ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.48.2010:198
sp. zn. 3 Ads 48/2010 - 198
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: ABBOTT
GmbH a CO.KG, se sídlem Německo, Wiesbaden, Max-Planck-Ring 2, zast. JUDr. PharmDr.
Vladimírem Bíbou, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 17, proti žalovanému:
Ministerstvo zdravotnictví ČR, se sídlem Praha 2, Palackého nám. 4, za účasti osob
zúčastněných na řízení: a) Česká národní zdravotní pojišťovna, se sídlem Praha 2, Ječná 39,
b) Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, se sídlem Slezská Ostrava, Michálkovická
967/108, c) Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 9, Drahobejlova
1404/4, d) Zaměstnanecká pojišťovna Škoda, se sídlem Mladá Boleslav, Husova 212,
e) Zdravotní pojišťovna METAL – ALIANCE, se sídlem Kladno, Čermákova 1951, f) Zdravotní
pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Praha 10, Na Míčánkách 1498/2,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2008, č. j. MZDR 23761/2008, sp. zn.
L 35/2008, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. 11. 2009, č. j. 7 Ca 332/2008 - 66, o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. 11. 2009, č. j. 7 Ca 332/2008 - 66, se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 9. 2008, č. j. MZDR 23761/2008, sp. zn. L 35/2008, a rozhodnutí Státního
ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „Ústav“) ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. SUKLS9969/2008, a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Těmito rozhodnutími správní orgány stanovily výši
úhrady pro léčivý přípravek TARKA 240/4MG TBL POR TBL RET 28 na částku 244,16 Kč
a pro TARKA 240/4MG TBL POR TBL RET 98 na částku 854,56 Kč.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností. Současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný
účinek. Rozsudek Městského soudu v Praze podle stěžovatele napadá základní principy a pravidla
řízení o stanovení výše podmínek úhrady z veřejného zdravotního pojištění pro léčivé přípravky,
a jako takové je schopno vyvolat kolaps celého systému. Vzhledem k tomu, že valná část
argumentů žalobce je dle jeho názoru účelová s cílem pozdržet právní moc rozhodnutí Ústavu
tak, aby nadále alespoň několik měsíců platila úhrada stanovená podle předcházejících právních
předpisů, lze podle stěžovatele důvodně předpokládat, že právní moc a zejména vykonatelnost
napadeného rozsudku povede k vlně odvolání proti rozhodnutí Ústavu, jakož i k vlně žalob proti
rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví.
V současné době probíhá rovněž revize úhrad z veřejného zdravotního pojištění
a lze taktéž důvodně očekávat, že i ona by byla stižena vlnou podání a odvolání s totožnými
námitkami, jaké použil žalobce a kterým přisvědčil Městský soud v Praze. Jelikož tato revize
zahrnuje téměř všechny hrazené léčivé přípravky, kterých je několik tisíc, je podle stěžovatel
nutné, aby probíhala dle přesně vymezeného a striktně dodržovaného harmonogramu, který
zajistí, aby byly dodrženy rovné podmínky pro všechny léčivé přípravky a všechny účastníky.
Nepřiznání odkladného účinku tak může mít za následek újmu na právech jednotlivých účastníků
a mnoha set milionovou škodu na systému zdravotního pojištění, pokud by revize systému nebyla
provedena včas.
Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 4 se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 soud přizná odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku
se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným
zájmem.
Po zvážení věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvody pro přiznání
odkladného účinku jsou v daném případě naplněny.
Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, poskytují soudy ve správním soudnictví
primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku
je tak koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení
– před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny
zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik nenahraditelné újmy
na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou
nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce.
S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému
správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu
provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností.
Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007,
č.j. 2 Ans 3/2006 - 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, pak zásadně platí, že „zruší-li krajský soud
rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným
právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána
kasační stížnost“.
V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné
negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem zrušujícího rozsudku krajského
soudu na základě kasační stížnosti podané žalovaným. V této souvislosti rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu doslova uvedl: „… Jiná je ovšem situace, kdy by Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek krajského soudu, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno. V tu chvíli se věc dostane do stadia nového
posuzování žaloby krajským soudem, který vázán právním názorem kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.) může
rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“,
aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného
dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí
o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností,
stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností,
jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný.“
Vedle výše uvedeného zohlednil v daném případě Nejvyšší správní soud také argumenty
stěžovatele, podle nichž vykazuje napadený rozsudek výrazný potenciál ovlivnit celý systém
úhrady léčiv z veřejného zdravotního pojištění, resp. základy, na nichž je vybudován. Rovněž
v zájmu stability a zachování funkčního chodu systému do rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu o podané kasační stížnosti se tak přiznání odkladného účinku jeví jako žádoucí.
Veden výše uvedenými úvahami dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důsledky
napadeného rozhodnutí mohou představovat pro žalovaného nenahraditelnou újmu ve smyslu
§73 odst. 2 s. ř. s. Současně usoudil, že přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným
způsobem nabytých práv třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem. Proto Nejvyšší
správní soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu