ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.102.2010:61
sp. zn. 4 Ads 102/2010 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: V. B.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2010, č. j. 16 Ad
29/2010 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou k poštovní přepravě dne 9. 2. 2010 domáhala zrušení
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 6. 2009, č. X. Tímto rozhodnutím
žalovaná zamítla žádost žalobkyně o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §
38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění s odůvodněním, že podle posudku Okresní
správy sociálního zabezpečení v Sokolově ze dne 11. 6. 2009 není žalobkyně plně invalidní, ale
jen částečně invalidní (?), neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 10 %.
Krajský soud v Plzni rozhodl shora označeným, kasační stížností napadeným rozsudkem
tak, že žaloba se zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění krajský soud poukázal na závěry posudku PK MPSV v Plzni, podle kterého byla
míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně stanovena podle přílohy č. 2
k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly XV, oddílu H, položce 59, písm. a) – 20 % (rozmezí 10 – 20 %).
Námitky žalobkyně krajský soud zamítl jako nedůvodné; žalobkyně nebyla shledána plně invalidní
podle §39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., ani částečně invalidní podle §44 odst. 1 a 2 téhož
zákona.
Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala u Nejvyššího soudu
(nikoliv Nejvyššího správního soudu) dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas se závěry krajského
soudu uvedenými v napadeném rozsudku, popsala svoje sociální poměry a poukázala na svůj
špatný zdravotní stav, zejména bolesti páteře. Dovozovala plnění podmínek nároku na plný
či alespoň částečný invalidní důchod.
Výše uvedené podání stěžovatelky Nejvyšší soud přípisem ze dne 30. 6. 2010 postoupil
k dalšímu opatření Krajskému soudu v Plzni z důvodu jeho kompetence. Naposledy uvedený
soud předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o podané kasační stížnosti
se stanoviskem, že je podána opožděně.
Ze spisu Krajského soudu v Plzni vyplývá, že napadený rozsudek tohoto soudu,
v němž byla stěžovatelka poučena o možnosti podání kasační stížnosti do dvou týdnů
ode dne jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni,
byl stěžovatelce doručen - jak vyplývá ze záznamu na doručence - dne 25. 5. 2010,
což stěžovatelka stvrdila svým podpisem. Podání stěžovatelky nadepsané jako dovolání, které
je však podle svého obsahu kasační stížností a nikoli dovoláním, bylo předáno k poštovní
přepravě až dne 25. 6. 2010 a adresováno – vzdor poučení, jehož se stěžovatelce dostalo
prostřednictvím Krajského soudu v Plzni – Nejvyššímu soudu a nikoliv Nejvyššímu správnímu
soudu.
Podle §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů od doručení rozhodnutí. Podle téhož ustanovení
nelze zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti prominout. Ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s.
pak stanoví, že lhůta určená podle týdnů končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje
se dnem, který určil počátek lhůty. Podle §40 odst. 4 s. ř. s. lhůta je zachována, bylo-li podání
v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence,
popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Protože dnem, který určil počátek běhu lhůty pro podání kasační stížnosti (dnem doručení),
bylo v projednávané věci úterý 25. 5. 2010 a jednalo se o lhůtu dvoutýdenní, posledním dnem
lhůty pro podání kasační stížnosti bylo potom úterý 8. 6. 2010. Tento den se totiž svým
označením – úterý – shoduje s označením dne, jenž určil počátek lhůty. Nejpozději v tento den
mohla být kasační stížnost podána s účinky zachování lhůty. Podle údajů obsažených na obálce
byla kasační stížnost podána k poštovní přepravě až dne 25. 6. 2010. Stalo se tak až po marném
uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti.
Ostatně opožděnost podání kasační stížnosti je patrna i z data jejího sepsání – dne
15. 6. 2010. Nezbývá tudíž než konstatovat, že lhůta pro podání kasační stížnosti byla zmeškána
a Nejvyšší správní soud musel kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. b), za použití §120 s. ř. s.,
jako opožděně podanou odmítnout. Pro posouzení věci je pak již nepodstatné, že kasační
stížnost byla podána u věcně i místně nepříslušného soudu pro její projednání, neboť již tomuto
soudu, tedy Nejvyššímu soudu, došla opožděně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
jestliže kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu