ECLI:CZ:NSS:2010:2.ANS.5.2010:100
sp. zn. 2 Ans 5/2010 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců: a) Ing. L. B.,
b) Y. B., proti žalovanému: Úřad městské části Praha 15, se sídlem Boloňská 478/1, Praha 10,
zastoupenému Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou, se sídlem Mánesova 864/19, Praha 2, v
řízení na ochranu před nečinností žalovaného, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2009, č. j. 9 Ca 237/2007 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobcům se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku městského soudu, jímž mu byla uložena povinnost rozhodnout
ve věci návrhu žalobců na vydání rozhodnutí o umístění stavby „Novostavba rodinného domu
s přísl. na pozemku p. č. 353/12 v kat. území Štěrboholy“ doručeného žalovanému dne
15. 8. 2006, a to ve lhůtě 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Městský soud vycházel ze skutečnosti, že žalobci podali dne 15. 8. 2006 návrh na zahájení
územního řízení o umístění stavby na pozemku parc. č. 353/12 v k. ú. Štěrboholy a že žalovaný
dne 11. 9. 2006 vydal výzvu k doplnění návrhu o „pravomocné usnesení Městského
soudu v Praze o žalobě manželů B. proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy č. j. MHMP-
63727/2004/OST/Kš/Hn ze dne 23. 7. 2004“ a současně řízení přerušil. Odvolání žalobců proti
rozhodnutí o přerušení řízení bylo v odvolacím řízení zamítnuto rozhodnutím Magistrátu hl. m.
Prahy, stavebního odboru, ze dne 23. 4. 2007, č. j. S-MHMP-372739/2006/OST/Vč. Žalobci
poté opakovaně upozorňovali žalovaného na prodlení v řízení a požadovali nápravu a dne 20. 5.
2007 podali návrh na ochranu před nečinností podle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve
znění pozdějších předpisů. Městský soud dospěl k závěru, že překážkou vydání rozhodnutí není
řízení vedené o odstranění stávající stavby na předmětném pozemku, vydanou výzvu označil za
nadbytečnou, stejně tak jako přerušení řízení o návrhu žalobců. Zdůraznil, že řízení není vedeno
o důvodnosti návrhu, ale o nečinnosti žalovaného, spočívající v nevydání rozhodnutí, bez ohledu
na jeho možný obsah. Žalobci splnili zákonem předpokládané podmínky pro soudní ochranu
před nečinností, která trvala i v době rozhodnutí soudu. Z těchto důvodů uložil žalovanému
vydat rozhodnutí a k tomu mu stanovil přiměřenou lhůtu, odpovídající stadiu řízení.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Dále výslovně uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., který spatřuje
v nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé; z této citace je zřejmé, že má na mysli kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Konkrétně namítá, že řízení o návrhu žalobců důvodně přerušil, neboť pozemek
p. č. 353/12 je již zastavěn nepovolenou stavbou rodinného domu, o jejímž odstranění bylo
rozhodnuto dne 19. 3. 2004, přičemž toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno.
Odvolací rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy bylo napadeno žalobou, jíž byl Městským soudem
v Praze přiznán odkladný účinek. V době přerušení řízení o návrhu žalobců tedy probíhalo
soudní řízení týkající se odstranění stávající stavby na pozemku, na němž měla být postavena
navrhovaná stavba. Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných
technických požadavcích na výstavbu, neumožňuje umístění dvou staveb pro bydlení na daném
pozemku, znamenalo soudní řízení týkající se odstranění stavby předběžnou otázku, o níž dosud
nebylo rozhodnuto. Žalobcům byla zaslána výzva k doplnění návrhu na umístění stavby
o pravomocné usnesení Městského soudu v Praze o jejich žalobě proti rozhodnutí Magistrátu
hl.m. Prahy ze dne 23. 7. 2004. Rozhodnutí o přerušení řízení tedy bylo důvodné a také bylo
potvrzeno odvolacím orgánem. Městský soud ovšem označil za nerozhodné, že pozemek
je zastavěn jinou stavbou, a to nepovolenou, která dosud nebyla odstraněna, ač o tom bylo
rozhodnuto. Městský soud také nesprávně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 3. 2007, č.j. 8 As 28/2005, z něhož dovodil závěr o právní neexistenci fakticky
existující nepovolené stavby. Případ tímto rozsudkem řešený se ovšem týkal řízení o odstranění
dočasné stavby, v jejímž průběhu byla podána žádost o změnu jejího účelu. Nejvyšší správní soud
zde naopak zaujal názor, že takto pojatá právní neexistence stavby by vylučovala řízení o jejím
dodatečném povolení. V této věci tedy městský soud zaujal nesprávný právní závěr o právní
neexistenci stavby na pozemku.
Městský soud rovněž nesprávně poukázal na právní závěr vyslovený Magistrátem
hl. m. Prahy v rozhodnutí zamítajícím odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení týkající
se jiného návrhu žalobců. Tento závěr nebyl pro žalovaného závazný, jelikož jeho usnesení
o přerušení řízení bylo napadeno rovněž odvoláním a o něm samostatně Magistrát hl. m. Prahy
rozhodl a akceptoval jak rozhodnutí, tak i postup žalovaného v této věci; přitom toto řízení
výslovně odlišil od řízení týkajícího se označené jiné stavby. V daném případě bylo vyloučeno
vydání rozhodnutí o umístění stavby na pozemku, na němž se nachází jiná stavba.
Žalovaný proto považuje žalobu na nečinnost za nedůvodnou, neboť v souladu
s procesními předpisy řízení přerušil. Proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku městského
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce Ing. L. B. v písemném vyjádření ke kasační stížnosti označil její obsah za
nepochopení předmětu soudního sporu. Stěžovatel totiž polemizuje s meritem věci namísto
obrany svého postupu z hlediska nečinnosti. Pokud stěžovatel zastává názor o nemožnosti
povolit umístění navrhované stavby, měl o žádosti negativně rozhodnout a žalobci by tak měli
možnost se proti jeho rozhodnutí bránit, což v případě nečinnosti nemohou. Žalovaný
pro vyhovění vydané výzvě nestanovil konkrétní lhůtu, ale vázal ji na rozhodnutí správního
soudu, a to ještě konkrétně na vydání usnesení, jimiž soud věcně ani nerozhoduje. Žalobce
zdůrazňuje skutečnost, že územní řízení trvá déle než 3 roky, aniž bylo rozhodnuto.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost je
dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). Vzhledem ke splnění všech formálních náležitostí
a podmínek řízení shledává soud kasační stížnost přípustnou.
Stěžovatel namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., přičemž v prvé
řadě je třeba se zabývat tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku, neboť ta zpravidla vylučuje
zkoumání dalších důvodů. Stěžovatel ovšem nespecifikoval, kterou z forem předpokládaných
ustanovením §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. měl krajský soud svým postupem nebo rozhodnutím
naplnit. Navzdory tomuto nedostatku kasační stížnosti se však Nejvyšší správní soud musí
přezkoumatelností rozsudku zabývat, neboť se jedná o důvod zkoumaný z moci úřední
(§109 odst. 3 s. ř. s.).
Jak Nejvyšší správní soud již vyslovil v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně
jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat,
co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Obdobně se Nejvyšší správní
soud vyslovil i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaném
pod č. 244/2004 Sb. NSS či v rozsudku ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 - 78,
publikovaném pod č. 523/2005 Sb. NSS. Nepřezkoumatelným judikatura shledává i rozhodnutí,
v němž se soud opomněl vypořádat s některou ze žalobních námitek (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005 č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS).
V daném případě se městský soud takového pochybení nedopustil, vypořádal
se dostatečně se všemi žalobními námitkami a řízení nebylo zatíženo ani žádnou vadou,
která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí. Výhrady stěžovatele proti důvodům
rozsudku pak jsou výhradami proti právnímu posouzení a nikoliv proti úplnosti odůvodnění.
Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. naplněn nebyl.
Při posouzení námitek proti právnímu posouzení věci je třeba vycházet z charakteru
řízení, které bylo před městským soudem vedeno.
Žalobci se svým návrhem domáhali ochrany před nečinností žalovaného ve smyslu
§79 a násl. s. ř. s. Podle tohoto ustanovení se ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky,
které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti
nečinnosti správního orgánu, může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu
povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Ze správního spisu je zřejmé,
že se žalobci před podáním žaloby neúspěšně domáhali nápravy podle §80 odst. 1 správního
řádu a také není pochyb o tom, že žalobu podali ve lhůtě stanovené v §80 odst. 1 s. ř. s.
Správní spis dále obsahuje návrh žalobců na zahájení územního řízení o umístění stavby
rodinného domu na p. p. č. 353/12 v k. ú. Štěrboholy včetně příloh doručený žalobci dne
15. 8. 2006. Tímto podáním bylo zahájeno územní řízení podle §35 odst. 1 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů.
Stavební zákon upravuje postup stavebního úřadu v územním řízení, aniž by pro vydání
rozhodnutí stanovil lhůtu. Podle §140 stavebního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak,
vztahuje se na řízení správní řád (§71 spr. ř.); je-li ovšem řízení přerušeno, lhůta neběží
(§65 spr. ř.). V daném případě bylo řízení přerušeno. Pokud by se tak stalo v souladu
se zákonem, nebylo by možno stěžovateli vytýkat nečinnost.
K tomu ze spisu vyplývá, že stavební úřad (stěžovatel) vydal dne 11. 9. 2006 výzvu podle
§35 odst. 3 stavebního zákona, kterou žalobcům uložil, aby „nejpozději do 15-ti dnů ode dne nabytí
právní moci usnesení Městského soudu v Praze doplnil návrh o pravomocné usnesení Městského
soudu v Praze o žalobě manželů B. proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy
č. j. MHMP-63727/2004/OST/Kš/Hn, ze dne 23. 7. 2004“ Výzva obsahuje poučení o zastavení
řízení v případě nedoplnění návrhu ve stanovené lhůtě. Současně stavební úřad usnesením
z téhož dne územní řízení podle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu přerušil, přičemž v jeho
důvodech uvedl, že pozemek je již zastavěn nepovolenou stavbou rodinného domu a citoval
rozhodnutí vydaná k jejímu odstranění, včetně žaloby podané u městského soudu proti
odvolacímu rozhodnutí. S ohledem na toto soudní řízení a odnětí odkladného účinku žalobě
uzavřel, že o odstranění stavby stále probíhá řízení, které je předběžnou otázkou pro řízení
o povolení požadované stavby. Toto usnesení bylo v odvolacím řízení potvrzeno.
Stavební zákon předpokládá v §35 odst. 3) zaslání výzvy navrhovateli, neposkytuje-li
předložený návrh dostatečný podklad pro posouzení umístění navrhované stavby nebo jiného
opatření v území (§32), zejména vlivů na životní prostředí. Výzva k odstranění vad návrhu musí
být spojena se lhůtou, která může činit maximálně 12 měsíců. Tato lhůta byla tedy
nepřekročitelně stanovena pro délku přerušení územního řízení a po jejím uplynutí bylo namístě
v řízení buď pokračovat, nebo řízení zastavit. Z tohoto hlediska by nebylo rozhodné, že dodržení
lhůty závisí na skutečnostech navrhovateli neovlivnitelných. Pokud tedy stavební úřad stanovil
ve výzvě lhůtu na 15 dnů od právní moci rozhodnutí soudu, musela by tato lhůta uplynout
v rámci zákonného 12 měsíčního limitu od přerušení řízení, nikoliv nad jeho rámec. Vzhledem
k tomu, že dnem 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), je třeba poukázat na jeho ustanovení §190 odst. 3, podle
něhož se řízení zahájená před jeho účinností dokončí podle dosavadních právních předpisů.
Stavební úřad ovšem, ač usnesení o přerušení řízení fakticky spojil s vydanou výzvou,
přerušení řízení jejím vydáním nezdůvodnil, ale opřel je o ust. §64 odst. 1 písm. c) správního
řádu, tedy o důvod, že probíhá řízení o předběžné otázce. Takové přerušení řízení ovšem trvá
po dobu nezbytně nutnou (§64 odst. 4. spr. ř.) a limit spojený s výzvou k odstranění vad podle
§35 odst. 3 stavebního zákona se zde neuplatní.
Městský soud také svůj závěr o nečinnosti založil na úvaze o nadbytečnosti vydané výzvy
a nedůvodnosti přerušení řízení. Zdůraznil, že stavební úřad ve vydané výzvě nespecifikoval,
jaké soudní rozhodnutí mu má být předloženo, přičemž se mohlo jednat o již existující usnesení
o přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 3. 5. 2005 nebo o konečné rozhodnutí soudu
o žalobě. Dovozuje-li městský soud, že stěžovatel mínil označené usnesení, z ničeho to nevyplývá
a také lhůta k jeho předložení by, s ohledem na časový odstup od jeho vydání, postrádala logiku.
Městskému soudu ale lze přisvědčit v názoru, že nedoložení soudního rozhodnutí, které je (bude)
správnímu orgánu dostupné, nelze spojovat s hrozbou zastavení řízení. Z tohoto hlediska byla
výzva skutečně nedůvodná a nadbytečná. Pokud městský soud úvahu o nadbytečnosti výzvy
opřel i o závěry Magistrátu hl. m. Prahy vyslovené v jiném správním řízení, lze stěžovateli
přisvědčit, že pro danou věc nebylo rozhodné, jak se tento orgán v tomto jiném řízení k existenci
nepovolené stavby na pozemku vyslovil a jak by mělo být o stavbě uváženo ve světle označené
judikatury Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí městského soudu však obstojí i při této
nevhodné dílčí argumentaci.
Jak totiž bylo výše uvedeno, důvodem přerušení řízení bylo probíhající soudní řízení
ve věci odstranění stávající stavby, což stěžovatel označil za předběžnou otázku. Předběžnou
otázkou je otázka, o níž správnímu orgánu, který řízení vede, nepřísluší rozhodovat a na níž závisí
rozhodnutí věci. Soudní řízení, jehož výsledku stěžovatel hodlal vyčkat, ovšem takovou povahu
nemá. Soud se bude zabývat zákonností rozhodnutí o odstranění stavby na daném pozemku,
a ať bude výsledek jeho řízení jakýkoliv, nic to nezmění na faktickém stavu a na posouzení
důvodnosti návrhu na vydání územního rozhodnutí podle skutečného stavu v době rozhodnutí.
Přiznání odkladného účinku žalobě má skutečně vliv pouze na možnost nařízení výkonu
rozhodnutí. Argumentuje-li stěžovatel rozporem návrhu na umístění stavby s vyhláškou
č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu, a tím, že pokud
nebude soudem rozhodnuto ve věci odstranění stávající stavby, nelze navrhovanou stavbu
povolit, není to v daném řízení skutečně podstatné. Uložil-li mu městský soud, aby ve stanovené
lhůtě rozhodl o návrhu, nijak jej nezavázal a ani nemohl zavázat, jakým způsobem má být
rozhodnuto. O návrhu stěžovatel musí rozhodnout v souladu se zákonem, a pokud bude jím
vydané rozhodnutí ve vztahu k žalobcům negativní, je jejich věcí, aby využili opravných
prostředků, případně i žaloby k tomu, aby byla věcná správnost rozhodnutí o návrhu posouzena.
Za stávající situace však žalobci nemají možnost proti názoru stěžovatele o důvodech
pro nepovolení stavby nijak brojit. Rovněž tomuto soudu v rámci daného kasačního řízení
nepřísluší hodnotit podmínky pro vydání územního rozhodnutí, neboť předmětem jeho
zkoumání je pouze to, zda městský soud správně posoudil oprávněnost stěžovatelovy nečinnosti.
Nejvyšší správní soud v této otázce dospěl ke shodnému závěru jako městský soud, a sice
že stěžovatel byl v územním řízení o návrhu žalobců na umístění stavby nečinný a že ochrana
před touto nečinností mu nebyla poskytnuta ani nadřízeným správním orgánem. Uložení
povinnosti rozhodnout o návrhu v přiměřené lhůtě tak je v souladu s §81 odst. 2 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nezjistil žádný z tvrzených důvodů kasační
stížnosti, zamítl ji jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věta).
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120) s. ř. s.,
neboť stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalobcům náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu