ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.114.2010:84
sp. zn. 3 Ads 114/2010 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. M., zast.
JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem, se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, ve věci žaloby proti dopisu
žalovaného ze dne 14. 9. 2009, č.j. 37308/2009-2/PRO o návrhu na uložení povinnosti vyhovět
návrhu na obnovu řízení, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 21. 1. 2010, č. j. 4 Cad 132/2009 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, JUDr. Vítu Vohánkovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1600 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním soudem
do šedesáti dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené
usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba ze dne 20. 11. 2009
proti dopisu žalovaného ze dne 14. 9. 2009, č.j. 37308/2009-2/PRO o návrhu na uložení
povinnosti vyhovět návrhu na obnovu řízení.
Městský soud v Praze žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) s odůvodněním, že byla
s ohledem na §77 odst. 7 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., podána osobou k tomu zjevně
neoprávněnou, když stěžovatel podával žalobu ne ve své věci, ale ve věci manželky, aniž by však
byl zmocněn k jejímu zastupování.
V podané kasační stížnosti stěžovatel zároveň požádal, aby mu byl k řízení o kasační
stížnosti ustanoven advokát Mgr. František Drlík. Městský soud v Praze mu poté,
co od stěžovatele obdržel vyplněné potvrzení o osobních majetkových a výdělkových poměrech,
usnesením ze dne 23. 3. 2010, č. j. 4 Cad 132/2009 - 43, ustanovil zástupcem JUDr. Víta
Vohánku, advokáta, se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha 4, přičemž tohoto zástupce následně
vyzval, aby ve lhůtě do jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení podání (kasační stížnost)
stěžovatele doplnil. S ustanovení zástupcem JUDr. Víta Vohánky stěžovatel nesouhlasil, podal
proti němu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2010,
č. j. 3 Ads 46/2010 – 54, zamítl.
Stěžovatel prostřednictvím ustanoveného zástupce doplnil svoje předchozí téměř
nečitelné podání (kasační stížnost), s tím, že kasační stížnost podává z důvodů daných
ustanovením §103 odst. 1 písm. a), b), a d) s. ř. s. Jmenovitě namítá, že napadené usnesení
Městského soudu v Praze napadá v celém rozsahu a domnívá se, že bylo porušeno jeho právo
na ustanovení zástupce dle §35 odst. 8 s. ř. s. Stěžovatel je toho názoru, že žalovaný celou věc
nesprávně posoudil a řádně se jí nezabýval. Rozhodnutí nesplňuje dle názoru žalobce náležitosti
správního rozhodnutí, neboť není řádně odůvodněno, neuvádí důkazy ani jiné skutečnosti,
o které se rozhodnutí opírá. Stejně tak rozsudek Městského soudu v Praze (správně má být
„usnesení“ – pozn. NSS) je nejasný, není řádně odůvodněn. Rozhodnutí Městského soudu
v Praze považuje žalobce za nezákonné, zejména z toho důvodu, že podání žalobce nebylo řádně
projednáno a žalobci tak bylo odepřeno právo se k celé věci vyjádřit, čímž byl zkrácen na svých
právech. Žaloba na soud byla žalobcem podána na základě čl. 36 odst. 2 listiny základních práv
a svobod z důvodu porušení žalobcova práva na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění
základních životních podmínek dle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále
z důvodu porušení čl. 31, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 3 odst. 3
a čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále poukazuje na to, že u Městského soudu v Praze
je ve stejné věci vedeno cca 80 nevyřízených žalob, o kterých rozhoduje cca 8 různých soudců
v samostatných řízeních. Vzhledem k výše uvedenému se žalobce domnívá, že zde existují vady
řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost těchto rozhodnutí. Žalobce dále poukazuje
na to, že mu bylo v řízení před Městským soudem v Praze odepřeno právo na veřejné projednání
věci a žalobce se tak nemohl k celé záležitosti před soudem vyjádřit. S ohledem na uvedené
žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
21. 1. 2010, č. j. 4 Cad 132/2009 - 67 (správně má být „usnesení Městského soudu v Praze ze dne
21. 1. 2010, č. j. 4 Cad 132/2009 - 27“ – pozn. NSS)
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozhodnutím
Městského soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Kasační stížnost směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta
žaloba stěžovatele, s odůvodněním, že je podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou,
když stěžovatel podával žalobu ne ve své věci, ale ve věci manželky, aniž by však byl zmocněn
k jejímu zastupování.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze
v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel za důvody kasační stížnosti označil důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a),
b), a d) s. ř. s. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v situaci, kdy je kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případná nepřezkoumatelost z důvodu vady
řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud nezákonnost v napadeném usnesení Městského soudu v Praze
neshledal.
Nejvyšší správní soud z obsahu spisu zjistil, že stěžovatel podal žalobu proti sdělení
žalovaného ze dne 14. 9. 2009, č. j. 37308/2009-2/PRO, kterým žalovaný sdělil stěžovatelově
manželce, která podala návrh na obnovu řízení ve věci ukončení své pracovní neschopnosti,
že stěžovatel nemůže být s ohledem na §77 odst. 7 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči
o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 20/1966 Sb.), účastníkem tohoto
řízení, protože jeho zdravotní stav nebyl přezkoumáván. Žalovaný následně v dopise vypořádával
její námitky s tím, že uvedené závěry se vztahují i k výtkám jejího manžela vzneseným v podání
ze dne 24. 7. 2009, v němž podal návrh na obnovu v její citované věci. V závěru uvedl, že nebyly
naplněny podmínky pro obnovu řízení. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby bylo žalovanému
nařízeno rozhodnout o jeho návrhu na obnovu řízení ve věci ukončení dočasné pracovní
neschopnosti jeho manželky. Městský soud v Praze stěžovatelovu žalobu podle §46 odst. 1
písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) odmítl, neboť byla s ohledem na §77 odst. 7 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb.,
podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, když stěžovatel podával žalobu ne ve své věci,
ale ve věci manželky, aniž by však byl zmocněn k jejímu zastupování.
Podle §77 odst. 7 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb. jsou účastníky řízení o přezkoumání
rozhodnutí při posuzování zdravotního stavu zdravotnické zařízení, které rozhodnutí vydalo,
a osoba, jejíž zdravotní stav je posuzován. Návrh na přezkoumání rozhodnutí může podat
jen tato osoba.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li
tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle odst. 2 §65 s. ř. s. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník
řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li,
že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh byl podán
osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Nejvyšší správní soud tedy musel posoudit, zda stěžovateli svědčila legitimace napadat
žalobou ve správním soudnictví výše označené rozhodnutí žalovaného, tj. zda postavení
stěžovatele lze podřadit pod ustanovení §65 odst. 1 nebo 2 s. ř. s.
Se závěrem Městského soudu v Praze, že stěžovateli žalobní legitimace podle soudního
řádu správního nesvědčí, se zdejší soud ztotožňuje.
Ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. žalobní legitimaci podmiňuje zasažením právní sféry
žalobce, k němuž typicky (nikoli však výlučně – srov. např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, publ. pod č. 906/2006 Sb.
NSS, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 4 As 75/2006 – 52, publ. pod č. 1194/
2007 Sb. NSS) dochází dotčením práv, resp. povinností právního subjektu.
Stěžovatel v kasační stížnosti dovozuje, že byl zkrácen na svých právech zejména z toho
důvodu, že podání žalobce nebylo řádně projednáno a žalobci tak bylo odepřeno právo se k celé
věci vyjádřit. Dále poukazuje na to, že u Městského soudu v Praze je ve stejné věci vedeno cca 80
nevyřízených žalob, o kterých rozhoduje cca 8 různých soudců v samostatných řízeních.
Vzhledem k výše uvedenému se žalobce domnívá, že zde existují vady řízení spočívající
v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost těchto rozhodnutí.
Předně je třeba znovu konstatovat, že stěžovatel podával žalobu ne ve své věci, ale ve věci
manželky. Stěžovateli tedy žádné subjektivní právo, jež by založilo jeho žalobní legitimaci
nepřináleželo, stěžovatel měl toliko zájem na tom, aby v manželčině věci byla nařízena obnova
řízení. Stěžovateli tak žalobní legitimace podle §65 odst. 1 s. ř. s. nesvědčila. K podání žaloby
ve věci manželky by stěžovatel za tohoto stavu věci byl příp. oprávněn, pokud by byl zmocněn
k jejímu zastupování. Jak Městský soud v Praze uvedl a Nejvyšší správní soud z obsahu spisu
ověřil, k zastupování manželky v posuzované věci stěžovatel zmocněn nebyl.
Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že stěžovateli nesvědčí ani žalobní legitimace
podle §65 odst. 2 s. ř. s. V již zmiňovaném usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 – 42, publ. pod č. 906/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl:
„Ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. rozšiřuje žalobní legitimaci i na účastníky řízení před správním
orgánem, kteří nejsou k žalobě legitimováni podle §65 odst. 1 s. ř. s. - neboť předmět správního řízení
se nedotýkal jejich právní sféry, ale právní sféry někoho jiného –, pokud tvrdí, že postupem správního orgánu byli
zkráceni na svých právech takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. … Na rozdíl
od žalobní legitimace podle předchozího odstavce je jejím předpokladem podle odst. 2 účastenství v předcházejícím
správním řízení (tato otázka se přitom posuzuje materiálně; viz č. 162/2004 Sb. NSS). Podmínka, podle
níž žalobce není k žalobě oprávněn podle §65 odst. 1 s. ř. s., vystihuje to, proč se tomuto typu žalobců říká
zájemníci: ve správním řízení nemohli být dotčeni na své vlastní právní sféře, a nemohou tedy žalovat
podle odstavce prvého. Tyto osoby se účastnily správního řízení z toho důvodu, že v něm uplatňovaly určitý zájem,
např. zájem na ochraně přírody; nejčastějšími zájemníky jsou právě ekologické spolky. Žalobce, jakožto účastník
správního řízení, mohl být zkrácen na svých procesních právech. Jeho žalobní legitimaci zakládá právě tvrzení
o zkrácení na procesních právech (č. 291/2004 Sb. NSS). Žalobce tedy musí tvrdit, že jako účastník
předchozího správního řízení – v němž pouze uplatňoval určitý zájem – byl zkrácen na svých procesních právech;
toto zkrácení zároveň musí být takové intenzity, aby mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí, proti němuž
žalobce brojí.
V souzené věci nejenže žalobce neuplatňoval žádný zájem zákonem chráněný (viz výše),
nesplnil ani podmínku účastenství ve správním řízení, tj. in concreto řízení o přezkoumání
rozhodnutí při posuzování zdravotního stavu manželky. Je zcela nesporné, že v souzené věci
se nemůže jednat o účastenství v řízení, neb toto je založeno §77 odst. 7 písm. d) zákona
č. 20/1966 Sb., podle něhož, jak bylo již shora poznamenáno, jsou účastníky řízení
o přezkoumání rozhodnutí při posuzování zdravotního stavu toliko zdravotnické zařízení,
které rozhodnutí vydalo, a dále osoba, jejíž zdravotní stav je posuzován. Toto zákonné
ustanovení přitom výslovně zdůrazňuje, že návrh na přezkoumání rozhodnutí může podat
jen tato osoba, tj. osoba, jejíž zdravotní stav je přezkoumáván.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že z řečného je patrné, že stěžovatel nemohl
být účastníkem řízení o přezkoumání rozhodnutí při posuzování zdravotního stavu manželky,
z něhož vzešlé rozhodnutí žalobou napadl, neboť nevyhovuje definici účastníků tohoto řízení,
jak je podána v §77 odst. 7 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb.
K námitce stěžovatele, uvedené v doplnění kasační stížnosti, že bylo porušeno jeho právo
na ustanovení zástupce dle §35 odst. 8 s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí, že zastoupení
stěžovatele bylo předmětem samostatného řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti ustanovení
JUDr. Víta Vohánky jeho zástupcem (stěžovatel požadoval ustanovení Mgr. Františka Drlíka),
které bylo ukončeno, jak je shora také uvedeno, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 5. 2010, č. j. 3 Ads 46/2010 – 54.
Pokud stěžovatel namítá, že mu bylo v řízení před Městským soudem v Praze odepřeno
právo na veřejné projednání věci a nemohl se tak k celé záležitosti před soudem vyjádřit, k tomu
Nejvyšší správní soud uvádí že podle §49 s. ř. s. se nařizuje jednání k projednání věci samé.
V dané věci však byla žaloba odmítnuta, neboť byla podána osobou zjevně neoprávněnou
(viz výše), a v takovém případě rozhodnutí o odmítnutí návrhu není rozhodnutím ve věci samé.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že není dán žádný z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené
rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť jmenovaný soud nepochybil, odmítl-li žalobu
podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou, neboť
je očividné, že rozhodnutím při posuzování zdravotního stavu manželky žalobce, nebylo
zasaženo do jeho právní sféry, a je evidentní, že žalobce nemohl být účastníkem předmětného
řízení. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Lze tak shrnout, že Městský soud v Praze postupoval správně, pokud žalobu za popsané
situace odmítl. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje a odkazuje na ně. Usnesení
o odmítnutí žaloby je zákonné. Odmítnutím žaloby, v souladu se zákonem, přitom nedošlo
ani k porušení Listiny základních práv a svobod.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl právo na náhradu
nákladů řízení, jej podle §60 odst. 2 s. ř. s. nelze přiznat.
Odměna ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu Vítu Vohánkovi, byla stanovena
za dva úkony právní služby po 500 Kč za každý úkon (první porada s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení a podání doplnění kasační stížnosti podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b)
a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení
s ustanovením §9 odst. 2 téže vyhlášky, celkem tedy 1000 Kč), a náhrada hotových výdajů podle
§13 odst. 3 téže vyhlášky po 300 Kč, celkem tedy 1600 Kč. Odměna bude zástupci stěžovatele
vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu