ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.84.2009:64
sp. zn. 2 As 84/2009 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Z. B., zast.
JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem tř. 28. října 117, Ostrava,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2009, č. j. MSK 17972/2009, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, č. j. 58 Ca
17/2009 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti v částce
2400 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra Hampla, a to do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho výše specifikované
rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Nový Jičín
ze dne 8. 12. 2008, č. j. OSD 81554/2008 Ha, a toto napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti
občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „přestupkový zákon“). Toho se měl dopustit tím, že dne
23. 8. 2008 zaslal ze svého mobilního telefonu M.P. obtěžující a pohoršující krátkou textovou
zprávu (SMS): „…vzpomínáš, jak sis roztáhla nohy a udělala sis orgasmus rukou a chtěla jsi, abych se na tebe
díval. Už nikdy jsem nic takového neviděl, ukážeš mi to znovu? L. by to chtěl taky vidět, dívali bychom se spolu.“
Tuto zprávu četla i matka M.P., která měla zapůjčený její mobilní telefon. Uvedeným počínáním
žalobce úmyslně narušil občanské soužití jiným hrubým jednáním. Dále bylo vysloveno ve výroku
prvostupňového rozhodnutí, že dne 27. 8. 2008 v 16:10 hodin žalobce telefonicky obtěžoval M.
P. a dožadoval se její pozornosti, přestože mu oznámila, že se právě nachází na policejní stanici a
toto obtěžování zde oznámí. Tím také úmyslně narušil občanské soužití jiným hrubým jednáním.
Za spáchání uvedeného přestupku byla žalobci uložena podle §11 odst. 1 písm. b) a §49 odst. 2
přestupkového zákona pokuta ve výši 1000 Kč. Vedle toho bylo rovněž vysloveno, že správní
řízení vedené proti obviněnému pro spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49
odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 31. 7. 2008 v blíže
nezjištěnou hodinu v Novém Jičíně na ul. Bohuslava Martinů před prodejnou Kaufland
vyhrožoval M. P., že si to s ní vyřídí, jestliže se s ním jeho současná přítelkyně rozejde, dále se jí
stavěl do cesty, vyhrožoval jí a sdělil jí, že by ji rád „ošukal“, a po odchodu M. P. dále pronášel na
její adresu výhružky, se zastavuje podle §76 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, jelikož
spáchání popsaného skutku nebylo žalobci prokázáno.
Rozsudek krajského soudu vycházel z toho, že zasláním shora citované SMS s lascivně
vulgárním obsahem – v kontextu skutečnosti, že odesílatel a příjemce zprávy jsou bývalí partneři,
jejichž současné vztahy nejsou dobré – naplnil žalobce skutkovou podstatu přestupku proti
občanskému soužití. Zároveň však krajský soud přisvědčil žalobní námitce, že nelze bez dalšího
ve shora zmíněném telefonátu žalobce ze dne 27. 8. 2008 spatřovat jiné hrubé jednání ve smyslu
§49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona. Samotná skutečnost, že stěžovatel M. P. zavolal, byť
tomu předcházelo o několik dní předtím popsané jiné hrubé jednání, nelze samostatně považovat
za hrubé jednání podle §49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona. Žádný ze správních orgánů
neuvedl, jak konkrétně uvedený telefonát naplnil znaky hrubého jednání, přestože v tomto směru
žalobce argumentoval v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Proto krajský soud
napadené rozhodnutí žalovaného zrušil podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Namítá tedy nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí krajského soudu. Vedle toho však, ač to stěžovatel výslovně neuvádí, obsahuje
kasační stížnost ve skutečnosti také důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s . (tam,
kde polemizuje s krajským soudem, že jednání žalobce – předmětný telefonát – naplnilo
skutkovou podstatu přestupku a že z žalobou napadeného rozhodnutí to je zcela patrné). Kasační
stížnost tedy také podává z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel ve smyslu písm. a) shora citovaného ustanovení především namítá, že nebyla
správně posouzena právní otázka, zda výše uvedeným telefonátem byla naplněna skutková
podstata přestupku proti občanskému soužití a zda je tato skutečnost v rozhodnutí stěžovatele
řádně odůvodněna. Podotýká, že krajský soud měl předmětný telefonát zařadit do kontextu
předchozích jednání žalobce. Je totiž zjevné, že nešlo o jednání samostatná, ale o jednání úzce
související a zasahující do právem chráněných zájmů na ochraně občanského soužití.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že žalobce se vůči M. P. dopustil více hrubých jednání –
jednak pohoršující krátké textové zprávy, dále telefonátu ze dne 27. 8. 2008. Ten sice nebyl po
obsahové stránce pohoršující, subjektivně se jím ale M. P. cítila být obtěžována, ostatně i sám
žalobce připustil nevhodnost svých jednání. Stěžovatel také poukazuje na fakt, že další jednání
žalobce, byť se je pro absenci svědků nepodařilo prokázat (jednání ze dne 31. 7. 2008), mělo opět
charakter jiného hrubého jednání. Ne nepodstatným – a do celého kontextu jednání žalobce vůči
M. P. zapadajícím – faktem je, že pro jiná hrubá jednání je žalobce stíhán pro trestný čin
porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon.
Stěžovatel připomíná závěry krajského soudu, který připouští možnost, že se v případě
žalobce mohlo jednat o spáchání přestupku pokračujícího, u něhož je nutno splnit několik
podmínek – dílčí útoky musí vykazovat blízkou souvislost v předmětu útoku, musí být spojeny
stejným nebo podobným způsobem provedení, musí být dána i blízká časová souvislost
a všechny musejí být spojeny jednotným záměrem pachatele. V daném případě však všechny tyto
podmínky byly naplněny. Výtka krajského soudu, že z rozhodnutí napadeného žalobou není
zřejmé naplnění vposled uváděné podmínky, nemůže obstát dle názoru stěžovatele kvůli tomu,
že na str. 3 odst. 1 napadeného rozhodnutí je uvedeno, že druhostupňový správní orgán se plně
ztotožňuje s prvostupňovým rozhodnutím a v dalším na ně odkazuje. V něm je (str. 3 odst. 6)
popsáno, jak bylo inkriminované jednání žalobce obtěžující a totéž obsahuje i příkaz správního
orgánu prvního stupně v dané věci, ze dne 1. 10. 2008, č. j. OSD 67048/2008 Ha.
Podle písm. §103 odst. 1 písm. d) o. s. ř. namítá stěžovatel, že krajský soud nevyhodnotil
ve svém rozsudku vůbec to, proč nelze předmětný telefonát považovat za hrubé jednání. Závěry
krajského soudu v tomto směru nejsou odůvodněny.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvádí, že se předně ztotožňuje
se závěry krajského soudu. Nad tento rámec zásadně nesouhlasí s kasační stížností tam,
kde stěžovatel k tíži žalobce poukazuje na to, že žalobce se dopustil vůči M. P. dalšího hrubého
jednání, ačkoliv to nebylo prokázáno a řízení bylo zastaveno. Tato skutečnost nesmí být počítána
k tíži žalobce.
Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jménem stěžovatele jedná pověřený
zaměstnanec s potřebným vzděláním a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Dále se zdejší soud zabýval námitkami proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského
soudu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS) lze
za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož
výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný.
Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění
soudního rozhodnutí. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy
byly v řízení provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat i rozhodnutí,
která vůbec neobsahují právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž
důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Žádnou ze zmíněných vad však rozsudek
krajského soudu stižen není a rovněž důvody, pro které krajský soud rozhodnutí správního
orgánu zrušil, jsou z odůvodnění rozsudku jasně seznatelné. Závěr ohledně toho, proč nelze
inkriminovaný telefonát považovat bez dalšího za hrubé jednání, krajský soud odůvodnil. Uvedl
totiž, že za určitých okolností může obtěžování telefonáty být hrubým jednáním, ale musí jít vždy
o stav objektivní. Je nutno přihlížet k okolnostem toho kterého případu a správní orgány musejí
svá rozhodnutí přesvědčivě s odkazem na konkrétní okolnosti odůvodnit. Samostatný telefonát,
ačkoliv mu předcházelo jiné hrubé jednání, sám o sobě naplněním skutkové podstaty být nemusí.
Odůvodnění:
rozhodnutí správních orgánů v daném případě však poukázalo pouze v obecné
rovině na kontext celého jednání žalobce vůči M. P. V takovém případě však v souzené věci bylo
napadené rozhodnutí dle krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
podepírajících výrok o vině za přestupek proti občanskému soužití spáchaný předmětným
telefonátem. Důvody, proč rozhodnutí krajský soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, tak jsou
zcela jasně v rozsudku obsaženy a jsou plně srozumitelné. Se závěry krajského soudu ostatně
stěžovatel v kasační stížnosti sám polemizuje. Nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením
soudu přitom nemůže sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud tedy naplnění důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neshledal.
Kasační soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani tam, kde namítá, že krajský soud měl
uvedený telefonát považovat za naplňující skutkovou podstatu přestupku, neboť hrubost jednání
vyplývá z celého kontextu předchozích žalobcových činů vůči M. P. Podle §49 odst. 1 písm. c)
přestupkového zákona se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním
újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným
hrubým jednáním.
Jednání, jímž měla být naplněna citovaná skutková podstata, je telefonát ze dne
27. 8. 2008. K němu ze správního spisu v předmětné věci vyplynulo následující. V úředním
záznamu sepsaném na Policii ČR dne 27. 8. 2008, který byl následně policií jako příloha
k oznámení o přestupku zaslán příslušnému správnímu orgánu prvního stupně, paní M. P.
uvedla, že jí v 16:10 hodin dne 27. 8. 2008 telefonoval žalobce, obtěžoval ji a dožadoval se její
pozornosti. M. P. pak jako svědkyně během ústního jednání před správním orgánem dne 26. 11.
2008 uvedla, že dne 27. 8. 2008 byla na policii, přičemž jí v tu chvíli žalobce „jedenkrát provolával
telefonem“. Na žalobcův dotaz stran tohoto telefonátu dodala, že přítomný příslušník policie jí řekl,
ať hovor přijme. Začátek hovoru ovšem neslyšel, potom si však její aparát vzal do ruky. Co
policista poté slyšel, svědkyně neví. Žalobce k tomu během ústního jednání uvedl, že věděl o
skutečnosti, že se M. P. nachází na policejní stanici. Telefonoval jí patrně jen jednou a chtěl po ní,
aby mu „dala pokoj“. Tvrdila mu, že mu „třináct let bude škodit“. Nemyslí si, že by M. P. obtěžoval
zbytečně, hovor nebyl bezdůvodný. Ve správním rozhodnutí prvního stupně není nikterak
popsáno, jaký byl obsah telefonát. Z prostého konstatování, že žalobce M. P. telefonoval, když
byla na policejní stanici, nelze dovodit, že takové jednání je hrubým jednáním ve smyslu §49
odst. 1 písm. c) přestupkového zákona a narušuje občanské soužití. Je sice zjevné, že se žalobce
takového jednání dopustil úmyslně (jak sám uvedl, věděl, že volá M. P. a věděl také, že se zrovna
nachází na policejní stanici), jak požaduje citované ustanovení, avšak není již pravda, jak uvádí
stěžovatel a jak je uvedeno v rozhodnutí orgánu prvního stupně, že sám žalobce přiznal to, že jde
o hrubé jednání. Žalobce toliko přiznal nevhodnost zasílané SMS, nikoliv telefonátu. Ani
druhostupňové správní rozhodnutí nikterak neosvětluje, čím byl uvedený telefonát hrubý. Zde je
pouze uvedeno, že je nutno přihlédnout k celkovému kontextu jednání žalobce a k tomu, že M.
P. sama subjektivně jednání za hrubé považovala.
Pojem hrubé jednání ovšem musí být vykládán objektivně. V opačném případě by totiž
fakticky bylo pouze na subjektivní úvaze toho, vůči němuž bylo jednání zacíleno, zda se původce
takového jednání dopustil přestupku. Ostatně sám stěžovatel ve svém zrušeném rozhodnutí
uvedl, že „musí jít o jednání, které narušuje občanské soužití takovou měrou, že podle obecného názoru
a přesvědčení (zvýraznil NSS) překračuje rámec pouhé nevhodnosti (nesprávnosti). Je třeba proto důsledně
odlišit jednání hrubé a jednání jinak nevhodné (např. porušení pravidel slušnosti, zdvořilosti). Hranice mezi nimi
není ostrá. Určitým vodítkem pro posouzení, zda jednání je hrubé a má být postiženo jako přestupek, jsou
jednání, která jsou pod písm. c) jako hrubá výslovně označena. Hrubým jednáním narušujícím občanské soužití
je např. vyhrožování jinou újmou než újmou na zdraví, pomlouvání, vydírání, za podmínky, že nejde o trestný
čin.“ Tento obecně velmi správně vymezený rámec však stěžovatel nikterak ve svém rozhodnutí
neaplikoval na konkrétně projednávaný případ. Obsah telefonátu nebyl zjištěn (ani svědkyně P.
jej neuváděla) a proto nemohl být vůbec učiněn závěr, že se žalobce v telefonu dopustil
vyhrožování, pomlouvání, vydírání apod.
Nepostačí ani obecný poukaz na kontext, do něhož byl telefonát zasazen (v řízení
by např. muselo být prokázáno, že žalobce v pravidelných krátkých intervalech, opakovaně,
setrvale nebo vícekrát v nočních hodinách či v jiný nevhodný čas obtěžuje M P. telefonicky, např.
voláním či prozváněním – pak by skutečně již nezáleželo na konkrétním obsahu hovoru; nic z
toho však prokázáno nebylo – prokázán byl toliko jediný telefonní hovor a jedna SMS). Pokud by
stěžovatel chtěl kontext rozvést, musel by tak učinit již ve svém rozhodnutí. M. P. sice opakované
a dlouhodobé obtěžování ze strany žalobce tvrdila ve své výpovědi, ovšem žalovaný ji zjevně
neuvěřil, neboť k tomuto jejímu tvrzení nezaměřil dokazování a nevycházel z něho jako
z prokázaného. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs
66/2008 - 71, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o
odvolání se všemi odvolacími námitkami, zatíží tím své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro
nedostatek důvodů. Tuto vadu nelze zhojit vyvrácením odvolacích námitek ve vyjádření k žalobě,
příp. v kasační stížnosti. Navíc námitky, které stěžovatel v kasační stížnosti v této souvislosti
uvádí, nejsou pádné. Naprosto nelze poukazovat na ostatní neprokázaná jednání. V
přestupkovém řízení se nepodařilo prokázat, že žalobce M. P. dne 31. 7. 2008 před obchodním
domem Kaufland na ul. Bohuslava Martinů v Novém Jičíně vyhrožoval, stavěl se jí do cesty a
slovně ji napadal. Řízení vedené pro podezření ze spáchání přestupku, kterého se žalobce měl
uvedeným jednáním dopustit, bylo zastaveno. Nelze proto takové jednání přičítat žalobci k tíži. I
v přestupkovém řízení – podobně jako v řízení trestním – platí presumpce neviny. Podle §73
odst. 1 přestupkového zákona se na obviněného z přestupku hledí, jako by byl nevinen, pokud jeho
vina nebyla vyslovena pravomocným rozhodnutím. V daném případě žádné takové rozhodnutí neexistuje,
a proto není možné uvedené jednání žalobci přičítat jakkoliv k tíži. Nepodstatné je i tvrzení
stěžovatele, že pro jiná hrubá jednání je žalobce stíhán pro trestný čin porušování domovní
svobody. V tomto směru obsahuje soudní spis dokonce rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze
dne 4. 12. 2008, č. j. 4T 137/2008 - 61, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci, ze dne 25. 2. 2009, č. j. 68 To 21/2009 - 74, z nichž plyne, že byl žalobce shledán
vinným z trestného činu porušování domovní svobody, za což mu byl udělen peněžitý trest.
Tohoto trestného činu se ovšem žalobce nedopustil vůči M. P., nýbrž proti jiné osobě. Trestní
případ také nemá s činem projednávaným v přestupkovém řízení žádnou spojitost a nelze na něj
poukazovat ani kontextuálně. Konečně nelze přisvědčit stěžovateli, který namítá, že se mohlo
jednat o přestupek pokračující a telefonát byl jeho dílčím útokem. I v takovém případě by totiž
musel popsat tento útok s uvedením toho, jakým konkrétním způsobem byl proveden a jak
konkrétně bylo jednání žalobce hrubé. Ani důvody dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy nebyly
naplněny.
V daném případě zdejší soud neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit
pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s.
Krajský soud postupoval správně, zrušil-li rozhodnutí stěžovatele pro nepřezkoumatelnost
způsobenou nedostatkem důvodů. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
Stěžovatel tedy v dalším správním řízení, vázán právním názorem krajského soudu, musí
odstranit vady spočívající v neprokázání naplnění skutkové podstaty rozhodného přestupku
telefonátem uskutečněným dne 27. 8. 2008. Pokud se mu to nepodaří, pak je třeba, aby znovu
uvážil, zda samotné zaslání předmětné textové zprávy poškozené dne 23. 8. 2008 postačuje
z hlediska naplnění skutkové podstaty daného přestupku. Zmíněná skutková podstata je totiž
založena na existenci "hrubého jednání". Je tedy věcí podrobného zdůvodnění, zda jediná textová
zpráva daného obsahu může postačovat z hlediska naplnění této skutkové podstaty. Při tomto
hodnocení je nutno zvažovat např. konkrétní zvolenou formulaci slov, vztah mezi žalobcem
a poškozenou, způsob jejich dřívější vzájemné komunikace apod. Je tak třeba poněkud
objektivizovat to, zda se skutečně o "hrubé jednání" ve smyslu přestupkového zákona jednalo
či nikoliv; v tomto směru nemůže postačovat subjektivní vnímání textové zprávy poškozenou
a ani to, že ji četla její matka. K tomu je třeba připomenout, že krajský soud sice označil
za nerozhodné z hlediska naplnění skutkové podstaty přestupku, že zprávu četla matka
poškozené, ovšem pominul, že tuto skutečnost správní orgán I. stupně učinil součástí výroku,
tedy součástí popisu jednání, jímž měl být přestupek spáchán. Jelikož však tímto
směrem pochopitelně nesměřují kasační námitky, nemůže zdejší soud k této otázce formulovat
konkrétní právní závěry a toliko upozorňuje, že v zájmu řádného průběhu a výsledku dalšího
správního řízení je třeba mít tyto skutečnosti rovněž na zřeteli.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalobce naopak měl v řízení před Nejvyšším správním soudem úspěch, a proto má právo
na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem. Byly tvořeny
odměnou za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 2100 Kč [§7, §9
odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a paušálem 300 Kč (§13
odst. 3 advokátního tarifu). Úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení ve smyslu §11
odst. 1 písm. a) advokátního tarifu nebyl přiznán (ostatně žalobce jej ani přiznat výslovně
nepožadoval), neboť advokát žalobce věc převzal již v žalobním řízení. Celkem je tedy stěžovatel
povinen žalobci zaplatit 2400 Kč. Ke splnění povinnosti byla stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu