ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.69.2010:179
sp. zn. 3 Ads 69/2010 - 179
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. M.,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2005, č. j. KUOK/30489/05/OSV-
DS/7025/SD-211, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
25. 3. 2010, č. j. 38 Cad 31/2005 – 144,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 2. 11. 2005 se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 24. 10. 2005,
č. j. KUOK/30489/05/OSV-DS/7025/SD-211. Žalovaný jím zamítl odvolání žalobce směřující
proti rozhodnutí Městského úřadu v Zábřehu ze dne 30. 8. 2005, č. j. Soc/552/5751/2005/Dv,
jímž nebyla žalobci přiznána dávka sociální péče, a napadené rozhodnutí potvrdil.
V řízení o žalobě žalobce požádal o ustanovení zástupce, a to advokáta JUDr. Víta
Vohánky, se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha. Krajský soud v Ostravě ustanovil žalobci
usnesením ze dne 13. 3. 2008, č. j. 38 Cad 31/2005 - 56, zástupce z řad advokátů JUDr. Milana
Janíčka, se sídlem Šumperk, Slovanská 21. Proti tomuto usnesení podal žalobce kasační stížnost,
v níž žádal změnu v osobě advokáta, konkrétně ve prospěch JUDr. Víta Vohánky. Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, č. j. 3 Ads 46/2008 – 73,
přičemž poznamenal, že právo žalobce na odborné zastoupení osobou s právnickým vzděláním
v řízení před soudem je toliko právem na zástupce, jímž může být i advokát, nikoli však právem
na konkrétního zástupce, kterého žalobce označil.
Dne 12. 6. 2008 podal žalobce žádost o změnu v osobě advokáta a opětovně žádal
ustanovení JUDr. Víta Vohánky, který jej zastupuje u Městského soudu v Praze. Ustanovený
advokát JUDr. Milan Janíček se žalobcem nekomunikuje, jedná o něm bez jeho vědomí
a jejich zájmy jsou v rozporu. Krajský soud v Ostravě návrh žalobce usnesením ze dne 3. 7. 2008,
č. j. 38 Cad 31/2005 – 81, zamítl s odůvodněním, že ustanovený zástupce v dané lhůtě doplnil
žalobu tak, jak byl soudem vyzván, a žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti,
které by založily předpoklad možného střetu zájmu mezi ním a ustanoveným advokátem. Kasační
stížnost proti uvedenému usnesení Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 11. 2008,
č. j. 3 Ads 97/2008 - 94.
Dne 31. 12. 2008 žalobce opětovně požádal o změnu v osobě advokáta a ustanovení
JUDr. Víta Vohánky. Krajský soud v Ostravě návrh žalobce usnesením ze dne 16. 1. 2009,
č. j. 38 Cad 31/2005 – 101, zamítl jako nedůvodný. Konstatoval, že advokát JUDr. Janíček byl
žalobci ustanoven z důvodu procesní ekonomie, žádost o změnu ustanoveného advokáta žalobce
dostatečně nezdůvodnil. Kasační stížnost proti uvedenému usnesení Nejvyšší správní soud
rovněž zamítl rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 3 Ads 46/2009 - 129.
Přípisem doručeným krajskému soudu dne 9. 2. 2009 požádal zástupce žalobce
JUDr. Milan Janíček, aby byl zproštěn zastupování svého klienta, neboť žalobce žádá zrušení
jeho ustanovení s tím, že zájmy advokáta jsou v rozporu s jeho a nedůvěřuje mu. Usnesením
ze dne 11. 3. 2009, č. j. 38 Cad 31/2005 – 113, krajský soud k této žádosti zprostil JUDr. Milana
Janíčka povinnosti zastupovat žalobce v tomto řízení.
Dne 24. 2. 2010 žalobce požádal o ustanovení advokáta Mgr. Františka Drlíka.
Napadeným usnesením ze dne 25. 3. 2010, č. j. 38 Cad 31/2005 – 144, rozhodl Krajský soud
v Ostravě o tom, že se žalobci zástupce z řad advokátů neustanovuje. V odůvodnění krajský soud
uvedl, že žalobci ustanovil advokáta z místa jeho bydliště z důvodu procesní ekonomie
a ustanovený advokát podle výzvy soudu k ochraně žalobce dne 31. 3. 2008 náležitě doplnil
žalobu. Žalobce opětovně bezdůvodně žádal, aby mu soud ustanovil advokáta jiného.
Tímto svým chováním jen prodlužoval řízení. Krajský soud v Ostravě opřel tento svůj závěr
o jednání žalobce v řadě dalších věcí vedených před tímto krajským soudem, v nichž žalobce
rovněž opakovaně vznáší námitky vůči zástupcům, kteří mu byli k jeho žádosti ustanoveni
(např. vůči JUDr. Petrovi Jaškovi ve věci vedené pod sp. zn. 38 Cad 2/2006, vůči JUDr. Milanu
Janíčkovi ve věci vedené pod sp. zn. 38 Cad 1/2006 či vůči JUDr. Milanu Ostřížkovi ve věci
vedené pod sp. zn. 38 Cad 1/2007). Krajský soud dále podotkl, že žalobci nic nebrání, není-li
spokojen s osobami advokátů, kteří mu byli soudem ustanoveni, aby si zvolil sám advokáta
a předložil plnou moc k zastupování.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, v níž žádal
jeho zrušení a požadoval, aby mu byl ustanoven jako zástupce advokát Mgr. František Drlík.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána osobou oprávněnou a je přípustná za podmínek ust. §102 a §104 s. ř. s.
Stěžovatel pro toto řízení o kasační stížnosti nemusí být v souladu se setrvalou judikaturou
zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.), neboť povaha napadeného rozhodnutí – zamítnutí
žádosti žalobce o ustanovení zástupce – vylučuje, aby nedostatek podmínky povinného
zastoupení bylo možné považovat za překážku meritorního projednání této věci
(srov. např. rozsudek sp. zn. 4 As 21/2004, ze dne 27. 5. 2004, viz www.nssoud.cz).
Podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh
ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu
za zastupování v takovém případě platí stát. Smyslem tohoto ustanovení je poskytnutí faktické
a odborně fundované ochrany práv osobě, která splňuje podmínky pro osvobození od soudních
poplatků, a u níž je takové ochrany třeba. Jedině tak lze v kvalifikovaných případech dostát
zásadě rovnosti vyjádřené v ust. §36 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud zde dodává, že má-li být
tímto ustanovením založeno konkrétní subjektivní právo účastníka řízení na odborné zastoupení
osobou s právnickým vzděláním v řízení před soudem, pak toto právo je toliko právem
na zástupce, jímž může být i advokát, nikoli však právem na konkrétního zástupce, kterého osoba
navrhující ustanovení zástupce ve svém návrhu označuje. Taková interpretace by se dotýkala
samotného smyslu ustanovení zástupce soudem.
Ustanovení zástupce podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. je tedy podmíněno jednak tím,
že jsou u účastníka řízení dány předpoklady k osvobození od soudních poplatků, jednak tím,
že je tohoto opatření třeba k ochraně jeho práv. Jak vyplývá z usnesení krajského soudu ze dne
13. 3. 2008, č. j. 38 Cad 31/2005 - 56, považoval soud na základě posouzení osobních,
majetkových a výdělkových poměrů žalobce předpoklady pro jeho osvobození od soudních
poplatků za splněné. V pojednávané věci tak hraje klíčovou roli zhodnocení podmínky potřeby
ochrany práv žalobce. Zde je spornou otázka, zda postup účastníka řízení opakovaně vznášejícího
bezdůvodné a obstrukční výhrady proti ustanovenému zástupci může vyústit v rozhodnutí soudu
o tom, že mu po zrušení zastoupení tímto zástupcem již jiného zástupce z řad advokátů
neustanoví.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že právo
na ustanovení zástupce, jakožto integrální součást práva na právní pomoc před soudy a jinými
orgány veřejné moci (čl. 37 odst. 2 Listiny), není v žádném případě pouze formálním institutem,
ale naopak by mělo vést k reálné ochraně práv účastníka v řízení. Účastník tak má chránit
svá práva za přispění ustanoveného zástupce efektivněji a kvalitněji, aby jeho postavení
bylo rovné s postavením účastníka (správního orgánu), jehož sociální a ekonomické postavení
je silnější. Ustanovení zástupce navrhovateli tedy není automatickým úkonem soudu,
nýbrž úkonem vyžadujícím posléze také určitou součinnost ze strany účastníka řízení. Aktivita
účastníka řízení se pak nutně musí projevit rovněž v komunikaci s ustanoveným zástupcem,
resp. v jejím způsobu. Nekomunikuje-li účastník řízení s advokátem vůbec či nedostatečně
nebo komunikuje způsobem, který advokát oprávněně vnímá jako projev nedůvěry
vůči své osobě, je dán důvod ke zrušení ustanovení, neboť v takovém případě by se zastoupení
zcela míjelo svým účinkem. Tento závěr má oporu v §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, dle kterého je advokát oprávněn odstoupit od smlouvy o poskytování právních
služeb, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta
(§18 odst. 2 tohoto zákona), dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem
nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. Ustanovený zástupce má přitom v řízení
před soudem v zásadě stejné postavení, jako zplnomocněný advokát (§31 odst. 2 občanského
soudního řádu).
V dané věci je přitom nepochybné, že žalobce prostřednictvím svého soudem
ustanoveného zástupce reálně nehájil svá práva, neboť mu neposkytoval jakoukoli smysluplnou
součinnost a opakovaně se stejně jako ve všech jiných žalobních řízeních domáhal jiného
než ustanoveného advokáta, aniž by pro toto konání uvedl rozumné a věcné důvody,
které by jeho žádosti ospravedlňovaly. Nejvyšší správní soud podotýká, že je na účastníkovi
řízení, jakých procesních nástrojů využije k hájení svých práv a nelze mu v jejich využití bránit,
ale zároveň je třeba zdůraznit, že takovéto uplatňování procesních práv (opakované
a bezdůvodně vznášené výhrady proti ustanovenému zástupci) reálně nevede k rozhodnutí
v meritu věci a vede pouze k průtahům řízení, které si však způsobuje účastník
sám svým postupem a nelze je tak přičítat k tíži správních soudů (k tomu srov. i názor vyslovený
Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06). K tomu je vhodné
podotknout, že zneužívání procesních práv zcela určitě nespadá do rámce ústavně zaručeného
práva na spravedlivý proces a právní pomoc.
V zájmu žalobce tedy bylo vyvarovat se takového jednání, které by mohlo vést jednak
k bezdůvodnému a zbytečnému narušení vzájemné důvěry mezi advokátem a klientem
z jeho strany a jednak k závěru o nedostatku poskytované součinnosti. Protože tak žalobce
nejednal, zmařil účel, pro který mu byl zástupce ustanoven. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že krajský soud nepochybil, jestliže žalobci na jeho žádost již žádného zástupce
neustanovil, neboť to vzhledem k obstrukčnímu jednání žalobce postrádalo smysl. Nejvyšší
správní soud zde vzal v úvahu i fakt, že ustanovený advokát již na výzvu krajského soudu
odstranil nedostatky žaloby. Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení ze zákona, žalovaný správní orgán byl ve věci úspěšný, rovněž však s ohledem
na předmět řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 4. srpna 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu