ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.81.2010:425
sp. zn. 3 Ads 81/2010 - 425
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: F. K., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 17. 10. 2007, č. x, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2007,
č. x, řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3.
2010, č. j. 2 Cad 99/2007 – 323, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 4. 2010, č. j. 2 Cad
99/2007 – 335, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010,
č. j. 2 Cad 99/2007 – 323, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. 4. 2010, č. j. 2 Cad
99/2007- 335, se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městského soudu“) ze dne 17. 3. 2010, č. j. 2 Cad 99/2007 –
323, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. 4. 2010, č. j. 2 Cad 99/2007- 335 (dále
jen „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatelky ze dne 17. 10. 2007,
č. x, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2007, pro vady řízení a vrátil věc stěžovatelce
k dalšímu řízení. Napadeným a pravomocně zrušeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost
žalobce o zvýšení starobního důchodu.
Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou, neboť nesouhlasil s tím, jakým
způsobem byly pro výpočet důchodu posouzeny dva základní parametry důchodového pojištění,
tj. doba pojištění a výše osobního vyměřovacího základu, konkrétně rozporoval nepravdivost
údajů v evidenčním listu důchodového pojištění, kvůli němuž mu byla nesprávně započtena doba
pojištění, a posouzení průměrného hrubého výdělku v letech 1990 – 1993.
Městský soud zrušil napadené rozhodnutí z důvodu nedostatečného zjištění skutkového
stavu. V odůvodnění uvedl, že žalobci bylo vyhověno v řízení před Obvodním soudem pro Prahu
1 („OS pro Prahu 1“) ze dne 21. 4. 2009, č. j. 27 C 131/2007 a Ministerstvu zahraničních věcí ČR
jako bývalému zaměstnavateli žalobce bylo uloženo vydat žalobci potvrzení o zaměstnání
za období od 7. 6. 1990 do 31. 12. 2006. Tento výrok OS pro Prahu 1 byl potvrzen i Městským
soudem v Praze v odvolacím řízení rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 17 Co 350/2009 – 461.
Městský soud zároveň zjistil, že mezi výší osobního vyměřovacího základu žalobce za rok 1990
vykázaný zaměstnavatelem Omnipol, a.s. v evidenčním listu důchodového pojištění za rok 1990
a ve mzdovém listě z téhož roku je rozpor. Na základě těchto nových skutečností městský soud
rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí stěžovatelky a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení,
přičemž zavázal stěžovatelku právním názorem, že je povinna zohlednit dobu pojištění žalobce
dle potvrzení vydaného Ministerstvem zahraničí ČR, a dále prokázat a zdůvodnit, jaký
vyměřovací základ byl žalobci započítán za rok 1990.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku, podané z důvodu nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], stěžovatelka mj. požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Svou žádost odůvodnila tím, že pokud Nejvyšší správní
soud zruší napadený rozsudek, jímž bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, dostane se věc
do stadia nového posouzení žaloby. Pokud by pak v dalším řízení Městský soudu v Praze rozhodl
opačně, mělo by to za následek, že by původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky „obživlo“.
Případné nové rozhodnutí stěžovatelky vydané v mezidobí za účelem realizace původního
rozsudku krajského soudu by však tímto novým „opačným“ rozsudkem krajského soudu nebylo
dotčeno. Nastala by tak situace, v níž by vedle sebe existovala dvě opačná rozhodnutí o téže věci.
Jelikož se jedná o nežádoucí výsledek, který je existujícími procesními instituty prakticky
neřešitelný, došlo by podle stěžovatelky k naplnění pojmu „nenahraditelné újmy“, jejíž vznik
je jednou z podmínek přiznání odkladného účinku ve smyslu ustanovení §73 odst. 2
zák. č. 150/2002 Sb.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelčin návrh je důvodný.
Podle ustanovení §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně použijí ustanovení §73 odst. 2 až 4 s. ř. s.
Podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek,
jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou
újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích
osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Podle §73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného
účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
Podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již ve své judikatuře Nejvyšší
správní soud několikrát vyložil. Obecně lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud vnímá možnost
přiznání odkladného účinku jako určitou výjimku z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný
účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu napadená kasační stížností jsou tak v zásadě
pravomocná a vykonatelná. Dále Nejvyšší správní soud judikoval, že není-li odkladný účinek
dán ze zákona, je správní orgán poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno krajským soudem,
povinen pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným
v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost
(viz blíže usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans
3/2006 - 49, přístupné na www.nsssoud.cz). Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že i správní
orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek,
a to ze stejných důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4, §107 s. ř. s.). Samotné podání kasační
stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem, či nebyl-li takový účinek vysloven
soudním rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.
V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné
negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu,
jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší
správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala
by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem
kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí
opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového
rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího
správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní
rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být
napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně
rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními
instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší správní soud
v citovaném usnesení připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané
kasační stížnosti.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti stěžovatelky jsou naplněny. Přitom přihlédl i k tomu, že pokud
by Nejvyšší správní soud závěry městského soudu nepotvrdil a v mezičase by stěžovatelka byla
nucena vydat nové rozhodnutí o žádosti o zvýšení důchodu zohledňující nové skutečnosti
(čehož se žalobce vehementně domáhá), výrazně by to narušilo právní jistotu žalobce. Zároveň
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že se jedná o velmi skutkově i právně komplikovanou věc,
která je soudně řešena již několik let a je v zájmu žalobce i v zájmu veřejném, aby věc co možná
nejdříve dospěla k finálnímu rozhodnutí, které definitivně vyjasní žalobcovo právní postavení.
Nejvyšší správní soud dal tak stěžovatelce za pravdu v tom, že nebezpečí hrozící v případě vydání
nového rozhodnutí o žádosti žalobce ještě předtím, než zdejší soud rozhodne o předmětné
kasační stížnosti stěžovatelky, naplňuje znaky nenahraditelné újmy. Zároveň Nejvyšší správní
soud neshledal, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se nepřiměřeným způsobem
dotýkalo nabytých práv třetích osob či bylo v rozporu s veřejným zájmem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu