ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.34.2008:103
sp. zn. 2 As 34/2008 - 103
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Ekologického
právního servisu, občanského sdružení, se sídlem Tábor, Převrátilská 330, zastoupeného
Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti žalovanému Krajskému
úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
29. 2. 2008, č. j. 10 Ca 139/2007 - 42,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 2. 2008,
č. j. 10 Ca 139/2007 - 42, se zrušuje .
II. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 12. 6. 2007,
č. j. KUJCK 13670/2007-7 OLVV, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem
i řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2007, č. j. KUJCK 13670/2007-7 OLVV (dále jen „napadené
rozhodnutí“), vydaným podle ustanovení §16a odst. 7 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační
zákon“), žalovaný rozhodl ve věci stížnosti žalobce proti oznámení Městského úřadu Strakonice
(dále jen „povinný subjekt“) ze dne 23. 5. 2007, č. j. Taj/241/07, kterým byl žalobce vyzván
k úhradě nákladů spojených s poskytnutím informací podle §17 informačního zákona,
a to v souvislosti s jeho žádostí o informaci ze dne 13. 4. 2007. Povinný subjekt požadoval
úhradu ve výši 1052 Kč za vyhledávání informací, 128 Kč za náklady spojené s pořízením kopií
a 20 Kč za náklady spojené s odesláním informací. Žalovaný svým rozhodnutím úhradu
požadovanou povinným subjektem potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Českých Budějovicích
žalobou; ten napadené rozhodnutí shora uvedeným rozsudkem zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud zdůraznil, že ke stížnosti žalobce podle §16a
informačního zákona musí žalovaný přezkoumat nejen důvodnost požadavku úhrady
za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací ve smyslu §17 odst. 1 in fine informačního zákona
(tj. skutečnost, že se jedná o mimořádné náklady), ale i to, zda její výše odpovídá kritériím
§7 nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn
za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „nařízení“). Pokud žalovaný nepřezkoumával, zda hodinová sazba ve výši
263 Kč, stanovená povinným subjektem, odpovídá kritériím §7 nařízení proto, že se nepovažoval
za oprávněného k takovému přezkoumání, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Žalovaný proto měl, pokud považuje výši úhrady za odpovídající, tuto skutečnost uvést a řádně
odůvodnit; v případě opačném měl rozhodnout ve smyslu §16a odst. 7 písm. c) informačního
zákona a vyzvat povinný subjekt ke zjednání nápravy. Závěrem krajský soud zdůraznil,
že povinností přezkoumat požadovanou úhradu nákladů a přikázat případně povinnému subjektu
zjednání nápravy, se žalovaný nemůže zprostit odkazem na §124 zákona č. 128/2000 Sb.,
o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“).
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
opírající se o důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel nesouhlasil s právním názorem krajského soudu, že §16a odst. 7 písm. c)
informačního zákona je vůči §124 zákona o obcích ve vztahu speciality. Zdůraznil, že mu
informační zákon neumožňuje přikázat radě obce změnit či zrušit usnesení vydané v samostatné
působnosti, a tím provádět nad výkonem samostatné působnosti obce dozor. Pokud by však
tímto oprávněním disponoval, vzniká otázka, zda v případě usnesení rady obce (proti němuž
ostatně stížnost přímo nesměřuje) je možné postupovat podle §16a odst. 7 písm. c)
informačního zákona a zda je rozhodnutí stěžovatele vykonatelné vůči tomuto orgánu. Stejně
jako v napadeném rozhodnutí zopakoval, že provádění dozoru nad samostatnou působností obce
přísluší Ministerstvu vnitra (§124 odst. 3 zákona o obcích) a nelze ji informačním zákonem zcela
vyloučit. Kromě toho byla touto cestou náprava již zjednána (usnesením rady obce ze dne
20. 6. 2007, č. 850/RM/2007); připuštění opětovného zásahu jinými prostředky by představovalo
porušení principu právní jistoty. O možnosti stěžovatele provádět dozor nad usneseními rady
obce nic nehovoří ani důvodová zpráva k zákonu č. 61/2006 Sb., jímž byl novelizován
informační zákon. Kromě toho trvá stěžovatel na tom, že krajský soud věc nesprávně posoudil
také v tom směru, když jej směroval k rozhodnutí podle §16a odst. 7 písm. c) informačního
zákona, zatímco měl postupovat spíše podle §16a odst. 7 písm. b) téhož zákona, neboť
žalobcem byla podána žádost o informace týkající se přenesené působnosti.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých žalobních tvrzeních a navrhl
kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda řízení před krajským soudem nebylo
zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nebo nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo zda rozhodnutí krajského soudu není
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud je sice zásadně vázán
důvody kasační stížnosti, tato podmínka se však v případě zjištění shora uvedených skutečností
neuplatní (§109 odst. 3 s. ř. s.). Pokud je tedy v řízení o kasační stížnosti shledána například
absence podmínky řízení o žalobě, zohlední tuto skutečnost i bez toho, že by na ni bylo
stěžovatelem výslovně poukazováno.
V projednávané věci vyvstala v tomto smyslu otázka povahy oznámení povinného
subjektu o požadavku úhrady nákladů za poskytnutí informace podle §17 odst. 3 informačního
zákona, konkrétně zda se jedná o autoritativní rozhodnutí správního orgánu ve sféře veřejného
práva nebo zda jde o rozhodnutí o soukromoprávním nároku obligační povahy.
Předestřená otázka byla k rozhodnutí předložena rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu, a to postupem podle §17 odst. 1 s. ř. s. Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu se v usnesení ze dne 21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008 – 90, dostupném z www.nssoud.cz,
k předložené otázce vyslovil
takto:„Sdělení požadavku na úhradu za poskytnutí informace a o výši této
úhrady (§17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), ani rozhodnutí o stížnosti
žadatele, který nesouhlasí s výší úhrady jemu sdělené (§16a odst. 7 téhož zákona) nejsou rozhodnutími ve smyslu
§65 soudního řádu správního, ani rozhodnutími správního orgánu ve věci soukromoprávní [§68 písm. b)
s. ř. s.]. Rozhodnutím podle §65 soudního řádu správního je však rozhodnutí, jímž povinný subjekt žádost
o poskytnutí informace pro nezaplacení úhrady odložil (§17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu
k informacím).“ Tento svůj závěr odůvodnil rozšířený senát konstatováním, že „[p]ovinná osoba
vystupuje jako nositel veřejné moci a ´může jednostranně ukládat povinnosti druhému účastníku právního vztahu,
mnohdy nejen bez jeho vůle, ale i proti jeho vůli…´ právě jen tam, kde jde o vlastní poskytnutí informací. Sdělení
výše požadované úhrady nákladů ale není uložením povinnosti, tím méně vykonatelným. Povinný subjekt
tu sděluje, že opatření informací si vyžádá určité náklady, že povinný subjekt může po právu žádat jejich úhradu
a předkládá žadateli možnost tyto náklady akceptovat a uhradit, nebo neuhradit. Tímto sdělením - a ani
vyřízením stížnosti proti tomuto sdělení - není právo na informace upřeno, právě naopak - jsou vymezeny
podmínky, za nichž bude informace poskytnuta. Akceptuje-li žadatel sdělenou částku (což je v praxi naprostá
většina případů, neboť jde až na výjimky obvykle o nízké částky za pořízení xerografických kopií dokumentů),
informace se mu dostane a jeho právo je tedy saturováno. Dohoda o ´ceně´ informace (nákladech s jejím
poskytnutím spojené) je dohodou z oboru práva soukromého, žadatel není nijak nucen částku akceptovat a úhrada
sama ani její výše nejsou exekvovatelné. Teprve rozhodnutí o odložení žádosti při neuhrazení sdělené částky
je vrchnostenským aktem, jímž je žadateli jeho veřejné subjektivní právo na informaci upřeno, a je pak
na správním soudu, aby k žalobě rozhodl, zda se tak stalo po právu.“
Rozšířený senát vycházel při svých úvahách z právních závěrů, vyslovených v usnesení
zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ze dne 15. 9. 2010, č. j. Konf 115/2009 – 34, z kterého se mimo jiné
podává, že „[s]dělení o požadované úhradě není rozhodnutím podle §65 s. ř. s., protože se jím nezakládá,
neruší, nemění ani autoritativně nedeklaruje právo nebo povinnost. Jde o ´sdělení úřadu straně´, které není
exekvovatelné. Žadatel má právo se rozhodnout, zda úhradu zaplatí, platba je však současně zákonnou
podmínkou poskytnutí informace. (…) Pokud je (…) žádost odložena pro nezaplacení, může žadatel proti
takovému rozhodnutí brojit žalobou ve správním soudnictví. Protože by důvodem odložení bylo nezaplacení,
přezkoumá ovšem správní soud věcně také tuto otázku, v rámci které se bude mimo jiné zabývat výší úhrady.
Tím bude zajištěna nejen ochrana žadatele, ale povinný subjekt nebude mít prostor k zneužívání oznámení
o úhradě k tomu, aby neposkytnul požadované informace.“
Vzhledem k tomu, že se z výše uvedených rozhodnutí (která jsou pro rozhodování v nyní
projednávané věci závazná) jednoznačně podává, že sdělení požadavku na úhradu za poskytnutí
informace a o výši této úhrady a rozhodnutí o stížnosti žadatele, který nesouhlasí s výší úhrady
jemu sdělené, nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s., je jejich soudní přezkum vyloučen
podle §70 písm. a) s. ř. s., ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. Uvedená ustanovení stanoví,
že ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími;
žaloba, kterou se žalobce domáhá přezkoumání takového úkonu, je tedy nepřípustná. Je tedy
zřejmé, že krajský soud meritorně projednal návrh, který bylo na místě odmítnout postupem
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rozhodoval tedy i přes neodstranitelný nedostatek podmínek
řízení o žalobě, což zakládá procesní zmatečnost jím vedeného řízení, ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s.,
S ohledem na shora uvedený závěr je evidentní, že pokud Nejvyšší správní soud
dospěje k závěru o nedostatku podmínek řízení v řízení před krajským soudem [§103 odst. 1
písm. c) s. ř. s.], nezabývá se již z povahy věci ostatními kasačními námitkami [tj. zde namítanou
nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než za podmínek vyplývajících z ustanovení
§110 odst. 1, věty první před středníkem s. ř. s., rozsudek krajského soudu zrušit, a to ex officio.
Jelikož důvody pro odmítnutí návrhu na zahájení řízení byly dány již v řízení před soudem prvé
instance, rozhodl současně o odmítnutí žaloby (§110 odst. 1, věta první za středníkem s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozsudkem se končí i řízení o žalobě, rozhodl Nejvyšší
správní soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pokud jde o řízení vedené
před krajským soudem, zde bylo o nákladech řízení mezi účastníky rozhodnuto s ohledem
na dikci §60 odst. 3 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti
vychází (za použití §120 s. ř. s.) z téhož ustanovení zákona. Posuzováno čistě z procesního
hlediska, sice stěžovatel v řízení o kasační stížnosti uspěl, neboť rozsudek krajského soudu byl
zrušen, jelikož se tak ale nestalo z důvodů uplatněných v kasační stížnosti a zdejší soud pouze
zrušujícím výrokem otevřel cestu k odmítnutí podané žaloby (která neměla být vůbec krajským
soudem meritorně projednána), je nutno i v případě nákladů řízení o kasační stížnosti vycházet
z konečného výsledku řízení před správními soudy, kterým je odmítnutí žaloby.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu
2 As 34/2008 – 111
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vojtěchem Šimíčkem v právní
věci žalobce Ekologického právního servisu, občanského sdružení, se sídlem Tábor,
Převrátilská 330, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Brno,
Dvořákova 13, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České
Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 2. 2008, č. j. 10 Ca 139/2007 – 42,
takto:
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2010, č. j. 2 As 34/2008 – 103, s e
ve výroku II. o p r a v u je tak, že se slova Krajského úřadu Jihomoravského kraje nahrazují slovy
Krajského úřadu Jihočeského kraje.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem zdejšího soudu bylo rozhodnuto ve věci kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 2. 2008,
č. j. 10 Ca 139/2007 – 42. Tento rozsudek byl výrokem I. zrušen; výrokem II. byla
odmítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne
12. 6. 2007, č. j. KUJCK 13670/2007 – 7 OLVV. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech
soudního řízení. Při vyhotovování tohoto rozsudku došlo k pochybení, kdy při označení
správního orgánu, proti němuž směřovala žaloba, byl ve výroku II. Krajský úřad Jihočeského kraje
omylem označen jako Krajský úřad Jihomoravského kraje. Vzhledem k tomu, že se tato vada týká
výroku soudního rozhodnutí, byla jeho oprava provedena cestou opravného usnesení,
jak to předpokládá ustanovení §54 odst. 4 věta druhá soudního řádu správního.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu