ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.97.2010:64
sp. zn. 2 As 97/2010 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: K. R. S.,
zastoupeného JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou se sídlem Dukelských hrdinů 12, Praha 7,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010,
č. j. 5 Ca 71/2008 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele
proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále „žalovaný“) ze dne 5. 12. 2007,
č. j. S-MHMP 399596/2007. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil
rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 1 ze dne 4. 6. 2007, č. j. 34537/2007/b, jímž nebylo
vyhověno žádosti stěžovatele o vydání osvědčení o státním občanství České republiky.
[2] Městský soud přisvědčil rozhodnutí správních orgánů a žalobu zamítl jako nedůvodnou,
neboť nebylo zjištěno, že by stěžovatel nabyl státní občanství některým ze zákonných způsobů,
a proto mu nemohlo být vydáno o této skutečnosti osvědčení.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
[4] Stěžovatel uvádí, že jeho otec, D. J.S., se narodil v roce 1954 ve V. a ke dni 31. 12. 1992
byl státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky. Otec stěžovatele nabyl státní
občanství České republiky na základě prohlášení podle §6 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a
pozbývání státního občanství České republiky (dále „zákon o státním občanství“).
[5] Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jeho žádost o vydání osvědčení o státním
občanství České republiky měla být posouzena podle §5 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání
a pozbývání státního občanství České socialistické republiky (pozn. soudu – tento zákon byl
s účinností od 1. 1. 1993 nahrazen zákonem o státním občanství). Při aplikaci tohoto ustanovení
mělo být vzato v potaz, že se stěžovatel narodil v roce 1985, že ke dni 31. 12. 1992 mu bylo 7 let,
a že k tomuto dni byl jeho otec státním občanem České a Slovenské Federativní republiky.
Při posouzení celé věci měl být akceptován zákon o státním občanství, který respektuje i rodinné
vazby, a to jak vazby mezi rodiči a dětmi, tak vazby rodičů a již zletilých potomků v linii přímé.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že v tomto směru splňuje předpoklady k vydání osvědčení
o státním občanství České republiky, stejně jako jeho otec.
[6] Z ustanovení §3 zákona č. 39/1969 Sb. vyplývá, že právo nabýt státní občanství ČSR
prohlášením bylo právem časově neomezeným a uplynutím času toto jeho právo nezaniklo.
Z tohoto důvodu mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že otec stěžovatele si zvolil státní
občanství České republiky prohlášením podle §6 zákona o státním občanství, je tedy státním
občanem České republiky, přičemž tato volba se vztahovala i k osobě stěžovatele.
[7] Stěžovatel podotýká, že jeho otec je synem původních československých občanů, kteří
svou vlast opustili z politických důvodů. V této souvislosti poukazuje na stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 1/96, podle něhož spravedlnost, které se vůči
českým krajanům dopustil totalitní režim, nesmí být umocněna nespravedlností, jíž by se vůči nim
dopustila demokratická Česká republika, proto je nutné odstranit tyto nespravedlnosti
z totalitního režimu s poukazem na retroaktivní účinky (pozn. soudu – toto stanovisko Ústavního
soudu se však týká problematiky advokátního přímusu v řízení před Ústavním soudem
a stěžovatelem uváděné závěry neobsahuje). Od práva bývalých občanů na znovunabytí jejich
dřívějšího státního občanství podle zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých
bývalých československých státních občanů, je odvozeno i právo jejich dětí nabýt české státní
občanství. Při posouzení věci měl být respektován čl. 1 odst. 2 Ústavy, rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, publ. pod č. 434/2006 Sb., a Úmluva o právech
dítěte (publ. pod č. 104/1991 Sb.).
[8] Stěžovatel navrhuje, aby v jeho případě byly respektovány rodinné vazby mezi rodiči
a dětmi v přímé linii, a to i přesto, že v době podání své žádosti o vydání osvědčení o státním
občanství České republiky byl již zletilý. K právní skutečnosti podle zákona o státním občanství
(pozn. soudu – zde není zřejmé, kterou skutečnost má stěžovatel na mysli), totiž došlo v době,
kdy byl stěžovatel mladší 18 let. Proto měla být věc posouzena podle §5 ve spojení s §2 zákona
č. 39/1969 Sb.
[9] Na základě uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že s odkazem na ustanovení
§1 odst. 2 zákona o státním občanství vycházel z právního předpisu účinného k okamžiku
narození stěžovatele, tj. z ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb., podle něhož dítě, jehož
jeden z rodičů je cizincem, nabývá narozením státní občanství republiky, jestliže druhý z rodičů
je státním občanem republiky.
[11] Ke dni narození stěžovatele však nebyl žádný z jeho rodičů českým státním občanem.
Matka stěžovatele L., roz. F. F., byla cizí státní občankou, otec, D. J. S., byl v době narození
stěžovatele pouze československým státním občanem, tj. státním občanem federace. Státním
občanem České socialistické republiky se ke dni vzniku federace, tj. ke dni 1. 1. 1969, nestal.
Státní občanství České republiky nabyl otec stěžovatele až dne 4. 12. 2006, kdy mu bylo vydáno
osvědčení o státním občanství České republiky na základě prohlášení o volbě státního občanství
podle ustanovení §6 odst. 1 zákona o státním občanství.
[12] Žalovaný souhlasí s právním názorem městského soudu, že ustanovení §5 zákona
č. 39/1969 Sb. nelze aplikovat, neboť upravuje určení republikového státního občanství
nezletilých dětí (tj. československých občanů, kteří byli ke dni vzniku československé federace
mladší 15 let). Tyto děti sledovaly v republikovém státním občanství rodiče, a to za předpokladu,
že se rodiče stali k 1. 1. 1969 státními občany České socialistické republiky. Jinak bylo republikové
občanství těchto dětí určeno podle §2 tohoto zákona.
[13] Vzhledem k tomu, že se stěžovatel narodil až dne 15. 3.1985, tedy v době existence
československé federace, má být v jeho případě aplikováno ustanovení §8 odst. 4 zákona
č. 39/1969 Sb., které upravovalo nabývání státního občanství České socialistické republiky
narozením. Otec stěžovatele sice byl ke dni jeho narození státním občanem Československé
socialistické republiky (později České a Slovenské Federativní Republiky), v tomto státním
občanství však stěžovatel svého otce sledovat nemohl s ohledem na ustanovení §1 odst. 2
zákona č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, které vychází
z priority státního občanství republik tvořící federaci. Jestliže stěžovatel nenabyl narozením státní
občanství jedné z republik tvořících federaci, nemohl se stát ani státním občanem federace.
[14] Žalovaný pro úplnost uvádí, že priorita republikových státních občanství se uplatňovala
po celou dobu trvání československé federace až do jejího zániku, tj. až do 31. 12. 1992. Právě
republiková státní občanství se následně stala rozhodujícími pro nabytí státního občanství
samostatných nástupnických států federace vzniklých ke dni 1. 1. 1993.
[15] Pokud stěžovatel poukazuje na zákon č. 193/1999 Sb., tento právní předpis
na projednávanou věc nijak nedopadá. Odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu jsou
podle žalovaného nesrozumitelné.
[16] S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl jako nedůvodnou.
IV. Argumentace Nejvyššího správního soudu
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody v kasační stížnosti uvedenými,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[18] Stěžovatel se domáhá vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle §20
odst. 2 zákona o státním občanství. Jelikož stěžovatel nikdy neměl na území České republiky
trvalý pobyt, v souladu s ustanovením §20 odst. 4 tohoto zákona požádal prostřednictvím
Velvyslanectví České republiky v Caracasu o vydání osvědčení o státním občanství ČR Úřad
městské části Praha 1. Tato veřejná listina může být vydána pouze za předpokladu, že žadatel
je státním občanem ČR.
[19] Řešení sporu o to, zda stěžovatel je či není státním občanem ČR, se odvíjí od posouzení
otázky, zda v jeho případě došlo ke splnění zákonných podmínek pro nabytí státního občanství.
Zatímco stěžovatel odvozuje existenci svého státního občanství primárně z ustanovení §5
ve spojení s §3 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České
socialistické republiky, městský soud i žalovaný dospěli k závěru, že tato ustanovení nemohou být
v daném případě aplikována. Rovněž posouzení, zda stěžovatel mohl státní občanství nabýt
narozením podle §8 tohoto zákona, nevedlo k závěru o tom, že stěžovatel je českým státním
občanem. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumával, zda jsou závěry městského soudu (potažmo
žalovaného), že stěžovatel ex lege nenabyl české státní občanství, správné.
[20] Stěžovatel se narodil dne 15. 3. 1985, za účinnosti zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání
a pozbývání občanství České socialistické republiky. Narození představuje hlavní způsob
nabývání státního občanství, přičemž i za právní úpravy relevantní pro tento případ, byl tento
způsob veden zásadou ius sanguinis (rozhodujícím kritériem je původ – pokrevní svazek). Podle
ustanovení 8 odst. 1 tohoto zákona nabylo státní občanství České socialistické republiky
narozením dítě, jehož rodiče byli státními občany republiky. Pokud byl jeden z rodičů dítěte
cizincem – jako je tomu i v posuzovaném případě – dítě nabývá narozením státního občanství
republiky za předpokladu, že druhý z občanů je státním občanem republiky (§8 odst. 4).
[21] Z rodného listu stěžovatelova otce, který je součástí spisového materiálu, se podává, že D.
J.S. se narodil dne 19. 10. 1954 ve Venezuele. Jeho otec, stěžovatelův děd, se narodil na Ukrajině,
jeho matka, stěžovatelova babička, se narodila na Slovensku. Ačkoliv spisový materiál neobsahuje
doklad o státním občanství stěžovatelových prarodičů, skutečnost, že se jednalo o československé
státní občany, vyplývá ze skutkových okolností případu. Lze mít za to, že stěžovatelův otec nabyl
československé státní občanství na základě §1 odst. 2 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a
pozbývání československého státního občanství: „Dítě, které se narodí v cizině, nabývá narozením
státního občanství, jsou-li jeho otec i matka občany (…)“. Pro danou věc je však rozhodující, že ke dni
narození stěžovatele byl jeho otec státním občanem Československé socialistické republiky. Tato
skutečnost je nesporná.
[22] Pro lepší pochopení kontextu je třeba poukázat na historickou právní úpravu státního
občanství na území našeho státu. Se vznikem československé federace (viz ústavní zákon
č. 143/1968 Sb., o československé federaci) došlo rovněž ke vzniku republikového (českého
a slovenského) státního občanství. Republikové občanství tedy existovalo vedle
československého státního občanství. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci,
ve znění ústavního zákona č. 125/1970 Sb., ve svém čl. 5 odst. 3 stanovil, že každý
československý státní občan je zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské
socialistické republiky. Podle čl. 5 odst. 4 tohoto ústavního zákona (ve znění do 7. 2. 1991) měl
nabývání a pozbývání československého státního občanství upravit zákon Federálního
shromáždění. K přijetí tohoto zákona však po celou dobu federace nedošlo.
[23] Před přijetím ústavního zákona č. 125/1970 Sb. bylo v čl. 5 odst. 3 Ústavy z roku 1968
zakotveno, že zásady nabývání a pozbývání státního občanství republik stanoví zákon Federálního
shromáždění. Tento ústavní text byl podkladem pro vydání zákona č. 165/1968 Sb., o zásadách
nabývání a pozbývání státního občanství, na jehož základě vydala Česká národní rada zákon
č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky,
a Slovenská národná rada zákon č. 206/1968 Sb., o nadobúdaní a strate štátneho občianstva
Slovenskej socialistickej republiky. Zatímco zákon č. 165/1968 Sb. představoval řešení právní
úpravy státního občanství s ohledem na vznik federace, předmětem jednotlivých zákonů republik
byla regulace republikového státního občanství.
[24] Otec stěžovatele byl v době narození stěžovatele státním občanem Československé
socialistické republiky (československým státním občanem), neměl však republikové, tj. české
státní občanství. Vzhledem k tomu, že otec stěžovatele nabyl státní občanství ČR až v roce 2006
podle §6 zákona o státním občanství (o čemž mu Úřad Městské části Praha 1 vydal dne
4. 12. 2006 osvědčení), lze mít - s ohledem na presumpci správnosti aktů veřejné moci – za to,
že otec stěžovatele, od něhož stěžovatel své státní občanství odvozuje, spadal do skupiny
československých občanů, jejichž české nebo slovenské občanství nebylo možné určit,
a kteří si nezvolili republikové občanství prohlášením podle §3 zákona č. 39/1969 Sb.,
o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky. Možnost volby
republikového (českého) státního občanství prohlášením nebyla tímto zákonem časově omezena,
přičemž od roku 1993 je možné tuto volbu provést na základě jiné právní úpravy, tj. §6 zákona
o státním občanství – jak to ostatně učinil otec stěžovatele.
[25] Nepřijetí zákona Federálního shromáždění o nabývání a pozbývání československého
státního občanství mělo mj. za následek, že nabytí československého státního občanství zůstalo
po celou dobu federace (tj. až do 31. 12. 1992) navázáno na republikové státní občanství;
po vzniku federace nebylo možné samostatně nabýt či pozbýt československé státní občanství.
Podle zákona č. 165/1968 Sb. byl státním občanem Československé socialistické republiky
(tj. československým státním občanem) každý státní občan České socialistické republiky a státní
občan Slovenské socialistické republiky (§1 odst. 1). Ten, kdo nabyl státního občanství České
socialistické republiky nebo státního občanství Slovenské socialistické republiky, stal
se československým státním občanem (§1 odst. 2). Pozbytím státního občanství jedné z republik
pozbyl občan i státní občanství československé (§2). Při nabývání a pozbývání státního občanství
tedy bylo prioritní občanství republikové, přičemž mezi republikovým státním občanstvím
a československým státním občanstvím existoval akcesorický vztah; „federální“ státní občanství
vždy sledovalo osud českého (slovenského) státního občanství. Jinými slovy, pokud osoba nabyla
státní občanství republikové, zároveň tím získala i státní občanství federativní, pokud však
republikové státní občanství ztratila, přestala být ex lege československým státním občanem.
[26] Ačkoliv tedy podle čl. 5 odst. 3 Ústavy z roku 1968 „každý československý státní občan byl
zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické republiky“, existovala skupina
československých občanů, kteří po vzniku federace nenabyli republikové (české nebo slovenské)
státní občanství (viz také nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994, Pl. ÚS 9/94,
publ. pod č. 207/1994 Sb., dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu bylo i v případě
stěžovatelova otce.
[27] Odpověď na otázku, zda stěžovatel mohl nabýt české státní občanství na základě
ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České
socialistické republiky, je proto záporná, neboť ani jeden z rodičů stěžovatele nebyl v době jeho
narození státním občanem republiky.
[28] Pokud stěžovatel poukazuje na to, že jeho žádost měla být posouzena podle §5 zákona
č. 39/1969 Sb. a argumentuje tím, že ke dni zániku federace mu bylo 7 let, nic nenasvědčuje
možnosti aplikace tohoto ustanovení. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelův otec měl
až do konce československé federace toliko československé státní občanství, nejedná
se o ustanovení, které by bylo relevantní pro nabytí českého státního občanství stěžovatelem.
Podle tohoto ustanovení totiž děti mladší 15 let sledovaly státní občanství rodičů, kteří se stali
státními občany republiky podle §2 (českoslovenští státní občané, kteří se narodili na území
republiky, a českoslovenští státní občané narození v cizině, kteří měli k 1. 1. 1969 trvalý pobyt
na území republiky, nebo tito občané/jejich rodiče, kteří zde měli poslední trvalý pobyt
před odchodem do ciziny), §3 (volba státního občanství české republiky prohlášením)
nebo §4 (volba státního občanství slovenské republiky prohlášením). Jinak pro určení občanství
těchto dětí platilo ustanovení §2. Nejvyšší správní soud, stejně jako městský soud a žalovaný,
má za to, že existenci českého státního občanství stěžovatele nelze na základě nesporných
skutkových okolností případu z §5 zákona č. 39/1969 Sb. dovodit.
[29] Otec stěžovatele nenabyl české státní občanství za účinnosti zákona č. 39/1969 Sb., stalo
se tak až prohlášením podle §6 zákona o státním občanství. S ohledem na primariát
republikového státního občanství nemohl ani stěžovatel – vzhledem ke skutečnosti, že jeho otec
měl po celou dobu federace toliko československé státní občanství – nabýt české státní občanství.
Na tento závěr nemá vliv ani stěžovatelem tvrzená skutečnost, že ke dni zániku federace byl
dítětem mladším 15 let. K datu 31. 12. 1992 totiž (federativní) československé státní občanství
zaniklo, přičemž ani v tomto okamžiku stěžovatelův otec neměl státní občanství České republiky.
Proto se ani nemohl se vznikem České republiky jako samostatného státu k 1. 1. 1993 stát
státním občanem ČR.
[30] Pokud stěžovatelův otec nabyl státní občanství ČR až v roce 2006 prohlášením podle §6
zákona o státním občanství, učinil tak na základě svého projevu vůle. Tuto možnost ovšem měl
již od počátku účinnosti zákona o státním občanství, tj. od 1. 1. 1993. S ohledem na věk
stěžovatele přitom bylo možné, aby jeho otec zahrnul do svého prohlášení o volbě státního
občanství i stěžovatele jakožto své dítě. Pro účely zákona o státním občanství se dítětem rozumí
fyzická osoba mladší 18 let (§1 odst. 3); to však mohl učinit jen do dne 15. 3. 2003,
kdy stěžovatel dovršil 18 let. V tomto smyslu zákon o státním občanství respektuje vazby mezi
rodiči a dětmi.
[31] Jde-li o vazby rodičů a již zletilých potomků, na které poukazuje stěžovatel, i tuto
skutečnost zákonodárce rovněž reflektuje. Činí tak nicméně pouze za situace, kdy jsou zletilí
potomci bývalých československých státních občanů apatridy, tj. nemají-li jiné státní občanství.
V takovém případě si tito potomci mohou zvolit státní občanství prohlášením podle §6 zákona
o státním občanství. Tato možnost však není dána v případě, kdy tito potomci mají občanství
jiného státu.
[32] Stanovení podmínek, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství, spadá
do výsostného práva každého státu. I přes skutečnost, že stěžovatelovi předci mají
československé kořeny a jeho otec dokonce nabyl státní občanství ČR, v případě stěžovatele není
možné existenci státního občanství ČR potvrdit, neboť nedošlo k naplnění podmínek, se kterými
zákonná úprava nabytí státního občanství ČR spojuje.
[33] Co se týká stěžovatelových odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu, stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 1/96, na danou věc vůbec nedopadá, stejně
jako nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, publ. pod č. 434/2006 Sb.,
ve kterém byla posuzována otázka ústavnosti možnosti vydávání občanů ČR jiným členským
státům EU na základě evropského zatýkacího rozkazu. Rovněž stěžovatelem uváděný zákon
č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů,
se tohoto případu netýká. Poukazuje-li stěžovatel na čl. 1 odst. 2 Ústavy a na Úmluvu o právech
dítěte, která je součástí českého právního řádu, aniž by uvedl zda a jakým způsobem došlo
k případnému porušení povinností vyplývajících České republice z mezinárodních závazků,
Nejvyšší správní soud může toliko v obecné rovině konstatovat, že žádné takové porušení
neshledal.
V. Shrnutí a náklady řízení
[34] Městský soud posoudil otázku státního občanství správně, pokud neshledal naplnění
podmínek pro existenci státoobčanského svazku mezi stěžovatelem a Českou republikou.
Osvědčeni o státním občanství tedy stěžovateli nemohlo být vydáno.
[35] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění kasačního důvodu
vymezeného ustanovením §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kasační stížnost tedy shledal nedůvodnou
a podle §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
[36] O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému nevznikly náklady řízení přesahující jeho běžnou činnost,
a proto mu ani jejich náhrada přiznána nebyla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu