ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.18.2010:102
sp. zn. 3 Ads 18/2010 - 102
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2,
proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 2020/4,
Praha 3, o vydání rozhodnutí žalované, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, č. j. 12 Ca 25/2006 – 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele JUDr. Jaroslavu Dobrovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedené
usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal vydání
rozhodnutí o tom, že není pojištěncem Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR.
Stěžovatel v dopise ze dne 19. 10. 2005 zaslaném VZP ČR, Územní pracoviště Šumperk,
uvedl, že vystupuje ze zdravotní pojišťovny. Přípisem ze dne 12. 1. 2006 mu VZP ČR, Územní
pracoviště Šumperk, sdělila, že pokud chce využít svého práva pojištěnce a vybrat si jinou
zdravotní pojišťovnu, má tak učinit v souladu s platnými právními předpisy, tedy zaregistrovat
se u jiné zdravotní pojišťovny, teprve poté může být provedeno zrušení jeho registrace
u VZP ČR.
Sdělením ze dne 26. 1. 2006 pak žalovaná VZP ČR reagovala na dopis stěžovatele,
jímž poukázal na postup VZP ČR, Územního pracoviště Šumperk. Zde uvedla, že pokud
stěžovatel není jako pojištěnec žalované spokojen, musí nejprve oslovit jinou, jím zvolenou
zdravotní pojišťovnu, která jej jako svého pojištěnce zaregistruje. Teprve potom přestane být
pojištěncem VZP ČR. Pokud stěžovatel dosud registraci u jiné zdravotní pojišťovny neprovedl,
je zřejmé, že i nadále zůstává pojištěncem žalované. VZP ČR, Územní pracoviště Šumperk,
mu nemůže poskytnout žádný doklad o vystoupení z VZP ČR.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je svojí povahou určující
žalobou, a zabýval se tím, zda je rozhodnutí o této žalobě v jeho pravomoci. Pravomoc soudu
rozhodujícího ve správním soudnictví je vymezena v ust. §4 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V tomto ustanovení
je uvedeno, v jakých věcech správní soud rozhoduje. Jedná se o žaloby proti rozhodnutím
vydaným v oblasti veřejné správy, ochraně proti nečinnosti správního orgánu, ochraně
před nezákonným zásahem správního orgánu, kompetenčních žalobách, ve věcech volebních
a místního referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí, o zrušení opatření obecné
povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem, ve věcech porušení povinností veřejných
funkcionářů podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu (ust. §4 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve znění
do 19. 6. 2008 Sb.). V jiných věcech není pravomoc soudu rozhodujícího ve správním soudnictví
dána. Správní soud tak není oprávněn rozhodovat o určující žalobě, tedy o tom, zda je stěžovatel
pojištěncem žalované. Jestliže stěžovatel ve své žalobě poukázal na ust. §31 odst. 1 a 2 s. ř. s.,
je nutno konstatovat, že toto ustanovení v odstavci 1 pouze stanoví, že krajský soud ve věcech
správního soudnictví, nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje ve specializovaných senátech,
v odstavci 2 je pak uvedeno, v jakých věcech rozhoduje specializovaný samosoudce.
Vzhledem k tomu, že určující žaloba vůbec nepatří do pravomoci soudu rozhodujícího
ve správním soudnictví, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že nejsou dány podmínky řízení
podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení soud usnesením odmítne návrh,
nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu
soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.
Městský soud v Praze pro úplnost dodal, že v případě, kdy by předmětem řízení
bylo oznámení žalované ze dne 26. 1. 2006, nebylo by je možno považovat za rozhodnutí
správního orgánu. Žalovaná jím stěžovateli pouze sdělila, jakým způsobem může postupovat,
jestliže chce u ní ukončit pojištění. Nejedná se tedy o rozhodnutí vydané ve správním řízení
ve smyslu §67 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ani o úkon správního orgánu
podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s., neboť sdělením žalované ze dne 26. 1. 2006 nebyly založeny,
měněny, rušeny ani závažně určeny práva a povinnosti stěžovatele. Toto sdělení
je tudíž vyloučeno z přezkumu soudu podle ust. §70 písm. a) s. ř. s. Žaloba stěžovatele směřující
proti sdělení žalované ze dne 26. 1. 2006 by tak byla odmítnuta na základě ust. §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť je podle tohoto zákona nepřípustná.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení včas kasační stížnost z důvodu podle ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Uvedl, že Městský soud v Praze nepovažuje sdělení žalované ze dne
26. 1. 2006 za rozhodnutí správního orgánu, podle odůvodnění na straně 3 v odstavci druhém
ale považuje žalovanou za správní orgán. Nesprávně právně a skutkově celou tak věc posoudil.
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti (s výjimkou
případů uvedených v §109 odst. 3 s. ř. s.), je k projednání kasační stížnosti třeba, aby důvody
kasační stížnosti odrážely obsah rozhodnutí soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 1. 2005, č. j. 2 As 45/2005 - 65, www.nssoud.cz). Stěžovatel jako důvod své kasační
stížnosti sice označil ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti však vyplývá,
že namítl nezákonnost rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu, kterou spatřoval v nesprávném
posouzení úkonu správního orgánu ve smyslu §65 s. ř. s. V souladu s povahou napadeného
rozhodnutí soudu tedy uplatnil důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněného stížního bodu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pravomoc soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví je upravena
v soudním řádu správním. Městský soud v Praze ve svém usnesení podal vyčerpávající výčet
žalob, které podle ust. §4 odst. 1 a 2 s. ř. s. správní soudy projednávají. Z uvedeného výčtu
je zřejmé, že v pravomoci soudu ve správním soudnictví není rozhodování o žalobě o určení,
zda tu určitý právní vztah je či není. Pravomoc správních soudů v uvedeném směru nevyplývá
ani z žádného jiného hmotného či procesního předpisu. Nejvyšší správní soud tak přisvědčil
závěru Městského soudu v Praze, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky řízení
(nedostatek pravomoci), přičemž tento nedostatek byl neodstranitelný, a byl tudíž dán důvod
pro odmítnutí žaloby podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na to, že Městský soud v Praze nepovažoval
sdělení žalované ze dne 26. 1. 2006 za rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud
zde uvážil
takto:
Věcná příslušnost žalované je vymezena v ust. §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.,
o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, podle něhož se na rozhodování zdravotních pojišťoven ve věcech týkajících
se přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech
ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné,
vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak.
Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že do působnosti žalované nenáleží
rozhodování o tom, kdo je či není jejím pojištěncem. Sdělení stěžovatele, že vystupuje
ze zdravotní pojišťovny VZP ČR, tak nemohlo být považováno za podnět k zahájení správního
řízení z moci úřední, nemohlo ani samo žádné správní řízení zahájit.
Co se týče samotné povahy úkonu žalované ze dne 26. 1. 2006, lze uvést následující:
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, domáhat žalobou
zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. S ohledem na použitou
legislativní zkratku lze dovodit, že za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat
pouze takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva
a povinnosti. Ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. stanoví, že ze soudního přezkoumávání
jsou vyloučeny úkony správního orgánu, která nejsou rozhodnutími.
Žalovaná svým přípisem ze dne 26. 1. 2006 stěžovatele pouze informovala o tom,
jakým způsobem má postupovat, pokud již nadále nechce být jejím pojištěncem. Tímto sdělením
stěžovatel nepochybně nemohl být dotčen ve své právní sféře, neboť žalovaná jím o žádných
jeho právech nerozhodla. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že sdělení žalované ze dne
26. 1. 2006 svou formou ani obsahem není rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadené usnesení Městského soudu v Praze netrpí
nezákonností z důvodu tvrzeného stěžovatelem podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a kasační
stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalované prokazatelně žádné náklady
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud jí proto náhradu
nákladů nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatele
náleží v souladu s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný
v řízení o kasační stížnosti, tj. písemné podání soudu, ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky.
Ačkoli byla kasační stížnost nejprve podána jako blanketní a teprve následně doplněna, Nejvyšší
správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu pouze za jeden úkon, neboť mu nic
nebránilo v tom, aby kasační stížnost se všemi požadovanými náležitostmi podal ihned.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2400 Kč. Uvedená
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu