ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.58.2006:37
sp. zn. 3 Ads 58/2006 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: Ing. K.
K., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, Praha, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 15. 2. 2005 č. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2006 č. j. 2 Cad 22/2005 - 13
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 2. 2005.
Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázového příspěvku
důchodci ve výši 1000 Kč podle bodu 7 článku XXIX zák. č. 237/2004 Sb. Krajský soud
při posouzení věci vycházel z následujícího skutkového stavu:
Žalobci byl rozhodnutím nositele pojištění Slovenské republiky ze dne 21. 4. 1995 přiznán
starobní důchod a do České republiky mu byl tento důchod poukazován od května 1997.
Poživatelem uvedeného důchodu byl žalobce i v době vydání napadeného rozhodnutí žalované,
důchod z českého systému důchodového pojištění žalobce v rozhodném měsíci červnu roku
2004 nepobíral.
Při aplikaci příslušného zákonného ustanovení na uvedený skutkový stav dospěl krajský
soud k závěru, že jednorázový příspěvek důchodci není zařazen do kategorie dávek státní sociální
podpory, k argumentaci jeho povahou přednesenou v žalobě soud uvedl, že analogie je zásadně
ve veřejném právu vyloučena. Při přiznávání dávek z veřejnoprávního pojištění je rozhodná
konstrukce podmínek pro vyplácení té které konkrétní dávky. Výkladem článku XXIX
zák. č. 237/2004 Sb. tak, jak jej provedla žalovaná, nedošlo k porušení čl. 17 Smlouvy o sociálním
zabezpečení mezi ČR a SR, stejně tak nedošlo k porušení Listiny základních práv a svobod,
konkrétně principu rovnosti v právech. Vzhledem k tomu, že podle citovaného ustanovení
zákona náleží jednorázový příspěvek výlučně fyzickým osobám, které mají nárok na výplatu
důchodu či části důchodu z českého důchodového pojištění a to alespoň za část měsíce června
2004, a žalobce tyto podmínky nesplňoval, shledal krajský soud napadené rozhodnutí žalované
zákonným.
Kasační stížnost podal stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem. Dle názoru stěžovatele není
jednorázový příspěvek formou zvýšení důchodu, ale ve skutečnosti se jedná o státní příspěvek
na alespoň částečnou kompenzaci zvýšení cen a služeb pro důchodce trvale žijící na území ČR,
jeho poskytování upravuje čl. 17 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR. Rozhodující
pro posouzení charakteru dávky je její účel, nikoliv její název a dávka by tak měla být přiznána
na základě kriteria trvalého pobytu. Stěžovatel poukázal na praxi slovenského nositele pojištění
a uvedl, že příspěvek nespadá do věcného rozsahu nařízení č. 1408/71 a není tak důvodu,
aby byl vyplácen jen nositelem pojištění toho státu, který vyplácí i důchod. Zásada rovnosti
zacházení v čl. 3 nařízení č. 1408/71 se vztahuje na všechny osoby podléhající tomuto nařízení,
které stojí nad dvoustrannými smlouvami. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 14. 12. 2008, 3 Ads 58/2006-38 Nejvyšší správní soud řízení o kasační
stížnosti přerušil podle ustanovení §48 odst. 1 písm. e) s. ř. s. na dobu do rozhodnutí Ústavního
soudu o návrhu na zrušení části ustanovení bodu 2 článku XXIX zák. č. 237/2004 Sb. ve slovech
„z českého důchodového pojištění“, podaném v obdobné věci sp. zn. 3 Ads 22/2005.
O tomto návrhu rozhodlo plénum Ústavního soudu svým nálezem ze dne 1. prosince
2009 č.j. Pl ÚS 4/07, jímž podaný návrh zamítlo. Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětná
jednorázová kompenzace pro důchodce byla od počátku pojímána nikoliv jako dávka sociální
péče stojící mimo systém důchodového zabezpečení, ale jako – i když poněkud nestandardní –
plnění v rámci poskytovaných dávek z českého důchodového pojištění. Tento přístup bylo
možné považovat za jednorázovou quasi valorizaci důchodu. Jeho výše byla koncipována
s vědomím toho, jaké jsou průměrné příjmy osob, kterým je vyplácen český důchod. V uvedeném
postupu zákonodárce nelze podle přesvědčení Ústavního soudu shledat žádnou neodůvodněnou
diskriminaci; je skutečně a nepochybně věcí každého státu stanovit, jaké valorizace důchodů
budou prováděny. Zvolený postup lze považovat za legitimní a provedený způsobem, jenž je jeho
účelu přiměřený. Se zřetelem k tomu neobstojí navrhovatelem namítaný nesoulad právní úpravy
s čl. 17 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, neboť ten se týkal jen oblasti státních
sociálních dávek. Navíc jde o mezinárodní smlouvu, která se od vstupu České republiky
do Evropské unie neuplatňuje, jak vyplývá z čl. 6 nařízení č. 1408/71. K námitkám
ohledně nesouladu dané právní úpravy s nařízením č. 1408/1971 EHS Ústavní soud uvedl,
že toto nařízení nikde nestanoví, že úpravy činěné u vlastních důchodů (včetně valorizace) musí
být prováděny i u důchodů cizích, pokud poživatel cizího důchodu bydlí na území daného
konkrétního státu. Je v souladu se zásadou rovnosti zacházení, uvedenou v tomto nařízení,
jestliže úprava příspěvku v zákoně č. 237/2004 Sb. není vázána na pobyt nebo na státní
příslušnost, ale na podmínku jinou, tj. na výplatu důchodu z českého důchodového pojištění.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, Nejvyšší správní soud tedy vycházel z téhož, jaký byl
uveden v napadeném rozsudku. Spornou právní otázku pak v celém rozsahu zodpověděl
ve svém nálezu Ústavní soud, jehož právní názor je pro Nejvyšší správní soud podle čl. 89 odst. 2
Ústavy České republiky závazný. Na odůvodnění tohoto nálezu podané ve stručnosti výše
proto Nejvyšší správní soud také pro jeho výstižnost bez dalšího v plném rozsahu odkazuje.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že rozsudek krajského soudu není zatížen stěžovatelem
tvrzenou vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodl proto nejdříve o pokračování
v řízení podle ustanovení §48 odst. 4 s. ř. s. a poté kasační stížnost podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, správní orgán ve věcech důchodových nemá právo
na náhradu nákladů řízení ani v případě procesního úspěchu, Nejvyšší správní soud proto
nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 6. ledna 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu