ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.90.2009:56
sp. zn. 3 Ads 90/2009 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: J. V., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 1. 3. 2007, č. x, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2009, č. j. 34 Cad 165/2007 – 37, o návrhu žalované na
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2009,
č. j. 34 Cad 165/2007 – 37, se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajského soudu“) ze dne 5. 5. 2009, č. j. 34 Cad 165/2007–37
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatelky ze dne
1. 3. 2007, č. x pro nezákonnost a vrátil věc stěžovatelce k dalšímu řízení. Napadeným a
pravomocně zrušeným rozhodnutím byl žalobkyni přiznán dílčí český starobní důchod podle
čl. 46 odst. 2 a ustanovení §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) ve výši 1508 Kč.
Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou u krajského soudu, neboť
nesouhlasila s tím, jakým způsobem jí byly pro výpočet osobního vyměřovacího základu (§16
zákona č. 155/1995 Sb.) započítány a zhodnoceny její rakouské doby pojištění získané v období
1. 1. 1969 – 31. 12. 2005, které stěžovatelky pro účely stanovení počtu dnů vyloučené doby
přepočetla v souladu s pravidly čl. 15 odst. 3 písm. c) prováděcího nařízení č. 574/72
(EHS) v rozsahu 360 dnů za kalendářní rok. Dále namítala, že jí nebyly započteno období
od 15. 10. 1968 do 19. 1. 1969, kdy měla neplacené volno a studovala v tehdejší NSR
při zaměstnání.
Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení,
přičemž zavázal stěžovatelku právním názorem, že vyloučí dobu od 1. 1. 1970 do 31. 7. 2001
v rozsahu a na základě pravidla 365 (resp. 366 za přestupný) kalendářní rok, nikoliv tedy
dle podle pravidla obsaženého v ustanovení §15 odst. 3 písm. c) citovaného prováděcího
nařízení. Dále zavázal stěžovatelku provést důkaz místopřísežným prohlášením žalobkyniny
spolupracovnice Al. D., které se vztahuje ke studijnímu pobytu žalobkyně v době jejího
neplaceného volna v NSR, neboť i podle evidenčního listu se jednalo o povolené neplacené
pracovní volno.
V kasační stížnosti podané z důvodu nezákonnosti napadeného rozsudku [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.], již stěžovatelka spatřuje v obou jeho rozhodovacích důvodech, mj. stěžovatelka
požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Svou žádost odůvodnila tím, že pokud
Nejvyšší správní soud zruší napadený rozsudek, jímž bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno,
dostane se věc do stadia nového posouzení žaloby. Pokud by pak v dalším řízení krajský soud
rozhodl opačně, mělo by to za následek, že by původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky
„obživlo“. Případné nové rozhodnutí stěžovatelky vydané v mezidobí za účelem realizace
původního rozsudku krajského soudu by však tímto novým „opačným“ rozsudkem krajského
soudu nebylo dotčeno. Nastala by tak situace, v níž by vedle sebe existovala dvě opačná
rozhodnutí o téže věci. Jelikož se jedná o nežádoucí výsledek, který je existujícími procesními
instituty prakticky neřešitelný, došlo by podle stěžovatelky k naplnění pojmu „nenahraditelné
újmy“, jejíž vznik je jednou z podmínek přiznání odkladného účinku ve smyslu ustanovení §73
odst. 2 z. č. 150/2002 Sb.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelčin návrh je důvodný.
Podle ustanovení §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně použijí ustanovení §73 odst. 2 až 4 s. ř. s.
Podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek,
jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou
újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích
osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Podle §73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného
účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
Podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již ve své judikatuře Nejvyšší
správní soud několikrát vyložil. Obecně lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud vnímá možnost
přiznání odkladného účinku jako určitou výjimku z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný
účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu napadená kasační stížností jsou tak v zásadě
pravomocná a vykonatelná. Dále Nejvyšší správní soud judikoval, že není-li odkladný účinek
dán ze zákona, je správní orgán poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno krajským soudem,
povinen pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným
v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost
(viz blíže usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans
3/2006 - 49, přístupné na www.nsssoud.cz). Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že i správní
orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek,
a to ze stejných důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4, §107 s. ř. s.). Samotné podání kasační
stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním
rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.
V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné
negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu,
jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší
správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala
by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem
kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí
opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového
rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího
správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní
rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může
být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně
rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními
instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší správní soud
v citovaném usnesení připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané
kasační stížnosti.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti stěžovatelky jsou naplněny. Přitom přihlédl i k tomu, že právní otázka,
která je meritem posouzení v této věci, má významný obecný dosah. Dal tak stěžovatelce
za pravdu v tom, že nebezpečí hrozící v případě vydání nového rozhodnutí o žádosti žalobce
ještě předtím, než zdejší soud rozhodne o předmětné kasační stížnosti stěžovatelky, je v rozporu
s principem právní jistoty a naplňuje tak znaky nenahraditelné újmy. Zároveň Nejvyšší správní
soud neshledal, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se nepřiměřeným způsobem
dotýkalo nabytých práv třetích osob či bylo v rozporu s veřejným zájmem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu