je možné konstatovat, že mohla být předmětem zkoumání
důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Jakkoli totiž bylo řízení v dané věci zahájeno již
v roce 2005, pravomocným rozhodnutím správního orgánu bylo ukončeno až v roce
2006, přesně dne 9. 6., tj. v době, kdy stěžovatel již se svojí družkou žil; tento závěr
vyplývá z jeho vlastnoručně psaného vyjádření ze dne 21. 3. 2008, v němž uvedl, že se mu
změnil život, když si zde našel kamarádku, jež se před dvěma lety stala jeho družkou, s níž
chce zůstat. V zásadě tedy stěžovateli nic nebránilo, aby danou skutečnost uplatnil.
I v tomto případě lze tedy konstatovat naplnění podmínek podle §10a písm. e) zákona
o azylu. K dané skutečnosti, z níž stěžovatel dovozuje porušení svého práva na rodinný
život chráněného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod s tím, že mu měla být
poskytnuta alespoň doplňková ochrana podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, však
považuje zdejší soud za vhodné doplnit následující.
Předně je nutno poznamenat, že jakkoli není pojem rodinného života Úmluvou
definován, je vykládán poměrně extenzivně, vždy však s důrazem na fungující (reálný)
rodinný život (srov. např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne
15. 10. 1986 ve věci K. proti Spojenému království, stížnost č. 11468/85, dostupné na
http://echr.coe.int.) Vztahem zakládajícím rodinný život je pak v prvé řadě vztah
manželů v zákonném a skutečném manželství, což není stěžovatelův případ. Ten
by případně mohl naplnit pojem soukromého života zahrnujícího do určité míry i širší
aspekty života jednotlivce, včetně práva na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými
bytostmi (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 12. 1992 ve věci
Niemietz proti Německu, stížnost č. 13710/88, http://echr.coe.int.). Ovšem i kdyby
v daném případě bylo vůbec možné hovořit o naplnění pojmu rodinného,
resp. soukromého života, je třeba si uvědomit, že ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu
všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného
pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností
státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku,
stížnost č. 23218/94, http://echr.coe.int.) a v této souvislosti štrasburský soud bere
v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku,
do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi
původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu
přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život na jeho území, a případně, zda je mu
za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního
účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid
proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98).
Ostatně i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71 (na www.nssoud.cz), se vyjádřil v tom smyslu, že zásahem
do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil,
by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu,
který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu
judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Výjimkou by pak mohl být
pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla již pouhá
nutnost jeho vycestování. Otázku existence rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy
je přitom dle Evropského soudu pro lidská práva třeba posuzovat s ohledem na stav
v době, kdy zákaz pobytu nabyl právní moci (srov. např. rozsudky ze dne 26. 9. 1997
ve věci El Bouja idi proti Francii, stížnost č. 25613/94, ze dne 13. 2. 2001 ve věci
Ezzouhdi proti Francii, stížnost č. 47160/99, ze dne 31. 10. 2002 ve věci Yildiz proti
Rakousku, stížnost č. 37295/97, ze dne 15. 7. 2003 ve věci Mokrani proti Francii, stížnost
č. 52206/99, a ze dne 28. 6. 2007 ve věci Kaya proti Německu, stížnost č. 31753/02;
vše dostupné na http://echr.coe.int.).
V tomto směru proto nelze aprobovat závěr krajského soudu, který bez dalšího
konstatoval, že výkon práva chráněného čl. 8 Úmluvy nelze en bloc uskutečňovat
prostřednictvím zákona o azylu. Přes tento dílčí nesprávný závěr, který je třeba ve světle
výše uvedeného korigovat, je však ve výsledku (co do výroku) rozhodnutí krajského
soudu věcně správné, neboť opakovaná žádost stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany byla správně shledána nepřípustnou [§10a písm. e) zákona o azylu] a předmětné
řízení zastaveno [§25 písm. i) zákona o azylu]. Proto nebyl na místě takový postup,
po němž volá stěžovatel, tj. zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení,
neboť další postup krajského soudu by spočíval jen v tom, že by vydal nový rozsudek
se shodným výrokem a pouze částečně jiným odůvodněním. Důvodnost kasační stížnosti
by pak fakticky spočívala v tom, že by část odůvodnění rozsudku krajského soudu byla
nahrazena závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu; srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 23/2005 - 93, publikovaný
pod č. 781/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz., rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 - 106, www.nssoud.cz a v neposlední řadě
také usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, www.nssoud.cz, v jehož světle je třeba mutatis mutandis
poznamenat, že důvody, na nichž stojí napadený rozsudek krajského soudu,
jsou dostatečným podkladem pro jeho výrok a převažují nad důvody, které neobstály.
Konečně ke stěžovatelem namítané protiústavnosti vyloučení odkladného účinku
žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení podle §25 zákona o azylu Nejvyšší správní
soud konstatuje, že ačkoli tato námitka nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem,
za podstatné – v návaznosti na argumentaci stěžovatele, který dovozuje rozpor s čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (nemožnost účastníka účastnit se jednání
a vyjádřit se k důkazům) – považuje to, že v souzené věci stěžovatel možnost účastnit
se jednání před soudem měl a také ji využil (viz protokol o jednání dne 22. 8. 2008,
č. l. 33 - 35). V důsledku ustanovení §32 odst. 3 zákona o azylu, jež vylučuje odkladný
účinek žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení, tedy nedošlo ke stěžovatelem
dovozovanému porušení ústavně zaručeného práva. Za této situace proto není dán důvod
obracet se na Ústavní soud s návrhem na zrušení daného právního předpisu v rámci tzv.
konkrétní kontroly norem. Tato forma přezkumu norem totiž na rozdíl od tzv. abstraktní
kontroly norem předpokládá existenci úzké vazby mezi napadeným rozhodnutím
a ustanovením právního předpisu navrženého ke zrušení; ta však v daném případě nebyla
shledána, neboť uplatnění citovaného ustanovení zákona o azylu neovlivnilo obsah
a účinky napadeného rozsudku, ani se nijak negativně neprojevilo v právní sféře
stěžovatele, jakožto adresáta této normy.
S ohledem na výše uvedené závěry byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení, a správní orgán jako druhý účastník řízení právo
na náhradu nákladů řízení neuplatnil a ani ze spisu nevyplynulo, že by mu v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti vznikly nějaké náklady nad rámec jeho činnosti. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití
§120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupkyni stěžovatele, která mu
byla soudem ustanovena k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni –
Mgr. Bohdaně Novákové – přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, spočívající v odměně za dva úkony právní služby (převzetí +
příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé) v částce 4200 Kč
a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč, tj. v částce 4800 Kč, zvýšené o daň z
přidané hodnoty v sazbě 19 % ve výši 912 Kč, celkem tedy 5712 Kč. Tato částka bude
shora jmenované zástupkyni zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu