ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.22.2005:73
sp. zn. 3 Ads 22/2005 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha, v právní věci žalobkyně:
PhDr. V. K., zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížova 25, Praha 5, o přezkoumání
žalované ze dne 17. 9. 2004, č. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2005, č. j. 2 Cad 144/2004 – 18,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2004. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o poskytnutí jednorázového příspěvku důchodci ve výši 1000 Kč podle bodu 7
čl. XXIX, zák. č. 237/2004 Sb. Krajský soud při posouzení věci vycházel z následujícího
skutkového stavu:
Stěžovatelce byl přiznán starobní důchod ode dne 2. 1. 1997 rozhodnutím Sociální
poisťovny – ústredie v Bratislavě ze dne 22. 5. 1997. Poživatelkou tohoto důchodu byla
stěžovatelka i v době vydání napadeného rozhodnutí žalované. Důchod z českého systému
důchodového pojištění stěžovatelka v rozhodném měsíci červnu roku 2004 nepobírala.
Při aplikaci příslušného zákonného ustanovení na uvedený skutkový stav dospěl krajský
soud k závěru, že na jednorázový příspěvek důchodci nedopadá čl. 17 a 18 Smlouvy mezi Českou
republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, stejně tak nedošlo k porušení
článku 1 Listiny základních práv a svobod, konkrétně principu rovnosti v právech. Soud
měl rovněž za to, že úprava jednorázového příspěvku důchodci není v rozporu s Nařízením Rady
č. 1408/71, konkrétně jeho článkem 3. Vzhledem k tomu, že podle čl. XXIX, zák. č. 237/2004 Sb. náleží jednorázový příspěvek výlučně osobám, které mají nárok na výplatu důchodu
či části důchodu z českého důchodového pojištění, a to alespoň za část měsíce června 2004,
a stěžovatelka tyto podmínky nesplňovala, shledal krajský soud napadené rozhodnutí žalované
zákonným.
Kasační stížnost podala stěžovatelka z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s.,
tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem. Dle názoru stěžovatelky jí měl být
jednorázový příspěvek důchodci vyplacen právě s ohledem na článek 17 Smlouvy mezi ČR a SR
o sociálním zabezpečení, neboť ve skutečnosti se jedná o státní příspěvek na alespoň částečnou
kompenzaci zvýšení cen a služeb pro důchodce trvale žijící na území ČR. Výklad příslušných
ustanovení zákona tak, jak je provedl krajský soud, považuje stěžovatelka za diskriminační,
neboť je jí jako české občance přiznáno méně práv než ostatním ve stejné situaci. Navrhla
proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
S ohledem na obsah kasační stížnosti stěžovatelky podal Nejvyšší správní soud dne
28. 12. 2006 návrh podle ust. §64 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. na zrušení části ustanovení bodu 2
čl. XXIX části 29. zák. č. 237/2004 Sb. ve slovech „z českého důchodového pojištění“. Zároveň
usnesením z téhož dne přerušil podle ust. §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. řízení ve věci na dobu
do rozhodnutí Ústavního soudu o tomto návrhu.
Plénum Ústavního soudu rozhodlo ve věci nálezem ze dne 1. 12. 2009 č. j. Pl. ÚS 4/07,
jímž podaný návrh zamítlo. Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětná jednorázová
kompenzace pro důchodce byla od počátku pojímána nikoliv jako dávka sociální péče stojící
mimo systém důchodového zabezpečení, ale jako – i když poněkud nestandardní – plnění v rámci
poskytovaných dávek z českého důchodového pojištění. Tento přístup bylo možné považovat
za jednorázovou kvazi-valorizaci důchodu. Jeho výše byla koncipována s vědomím toho, jaké
jsou průměrné příjmy osob, kterým je vyplácen český důchod. V uvedeném postupu zákonodárce
nelze podle přesvědčení Ústavního soudu shledat žádnou neodůvodněnou diskriminaci;
je skutečně a nepochybně věcí každého státu stanovit, jaké valorizace důchodu budou prováděny.
Zvolený postup lze považovat za legitimní a provedený způsobem, jenž je jeho účelu přiměřený.
Se zřetelem k tomu neobstojí stěžovatelkou namítaný nesoulad právní úpravy s čl. 17 Smlouvy
mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, neboť ten se týkal jen oblasti státních sociálních dávek,
navíc jde o mezinárodní smlouvu, která se od vstupu České republiky do Evropské unie
neuplatňuje, jak vyplývá z čl. 6 Nařízení č. 1408/71.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, Nejvyšší správní soud tedy vycházel z téhož,
jaký byl popsán v napadeném rozsudku. Spornou právní otázku pak v celém rozsahu zodpověděl
ve svém nálezu Ústavní soud, jehož právní názor je pro Nejvyšší správní soud podle čl. 89 odst. 2
Ústavy České republiky závazný. Na odůvodnění tohoto nálezu, podané ve stručnosti výše
a stěžovatelce ostatně známé, proto Nejvyšší správní soud také pro jeho výstižnost bez dalšího
v plném rozsahu odkazuje. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že rozsudek krajského soudu
není zatížen stěžovatelkou tvrzenou vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodl
proto nejdříve o pokračování v řízení podle ust. §48 odst. 4 s. ř. s. a poté kasační stížnost
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, správní orgán ve věcech důchodových nemá právo
na náhradu nákladů řízení ani v případě procesního úspěchu. Nejvyšší správní soud
proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 6. ledna 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu