ECLI:CZ:NSS:2009:NAO.79.2009:63
sp. zn. Nao 79/2009 - 63
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: M. J. D.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o návrhu žalobkyně na
vyloučení předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Městského soudu v Praze JUDr.
Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové z projednávání a rozhodování v řízení o kasační
stížnosti před jejím předložením k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu
takto:
Předseda senátu JUDr. Slavomír Novák a soudkyně Městského soudu v Praze
JUDr. Hana Pipková a JUDr. Marcela Rousková nejsou v y l o u č e n i z projednávání
a rozhodování v řízení o kasační stížnosti před jejím předložením k rozhodnutí Nejvyššímu
správnímu soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti rozhodnutí Městského
soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, č. j. 8 Ca 379/2007-31, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2007, č. j. OAM-15-538/2007, o povinnosti stěžovatelky
uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním její osoby ve výši 35 350 Kč. Stěžovatelka
zároveň v kasační stížnosti požádala o ustanovení právního zástupce s odůvodněním, že si služby
právního zastoupení nemůže hradit sama, neboť k tomu nemá dostatečné finanční prostředky.
Na základě žádosti stěžovatelky o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační
stížnosti jí byl ze strany Městského soudu v Praze zaslán formulář „Potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech“. Ve vyplněném formuláři stěžovatelka mj. uvedla, že jako
žadatelce o mezinárodní ochranu je jí v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí vypláceno
kapesné, jinak nemá žádný jiný zdroj příjmu, vlastní toliko věci běžné potřeby a osobní hodnoty.
Následně byla stěžovatelce zaslána ze strany Městského soudu v Praze výzva ze dne
7. 7. 2009, č. j. 8 Ca 379/2007 - 50, podepsaná předsedou senátu JUDr. Slavomírem Novákem,
s tímto obsahem: „Městský soud v Praze Vás žádá o sdělení, z jakých prostředků hodláte na území ČR žít,
když poté, co jste byla rozhodnutím správního orgánu vyhoštěna, odmítáte toto území opustit.“
Městskému soudu v Praze byla dne 2. 9. 2009 doručena námitka podjatosti, kterou
stěžovatelka vznesla na základě uvedeného dopisu proti předsedovi senátu a potažmo proti
senátu jako celku. Stěžovatelka má totiž za to, že předmětný dopis je demonstrací negativních
postojů předsedy senátu vůči ní jako žadatelce o mezinárodní ochranu. Na skutečnost,
že je žadatelkou o mezinárodní ochranu, stěžovatelka jednak poukazovala v žalobě, kterou tento
senát projednával, a tato skutečnost je rovněž patrná z místa doručování. Jak uvedla, rozhodnutí
žalovaného ve věci mezinárodní ochrany bylo Krajským soudem v Hradci Králové ze dne
21. 5. 2009, č. j. 32 Az 41/2008 - 50, zrušeno pro vady ve zjišťování skutkového stavu a vráceno
žalovanému k dalšímu řízení. Podle zásady iura novit curia stěžovatelka dovozuje, že předsedovi
senátu je známo, jak jsou hrazeny náklady na základní životní potřeby žadatelů o mezinárodní
ochranu v pobytovém středisku (viz ustanovení §42 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů). Za zcela irelevantní
ve vztahu k posuzování žádosti o ustavení právního zástupce ex offo považuje stěžovatelka
narážku, že „poté, co byla vyhoštěna, odmítá vycestovat“. Navíc, dle zmíněné zásady iura novit curia
je třeba vycházet z toho, že soud zná ustanovení §119 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území ČR, podle něhož není rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky dosud
vykonatelné.
Na základě shora uvedeného má stěžovatelka závažné pochybnosti o nestrannosti
a nezávislosti rozhodování předsedy senátu i jednotlivých soudců tohoto senátu v řízení o podané
kasační stížnosti před jejím předložením k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu.
Předseda senátu JUDr. Slavomír Novák i shora jmenované soudkyně ve svém písemném
vyjádření k námitce podjatosti stěžovatelky shodně uvedli, že nemají žádný poměr k věci
ani k jejím účastníkům nebo k jejich zástupcům, a že se nepodíleli na projednávání nebo
rozhodování u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
Nejvyšší správní soud posoudil vznesenou námitku podjatosti a dospěl k závěru, že není
důvodná.
Princip nestranného, nezávislého a spravedlivého rozhodování představuje základní pilíř
a předpoklad fungování soudní moci; tento princip jsou proto všichni soudci povinni ctít
a naplňovat. Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci mj. i tehdy, jestliže
se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Důvodem vyloučení je tedy taková povaha subjektivního
vztahu soudce k věci samé, k účastníkům či jejich zástupcům, která je natolik objektivizovatelná,
že lze důvodně pochybovat o soudcově nepodjatosti.
Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní
psychický vztah soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba
nestrannost vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní
okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Jak
se k této otázce vyjádřil Ústavní soud, vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má
být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže
lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti; při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu,
zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález
sp. zn. I. ÚS 167/94, sv. 6, nález č. 127 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupné
na http://nalus.usoud.cz). Otázka podjatosti nemůže být ve všech případech postavena zcela
najisto, nicméně rozhodovat o této otázce je nutno vždy na základě existujících objektivních
skutečností, které k subjektivním pochybnostem osob zúčastněných na řízení vedou. K vyloučení
soudce z projednání a rozhodnutí věci však může v zásadě dojít teprve tehdy, když je evidentní,
že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy
a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle
a nestranně rozhodovat (srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01, sv. 23, nález č. 98 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak jak zákon tuto
příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci
a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný.
V posuzovaném případě je rozhodováno o vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování v řízení o kasační stížnosti před jejím předložením k rozhodnutí Nejvyššímu
správnímu soudu, tzn. z projednávání a rozhodování v rámci postupu krajského soudu po podání
kasační stížnosti podle ustanovení §108 s. ř. s. Role předsedy senátu krajského soudu spočívá
v této fázi řízení o kasační stížnosti v tom, že se má postarat o odstranění případných vad kasační
stížnosti, není-li zjevně opožděná nebo podaná tím, kdo k jejímu podání zjevně není oprávněn.
Vzhledem k přiměřenému použití ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. (viz ustanovení §120 s. ř. s.)
rozhoduje předseda senátu krajského soudu na žádost stěžovatele rovněž o ustanovení zástupce
(advokáta) pro řízení o kasační stížnosti. Řádné zastoupení je přitom jednou z podmínek věcného
projednání kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem.
V kompetenci předsedy senátu městského soudu je tedy rozhodnout o žádosti
stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti. Toto rozhodnutí
přitom musí podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. vycházet z uvážení, zda jsou u stěžovatelky dány
předpoklady, aby byla osvobozena od soudních poplatků (tj. s ohledem na její majetkové poměry)
a je-li to třeba k ochraně jejích práv. Námitka podjatosti byla stěžovatelkou vznesena ještě
před rozhodnutím předsedy senátu o ustanovení zástupce, nicméně z okolností tohoto
konkrétního případu (stěžovatelka je žadatelkou o mezinárodní ochranu, pobývá v azylovém
zařízení, jejím jediným příjmem je ze zákona vyplácené kapesné, nedorozumí se v českém jazyce)
a z ustálené judikatury správních soudů ve srovnatelných věcech je zřejmé, že v takovýchto
případech soud žádostem o ustanovení advokáta s ohledem na ústavně zaručené základní právo
na právní pomoc standardně a zcela běžně vyhovuje. Pokud by předseda senátu usnesení s tímto
závěrem nevydal, stěžovatelka (nedošlo-li by mezitím ke změně jejích majetkových či osobních
poměrů) by se samozřejmě mohla proti tomuto usnesení bránit kasační stížností, takže přístup
k soudu jí zůstává zachován.
Nejvyšší správní soud má za to, že výše citovaná výzva předsedy senátu Městského
soudu v Praze představuje velmi nestandardní postup soudu poté, kdy stěžovatelka řádně vyplnila
soudem zaslaný formulář – „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“, z něhož jasně vyplývají její
majetkové a osobní poměry. Z obsahu výzvy mohla stěžovatelka skutečně nabýt dojmu,
že se jedná o dotaz bezpředmětný, když soudu již předestřela své majetkové a osobní poměry,
včetně skutečnosti, že je v pozici žadatelky o mezinárodní ochranu; rovněž zvolenou formulaci
výzvy je třeba hodnotit jako nepříliš uváženou. Po této stránce mohla předmětná výzva
na stěžovatelku oprávněně působit negativním a předpojatým dojmem. Nicméně s přihlédnutím
k předvídatelnosti rozhodnutí předsedy senátu městského soudu ve věci žádosti stěžovatelky
o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti, a dále vzhledem k tomu,
že v posuzovaném případě je v této fázi řízení o kasační stížnosti úlohou předsedy senátu
městského soudu rozhodnout výhradně o této otázce (jiné úkony jsou toliko charakteru
procesního), však Nejvyšší správní soud nakonec nedospěl k závěru, že by výzva předsedy senátu
byl skutečností, jež by fakticky mohla ovlivnit výsledné rozhodnutí předsedy senátu v této věci.
Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že vzhledem k okolnostem případu stěžovatelky,
které jednoznačně nasvědčují vyhovění její žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů
pro řízení o kasační stížnosti ze strany předsedy senátu městského soudu, a vzhledem k tomu,
že městský soud zásadně rozhoduje o kasačních stížnostech toliko v „přípravné“ fázi řízení,
tj. před jejich postoupením Nejvyššímu správnímu soudu, byla námitka podjatosti vůči
předsedovi senátu JUDr. Slavomíru Novákovi vyhodnocena jako nedůvodná. Ani zmíněná
nevhodná formulace předmětného dopisu a v podstatě jeho úplná zbytečnost totiž ještě
neznamenají naplnění některého z důvodů podjatosti, popsaného v citovaném ustanovení §8
odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nevyhověl námitce podjatosti stěžovatelky ani vůči shora
jmenovaným soudkyním Městského soudu v Praze, neboť jednak neexistují žádné objektivní
skutečnosti, které by zavdávaly pochybnosti o jejich schopnosti nezávisle a nestranně ve věci
stěžovatelky rozhodnout (stěžovatelka nic v tomto směru netvrdí), a jednak jejich podíl
na projednání a rozhodování ve věci kasační stížnosti stěžovatelky před jejím předložením
Nejvyššímu správnímu soudu není fakticky žádný.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl o námitce podjatosti tak, jak je uvedeno ve výroku
tohoto usnesení (§8 odst. 5 věta čtvrtá s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s. a contr.).
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu