ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.31.2010:188
sp. zn. 1 As 31/2010 - 188
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. B.,
zast. Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem Sladkovského 505, Pardubice,
proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského
náměstí 125, Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2009,
čj. Sp.KrÚ - 38304/159/2008/OMSŘ/Vod, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. L. Š.,
a 2. L.Š1, oba zast. JUDr. Annou Košťálovou, advokátkou se sídlem Náměstí Míru 31, Svitavy,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka
v Pardubicích ze dne 14. 1. 2010, čj. 52 Ca 8/2009 - 90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce Mgr. Monice Ipserové, se přiznává odměna
za zastupování ve výši 2880 Kč. Tato částka bude jmenované zástupkyni vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
V. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku
krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví označenému rozhodnutí
žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto jako opožděné odvolání žalobce
proti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Polička (dále též „správní orgán I. stupně“)
ze dne 26. 6. 2008, čj. SÚ 410/08/2/ME, kterým bylo stavebníkovi L.Š1 povoleno užívání stavby
„Přístavba rodinného domu čp. 426, P.“. L.Š1 je otec žalobcovy bývalé ženy a dle ža lobce vůbec
neměl být účastníkem kolaudačního řízení.
[2] V podané žalobě žalobce tvrdil, že mu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
nebylo doručeno dne 14. 7. 2008. Údaj na doručence jako dokladu o doručení písemnosti
do vlastních rukou neodpovídá skutečnosti. Městský soud dospěl v napadeném rozsudku
k závěru, že žalobcovo tvrzení samo o sobě nelze bez dalšího považovat za skutečnost
nebo důkaz svědčící o důvodné pochybnosti týkající se správnosti a pravdivosti těchto údajů
na zmíněné doručence. Soud tedy dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně posoudil
předmětné odvolání správně. Tento svůj závěr odůvodnil neexistencí důvodné pochybnosti
o správnosti a pravdivosti údajů obsažených na doručence. Krajský soud není povinen sám
za žalobce vyhledávat skutečnosti a důkazy, jež by zakládaly výše uvedené pochybnosti o datu
doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Jelikož v tomto případě byl, s ohledem
na §68 písm. a) s. ř. s., předmětem soudního přezkumu pouze přezkoumání správnosti důvodů
svědčících o opožděnosti uvedeného odvolání a nikoliv věcné přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, soud žalobu zamítl.
II.
Shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) stručnou kasační
stížnost. V kasační stížnosti výslovně uplatnil kasační důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel soudu především vytýká, že nepřezkoumal rozhodnutí žalovaného také věcně
a nevypořádal se tak se žalobní námitkou stěžovatele týkající se vymezení okruhu účastníků
správního řízení. Rozhodnutí i postup správního orgánu prvního stupně a následně i žalovaného
je nezákonné v tom smyslu, že právně byl za účastníka řízení označen i L .Š1. Ten ale nebyl nikdy
stavebníkem a do procesu se pouze vetřel nekalý m způsobem přes své konexe, aby kauzu
zmanipuloval a stěžovatele poškodil. Jelikož ani krajský soud tuto nezákonnost neodstranil, je
jeho rozhodnutí dle názoru stěžovatele v rozporu s §78 a §79 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního
zákona a rovněž s §75 a s §78 s. ř. s., neboť při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného
nevycházel ze skutkového a právního stavu, kte rý tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Jako pochybení vidí též odůvodnění krajského soudu co se týče doručení zásilek od správního
orgánu prostřednictvím České pošty, neboť se tam uvádí naprosto nepřesná data. Úvahy
krajského soudu svědčí o soudcovské autokracii (soudcokracii), jak o tom často hovoří též
prezident republiky prof. K.
[5] Žalovaný se ve svém stručném v yjádření ztotožnil se závěry obsažené v rozsudku
krajského soudu. V dalším pak odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
III.
Právní hodnocení věci
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že v důsledku svého nesprávného právního závěru
neprovedl věcný přezkum rozhodnutí žalovaného [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] . K tomu zdejší
soud uvádí, že r ozsah přezkumu rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání pro opožděnost
plně odpovídá konstantní a ustálené judikatuře. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
vysloveného v rozsudku ze dne 5. 12. 2003, čj. 5 A 14/2002 - 35, publ. pod č. 287/2004 Sb. NSS,
je rozhodnutí správního orgánu podle §60 starého správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb.,
srov. dnes obdobně §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. – nový správní řád) rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Soudem ale může být přezkoumáno pouze z hlediska, zda bylo
odvolání žalobce důvodně zamítnuto jako opožděné či nikoliv, tedy zda žalobce jako odvolatel
byl či nebyl zkrácen na svém veřejném subjektivním právu na přezkoumání rozhodnutí správn ího
orgánu I. stupně. Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 8. 2008,
čj. 8 As 51/2006 - 105, je krajský soud v těchto případech oprávněn v mezích žalobních bodů
zkoumat pouze to, zda se skutečně jednalo o odvolání opožděné, a zda byl tudíž žalobce zkrácen
na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu.
[8] Krajský soud tedy nemohl přezkoumávat zákonnost rozhodnutí žalovaného z hlediska
věcných námitek týkajících se rozporu s §78 a §79 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona.
[9] Na základě výše uvedeného proto zdejší soud konstatuje, že neshledává v rozsahu
přezkumu provedeného krajským soudem jakékoliv pochybení.
[10] Druhá stěžovatelova námitka se týká správnosti závěrů krajského soudu o datu doručení
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Krajský soud z údajů uvedených na doručence dospěl
k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo žalobci doručeno dne 14. 7. 2008.
Patnáctidenní lhůta pro podání odvolání tedy počala běžet dle §40 odst. 1 písm. a) nového
správního řádu dne 15. 7. 2008 a poslední den lhůty pro podání odvolání připadl na úterý
29. 7. 2008. Stěžovatel však podal odvolání až dne 5. 8. 2008. Proti těmto závěrům sice stěžovatel
v kasační stížnosti brojí, jeho argumenty však zůstávají v obecné rovině – hovoří
o „nepravdivých“ a „nepřesných“ datech, resp. opakuje svůj závěr, že jeho od volání opožděné
nebylo. Tuto námitku zdejší soud posoudil jako námitku podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tedy námitku tvrdící, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, je v rozporu se spisy, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Nahlédnutím do správního spisu
však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že shora uvedená data vskutku odpovídají obsahu
správního spisu. Za této situace, kdy stěžovatel blíže neupřesnil, proč se podle něj jedná
o nepravdivá data, proto zdejšímu soudu nezbylo než shledat i tuto druhou námitku nedůvodnou.
IV.
Závěr a náklady řízení
[11] S ohledem na výše uvedené a skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti nevyšly naje vo
žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní
soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
[12] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo, žalovaný
náhradu nákladů řízení nepožadoval a ani soud z obsahu spisu žádné náklady převyšující rámec
jeho běžné administrativní činnosti neshledal. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[13] Stěžovateli byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen ustanovenou advokátkou; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.) .
Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokátky částkou 1 x 2100 Kč za jeden úkon právní
služby (doplnění kasační stížnosti) a dále 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu
s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. Protože advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se
tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8
věta druhá s. ř. s.). Částka daně, vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona o dani
z přidané hodnoty činí 480 Kč. Částka 2880 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
[14] Osoby zúčastněné na řízení nemají dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť jim soudem nebyly uloženy žádné povinnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu