ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.58.2010:115
sp. zn. 3 Ads 58/2010 - 115
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: Lighthouse
Services, s. r. o., se sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7, zast. Mgr. Ivanem Sagálem, advokátem
se sídlem Karlovo náměstí 10, Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení,
se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 22. 10. 2009, č. j. 12 Ca 41/2005 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala kasační stížností proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, č. j. 12 Ca 41/2005 - 82, (dále jen „napadený
rozsudek“) kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2005,
č. j. 323-6003-261-27.1.2005/Ad (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzen platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 12. 2004,
č. 8/952/04. Tímto platebním výměrem byl žalobkyni předepsán k úhradě nedoplatek pojistného
na sociální zabezpečení ve výši 690 812 Kč a penále ve výši 316 161 Kč, tedy dluh v úhrnné výši
1 006 973 Kč, protože žalobkyně nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného
příjem zúčtovaný v souvislosti s výkonem zaměstnání zakládající účast na nemocenském pojištění
zaměstnance žalobkyně (cizího státního příslušníka-občana Státu Izrael) pana G. S. R. za období
od 1. 4. 2003 až do 31. 12. 2003.
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) projednával a rozhodoval danou věc
již podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek ve věci, kterým bylo napadené rozhodnutí žalované
zrušeno, Nejvyšší správní soud zrušil prvotním rozsudkem v této věci ze dne 2. 9. 2009,
č. j. 4 Ads 15/2006 - 70, a městský soud zavázal svým právním názorem, aby žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud v tomto zrušujícím rozsudku uvedl, že v předmětné věci
je pro zodpovězení sporné otázky, zda zaměstnanec žalobkyně (občan státu Izrael) byl vyloučen
z účasti na nemocenském pojištění podle §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském
pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2003, a proto za něj neměla žalobkyně
povinnost platit pojistné, rozhodující interpretace ustanovení mezinárodní smlouvy o sociálním
zabezpečení sjednanou mezi ČR coby státem výkonu zaměstnání a Státem Izrael,
jehož příslušníkem je zaměstnanec žalobkyně. Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že Smlouva
mezi Českou republikou a Státem Izrael o sociálním zabezpečení vyhlášená dne 28. 6. 2002
ve Sbírce mezinárodních smluv v částce 32 pod číslem 73/2002 Sb.m.s. (dále jen „Smlouva“).
V platnost vstoupila na základě svého článku 42 odst. 2 dne 1. 7. 2002, a byla tak v předmětném
období součástí českého právního řádu. Protože splňovala podmínky čl. 10 Ústavy České
republiky, měla tzv. aplikační přednost před jí konkurujícími zákonnými normami českého práva.
Nejvyšší správní soud plně odkázal na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009,
sp. zn. 6 Ads 88/2006, přístupné na www.nssoud.cz, které vyložilo způsob, jakým je třeba
aplikovat kolizní metodu u obsahově shodných mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v citovaném usnesení dospěl k závěru,
že ve smlouvách obsažené kolizní normy je třeba aplikovat tak, že se má použít
pouze hmotněprávních norem zvoleného práva, nikoli též kolizních norem zvoleného práva,
neboť by to mělo za následek tzv. zpětný a další odkaz, což by zkreslovalo skutečnou
vůli smluvních stran. Tento závěr je rovněž v souladu s §9 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb.,
o mezinárodním právu soukromém a procesním, které výslovně stanoví, že pokud z projevu vůle
smluvních stran nevyplývá něco jiného, nepřihlíží se ke kolizním ustanovením zvoleného
právního řádu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu proto uzavřel, že kolizní norma
odkazující na použití předpisů o nemocenském pojištění České republiky a předpisů o sociálním
zabezpečení České republiky neumožňuje, aby byl v případě zaměstnanců zaměstnaných na jejím
území použit §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2003.
Nejvyšší správní soud se ve svém prvotním rozsudku s tímto názorem vysloveným
svým rozšířeným senátem plně ztotožnil a aplikoval jej i na posuzovanou věc, a proto dospěl
k závěru, že v důsledku znění čl. 7 Smlouvy se neuplatní §5 písm. b) zákona o nemocenském
pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2003, (výluka z účasti na pojištění), kterým byla z pojištění
vyňata výše specifikovaná skupina osob, protože uvedené ustanovení je kolizní normou
obsahující tzv. zpětný odkaz. Protože Smlouva pomocí hraničního určovatele legis loci laboris
stanoví, že na zaměstnance se vztahuje pojistná povinnost stanovená právními předpisy
toho smluvního státu, na jehož výsostném území jsou zaměstnáni (a protože ze shora uvedených
důvodů se neužijí kolizní normy obsažené v české vnitrostátní úpravě sociálního zabezpečení
a nemocenského pojištění odkazující na jiný právní řád), byl izraelský zaměstnanec žalobkyně
(pan G. S. R.) v rozhodné době účasten nemocenského pojištění, což přímo zakládalo povinnost
žalobkyně zahrnout jeho příjem do vyměřovacího základu a odvádět stanovené pojistné a za
dobu prodlení s placením i penále v zákonem stanovené výši. Nejvyšší správní soud z těchto
důvodů shledal, že opačný právní názor městského soudu byl nezákonný, a proto jeho rozsudek
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V něm jej podle §110 odst. 3 zákone č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zavázal, aby v intencích
právního názoru vysloveného v tomto citovaném a stručně shrnutém rozsudku žalobu
s náležitým odůvodněním zamítl.
Městský soud následně znovu věc projednal a v souladu se závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.) rozhodl
napadeným rozsudkem tak, že žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. V odůvodnění
svého rozsudku zrekapituloval průběh řízení a s příslušným odůvodněním dospěl k závěru,
že izraelský zaměstnanec žalobkyně (pan G. S. R.) v rozhodné době účasten nemocenského
pojištění, což přímo zakládalo povinnost žalobkyně zahrnout jeho příjem do vyměřovacího
základu a odvádět stanovené pojistné a za dobu prodlení s placením i penále v zákonem
stanovené výši.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť se domnívá, že jak napadený rozsudek
městského soudu, tak i citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Podle stěžovatelky je nesprávný právní názor Nejvyššího správního
soudu, kterým byl vázán městský soud, protože kolizní norma obsažená ve Smlouvě odkazuje
na český právní řád, který je třeba použít jako celek, tj. včetně jeho kolizních norem obsahujících
zpětné a další odkazy. Aplikace tohoto právního názoru by vyústila v závěr, že její izraelský
zaměstnanec (pan G. S. R.) nebyl v rozhodné době účasten nemocenského pojištění, a
stěžovatelka tak neměla povinnost zahrnout jeho příjem do vyměřovacího základu a odvádět
stanovené pojistné. Opačný názor Nejvyššího správního soudu, který byl v dané věci závazný
pro městský soud, je podle jejího názoru v rozporu s Ústavou České republiky a Listinou
základních práv a svobod, neboť neodpovídá nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008,
sp. zn. II. ÚS 613/2006, zabývající se shodnou právní otázkou účasti na nemocenském pojištění
na základě mezinárodní smlouvy mezi Československem a Francií vyhlášené
pod č. 215/1949 Sb., Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti (dále jen „Francouzská úmluva“),
ve vztahu k zaměstnanci, který byl francouzským státním občanem. Kasační stížnost považuje
stěžovatelka za přípustnou s ohledem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 5. 2005, č. j. 2 Afs 216/2004 - 123, podle nějž nelze odmítnout věcné
projednání kasační stížnosti, pokud krajský soud v rozsudku napadeném kasační stížností respektoval závazný
právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem a tento názor spočíval ve výkladu, který byl nálezem
Ústavního soudu označen za neústavní. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 6 Ads 88/2006, a na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 8. 2009, č. j. 4 Ads 117/2005 - 61, které řešily shodným způsobem
obdobné právní věci a dospěly ke shodným závěrům. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro věcné projednání
kasační stížnosti. Kasační stížnost je přípustná proti každému pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví splňujícímu podmínky §102 s. ř. s., není-li
dále stanoveno jinak. Kasační stížnost je nepřípustná v případech uvedených v §104 s. ř. s.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. není kasační stížnost přípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti nenamítala, že by se městský soud v rozporu s §110
odst. 3 s. ř. s. neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, který Nejvyšší
správní soud vyslovil ve svém zrušujícím rozhodnutí. Naopak stěžovatelka výslovně uváděla,
že se městský soud plně řídil tímto závazným právním názorem a nijak se od něj neodchýlil.
Kasační stížnost je proto podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že tento závěr je rovněž plně v souladu s jeho setrvalou
judikaturou, podle níž platí, že pokud se stěžovatelka v kasační stížnosti podané proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, dovolává stížních
důvodů v předchozí kasační stížnosti již jednou uplatněných a Nejvyšším správním soudem věcně přezkoumaných,
je kasační stížnost v této části nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2005, č. j. 7 Azs 338/2004 - 106). Nejvyšší správní soud
je totiž v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil
v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody,
které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.] (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56).
Rozšířený senát zdůraznil, že tento závěr je v souladu rovněž s názorem Ústavního soudu
vysloveným v jeho nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, v němž uvedl, že §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí,
u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.
Rozšířený senát shledal, že uvedené ustanovení je odrazem závaznosti právního názoru
pro krajský soud v dalším řízení (§110 odst. 3 s. ř. s.), a tím, že vylučuje možnost brojit
proti němu kasačními námitkami, vylučuje i možnost Nejvyššího správního soudu, aby sám
svůj původní závazný právní názor k nové kasační stížnosti v téže věci revidoval. Tím je zaručen
i požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Patří-li tyto zásady
předpokládající stejné rozhodování soudu v obdobných případech k základním atributům
právního státu a jsou-li naplněním zásady spravedlivého procesu, pak tím spíše musí být
respektovány při opakovaném rozhodování v téže věci za situace, kdy je rozhodováno za stejných
poměrů jako při předchozím rozhodnutí. Není-li tedy v dalším řízení změněn skutkový stav,
nepřichází v úvahu změna aplikace práva na tento stav při rozhodování o nové kasační stížnosti.
K odkazu stěžovatelky na názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 5. 2005, č. j. 2 Afs 216/2004 - 123, Nejvyšší správní soud uvádí, že se vztahuje
na procesně odlišnou situaci než je v nyní posuzované věci. Daný právní názor totiž předpokládá,
že v době po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž byl vysloven právní
názor zavazující městský (krajský) soud, byl tento právní názor shledán Ústavním soudem
za neústavní. V této věci však k něčemu takovému nedošlo, neboť zrušující rozsudek Nejvyššího
správního soudu, v němž byl vysloven pro městský soud závazný právní názor, bylo vydáno
dne 2. 9. 2009 pod sp. zn. 4 Ads 15/2006. Nález Ústavního soudu vydaný
pod sp. zn. II. ÚS 613/2006, na nějž se stěžovatelka odvolává, byl vydán již dne 4. 9. 2008,
a předcházel tak okamžiku vydání výše citovaného zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního
soudu obsahující závazný právní názor, a proto zjevně nelze stěžovatelkou uváděný právní názor
na danou věc aplikovat. K této procesní situaci se ostatně zcela shodně vyjádřil i rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v citovaném usnesení, když uvedl, že vázanost právním názorem
je prolomena v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné
změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního
soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí. Takový případ nastane např. tehdy, uváží-li
v mezidobí mezi prvním zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu
a jeho rozhodováním v téže věci o opětovné kasační stížnosti o rozhodné právní otázce
jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský soudní dvůr, ale i rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v řízení podle §17 s. ř. s. nebo plénum či kolegium ve stanovisku
přijatém podle §19 s. ř. s. Nejvyšší správní soud však opakovaně zdůrazňuje, že k takové situaci
nedošlo, neboť v mezidobí žádné takové rozhodnutí nebylo vydáno.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud poznamenává,
že podle jeho mínění názor vyslovený rozšířeným senátem, z něhož Nejvyšší správní soud
vycházel ve svém předchozím zrušujícím rozsudku při formulaci závazného právního názoru
ve vztahu k dalšímu řízení před městským soudem, se stěžovatelkou zmiňovaným nálezem
Ústavního soudu v rozporu není. Ústavní soud totiž v tomto nálezu posuzoval odlišnou
mezinárodní smlouvu, a to Francouzskou úmluvu, která na rozdíl od Smlouvy nebyla součástí
českého právního řádu. Právní názor Nejvyššího správního soudu na právní vztahy vyplývající
z mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení, které stejně jako předmětná Smlouva
byly součástí českého právního řádu podle čl. 10 Ústavy, byl vysvětlen a odůvodněn právě
ve zmiňovaném usnesení rozšířeného senátu a dále rovněž velmi podrobně ještě v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006 - 159, který danou věc
dále rozhodoval.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřípustnou, a proto ji podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu