ECLI:CZ:NSS:2009:KONF.25.2009:6
sp. zn. Konf 25/2009 - 6
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie
Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Karla Podolky a JUDr. Petra Příhody,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu se sídlem v Praze 9, Sokolská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02, Praha 025), na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem v Ostravě, a dalších účastníků sporu
vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 63 C 281/2008, o zaplacení částky
5060,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % z této částky za každý den prodlení od 30. 10. 2006
do zaplacení, žalobkyně UPC Česká republika, a. s., IČ 005 62 262, se sídlem v Praze 4,
Závišova 5, zastoupené JUDr. Janem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 59,
a žalovaného M. W.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 63 C 281/2008, o zaplacení částky 689 Kč za poskytnutí satelitní antény
a zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z této částky za každý den prodlení
od 30. 10. 2006 do zaplacení, je soud .
II. Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. října 2008, čj. 63 C 281/2008 - 12,
se v tomto rozsahu zrušuje .
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 31. 3. 2009 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, navrhl Český telekomunikační
úřad (dále též jen „Úřad“) tomuto senátu rozhodnutí sporu o pravomoc podle ustanovení §1
odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a Okresním soudem v Ostravě
ve věci tohoto soudu, u něhož podala žalobu žalobkyně UPC Česká republika, a. s., proti
žalovanému Martinu Weissovi o částku 5060,50 Kč s příslušenstvím.
Ze spisu vyplynuly tyto skutečnosti:
Uvedená žaloba byla podána u Okresního soudu v Ostravě dne 3. 12. 2007.
Podle žalobního tvrzení uzavřela žalobkyně s žalovaným dne 12. 10. 2005 „Smlouvu o dodávce
služeb UPC Direct“, v níž se zavázala poskytovat žalovanému veřejně dostupné služby
elektronických komunikací. Blíže označenými fakturami žalobkyně vyúčtovala žalovanému
za poskytnuté služby elektronických komunikací částku ve výši 5537,50 Kč, kterou žalovaný
navzdory předžalobní upomínce neuhradil. Žalobkyně se u soudu domáhá částky 5060,50 Kč
a dále žádá uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z této částky od počátku prodlení do zaplacení
a náklady řízení.
Okresní soud v Ostravě svým usnesením ze dne 16. 10. 2008, čj. 63 C 281/2008 - 12,
řízení o žalobě zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu. V odůvodnění uvedl, že podle §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon
o elektronických komunikacích“), rozhoduje Český telekomunikační úřad spory mezi osobou
vykonávající komunikační činnost a účastníkem, popřípadě uživatelem, pokud se spor týká
povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Jelikož dodávka televizních
programů prostřednictvím satelitního signálu, která byla předmětem smlouvy mezi žalobkyní
a žalovaným, je službou elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n) citovaného zákona,
přísluší rozhodování o nárocích, které plynou z porušení povinnosti platit cenu za tuto službu,
uvedenému úřadu, nikoli soudu; k tomu Okresní soud v Ostravě odkázal na usnesení zvláštního
senátu ze dne 31. 5. 2006, čj. Konf 6/2005 - 11.
V návrhu na řešení kompetenčního sporu Úřad zdůraznil, že spor je veden jednak o ceny
vyúčtované za služby elektronických komunikací, jednak o cenu vyúčtovanou za satelitní anténu
(viz daňový doklad č. 48170859). Úřad je tak podle svého přesvědčení příslušný k rozhodnutí
pouze v části sporu týkající se částky 4371,50 Kč, kterou žalovaný neuhradil za poskytnuté služby
elektronických komunikací; tato jeho příslušnost dopadá i na smluvní pokutu vztahující
se k této částce. Naproti tomu částka 689 Kč, kterou žalobkyně žalovanému vyúčtovala
za satelitní anténu, není cenou za službu elektronických komunikací, nýbrž je plněním plynoucím
ze soukromoprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. O této částce, jakož ani o smluvní
pokutě k ní se vztahující, není Úřad příslušný rozhodovat. To potvrzuje i usnesení zvláštního
senátu ze dne 6. 11. 2003, čj. Konf 42/2003 - 8.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc se zvláštní senát řídil následujícími úvahami:
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; podle §129 odst. 1
zákona pak Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně
jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran
sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
Jak plyne z listin založených v soudním spisu a jak je zvláštnímu senátu známo z jiných
obdobných věcí, obsahem „Smlouvy o dodávce služeb UPC Direct“ uzavřené mezi stranami
původního řízení byla na straně žalobkyně povinnost dodávat žalovanému signál programů
digitálního satelitního vysílání, které odpovídala povinnost žalovaného hradit žalobkyni
vyúčtovanou cenu za službu. Rozhodovat ve sporu o plnění takových povinností – které jsou
upraveny nejen konkrétním způsobem v této smlouvě, resp. ve všeobecných obchodních
podmínkách žalobkyně, ale obecně též v zákoně o elektronických komunikacích (srov. část první
hlavu čtvrtou díl první zákona) – by vskutku příslušelo Úřadu.
Předmětem řízení v této věci je však částka za satelitní anténu, kterou žalobkyně
žalovanému poskytla jako součást zařízení k přijímání digitálního satelitního vysílání. Nelze jistě
popřít, že bez kompletního přijímacího zařízení by příjem satelitního vysílání nebyl možný.
To ovšem z poskytnutí antény nečiní službu elektronických komunikací.
V této souvislosti zvláštní senát připomíná svou konstantní judikaturu (navazující ostatně
na rozhodovací činnost někdejšího správního úseku Vrchního soudu v Praze) týkající se nároku
mobilního operátora – coby poskytovatele telekomunikační služby (nyní služby
elektronických komunikací) – na doplatek kupní ceny za mobilní telefon. I když nárok na tento
doplatek vznikl v důsledku porušení povinnosti uživatele hradit paušální poplatek za službu
a hovorné – tedy v příčinné souvislosti s porušením smlouvy o poskytování telekomunikačních
služeb – jedná se přesto o nárok plynoucí z běžného soukromoprávního vztahu založeného
kupní smlouvou; rozhodovat o něm proto přísluší soudu, nikoli Úřadu (srov. rozhodnutí
č. 47/2004 Sb. NSS). Podobně se zvláštní senát vyjádřil i ke vztahu vzniklému z výpůjčky zařízení
sloužícího k přijímání signálu programů digitálního satelitního vysílání: ani zde nejde o spor
týkající se povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě,
nýbrž o klasický soukromoprávní spor (srov. rozhodnutí č. 1478/2008 Sb. NSS).
Tím se nechce vyjádřit, že by snad vztah mezi účastníkem (uživatelem) veřejně dostupné
služby elektronických komunikací a mezi osobou vykonávající komunikační činnost byl vztahem
veřejnoprávním. Obě strany vztahu založeného „Smlouvou o dodávce služeb UPC Direct“
se mohou svobodně rozhodnout, zda do něj vstoupí či nikoli, a žádná ze stran
nemůže autoritativně určovat právní postavení druhé strany. Jedná se navíc o majetkový vztah,
v němž si strany k uspokojení svých soukromých zájmů poskytují ekonomicky ekvivalentní
protiplnění. Jde tedy o vztah soukromoprávní a rozhodovat o sporech z něj plynoucích náleží
pravidelně soudům v občanském soudním řízení [§7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Zákon o elektronických komunikacích ve svém §129
odst. 1 stanovuje z tohoto pravidla výjimku. Tu je však třeba vykládat úzce – ostatně jako
všechna ustanovení, která odnímají soudům jejich nejvlastnější pravomoc rozhodovat spory
ze soukromoprávních vztahů v klasickém nalézacím řízení. V usnesení ve věci Konf 6/2005,
jehož se dovolává obvodní soud (pozn.: usnesení bylo publikováno pod č. 934/2006 Sb. NSS),
zvláštní senát skutečně dovodil, že rozhodování o nárocích plynoucích z porušení povinnosti
platit cenu za dodávku televizních programů prostřednictvím satelitního signálu přísluší Úřadu;
ve sporné části nároku, s níž se na zvláštní senát v projednávané věci obrátil Úřad, však nejde
o cenu za zmíněnou dodávku programů, nýbrž o cenu za poskytnutí věci sloužící k přijímání
signálu.
Nutno připustit, že právní titul, na jehož základě žalobkyně od žalovaného žádá částku
689 Kč za satelitní anténu, není ze soudního spisu zcela zřejmý. Podle již zmíněné smlouvy dala
žalobkyně žalovanému kompletní přijímací zařízení (skládající se z digitálního satelitního
přijímače, přístupové karty a satelitní antény s konvertorem) „do užívání“, přičemž žalovaný
jako uživatel měl mít ve vztahu k zařízení postavení vypůjčitele. Pojmovým znakem smlouvy
o výpůjčce je ale právo vypůjčitele užívat věc bezplatně (§659 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku). Jak je zjevné z daňových dokladů založených ve spisu, částku za satelitní
anténu vyúčtovala žalobkyně žalovanému jen jednou, v prvním dokladu vystaveném po uzavření
smlouvy; požadovaná částka tedy nebude ani nájemným, které by jinak bylo účtováno za každý
měsíc. Tyto úvahy však jdou již nad rámec rozhodování zvláštního senátu. Nepochybné
je, že poskytnutí antény – ať již bezplatné, za jednorázový poplatek nebo oproti pravidelně
placené částce za užívání – není službou elektronických komunikací.
Příslušnost Úřadu pak nebude dána ani ve vztahu ke smluvní pokutě vztahující
se k dlužné částce ve výši 689 Kč. I zde je třeba mít na paměti, že ze smlouvy vzniklo
žalovanému několik – v právním slova smyslu samostatných – povinností k platbám vůči
žalobkyni: šlo jednak o platbu za samotnou „dodávku služeb UPC“ (tedy za poskytování služby
elektronických komunikací), jednak o platbu za poskytnutí satelitní antény. Sankce,
kterou si strany smlouvy mezi sebou sjednaly, se nevztahuje k blíže neurčenému „porušení
smlouvy“, ale je neoddělitelně spjata s porušením konkrétní povinnosti ze smlouvy. Příslušnost
k rozhodování o této sankci se pak bude odvíjet od toho, k porušení jaké konkrétní povinnosti
byla sjednána. Bude-li porušena povinnost platby za poskytování služby elektronických
komunikací, bude o této povinnosti i o smluvní sankci za její nesplnění rozhodovat Úřad.
Bude-li však porušena povinnost jiná, a o nárocích z tohoto porušení bude rozhodovat
soud - jak je tomu i v tomto případě – přísluší soudu rozhodovat i o sankci vztahující
se k takovému porušení povinnosti.
Rozhodování o nárocích plynoucích z porušení povinnosti zaplatit za poskytnutí satelitní
antény (byť k němu došlo v souvislosti s uzavřením smlouvy o poskytování služby elektronických
komunikací), včetně nároku na zaplacení smluvní pokuty sjednané ve smlouvě, tedy zákon
o elektronických komunikacích nesvěřuje Úřadu; z pravomoci soudů se tak tyto věci nevymykají
(§7 odst. 1 o. s. ř.). Proto zvláštní senát vyslovil, že rozhodnout o věci označené ve výroku
přísluší soudu.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení
v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení okresního soudu v rozsahu,
který odporuje výroku, jímž byla pravomoc určena.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního] i soudy. Dále tedy
bude Okresní soud v Ostravě pokračovat v uvedeném rozsahu v původním řízení o podané
žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. září 2009
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu