ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.49.2010:62
sp. zn. 1 As 49/2010 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: D. L. B. A.,
zast. JUDr. Jiřím Šetinou, advokátem se sídlem Kutřín 6, Proseč, proti žalovanému: Ministerstvo
financí České republiky, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 1. 2009, čj. 908/29372/2008-94421/2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2010, čj. 11 Ca 70/2009 - 35,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2010, čj. 11 Ca 70/2009 - 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně spolu s dalšími osobami, společně vystupujícími jako potomci J. A. B., podala
dne 17. 3. 2008 prostřednictvím advokáta JUDr. Jiřího Šetiny na Ministerstvo financí (dále též
„žalovaný“) podnět označený jako „Žádost o dodatečné stanovení výše náhrady za zestátnění
znárodněním výrobního a obchodního komplexu Baťa, a. s. Zlín dle §§7 - 11 dekretu
č. 100/1945 Sb.“
[2] Žalovaný reagoval dne 8. 4. 2008 výzvou na doplnění zásadních nedostatků žádosti,
které byly spatřovány především v nedoložení plných mocí, nedostatečné konkretizaci
předmětného majetku, absenci prokázání oprávněnosti a rozsahu uplatněného nároku a právního
nástupnictví po J. A. B.
[3] Poté, co Ministerstvo financí nebylo uspokojeno ve svých požadavcích na doplnění
žádosti podáním JUDr. Šetiny ze dne 22. 4. 2008, přerušilo svým usnesením z 28. 5. 2008 řízení,
na což JUDr. Šetina reagoval ve stanovené lhůtě podáním rozkladu proti předmětnému usnesení
dne 17. 6. 2008. Dne 8. 9. 2008 byl tento rozklad zamítnut. Toto rozhodnutí bylo samostatně
napadeno před Městským soudem v Praze, který žalobu odmítl usnesením ze dne 8. 1. 2010,
čj. 11 Ca 371/2008 - 34; věc je po napadení kasační stížností vedena před zdejším soudem
pod sp. zn. 1 As 52/2010.
[4] Následně ministerstvo dne 24. 10. 2008 vydalo usnesení o zastavení řízení z důvodu
neodstranění podstatných vad žádosti. Proti tomuto usnesení byl opět podán dne 6. 11. 2008
rozklad, tentokrát již pouze jménem žalobkyně.
[5] Dne 8. 1. 2009 Ministerstvo financí tento rozklad zamítlo. Zamítnutí zdůvodnilo
především neodstraněnými vadami a nedostatečným právním podložením žádosti,
která se opírala o dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. Ministerstvo
argumentovalo ve vztahu k dekretu zejména nálezem pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 14/94 a v něm vyjádřeným právním názorem, že poválečné dekrety prezidenta
republiky jsou obsoletní a v současnosti již nezakládají právní vztahy.
[6] Toto rozhodnutí Ministerstva financí žalobkyně napadla žalobou doručenou Městskému
soudu v Praze dne 11. 3. 2009, v níž se domáhala jeho zrušení. Městský soud pak tuto žalobu
odmítl z důvodu nepříslušnosti podle §46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s. touto kasační stížností
napadeným usnesením. Ve svém usnesení shledal, že napadené rozhodnutí ministerstva věcně
spadá pod část pátou občanského soudního řádu a že je tedy soudní ochrana v tomto případě
poskytována civilním soudnictvím.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti usnesení Městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
dne 26. 1. 2010 včasnou kasační stížnost. Ve stížnosti stěžovatelka napadá usnesení městského
soudu v plném rozsahu výroku i odůvodnění. Dále uvádí, že stížnost podává dle §103 odst. 1
písm. b) a e) s. ř. s.
[8] Z rozsáhlé kasační stížnosti lze vyčíst dvě námitky vůči napadenému soudnímu
rozhodnutí. První z nich je výtka, že městský soud na danou záležitost aplikoval nesprávně,
mechanicky a s nedostatečným odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 11. 2009, sp. zn. 5 As 88/2008. Městský soud prý neuvážil, že stěžovatelka nežádala
o přiznání náhrady škody za zestátněný majetek, nýbrž po správním orgánu pouze žádala,
aby začal konat svou povinnost vyplývající z dekretu č. 100/1945 Sb. Druhá uváděná námitka
upozorňuje, že městský soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatelky, ačkoliv ta písemně
požádala, aby byla jednání soudu přítomna.
[9] Nejvyšší správní soud dále obdržel dne 9. 7. 2010 návrh stěžovatelky, aby si vyžádal
od ministra financí písemné vyjádření, zda byl u žalovaného ustanoven „team odborníků
s pracovní náplní stanovit výši náhrad za zestátněný majetek dle §§7 – 11 zákona
č. 100/1945 Sb.“
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vyslovuje svůj souhlas s napadeným
usnesením a s ustálenou judikaturou NSS ve věci rozhodování o náhradách za znárodnění
podle poválečných dekretů prezidenta republiky. V závěru se ministerstvo odvolává
na své předchozí vyjádření zaslané městskému soudu a navrhuje, aby byla kasační stížnost coby
nedůvodná zamítnuta a aby soud uložil „stěžovatelce nést náklady ze svého.“
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Na úvod je nutno uvést, že kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, jímž byla
žaloba odmítnuta, lze podat výlučně z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
V takové kasační stížnosti je stěžovatel povinen především vylíčit důvody, pro něž se domnívá,
že rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby je nezákonné (viz rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2004,
čj. 3 Azs 43/2003 - 48, všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná
též na www.nssoud.cz). Nezákonnost rozhodnutí může spočívat též v chybném posouzení právní
otázky, zda je důvod pro odmítnutí žaloby dán (viz rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2005,
č. j. 6 As 4/2004 - 53). Stěžovatelka v kasační stížnosti napadá samotné odmítnutí žaloby.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Jak zdejší soud uvedl již ve svém rozsudku ze dne 19. 11. 2009, čj. 5 As 88/2008 - 85
(publ. pod č. 1993/2010 Sb. NSS), rozhodnutí Ministerstva financí ve věci náhrady za majetek
znárodněný podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých
průmyslových podniků, je rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci [§68 písm. b)
a §46 odst. 2 s. ř. s.], k jejímuž opětovnému projednání je na základě žaloby
podle §244 a násl. o. s. ř. věcně příslušný soud v občanském soudním řízení. V rozporu
s tímto závěrem není ani skutečnost, že soudy ve správním soudnictví rozhodují v obdobných
věcech v řízeních o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterou se příslušné
osoby domáhaly toho, aby soud uložil žalovanému rozhodnout v zákonné lhůtě
o jejich žádostech o náhradu za majetek vyvlastněný podle dekretu o znárodnění
[srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 7. 2007, čj. 2 Ans 4/2006 - 91,
publ. pod č. 1381/2007 Sb. NSS, resp. nález sp. zn. I. ÚS 318/06 ze dne 13. 12. 2007
(N 221/47 SbNU 911)]. Na rozdíl od žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
podle §65 a násl. s. ř. s. se v případě žaloby podle §79 a násl. s. ř. s. jedná o obecný prostředek
ochrany proti nezákonné nečinnosti správního orgánu bez ohledu na to, zda jde o věc
soukromého nebo veřejného práva. K tomuto řízení jsou výlučně příslušné soudy ve správním
soudnictví (viz např. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2004, čj. 5 As 31/2003 - 49,
publ. pod č. 487/2005 Sb. NSS).
[14] Z právě cit. rozsudku č. 1993/2010 Sb. NSS vycházel rovněž městský soud v usnesení,
které je předmětem této kasační stížnosti.
[15] Stěžovatelka vytýká městskému soudu mechanickou aplikaci judikátu
č. 1993/2010 Sb. NSS. S tímto zdejší soud souhlasí. Klíčovou odlišností mezi oběma kauzami
vskutku je, že v případě judikátu č. 1993/2010 Sb. NSS žalovaný zamítl žádost o zahájení
správního řízení o stanovení výše náhrady za podnik znárodněný na základě dekretu prezidenta
republiky č. 100/1945 Sb., tedy rozhodl v meritu věci (srov. též usnesení zvláštního senátu
ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 9/2009 - 4). Naproti tomu v případě posuzované kasační stížnosti
žalovaný řízení z důvodu procesních pochybení na straně stěžovatelky zastavil, vydal tedy pouze
rozhodnutí procesního charakteru. Tato odlišnost je pro nyní posuzovanou věc podstatná.
[16] Z textace §244 o. s. ř. plyne, že soud znovu projedná tutéž věc („spor nebo jinou právní věc
vyplývající ze soukromoprávních vztahů“); v nyní posuzovaném případě by musel rozhodnout pouze
o tom, zda mělo či nemělo proběhnout správní řízení, tedy jen o kompetenčních aspektech
(tedy o otázkách ostatně chápaných jako veřejnoprávní). K tomu, aby soud za daných okolností
mohl rozhodnout věc in merito, by chyběla podmínka vymezená v §244 o. s. ř., tj. že správní
orgán o sporu (in merito) již rozhodl. Závěr, že za „rozhodnutí o sporu nebo jiné právní věci“
je třeba považovat i případ zastavení řízení pro neodstranění nedostatků návrhu, by ostatně šel
i proti smyslu zákonné úpravy. Ke zmaření záměru zákonné úpravy by stačilo, aby se správní
orgán jednoduše odmítl věcí zabývat (a to i bez uvedení důvodu). Při chápání takového odmítnutí
pravomoci jako věci „soukromoprávní“ by byla založena pravomoc civilního soudu věc vyřešit
meritorně, a to i za situace, kdy řízení o věci samé před správním orgánem vůbec neproběhlo.
I z tohoto důvodu takové eventuální odepření spravedlnosti ze strany správního orgánu patří
před správní soud, který má posoudit jeho zákonnost. Na podkladě těchto úvah zvláštní senát
zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, dospěl
k závěru, že pravomoc soudu v občanském soudním řízení bude založena až tehdy, kdy správní
orgán rozhodne věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů,
tj. zjistí, co je právem, nebo toto právo založí (srov. blíže usnesení zvláštního senátu
ze dne 20. 9. 2007, čj. Konf 22/2006 - 8, publ. pod č. 1952/2009 Sb. NSS; srov. též usnesení
zvláštního senátu ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 9/2009 - 4).
[17] Právní východiska uvedená v předchozím bodě pro nyní posuzovanou věc
tedy znamenají, že rozhodnutím žalovaného správního orgánu, který bez meritorního rozhodnutí
zastavil řízení o návrhu stěžovatelky, by měl přezkoumat správní, nikoli civilní soud. Právní názor
městského soudu je proto nesprávný.
[18] Stěžovatelka dále namítá údajné procesní pochybení městského soudu, které spatřuje
v tom, že soud jednal a rozhodnul v její nepřítomnosti, ač písemně žádala, aby byla jednání
přítomna. K tomu uvádí Nejvyšší správní soud pouze to, že v případě odmítnutí žaloby
k nařízení jednání vůbec nedochází a ve věci samé se nerozhoduje (srov. k tomu §49
odst. 1 s. ř. s., podle něhož k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání). Tato námitka
je tedy nesprávná.
[19] Co se týče návrhu na provedení důkazu (viz bod [9] shora), tento proveden nebyl (§52
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), neboť s ohledem na svůj charakter by nikterak nemohl
přispět k posouzení právní stránky věci, jak byla analyzována výše.
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené usnesení městského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[21] V dalším řízení městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu