ECLI:CZ:NSS:2010:3.ANS.29.2010:54
sp. zn. 3 Ans 29/2010 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: B. V., zast.
JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti žalovanému:
Ředitel gymnázia Jiřího Ortena, se sídlem Jaselská 932, Kutná Hora, zast. Mgr. Ing. Pavlem
Bezouškou, advokátem se sídlem Žižkovo nám. č. 2, Čáslav, v řízení na ochranu proti nečinnosti,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010, č. j. 44 A
29/2010 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku
2856 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Ing. Pavla Bezoušky, advokáta se sídlem
Žižkovo nám. č. 2, Čáslav, do 60ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Vladimíru Dvořáčkovi, advokátu, se sídlem
Křižíkova 16, Praha 8, se s t a n o v í ve výši 5712 Kč, a bude mu vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené
usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byl jako nepřípustný, s odkazem na §114 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
odmítnut jeho návrh na obnovu řízení, v němž požadoval obnovení řízení vedeného u krajského
soudu pod sp. zn. 44 Ca 22/2008 a zakončeného vydáním rozsudku ze dne 2. 6. 2009, č. j. 44 Ca
22/2008 – 111. Citovaným rozsudkem krajský soud rozhodl o zamítnutí žaloby na nečinnost
žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí o žádosti navrhovatele o studijní rehabilitaci
podle §18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Tento rozsudek byl následně ke kasační stížnosti
navrhovatele přezkoumán Nejvyšším správním soudem a kasační stížnost byla zamítnuta
jeho rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 3 Ans 3/2009 – 142.
Návrh na obnovu předmětného řízení navrhovatel ke Krajskému soudu v Praze podal
podáním ze dne 18. 12. 2009 společně s návrhem na obnovu řízení ve věci návazného řízení
ke kasační stížnosti navrhovatele u Nejvyššího správního soudu, zakončeného vydáním jeho
rozsudku ze dne 25. 11. 2009, č. j. 3 Ans 3/2009 – 142. Krajský soud po obdržení tohoto návrhu
na obnovu řízení usnesením ze dne 5. 2. 2010, č.j. 44 A 13/2010 – 20, postoupil věc k rozhodnutí
Nejvyššímu správnímu soudu v Brně jako soudu věcně a místně příslušnému. Nejvyšší správní
soud usnesením ze dne 4. 3. 2010, č. j. Na 49/2010 – 25, návrh na obnovu řízení proti rozsudku
25. 11. 2009, č. j. 3 Ans 3/2009 – 142, jako nepřípustný odmítl, a současně upozornil Krajský
soud v Praze, že by se měl zabývat tou částí návrhu, která směřuje proti jeho rozsudku ze dne
2. 6. 2009, č. j. 44 Ca 22/2008 – 111. Krajský soud v Praze takto postupoval a o návrhu rozhodl
nyní napadeným usnesením.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že má písemnost od MŠMT ČR dokazující podvody
v jeho studijní věci (pozn. NSS – takovou písemnost stěžovatel nedoložil a ani jinak
nespecifikoval), a Nejvyšší správní soud zneužívá toho, že navrhovatel nemá možnost podat
obnovu řízení po zjištění podvodu. V doplnění kasační stížnosti navrhovatel, prostřednictvím
ustanoveného zástupce, zejména zdůrazňuje, že v daném případě nelze přípustnost návrhu
posuzovat jen s ohledem na její vymezení v §114 s. ř. s., nýbrž je třeba ji posuzovat v poněkud
širších souvislostech, kdy je především nutno dostát kautelám plynoucím z hlavy páté Listiny,
resp. též Evropské úmluvy. Dále se podrobněji vrací k obsahové stránce rehabilitační věci samé.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti jednak poznamenává, že pokud zákon
(konkrétně §114 s. ř. s.) taxativně uvádí, kdy je přípustné ve věci podat návrh na obnovu řízení,
nelze toto rozšiřovat o další případy za použití jakéhokoliv výkladu právní normy, a dále
konstatuje, že navrhovatel neuvádí žádné nové skutečnosti, pro které by mělo být řízení
obnoveno. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel u platnil v kasační stížnosti, a neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Podle §111 s. ř. s. řízení ukončené pravomocným roz sudkem se na návrh účastníka
obnoví, jestliže vyšly najevo důkazy nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly nebo nemohly
být v původním řízení uplatněny, popřípadě bylo jinak rozhodnuto o předběžné otázce, jestliže
výsledek obnoveného řízení může být pro něj příznivější.
Podle §114 odst. 1 citovaného zákona obnova řízení je přípustná jen proti rozsudku
vydanému v řízení
a) o ochraně před zásahem správního orgánu,
b) ve věcech politických stran a politických hnutí.
Těžiště kasační stížnosti spočívá v nesouhlasu s postupem krajského soudu v tom smyslu,
že přípustnost kasační stížnosti posoudil v intencích §114 s. ř. s., když podle názoru stěžovatele
je v daném případě přípustnost návrhu posuzovat v širších souvislostech. Žádné nové důkazy
nebo skutečnosti ve věci stěžovatel přitom neuvedl.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné především uvést, že již v rozsudcích
ze dne 27. 4. 2006, č. j. 2 Afs 161/2005 - 113, a ze dne 4. 10. 2007, č . j. 9 Afs 132/2007 - 41,
www.nssoud.cz, zdůraznil, že návrh na obnovu soudního řízení, systematicky zařazený v dílu
druhém hlavy třetí části třetí s. ř. s., je mimořádným opravným prostředkem v soudních řízeních
ve věcech správního soudnictví, jehož smyslem a účelem je ve výjimečných případech umožnit
obnovení řízení před správním soudem. Ust. §111 s. ř. s. k tomu uvádí, že řízení ukončené
pravomocným rozsudkem se na návrh účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo důkazy
nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly nebo nemohly být v původním řízení uplatněny,
popřípadě bylo jinak rozhodnuto o předběžné otázce, jestliže výsledek obnoveného řízení může
být pro něj příznivější. Obnova řízení, i kdyby byly dány „materiální“ podmínky definované
v ust. §111 s. ř. s., ovšem není přípustná vždy, nýbrž jen za splnění dalších velmi striktních
podmínek, které stanoví v první řadě ust. §114 s. ř. s.
Podmínky přípustnosti jsou v tomto ustanovení vymezeny v první řadě pozitivně
v tom smyslu, že přípustná je obnova jen u těch druhů řízení, které zákon výslovně vyjmenovává
- jsou to řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a řízení ve věcech politických stran
a politických hnutí [ust. §114 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. Zákon v tomto ustanovení
charakterizuje řízení, v nichž je obnova povolena, jednak materií, jež je jejich předmětem, jednak
však – vzhledem k systematice s. ř. s. – také povahou řízení, jak je v s. ř. s. upravena. Ust. §114
odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak zjevně odkazuje na řízení podle ust. §82 a násl. s. ř. s., které
se vyznačuje tím, že je v něm poskytována ochrana před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, tj. ochrana před „neformálními“
zásahy do subjektivních práv. Ustanovení §114 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pak zjevně odkazuje
na řízení podle ust. §94 a násl. s. ř. s., tedy na řízení ve věcech týkajících se registrace politické
strany nebo politického hnutí, změny jejich stanov, rozpuštění, pozastavení nebo znovuobnovení
jejich činnosti. Vymezení soudních řízení, u nichž je obnova přípustná, je v ust. §114 odst. 1
s. ř. s. nepochybně provedeno jako vymezení taxativní – jedná se o pozitivní výčet typů řízení,
v nichž obnova přípustná je; a contrario tedy platí, že v jiných typech řízení než tam uvedených
obnova přípustná není.
Negativní podmínky přípustnosti obnovy řízení stanovené v ust. §114 s. ř. s.
pak vymezují, že i když jsou splněny podmínky podle ust. §114 odst. 1 s. ř. s., tj. i když se jedná
o některý ze dvou shora popsaných taxativně vymezených druhů řízení před správními soudy,
ani tehdy není obnova přípustná vždy – přípustná je pouze tehdy, nejedná-li se o návrh
na obnovu řízení, v němž bylo rozhodnuto o kasační stížnosti (ust. §114 odst. 2 s. ř. s.), a nejde-li
o návrh směřující jen proti důvodům rozhodnutí nebo proti výroku o nákladech řízení (ust. §114
odst. 3 s. ř. s.).
Toto zákonné řešení přípustnosti obnovy soudního řízení ve věcech správního
soudnictví, i jeho dosavadní judikatorní výklad, Nejvyšší správní soud vzdor námitce
stěžovatele (byť jen toliko obecně formulované) o potřebě tuto úpravu vykládat extenzivněji,
kdy je „především nutno dostát kautelám plynoucím z hlavy páté Listiny, resp. též Evropské
úmluvy“, vztaženo k nyní posuzované věci - navíc za situace, kdy stěžovatel žádný nový důkaz
či novou skutečnost soudu nedoložil, shledává jako ústavně konformní. Primární stěžovatelem
ve věci rozporovaný postup správního orgánu či stav, jež nastal v jeho důsledku, soudně
přezkoumatelný, v souladu s Listinou i Evropskou úmluvou, je, a také soudně přezkoumán byl.
Obnova soudního řízení potom již touto nadzákonnou úpravou garantována není, a i ve vztahu
k ní lze nepochybně vztáhnout čl. 36 odst. 4 Listiny, kde je stanoveno, že podmínky
a podrobnosti práva na soudní ochranu upravuje zákon. Zákon (s. ř. s.) potom svojí předmětnou
úpravou, v níž garantuje právo na soudní ochranu krajským soudem a následně ke kasační
stížnosti ještě i Nejvyšším správním soudem (čehož v posuzované věci stěžovatel také v plném
rozsahu využil) stěžovatele na jeho právu na soudní ochranu nikterak nekrátí.
V případě stěžovatele není splněna pozitivní podmínka podle ust. §114 odst. 1 s. ř. s.,
neboť stěžovatel navrhuje obnovu řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,
spočívající v nevydání rozhodnutí o žádosti navrhovatele o studijní rehabilitaci podle §18 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb. Řízení o této žalobě jednoznačně není ani řízením o ochraně
před zásahem správního orgánu, ani řízením ve věcech politických stran a politických hnutí;
zjevně se jedná o řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle ust. §79
a násl. s. ř. s. Není tedy splněna jedna z nutných podmínek přípustnosti obnovy řízení,
jak ji stanoví ust. §114 odst. 1 s. ř. s.
Současně je třeba uvést, že v dané věci sice bylo napadené řízení zakončeno
pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze (v rámci řízení o kasační stížnosti
proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze nezrušil,
nýbrž kasační stížnost zamítl), ovšem předmětný rozsudek krajského soudu byl již přezkumu
zákonnosti podroben pravomocným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Jestliže podle
citovaného ustanovení §114 odst. 2 s. ř. s. není obnova řízení přípustná proti rozhodnutí
o kasační stížnosti, nelze připustit ani obnovu řízení proti předmětnému rozsudku Krajského
soudu v Praze, po němž následovalo pravomocné rozhodnutí o kasační stížnosti. Z hlediska
procesní úpravy jde tedy i z tohoto pohledu o návrh nepřípustný.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že krajský soud postupoval správně, když návrh
na obnovu řízení odmítl jako nepřípustný podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s , neboť
již z citovaného ust. §114 odst. 1 s. ř. s. a contrario vyplývá, že návrh na obnovu řízení o žalobě
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle ust. §79 a násl. s. ř. s. není přípustný.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu důvodné.
Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud
dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu
s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
O nákladech řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel
nebyl ve věci úspěšný a proto mu soud uložil v souladu s tímto ustanovením nahradit
žalovanému náklady řízení a to částku 2856 Kč (sestávající z odměny za jeden úkon právní služby
dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 2100 Kč, jednoho režijního paušálu ve výši 300 Kč, plus
19 % DPH) k rukám zástupce žalovaného advokáta Mgr. Ing. Pavla Bezoušky.
Zástupci stěžovatele JUDr. Vladimíru Dvořáčkovi, který byl ustanoven soudem pro řízení
o kasační stížnosti, náleží dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměna v částce 5712 Kč, sestávající
z odměny za dva úkony právní služby po 2100 Kč, dvou režijních paušálů po 300 Kč, plus
19 % DPH.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu