ECLI:CZ:NSS:2010:2.AFS.134.2009:50
sp. zn. 2 Afs 134/2009 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Tomáše Zubka a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: JUDr. František
Loskot, CSc., se sídlem Hradec Králové, Československé armády 556, správce konkurzní
podstaty úpadce TSM – Holice, a. s., se sídlem Holice v Čechách, Vysokomýtská 1104,
zastoupeného Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem Hradec Králové,
Československé armády 556, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové,
se sídlem Hradec Králové, Horova 17, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 6592/08-1300-601383, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009, č. j. 30 Ca 98/2008 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 27. 8. 2002 uzavřela spo lečnost TSM – Holice, a. s., jako prodávající kupní smlouvu
se společností Strojírenský servis Praha, s. r. o., jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej
movitých věcí specifikovaných v příloze č. 1 pod položkami 1 až 134 nesouvislé číselné řady
za kupní cenu 4 829 337 Kč bez daně z přidané hodnoty. V řádném daňovém přiznání k dani
z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2002 úpadce vykázal daň na výstupu ve výši
1 429 890 Kč, která zahrnovala rovněž daň ze zmíněné kupní smlouvy dle faktury č. 24030
ze dne 27. 8. 2002 (základ daně 4 829 337 Kč, daň z přidané hodnoty 1 062 454,10 Kč, celkem
5 891 791,10 Kč). Přípisem ze dne 30. 8. 2002 oznámil kupující úpadci započtení vzájemných
pohledávek v celkové výši 5 891 791,10 Kč. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 14. 10. 2002, č. j. 48 K 78/2002 – 165, byl prohlášen na majetek úpadce konkurz
a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce, který p ředmětné movité věci zahrnul
do konkurzní podstaty úpadce, a to jednak z důvodu neúčinnosti kupní smlouvy podle §15
odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), a jednak z důvodu její neplatnosti. Kupující podal
proti žalobci dne 18. 12. 2002 žalobu na vylouče ní shora uvedených movitých věcí z konkurzní
podstaty, ovšem řízení o této žalobě bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
10. 7. 2003, sp. zn. 43 Cm 253/2002, zastaveno, neboť kupující vz al žalobu přípisem ze dne
4. 6. 2003 zpět. Dne 29. 12. 2003 podal žalobce jménem úpadce dodatečné daňové přiznání
k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2002, ve kterém uplatnil daň na výstupu
ve výši minus 1 062 454 Kč s odůvodněním, že nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění dle
daňového dokladu č. 24030 ze dne 27. 8. 2002.
Finanční úřad v Holicích (dále jen „správce daně“) zahájil u úpadce výzvou ze dne
6. 2. 2004, č. j. 1830/04/249970/3913, vytýkací řízení. Správce daně vydal dne 9. 3. 2004
dodatečný platební výměr č. j. 4779/04/249970/3913, kterým úpadci (na základě tohoto
vytýkacího řízení) odlišně od dodatečného daňového přiznání stanovil základ daně ve výši 0 Kč
a dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za výše uvedené zdaňovací období ve výši 0 Kč.
Žalobce se proti dodatečnému platebnímu výměru odvolal. Žalovaný rozhodnutím ze dne
28. 1. 2005, č. j. 2158/130/2004-Bk, odvolání žalobce zamítl. Krajský soud v Hradci Králové toto
rozhodnutí o odvolání zrušil rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. 31 Ca 65/2005 – 40, a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 3. 2006, č. j. 5619/130/2005- Bk,
odvolání žalobce opětovně zamítl. I toto rozhodnutí o odvolání bylo zrušeno rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2007, č. j. 31 Ca 116/2006 – 22. Žalovaný také
ve třetím případě rozhodnutím ze dne 21. 3. 2007, č. j. 2634/07-1300-601383, odvolání žalobce
proti dodatečnému platebnímu výměru zamítl. Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí
o odvolání opětovně zrušil rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 30 Ca 60/2007 – 22, a věc vrátil
k dalšímu řízení žalovanému, který odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 6592/08-1300-601383, zamítl.
Žalobce napadl posledně uvedené rozhodnutí o odvolání žalobou podanou u Krajského
soudu v Hradci Králové. Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, č. j. 30 Ca 98/2008 - 20,
žalobu zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že neshledal důvodnou námitku žalobce,
podle níž se žalovaný neřídil závazným pokynem krajského soudu vyjádřeným v posledním
zrušujícím rozsudku ze dne 31. 3. 2008, č. j. 30 Ca 60/2007 – 22, kdy doplnění dokazování
ohledně sporné otázky faktického převzetí předmětných movitých věcí kupujícím bylo podle jeho
názoru naprosto nedostatečné. Krajský soud naopak konstatoval, že žalovaný provedl v tomto
směru veškeré dostupné dokazování, neboť s výjimkou svědkyně JUDr. H. F. (bývalé jednatelky
společnosti Strojírenský servis Praha, s. r. o.) nebyla označena, a to ani samotným žalobcem,
žádná jiná konkrétní osoba, která by se mohla k této otázce vyjádřit.
Také námitku absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2002 z důvodu
protiprávního jednání úpadce podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), spočívajícího ve zvýhodnění jednoho věřitele
(a to společnosti Strojírenský servis Praha, s. r. o.), posoudil krajský soud jako nedůvodnou,
neboť neproběhlo žádné trestní řízení, ve kterém by byla taková otázka řešena. Krajský soud
přitom zdůraznil, že o tom, že byl někým spáchán trestný čin (zde trestný čin zvýhodnění
věřitele), si správce daně nemůže ani jako o předběžné otázce učinit úsudek sám podle §28
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve zněn í pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“); proto nemohl považovat kupní smlouvu z tohoto důvodu za neplatnou.
Měl-li žalobce, který je již od roku 2002 správcem konkurzn í podstaty úpadce, podezření
ze spáchání zmiňovaného trestného činu, bylo na něm, aby v tomto směru sám podnikl příslušné
kroky.
Nedůvodnou shledal krajský soud i námitku absolutní neplatnosti předmětné kupní
smlouvy z toho důvodu, že u položek č. 1 – 16 v příloze č. 1 se nejednalo o samostatné movité
věci, ale o součást věci hlavní – nemovitosti, kterou nelze samostatně prodat. Konkrétně žalo bce
poukázal na charakter rozvodu kyslíku, rozvodu silnoproudu a tlakového rozvaděče vzduchu,
ze kterého vyplývá, že jsou pevně spojeny s nemovitostí a že je nelze oddělit, aniž by se tím věc
hlavní neznehodnotila. Dle žalobce byly tyto položky prodány jak o součást věci hlavní v dražbě
dne 12. 12. 2000 společnosti Strojírenský servis Praha, s. r. o., která tak „kupovala“ od úpadce
dne 27. 8. 2002 věci, které již byly v jejím vlastnictví. Podle názoru krajského soudu však žalobce
k prokázání svého tvrzení neoznačil žádný důkaz, resp. nepředložil ani bližší popis uvedených
položek. Proto není možno učinit závěr, že jde o součást, případně příslušenství nemovitosti.
Ze stejného důvodu není rovněž ověřitelné, zda příslušenství uvedené v protokolu o dražbě
ze dne 12. 12. 2000 je totožné s movitými věcmi specifikovanými pod položkami č. 5, 6 a 13
v příloze č. 1 kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2002. Žalobce navíc vznesl tuto námitku až v doplnění
odvolání ze dne 30. 5. 2008, tj. po zrušení v pořadí třetího rozhodnutí o odvolání krajským
soudem. Uplatnil-li by žalobce tuto námitku dříve, správce daně mohl např. provést místní
šetření, vypracovat znalecký posudek apod. Po tak dlouhé době od změny vlastnického práva
k nemovitostem a následných změn věcí movitých ovšem nebylo lze po správci daně spravedlivě
požadovat, aby v tomto směru prováděl další rozsáhlé šetření. Kr ajský soud přihlédl mimo jiné
i k tomu, že žalobce na jednu stranu vylučoval možnost d emontování položek č. 1 - 16
bez znehodnocení nemovitosti, na druhou stranu však tyto věci prodal v rámci zpeněžování
konkurzní podstaty úpadce samostatnou kupní smlouvou ze dne 17. 5. 2006 společnosti České
přístavy, a. s. Bez významu není také skutečnost, že sporné položky nejsou uvedeny v nájemní
smlouvě ze dne 13. 12. 2000, kterou společnost Strojírenský servis Praha, s. r. o., pronajala úpadci
soubor nemovitostí (areál v Holicích), což nasvědčuje tomu, že zmiňované položky nebyly
předmětem dražby uskutečněné dne 12. 12. 2000.
Tvrzení žalobce, že nedošlo k faktickému převzetí movitých věcí ze strany kupujícího
a tedy ani k uskutečnění zdanitelného plnění podle §9 odst. 1 pís m. a) zákona č. 588/1992 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro zdaňovací období srpen 2002 (dále jen „zákon
o dani z přidané hodnoty“), nebylo prokázáno. Smluvní strany kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2002
totiž svými podpisy potvrdily převzetí zboží kupujícím ke dni u zavření smlouvy. Svědkyně
JUDr. H. F. (bývalá jednatelka společnosti Strojírenský servis Praha, s. r. o.) uvedla, že neví o
žádných překážkách, které by bránily kupujícímu v nakládání s tímto zbožím. Samotná
skutečnost, že předmětné movité věci byly trvale umístěny v areálu v Holicích, který byl
od 12. 12. 2000 ve vlastnictví kupujícího a jehož nájemcem by l na základě nájemní smlouvy
ze dne 13. 12. 2000 úpadce, nevylučuje podle názoru krajského soudu možnost převzetí těchto
movitých věcí kupujícím ke dni 27. 8. 2002.
Neúčinnost kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2002 podle §15 odst. 1 písm. c) zákona
o konkursu a vyrovnání nelze zaměňovat s její neplatností. Smyslem institutu neúčinnosti
právních úkonů podle citovaného ustanovení je zamezit převodům majetku dlužníka třetím
osobám na úkor věřitelů. Takové právní úkony jsou neúčinné jen vůči věřitelům. Podle §15
odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání musí být plnění z neúčinných právních úkonů
nebo náhrada za ně vydáno do konkurzní podstaty. Zahrnutím takového majetku do konkurzní
podstaty ztrácí jeho nabyvatel oprávnění s ním nakládat, nadále však zůstává jeho vlastníkem.
V posuzované věci tedy dle krajského soudu došlo k uskutečnění zdanitelného plnění na základě
platné kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2002, proto vyměření daně z přidané hodnoty úpadci z tohoto
plnění bylo v souladu ze zákonem.
Konečně za důvodnou nepovažoval krajský soud ani námitku žalobce, že žalovaný
ignoroval zprávu o daňové kontrole Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2003, podle
které nebyl uznán kupujícímu (společnosti Strojírenský servis Praha, s. r. o.) nárok na odpočet
daně z předmětného obchodního případu, kdy uvedený správce daně dospěl k závěru, že nedošlo
k přijetí zboží podle kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2002. Krajský soud zdůraznil, že zmiňovaná
zpráva o daňové kontrole není relevantní, protože Finanční úřad pro Prahu 4 podle jejího obsahu
vycházel při posuzování nároku na odpočet daně pouze „z postupu správce konkurzní podstaty
společnosti TSM Holice, který zpochybnil platnost kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2002 a zboží … zahrnul
do konkurzní podstaty úpadce“, tj. nezabýval se vůbec otázkou dodání a převzetí zboží.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včas kasační
stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a z důvodu
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v ro zporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě zopakoval žalobní námitky a dodal, že krajský
soud při posuzování žalobních námitek pochybil, když napadené rozhodnutí žalovaného jako
nezákonné nezrušil; proto jsou dány důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Stěžovatel zrekapituloval, že kupní smlouva ze dne 27. 8. 2002 je od počátku absolutně
neplatná, v důsledku čehož nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění a úpadci tak nemohla
vzniknout daňová povinnost. Stejné důsledky způsobuje i neúčinnost kupní smlouvy ve spojení
s tím, že kupující nepřevzal movité věci. Závěrem stěžovatel podotkl, že podle názoru správce
daně a krajského soudu by měl platit daň z přidané hodnoty duplicitně. Poprvé ji zaplatil v rámci
řádného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2002 a podruhé
při postupném „skutečném“ prodeji movitých věci v rámci konkurzního řízení. Krajský soud
se přitom touto námitkou vůbec nezabýval. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Ačkoli stěžovatel v kasační
stížnosti uvádí, že rozsudek krajského soudu napadá z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s., podle jejího obsahu je v ní uplatněn i důvod odpovídající ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť stěžovatel namítá, že krajský soud se nezabýval jeho argumentem, že podle
názoru správce daně by měl platit daň z přidané hodnoty duplicitně. Nejvyšší správní soud
přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, věta
před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.).
Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109
odst. 1, věty první s. ř. s.
Pojem zdanitelné plnění je pro daný případ definován v ustanovení §2 odst. 1 písm. a)
zákona o dani z přidané hodnoty jako „dodání zboží“. Tímto je třeba rozumět veškeré převody
hmotného majetku opravňující druhou stranu k nakládání s uvedeným majetkem. Jde tedy
o faktický převod dispozičního práva k majetku. Tento výklad je v souladu s judikaturou
Evropského soudního dvora, který např. v rozsudku ze dne 8. 2. 1990, Shipping and Forwarding
Enterprise Safe, C-320/88, Recueil, s. I-285, vyslovil, že pojem dodání zboží se nevztahuje
na převod vlastnictví způsoby, jež upravuje použitelné vnitrostátní právo, ale zahrnuje veškeré
převody hmotného majetku opravňující druhou stranu k nakládání s uvedeným majetkem, jako
by byla vlastníkem tohoto majetku. Nejvyšší správní soud podotýká, že i když jde v předmětu
sporu o věc spadající do doby před vstupem České republiky do Evropské unie, a rozhodným
právem je vnirostátní právo tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právního předpisu,
přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva s p rávem Evropských společenství
a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat
konformně s touto normou. V dané věci se jedná o judikaturu k čl. 5 odst. 1 Šesté směrnice Rady
ze dne 17. května 1977, o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní
z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (77/388/ EHS)
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005, č. j. 2 Afs 92/2005 – 45,
publikovaný pod č. 741/2006 Sb. NSS), jež se vztahuje k totožnému pojmu „dodání zboží“. Lze
proto shrnout, že k uskutečnění zdanitelného plnění dojde jednáním jednoho z účastníků
rozhodné transakce, které druhému z účastníků umožní nakládat s majetkem, jako by byl jeho
vlastník, a to i bez ohledu na to, že se ve skutečnosti nestal vlastníkem v právním slova smyslu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2009, č. j. 7 Afs 4/2008 – 64,
dostupný na www.nssoud.cz ). V posuzovaném případě proto není rozhodné, zda kupní smlouva
ze dne 27. 8. 2002 byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 občanského
zákoníku či neúčinná vůči konkurzním věřitelům podle §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu
a vyrovnání, nýbrž rozhodná je skutečnost, zda kupujícímu (společnosti Strojírenský servis Praha,
s. r. o.) bylo fakticky umožněno disponovat předmětnými movitými věc mi tak, jak může činit
vlastník, tj. zda došlo k uskutečnění zdanitelného plnění ve smyslu §9 odst. 1 písm. a) zákona
o dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí s názorem stěžovatele, že v důsledku absolutní
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2002, případně její neúčinnosti, nedošlo k uskutečnění
zdanitelného plnění a ke vzniku povinnosti přiznat a odvést daň na výstupu, byť z jiných důvodů,
než uvedl krajský soud. V takovém případě lze podle názoru Nejvyššího správního soudu
postupovat v intencích usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, publikovaného pod č. 1865/2009 Sb. NSS, tedy nahradit či korigovat
důvody krajského soudu vlastním právním názorem, neboť jeho závěr je správný, byť z poněkud
jiných důvodů.
Jestliže dojde v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů ke zrušení nebo vrácení celého
nebo části zdanitelného plnění nebo ke snížení ceny na základě z měny kvalitativních, dodacích
a jiných sjednaných podmínek a má to za následek snížení daňové povinnosti, pak plátce může
podle §15 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty provést opravu základu daně a daně. Není
to jeho povinností, ale právem, neboť ve vztahu ke státnímu rozpočtu byla daň z přidané
hodnoty zcela vyrovnána; výši daně, která byla do státního rozpočtu odvedena, odpovídá výše,
kterou je kupující oprávněn uplatnit jako nárok na odpočet daně. Za splnění výše uvedených
podmínek je plátce – dodavatel oprávněn vystavit daňový dobropis s náležitostmi stanovenými
v §13 zákona o dani z přidané hodnoty, kde vyčíslí rozdíly oproti původnímu plnění. Rozdíl
původního a opraveného základu daně se považuje za samostatné zdanitelné plnění, které
podléhá dani ve zdaňovacím období, ve kterém byl daňový dobropis doručen plátci, pro kterého
se uskutečnilo zdanitelné plnění [§15 odst. 3 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty].
Na základě přijatého dobropisu pak vrátí plátce – odběratel rozdíl ve výši uplatněného odpočtu
v tom zdaňovacím období, ve kterém tento dobropis obdržel. Daň odvedená na výstupu je tak
opětovně v rovnováze s daní uplatněnou na vstupu. Opravu základu daně a výše daně nelze
provést po uplynutí 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní
zdanitelné plnění (§15 odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty).
Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, že absolu tní neplatnost nastává přímo
ze zákona, aniž by se jí musel některý ze smluvních účastníků dovolat; přitom soud nebo jiný
orgán přihlíží k takové neplatnosti z úřední povinnosti. Na neplatný právní úkon se tedy
v soukromoprávní rovině hledí tak, jako by nebyl učiněn, což má za následek, že nikdy nezaložil
žádná práva ani povinnosti. Pokud na základě absolutně neplatného právního úkonu bylo plněno,
pak toto plnění musí být vráceno, protože je považováno za bezdůvodné obohacení. Není-li to
možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka,
provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo
po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové
hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek
s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým příležitoste m [§15 odst. 1 písm. c)
zákona o konkursu a vyrovnání]. Neúčinnost je relativní oproti neplatnosti, která působí
absolutně. Platnost neúčinného právního úkonu dlužníka vůči třetím osobám zůstává zachována.
Jinak řečeno, neplatnost, ať již absolutní či relativní, působí vůči všem, naproti tomu neúčinný
právní úkon je právním úkonem platným, ovšem není účinný vůči věřitelům, kteří v rámci
konkurzního řízení uplatňují svá práva vůči dlužníku (úpadci), a to jen pro účely tohoto
konkurzního řízení. Právním následkem neúčinnosti je vznik povinnosti vydat plnění z tohoto
právního úkonu do konkurzní podstaty (§15 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). V situaci,
kdy toto vydání není z různých důvodů možné (ať již proto, že předmět plnění spočíval
v úkonech, byl spotřebován, neexistuje, není v držení povinné osoby atd.), musí být poskytnuta
do konkurzní podstaty náhrada.
Neúčinnost a neplatnost právního úkonu jsou sice ze soukromoprávního hlediska dva
naprosto rozdílné instituty, ovšem jejich majetkový dopad je v rámci konkurzního řízení
obdobný. Reflektoval-li stěžovatel v soukromoprávní rovině neplatnost nebo neúčinnost kupní
smlouvy ze dne 27. 8. 2002 a majetek převáděný touto smlouvou sepsal do konkurzní podstaty
úpadce, měl zohlednit i důsledky veřejnoprávní [vrácení zdanitelného plnění ve smyslu §15
odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty], tedy vystavit a uplatnit daňový dobropis
(viz výše), nikoli podat dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo
původní zdanitelné plnění. Postup použitý stěžovatelem by mohl obstát pouze tehdy, nedošlo -li
by ve skutečnosti k uskutečnění zdanitelného plnění.
Pro posouzení projednávané věci je proto stěžejní, zda společnosti Strojírenský servis
Praha, s. r. o., bylo umožněno nakládat s předmětnými movitými věci, jako by byla jejich vlastník,
byť na základě neplatné nebo neúčinné kupní smlouvy. Stěžovatel v daňovém řízení tvrdil,
že uvedená společnost movité věci fakticky nepřevzala (pouze formálně potvrdila jejich převzetí
v kupní smlouvě ze dne 27. 8. 2002), proto bylo podle §31 odst. 9 daňového řádu na něm,
aby toto tvrzení prokázal. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že stěžovatel v tomto směru důkazní břemeno neunesl. Smluvní strany kupní smlouvy ze dne
27. 8. 2002 totiž svými podpisy potvrdily převzetí zboží kupujícím ke dni uzavření smlouvy.
Svědkyně JUDr. H. F. (bývalá jednatelka společnosti Strojírenský servis Praha, s. r. o., která
jménem této společnosti zmiňovanou smlouvu uzavřela) sice uvedla, že osobn ě u předání
movitých věcí nebyla a že převzetí tohoto movitého majetku zajišťoval „zmocněnec“ společnosti,
na jehož jméno si nepamatovala, ovšem současně jednoznačně konstatovala, že až do doby
prohlášení konkurzu na majetek úpadce neexistovaly žádné překá žky, které by bránily společnosti
v nakládání s tímto zbožím. O tom, že společnosti Strojírenský servis Praha, s. r. o., bylo dne
27. 8. 2002 fakticky umožněno disponovat předmětnými movitými věcmi, jako by byla jejich
vlastník, svědčí i tvrzení stěžovatele, že část tohoto movitého majetku společnost z areálu
v Holicích odvezla. Krajský soud správně zdůraznil, že samotná skutečnost, že zbývající část
předmětných movitých věcí zůstala umístěna v areálu v Holicích, který byl sice v době uzavření
kupní smlouvy již ve vlastnictví společnosti Strojírenský servis Praha, s. r. o., ovšem úpadce byl
jeho nájemcem a z tohoto titulu užíval nemovitosti, kde se tyto věci nacházely, nevylučuje
možnost převodu dispozičního práva k nakládání s uvedeným majetkem ke dni 27. 8 . 2002,
protože toto dispoziční právo opravňovalo společnost i k takovému jednání. Stěžovatel ohledně
této sporné otázky žádné další důkazy neoznačil. Proto správní orgány vycházely důvodně z toho,
že společnosti Strojírenský servis Praha, s. r. o., bylo dne 27. 8. 2002 umožněno nakládat
s předmětnými movitými věci, jako by byla jejich vlastník. Došlo tak k tomu dni z pohledu
úpadce k uskutečnění zdanitelného plnění ve smyslu §9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané
hodnoty.
Důvodná není podle Nejvyššího správního soudu rovněž námitka stěžovatele týkající
se zprávy o daňové kontrole Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2003, podle které nebyl
uznán společnosti Strojírenský servis Praha, s. r. o., nárok na odpočet daně z předmětného
obchodního případu. Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek K rajského soudu v Brně ze dne
7. 2. 2006, č. j. 29 Ca 48/2004 – 27, publikovaný pod č. 1357/2007 Sb. NSS) totiž nemá
skutečnost, že smluvnímu partnerovi daňového subjektu nebyl (ať již z jakéhokoli důvodu)
správcem daně uznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, podstatný vliv na daňovou
povinnost daňového subjektu, neboť ta vzniká podle §9 odst. 1 písm. a) a §10 odst. 1 zákona
o dani z přidané hodnoty dnem uskutečnění zdanitelného plnění.
Co se týče stížní námitky podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tak obecně platí, že uplatnil-
li stěžovatel v řízení před krajským soudem námitky, s nimiž se krajský soud v odůvodnění
rozsudku nevypořádal, je takový rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
(srov. např. rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, dostupný na www.nssoud.cz,
a rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný
pod č. 787/2006 Sb. NSS). Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud se v odůvodnění
napadeného rozsudku nezabýval námitkou, že akceptace názoru správce daně by ve svých
důsledcích znamenala, že by měl platit daň z přidané hodnoty duplicitně (poprvé ji zaplatil
v rámci řádného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2002
a podruhé při postupném „skutečném“ prodeji movitých věci v rámci konkurzního řízení).
Nejvyšší správní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že předmětný argument stěžovatel
skutečně uvedl již v žalobě (konkrétně sub VII.). Je proto bezesporu pochybením krajského
soudu, že na tuto námitku v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nereagoval. Důvodnost
kasační stížnosti ovšem může spočívat v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jen mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, dostupný na www.nssoud.cz). Vzhledem k tomu,
že v daném případě není námitka duplicitního (dvojího) zdanění zjevně důvodná, nemohla
zapříčinit nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o věci samé. O porušení zásady zákazu
dvojího zdanění by se jednalo u daně z přidané hodnoty za situace, došlo-li by ke zdanění
jednoho a téhož zdanitelného plnění u jednoho a téhož daňového subjektu. Úpadce však
v daném případě uskutečnil postupně dvě různá zdanitelná plnění, byť jejich předmětem byly
tytéž movité věci, a to nejprve na základ ě kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2002 a následně
při zpeněžování konkurzní podstaty v rámci konkurzního řízení. Z hlediska dodržení zákazu
dvojího zdanění je přitom podstatné, že daňový subjekt měl možnost poté, co došlo k vrácení
původního zdanitelného plnění do konkurzní podstaty, provést podle §15 zákona o dani
z přidané hodnoty opravu základu daně a výše daně, čímž by dosáhl vrácení původně odvedené
daně na výstupu. Nevyužil-li této možnosti, nemění to nic na závěru, že k porušení zásady zákazu
dvojího zdanění nedošlo.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.). Soud přitom neshledal žádnou vadu,
k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 3, věta za středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu
právo. Žalovanému žádné náklady převyšující běžnou administrativní činnost nevznikly,
a tudíž mu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu