ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.22.2010:124
sp. zn. 4 Ads 22/2010 - 124
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: A. P.,
zast. JUDr. Lenkou Zrnovskou, advokátkou, se sídlem Revoluční 66, Liberec 1, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 28. 8.
2009, č. j. 62 Cad 38/2007 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 7. 2007, č. X, odňala Česká správa sociálního zabezpečení (dále
též „žalovaná“) žalobkyni plný invalidní důchod podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění s odůvodněním, že podle posudku Okresní správy sociálního
zabezpečení Česká Lípa ze dne 28. 6. 2007 již není plně invalidní, neboť její schopnost soustavné
výdělečné činnosti poklesla o 50 % a nedosáhla tak poklesu ve výši nejméně 66%, který
předpokládá §39 uvedeného zákona pro uznání či další trvání plné invalidity. S poukazem na §
44 téhož zákona sdělila žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení žalobkyni, že je již pouze
částečně invalidní s tím, že o jejím nároku na částečný invalidní důchod bude rozhodnuto
dodatečně.
V podané žalobě žalobkyně vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím žalované, její zdravotní
stav se podle jejího názoru nezlepšil, trpí těžkou obezitou, je odkázána na druhé a vzhlede m
ke svému zdravotnímu stavu nenajde žádnou práci. Žalobkyně nesouhlasila s posouzením svého
zdravotního stavu MUDr. D. M., která zhodnotila její stav aniž prostudovala zprávu
z obezitologie; žalobkyně proto požádala o „přezkoušení rozhodnutí“ žalované.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 4. 2008,
č. j. 62 Cad 38/2007 – 24, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádnému z účastníků se náhrada
nákladů řízení nepřiznává. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu posudkové dokumentace,
z níž zjistil, že žalobkyně byla uznána částečně invalidní 1. 7. 2003 . Od 29. 6. 2005 došlo
ke změně na plný invalidní důchod. V rámci kontrolní lékařské prohlídky dne 28. 6. 2007
bylo konstatováno, že stav žalobkyně se prakticky nezměnil kromě opětovného zvýšení
hmotnosti. Vyšetřující lékařka označila potíže nosného aparátu za sek undární a vyslovila názor,
že u žalobkyně jsou předpoklady k redukci hmotnosti a tím zmenšení potíží. Krajský soud
dále vycházel především z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí
nad Labem (dále jen „PK MPSV“) ze dne 4. 3. 2008. PK MPSV označila za rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu monstrózní obezitu bez závažných
kardiovaskulárních či respiračních komplikací a bez popisovaných těžkých funkčních deficitů
pohybového ústrojí. Podle PK MPSV bylo příčinou přiznání plného invalidního důchodu
nadhodnocení zdravotního stavu žalobkyně, který neodpovídal kritériím pro přiznání plného
invalidního důchodu, neboť žalobkyně splňovala pouze kritérium BMI. Pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti tedy PK MPSV zhodnotila dle kapitoly IV., položky č. 4 písm. b)
přílohy č. 2 k vyhlášce 284/1995 Sb. na 50 %, přičemž horní hranici rozmezí použila
pro monstrózní obezitu s výrazným snížením celkové výkonnosti organismu vzdorující léčbě
na odborném specializovaném endokrinologickém pracovišti v Praze. Tuto procentní míru
PK MPSV ještě zvýšila o 10 % s ohledem na vyšší hranici BMI a vzhledem k ostatním
z funkčního hlediska lehkým onemocněním dle §6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Zjištěný
pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u žalobkyně tedy činil 60 % a soud důsledně
tomu konstatoval, že žalobkyně nesplnila podmínku §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, podle níž je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně
o 66 %.
Ke kasační stížnosti žalobkyně (dále též „stěžovatelky“), z jejíhož obsahu Nejvyšší správní
soud dovodil, že se dovolávala důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávného
právního posouzení věci, zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2009,
č. j. 4 Ads 112/2008 - 52, napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že dosud provedeným dokazováním nebylo
přesvědčivě zjištěno, zda skutečně zanikla plná invalidita stěžovatelky a poukázal
na nesrovnalosti, které zpochybňují závěr PK MPSV o podřazení dominantního zdravotního
postižení žalobkyně pod písm. b) položky č. 4 kapitoly IV. přílohy č. 2 k vyhlášce 284/1995 Sb.
PK MPSV ve svém posudku uvedla, že u žalobkyně jde o zdra votní postižení s obezitou
III. stupně s léčenou hypertenzí II. stupně, která je hraničně kompenzována. Hypertenzní
onemocnění je přitom zařazeno pod kapitolu IX., oddíl A, položku 6, přičemž posudková komise
nevysvětlila, zda hypertenzní choroba u stěžovatelky podchycená není takového stupně
a intenzity, že ji lze podřadit pod písm. c) položky č. 4 kapitoly IV., přílohy č. 2 k vyhlášce
284/1995 Sb., jako těžkou kardiovaskulární komplikaci. Posudková komise navíc podle názoru
Nejvyššího správního soudu neměla dostatek podkladů ani k závěru o nepříliš výrazném
postižení hybnosti pohybového aparátu, neboť poslední nález ortopeda je z roku 2003,
přičemž PK MPSV sama uvádí, že nález neurologa (který byl pozdějšího data) se týkal
pouze vyšetření páteře. Protože Nejvyšší správní soud nemá dostatek medicínských znalostí
k tomu, aby si některé pochybnosti mohl odstranit sám, zavázal krajský soud k vyžádání
doplňujícího posudku PK MPSV, který by odstranil výše uvedené pochybnosti a mohl
tak být podkladem pro závěr soudu. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil kasační námitce,
v níž stěžovatelka krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom,
že krajský soud nesprávně vyložil §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, když pro uznání
plné invalidity nehodnotí též okolnost, zda pojištěnec je schopen pro zdravotní postižení
soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Stěžovatelka vyjádřila
přesvědčení, že v jejím případě jde právě o naposledy uvedenou zákonnou podmínku,
která zakládá právo na plný invalidní důchod. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že podle §39
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu a) poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně
o 66 %, nebo b) je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela
mimořádných podmínek, přičemž taxativní výčet zdravotních postižení umožňujících soustavnou
výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek je uveden v příloze č. 3 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. Zdravotní postižení stěžovatelky (monstrózní obezita a další zdravotní obtíže)
nespadají pod výčet zdravotních postižení podle výše zmiňované vyhlášky.
Krajský soud rozhodl o žalobě znovu a napadeným rozsudkem ze dne 28. 8. 2009
ji opětovně zamítl. V něm zrekapituloval průběh celého řízení, obsah svého pře dchozího
rozsudku ze dne 29. 4. 2008, č. j. 62 Cad 38/2007 - 24, a rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 2. 2009, č. j. 4 Ads 112/2008 – 52, kterým byl zavázán k vyžádání dalšího posudku
PK MPSV. Krajský soud doplnil v souladu s vysloveným závazným právním názorem
dokazování o posudek PK MPSV v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2009. P osudková komise měla
především posoudit, zda arteriální hypertenze žalobkyně dosahuje intenzity těžké
kardiovaskulární komplikace podle písm. c) položky č. 4 kapitoly IV., oddílu B přílohy č. 2
vyhlášky 284/1995 Sb., zhodnotit aktuální zdravotní stav žalobkyně ke dni vydání napadeného
rozhodnutí ve vztahu k postižení hybnosti a vyhodnotit, zda se jedná o výrazné postižení
hybnosti podle písm. c) položky č. 4 kapitoly IV. oddílu B přílohy č. 2 vyhlášky 284/1995 Sb.
PK MPSV v Ústí nad Labem v řádném složení, za účasti odborné internistky MUDr. B.,
posuzovala zdravotní stav stěžovatelky z dostupné zdravotnické dokumentace. Žalobkyně nebyla
při jednání přítomna, omluvila se prostřednictvím svého praktického lékaře MUDr. D., který ve
svém vyjádření uvedl, že pacientka není schopná cesty do Ústí nad Labem. PK MPSV zdůraznila,
že lékař současně uvedl, že není indikována doprava sanitním vozem, a tudíž , že zdravotní stav
stěžovatelky není natolik závažný. Posudková komise si tedy opětovně zapůjčila zdravotní
dokumentaci, ze které vyplývá, že žalobkyně, ačkoli namítá svůj stále se zhoršující zdravotní stav,
téměř nenavštěvuje svého praktického ani odborného lékaře, ani nebyla v posledních letech
hospitalizována pro jakékoliv komplikace či nové onemocnění. Poslední zápis ve zdravotnické
dokumentaci je ze dne 2. 7. 2008, kdy si žalobkyně přišla pouze pro kopii spirometrického
vyšetření z roku 2005 pro krajský soud. PK MPSV toto považuje za důkaz toho, že zdravotní
stav posuzované neodpovídá těžkým kardiovaskulárním komplikací m těžké obezity, při nichž by
dle jejich odborného lékařského názoru nebylo možné, aby nepotřebovala lékařskou péči nebo
i hospitalizaci po dobu téměř jednoho roku.
PK MPSV dále vysvětluje, proč nelze obezitu žalobkyně považovat za obezitu s těžkými
kardiovaskulárními komplikacemi. Za kardiovaskulární ko mplikace se považují komplikace
jako ischemická choroba srdeční se stavem po infarktu myokardu, arytmie, klinické projevy
levostranné srdeční nedostatečnosti, cévní mozková příhoda anebo přítomnost hypertenzní
encephalopatie. Tyto skutečnosti však nebyly u žalobkyně verifikovány a samotná arteriální
hypertenze, pro kterou se žalobkyně údajně léčí, byla z funkčního hlediska hodnocena ve stupni
II, což je řazeno v kapitole IX, odd. A, položka č. 6 písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb.
s poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti 15 – 25 %, z čehož vyplývá,
že pro samotnou arteriální hypertenzi II. stupně kompenzovanou, by posuzovaná nedosahovala
kritérií ani pro přiznání částečného invalidního důchodu. K otázce opětovného zhodnocení
zdravotního stavu žalobkyně ke dni vydání napadeného rozhodnutí ve vztahu k postižení
hybnosti a vyhodnocení, zda se jedná o výrazné postižení hybnosti PK MPSV uvádí, že při těžké
obezitě stěžovatelky lze předpokládat chronické přetěžování pohybového aparátu s postupným
vývojem degenerativních změn na axiálním skeletu i nosných kloubech. V doložené dokumentaci
však není ani jeden odborný doklad o existenci těžkého funkčního postižení těchto výše
jmenovaných celků. PK MPSV i přesto, že zkoumala zdravotní stav žalobkyně k datu
napadeného rozhodnutí (19. 7. 2007), žalobkyni opětovně pozvala k jednání (za přítomnosti
odborné lékařky z vnitřního lékařství a revmatologie) právě k objektivizaci funkčního postižení
pohybového aparátu. Z tohoto vyšetření by mělo být jasné, zda došlo ke změnám a zhoršení
zdravotního stavu, i když tomu zdravotnická dokumentace, jakož i zjištění, že v posledních letech
stěžovatelka odborného lékaře nenavštěvovala, nenasvědčovala. Žalobkyně se však,
jak již bylo výše zmíněno, omluvila, k jednání se nedostavila a uvedla, že se na cestu
do Ústí nad Labem pro svalovou slabost necítí. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem
proto PK MPSV nadále trvá na svém posudkovém závěru ze dne 4. 3. 2008.
Krajský soud tedy vzhledem k výše uvedenému závěru PK MPSV považoval za zjištěný
pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u žalobkyně hodnotu 60 %. Podmínky plné
invalidity tak k datu vydání napadeného rozhodnutí naplněny nebyly, neboť ustanovení §39
zákona č. 155/1995 Sb. podmiňuje existenci plné invalidity podle odstavce 1 písm. a) poklesem
schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, a podle písmene b) téhož ustanovení
tím, že pojištěnec je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela
mimořádných podmínek. Krajský soud dále uvedl, že přihlédl ke dvěma vyjádřením,
která obdržel od žalobkyně k doplňujícímu posudku. Zdůraznil, že v prvním jsou obsaženy
jen stesky žalobkyně, jak s ní bylo ze strany jednotlivých lékařů nesprávně nakládáno
a jak je pro ni nemožné obstarat si vhodné zaměstnání. Na toto vyjádření nepokládal za potřebné
reagovat vzhledem k tomu, že neobsahovalo žádnou konkrétní námitku, která by vytýkala
doplňujícímu posudku PK MPSV relevantní pochybení. Ke dr uhému vyjádření krajský soud
uvedl, že obsahuje námitku nesprávného vyložení ustanovení zákona o důchodovém pojištění,
kterou již žalobkyně namítala v první kasační stížnosti a se kterou se již Nejvyšší správní soud
vypořádal ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 2009, č. j. 4 Ads 112/2008 – 52. Žalobkyně namítala
totiž, že pro uznání plné invalidity není rozhodující pouze pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti, ale i okolnost, kdy je pojištěnec schopen vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou
výdělečnou činnost jen za mimořádných podmínek. Nejvyšší správní soud, jak již bylo výše
uvedeno, námitce stěžovatelky nepřisvědčil, neboť její zdravotní postižení nespadají pod taxativní
výčet zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela
mimořádných podmínek podle §39 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.; Krajský soud
se s tímto názorem Nejvyššího správního soudu ztotožnil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas kasační stížnost, v niž znovu poukazuje
na svůj nepříznivý zdravotní stav a neschopnost výkonu výkonu jakéhokoliv soustavného
zaměstnání.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, usnesením ze dne 5. 1. 2010,
č. j. 62 Cad 38/2007 – 104, ustanovil žalobkyni pro řízení o kasační stížnosti zástupkyni
JUDr. Lenku Zrnovskou, advokátku, se sídlem v Liberci 1, Revolučn í 66.
Z doplnění kasační stížnosti sepsaném ustanovenou advokátkou vyplývá, že je podávána
z důvodu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka poukazuje na to, že žalovaná nesprávně
zhodnotila její zdravotní stav, když jí odňala plný invalidní důchod. Uvádí, že je zcela odkázána
na pomoc druhých a nemůže ani vstát z lůžka, což jen dokazuje, že nemůže vykonávat práci
a to ani za zcela mimořádných okolností. Je přesvědčena, že ani žalovaná, ani krajsk ý soud
dostatečně nereflektovaly vývoj jejího zdravotního stavu, ani nezhodnotily konkrétní životní
situaci. Považuje za nevhodné použití argumentu o nemožnosti podřazení jejího zdravotního
stavu pod znění přílohy č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., která stanoví výčet zdravotních postižení
umožňujících soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek, neboť její stav
dokazuje, že jsou i jiná onemocnění či zdravotní potíže, která znemožňují soustavný výkon
výdělečné činnosti bez vytvoření mimořádných podmínek. Je přesvědčena, že má právo
na invalidní důchod podle §39 odst. 1 písm. b) zák. č. 155/1995 Sb., jelikož její zdravotní
postižení vykazuje znaky vyskytující se u těžce postižených osob. Uvádí, že ač není postižena
v běžném slova smyslu, nemůže chodit ani dlouhodobě stát a fakticky žije pouze ve svém bytě,
přičemž životní potřeby jí musí zajišťovat blízcí lidé. Stěžovatelka vyjadřuje názor,
že nemůže být státní mocí sankcionována za svůj zdravotní stav, který si nezpůsobila
a který se snaží změnit za pomoci aktuálních možností lékařské péče.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hledisek
uvedených v ustanovení §109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými
v kasační stížnosti. V této souvislosti uvádí, že nejde o situaci uvedenou v ustanovení §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem,
což neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Uvedené ustanovení zajišťuje, aby se Nejvyšší správní
soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jednou svůj právní názor na vý klad hmotného práva
závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.
V dané věci však právní názor na výklad hmotného práva nebyl vysloven, byl vysloven pouze
pokyn k tomu, aby krajský soud odstranil nedostatk y, které Nejvyšší správní soud shledal
v posudku PK MPSV.
Z kasační stížnosti stěžovatelky vyplývá, že byla podána z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení). Všechny stížnostní námitky stěžovatelky je však možno
podle jejich obsahu podřadit pod důvod kasační stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka namítá, že krajský soud vyšel při své rozhodování z posudku a doplňujícího
posudku, který nesprávně vyhodnotil míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
odpovídající jejímu dominantnímu zdravotnímu postižení a nesprávně též hodnotil zbývající
pracovní potenciál. V této souvislosti je možné odkázat na judikaturu Nejvyššího s právního
soudu, podle níž neúplné a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu, jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání přezk oumávaného rozhodnutí,
je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti k uvedenému datu a v jeho důsledku nesprávné posouzení zákonných podmínek plné
invalidity ve smyslu §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění jako základního předpokladu pro posouzení
dalšího trvání nároku na dávku důchodového pojištění, jejíž se stěžovatelka domáhá. Jde tedy o jinou vadu řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003,
č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, publikovaný pod č. 511/2005 sbírky NSS). Principiálně stěžovatelka
tedy namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, z něhož krajský soud vycházel při právním
posouzení dané věci.
Takové pochybení však Nejvyšší správní soud po doplnění dokazování dalším posudkem
PK MPSV v Ústí nad Labem již nezjistil.
Nejvyšší správní soud pro větší přehlednost připomíná tu část svého zrušujícího
rozsudku, v níž popsal právní úpravu rozhodnou pro stanovení procentní míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce, konkrétně pak procentní míry poklesu
odpovídající dominantnímu zdravotnímu postižení stěžovatelky. Uvedl, že zdravotní postižení,
které je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotníh o stavu stěžovatelky
je obezita-otylost, která v příloze č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., je zařazena pod kapitolou IV
(poruchy endokrinní, výživy a přeměny látek), položku 4, přičemž podle zde uvedeného
posudkového hlediska obezita sama nepodmiňuje pokles schopnosti soustavně výdělečné
činnosti. Následky a průvodní postižení zvláště kardiopulmonálního systému nebo podpůrného
a pohybového aparátu mohou zdůvodnit uznání poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti. Přitom se vychází z indexu tělesné hmotnosti (BMI=váha v kg/výška2 v metrech).
Obezita je pak seřazena do tří stupňů: a) obezita prvního stupně (BMI 30 -34,9) bez snížení
celkové výkonnosti, vzdorující úsilí o redukci hmotnosti, u níž pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti činí 10-25%, b) obezita II. stupně (BMI 35,0-39,9) s výrazným snížením
celkové výkonnosti, vzdorující léčbě na odborném (specializovaném) pracovišti, s mírou poklesu
30 – 50 %, c) obezita III. stupně (BMI 40 a vyšší) s těžkými kardiovaskulárními nebo respiračními
komplikacemi, event. s výrazným postižením hybnosti, s mírou poklesu 60 – 80 %.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pokud by samotný index tělesné hmotnosti
stěžovatelky byl jedinou podmínkou pod zařazení stěžovatelčiny obezity pod příslušnou část
položky, bylo by nutno její rozhodující zdravotní postižení podřadit pod obezitu III. stupně,
u níž je pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti vyjádřen rozmezím 60 -80 %.
Stěžovatelčin index tělesné hmotnosti – BMI- činí totiž 58,9. Posudková komise MPSV
v Ústí nad Labem má však pravdu v tom, že toto kritérium není jediným pro možnost podřazení
dominantního zdravotního postižení pod příslušnou podpoložku, ale jsou jím především
následky a průvodní postižení, zvláště kardiopulmonálního systému nebo podpůrného
a pohybového aparátu. Posudková komise uvedla, že jak v roce 2005, kdy byl stěžovatelce
přiznán plný invalidní důchod, tak i v době vydání nyní napadeného rozhodnutí (19. 7. 2007),
netrpěla stěžovatelka těžkými kardiovaskulárními nebo respiračními komplikacemi,
neměla popisovány závažné poruchy funkce pohybového aparátu. Podle jejího přesvědčení
byl v roce 2005 jednoznačně zdravotní stav stěžovatelky z tohoto pohledu nadhodnocen.
Takové vysvětlení posudkové komise by bylo přijatelné za předpokladu, že vychází z dostatečně
zjištěného skutkového stavu. Podle obsahu spisu a lékařských záznamů v něm založených,
měla lékařka OSSZ v České Lípě při zpracování posudku ze dne 14. 6. 2005 k dispozici nález
praktického lékaře Dr. D., v němž byl podchycen krevní tlak 140/90, poslechový nález
na hrudníku byl zjištěn v mezích širší normy. Dále měla k dispozici revmatologický nález,
jenž nepodchytil klinické projevy zánětlivých revmatických chorob, pouze snížení dynamiky
páteře vzhledem k obezitě s hybností obecně dost omezenou. Vyšetření spirometické prokázalo
středně těžkou restrikci, na RTG snímku oproti snímku z roku 2001 byla patrna progrese
velikosti stínu srdce. Pro dušnost byla stěžovatelka vyšetřena na interně se závěrem,
že jde o obtížně vyšetřitelnou pacientku.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že krajský soud po zrušení rozsudku
Nejvyšším správním soudem zcela respektoval závazný pokyn směřující k odstranění pochybností
týkajících se podřazení rozhodujícího zdravotního postižení stěžovatelky pod příslušnou položku
kapitoly IV. přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., když si vy žádal doplňující rozsudek
od PK MPSV v Ústí nad Labem. Nutno na tomto místě připomenout, že o významu posudků
posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí pro přezkumné řízení soudní ve věcech
důchodového pojištění, jakož i o nutnosti náležitého odůvodnění posudkových závěrů, pojednal
Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím zrušujícím rozsudku a proto na tuto část
odůvodnění svého rozsudku pro stručnost zcela odkazuje. Vyslovuje přesvědčení, že doplňující
posudek uvedené posudkové komise v kontextu s tím, co komise uvedla již ve svém předchozím
posudku již v dostatečné míře těmto požadavkům vyhovuje. V novém posudku měla komise
zhodnotit především vliv možných kardiovaskulárních komplikací u těžké obezity stěžovatelky
na celkovou míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a posoudit, zda arteriální
hypertenze II., kompenzována léky, patří již do takových těžkých kardiovaskulárních komplikací
či nikoliv a jaký vliv na tento pokles mají i další u stěžovatelky zjištěné potíže, zejména postižení
pohybového aparátu (z funkčního hlediska). V doplňujícím posudku ze dne 16. 6. 2009
posudková komise vysvětlila, že opětovně vyžádala veškerou zdravotní dokumentaci stěžovatelky
a opětovně ji pozvala k jednání s tím, že bude přešetřena odbornou lékařkou z oboru vnitřního
lékařství a revmatologie, která je kompetentní k posouzení dopadu těžké obezity na pohybový
aparát. Stěžovatelka se však omluvila s tím, že není schopna cesty do Ústí nad Labem vzhledem
ke svému zdravotnímu stavu, na druhé straně však praktický léka ř uvedl, že zdravotní stav
není natolik závažný, aby byl indikován převoz sanitním vozem. Posudková komise konstatovala,
že opětovným vyžádáním veškeré zdravotní dokumentace z ískala pro krajský soud důkaz
o zdravotním stavu posuzované a způsobu jeho léčby. Zjistila, že odborného lékaře,
ani svého praktického lékaře téměř nenavštěvuje, nebyla v posledních letech hospitalizována
v nemocničním lůžkovém zařízení pro jakékoliv komplikace či nové onemocnění. Ve zdravotní
dokumentaci se nacházel zápis z 24. 9. 2007, kdy si přišla pro žádanku na preventivní mamografii,
poté 19. 12. 2007 byl proveden předpis léků a dne 2. 7. 2008 se dostavila pro kopii
spirometrického vyšetření pro krajský soud z roku 2005. Posudková komise si polo žila otázku,
zda pacientka s těžkými kardiovaskulárními komplikacemi těžké obezity by nepotřebovala
lékařskou péči nebo snad i hospitalizaci v nemocničním lůžkovém zařízení po dobu téměř
jednoho roku dovozuje, že je to prakticky nemožné . Připomněla v této souvislosti,
že ve zdravotní dokumentaci není téměř rok údaj o kontrole krevního tlaku u hypertoničky.
K vysloveným pochybnostem Nejvyššího správního soudu posudková komise se uvedla,
že kardiovaskulárními komplikacemi se v pravém slova smyslu rozumějí komplikace v podobě
ischemiské choroby srdeční se stavem po infarktu myokardu, arytmie, klinické projevy
levostranné srdeční nedostatečnosti, cévní mozková příhoda a nebo přítomnost hypertenzní
encephalopatie. Tyto choroby však u stěžovatelky nikdy nebyly objektivně verifikovány a nejde
tudíž u ní hovořit o obezitu s kardiovaskulárními komplikacemi. Samotná arteriální hypertenze,
pro kterou se údajně léčí byla z funkčního hlediska hodnocena ve stupni II., což je zařazeno
v kapitole IX, oddíl A, položka 6, písm. b) s mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti v rozpětí 15 – 25 %. Pro samotnou arteriální hypertenzi kompenzovanou by tudíž
posuzovaná nedosahovala kritérií ani pro přiznání částečného invalidního důchodu. K potížím
pohybového aparátu posudková komise uvedla, že při těžké obezitě lze předpokládat chronické
přetěžování pohybového aparátu s postupným vývojem degenerativních změn na axiálním
skeletu i nosných kloubech, ale v pořízené dokumentaci není ani jeden odborný doklad
o existenci těžkého funkčního postižení těchto výše jmenovaných celků. Stezky stěžovatelky na
bolesti a ochablé svalstvo jsou podle názoru zcela pochopitelné, vyplývají z životního stylu
posuzované: jestliže nevyužívá svůj pohybový aparát jehož součástí jsou i svaly, dochází při jejich
nečinnosti k ochabování. Komise zdůraznila, že ve zdravotní dokumentaci nenašla ani jediný
nález ortopedický, revmatologický, rehabilitační, interní, kardiologický či neurologický,
který by dokladoval objektivní zhoršení zdravotního stavu, zejména pohybového aparátu
či kardiovaskulárního aparátu stěžovatelky. Samotné plicní vyšetření z roku 2005
se spirometrickým vyšetřením podchytilo středně těžkou ventilační poruchu plic a není zcela jistě
objektivním dokladem pro zhoršení zdravotního stavu k datu vydání napadeného rozhodnutí
žalované. Posudková komise setrvala tudíž na svém závěru, že k datu vydání přezkoumávaného
rozhodnutí nebyla stěžovatelka plně invalidní podle §39 odst. 1 písm. a) a b) ,
ale byla toliko částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti hodnotila dle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. podle kapitoly
IV, položky 4, písm. b) v rozsahu 50 % a tuto hodnotu zvýšila o dalších 10 % v e smyslu §6
odst. 4 uvedené vyhlášky na celkových 60 %. K tomuto zákonnému zvýšení přistoupila z důvodů
vyšší hranice BMI a vzhledem k ostatním – z funkčního hlediska lehkým – onemocněním.
Se zřetelem k výše uvedenému již nejsou pochybnosti o úplnosti, objektivnosti
a přesvědčivosti posouzení rozsahu a intenzity zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém
zdravotním stavu stěžovatelky ani o určujícím zdravotním postižení, kter ým zůstává
zdravotní postižení s obezitou III. stupně s léčenou hypertenzí II. stupně, která je hraničně
kompenzována.
Totéž platí i ve vztahu k postižení pohybového aparátu, kdy při těžké obezitě
(k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované činila hmotnost stěžovatelky 150 kg
při 160 cm výšky) lze předpokládat chronické přetěžování pohybového aparátu s postupným
vývojem degenerativních změn na axiálním skeletu a nosných kloubech, ale v doložené
dokumentaci k uvedenému datu ani jeden z odborných nálezů neposuzoval těžké funkční
postižení nosných kloubů dolních končetin (jen povšechnou artrozu z přetěžování). Podchycen
byl lehký vertebrogenní syndrom převážně bederní bez ko řenové symptomatologie,
jakož i svalová dysbalance.
Posudková komise rovněž dostála své povinnosti přesvědčivě odůvodnit za situace,
kdy dochází k odnímání pobírané dávky důchodového pojištění svůj závěr, v čem spočívá příčina
této změny, když opakovaně uvedla, že v roce přiznání plného invalidního důchodu (2005)
byl zdravotní stav stěžovatelky jednoznačně nadhodnocen, neboť ani tehdy netrpěla stěžovatelka
těžkými kardiovaskulárními nebo respiračními komplikacemi a nebyly u ní podchyceny závažné
poruchy funkce pohybového aparátu, což byl předpoklad pro zařazení dominantního
zdravotního postižení pod písm. c) položky 4, kapitoly IV., přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb. v tehdy platném znění (míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
60 – 80 %).
Namítá-li dále stěžovatelka, že není schopna pro zdravotní postižení vykonávat
soustavnou výdělečnou činnost v podstatě ani za zcela mimořádných podmínek, musí soud
konstatovat, že se s touto námitkou vypořádal již při projednávání první kasační stížnosti
stěžovatelky a neshledal ji důvodnou z příčin v odůvodnění rozsudku podrobně uvedených
a proto na tuto část odůvodnění zcela odkazuje. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává,
že příloha č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. ve znění platném ku dni vydání přezkoumávaného
rozhodnutí žalované obsahovala taxativní výčet zdravotních postižení umožňujících soustavnou
výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek, aniž by k tomuto výčtu bylo připojeno
ustanovení (jako je tomu u přílohy č. 4 téže vyhlášky vymezující zdravotní postižení značně
ztěžující obecné životní podmínky – podmiňující invaliditu částečnou), umožňující
pod vyjmenovaná zdravotní postižení zařadit i jiná – v něm neuvedená – jejichž důsledky jsou
obdobné zdravotním postižením v příloze výslovně uvedeným.
Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že zdravotní stav
stěžovatelky byl po doplněném řízení přezkoumán řádně a objektivně, přičemž bylo nepochybně
prokázáno, že stěžovatelka ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni 19. 7. 2007
nebyla plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., a nárok na plný invalidní důchod
jí proto k uvedenému dni zanikl. Za této situace považuje Nejvyšší správní soud postup
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec za správný a zákonu odpovídající. Kasační
stížnost tedy neshledal důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že domnívá-li se stěžovatelka, jak naznačuje
v kasační stížnosti, že v mezidobí od vydání napadeného rozhodnutí žalované došlo ke zhoršení
jejího zdravotního stavu, může svůj nárok uplatnit nově podanou žádostí u orgánu důchodového
pojištění.
O náhradě řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatelka ve věci úspěšná
nebyla a žalované právo na náhradu nákladů řízení ze zákona nevzniklo (§60 odst. 1 a odst. 2
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu