ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.3.2010:38
sp. zn. 4 Ads 3/2010 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: R. J.,
zast. JUDr. Petrem Kafkou, advokátem, se sídlem Kovářská 6, Znojmo, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2009, č. j. 34 Cad 217/2008 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Petru Kafkovi se nepřiznává
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím č. II ze dne 10. 10. 2008, č. X, podle §5 odst. 2 zákona č.
357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobozen í Československa
a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám,
o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939
až 1945 a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 357/2005 Sb.“), zamítla žádost
žalobkyně o poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu, kterou podala jako vdova po A. J., nar.
X a zemř. X. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobkyně uplatnila nárok na
poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu z důvodu pobírání důchodu upraveného z titulu
odbojové činnosti svého manžela. Důchod zemřelého manžela ani vdovský důchod z něho
vyměřený však takto upraven nebyl, protože nedošlo k vydání osvědčení podle §8 zákona č.
255/1946 Sb. Nárok na poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu z tohoto důvodu tedy podle
závěru žalované nevznikl.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalované a v dalším průběhu řízení před krajským
soudem žalobkyně namítla, že její manžel podal za svého života žádost o poskytnutí peněžní
náhrady za dobu strávenou v táboře nucené práce podle §17 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), neboť v době od 24. 10. 1950
do 7. 6. 1951 vykonával brigádu v Ostravskokarvinských dolech, národní podnik Ostrava
(dále jen „OKD“), která měla povahu otrocké a neplacené práce s kriminálním režimem,
což potvrdil i Svaz tábora nucených prací. Žalovaná se však charakterem této práce nezabývala
a za účelem jeho objasnění si neopatřila potřebné podklady. O uvedeném nároku, stejně jako
o zvláštním příspěvku k důchodu, přitom nebylo rozhodnuto do smrti manžela, takže tyto
přecházejí na dědice. Dále byl její manžel po dobu tří měsíců účastníkem protifašistického
odboje, což lze doložit z ověřených kopií listin, jež obsahují všechny náležitosti uvedené v §8
zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných
účastnících národního boje za osvobození (dále jen „zákon č. 255/1946 Sb.“).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 6. 2009, č. j. 34 Cad 217/2008 - 18, žalobu
proti rozhodnutí žalované zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že zvláštní příspěvek k důchodu
lze podle §5 zákona č. 357/2005 Sb. přiznat jen při úpravě důchodu účastníkov i odboje,
při potvrzení o účasti na povstání v květnu 1945 nebo při účasti na rehabilitaci podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), či podle §17 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. Ministerstvo obrany však nemá podklady pro vydání osvědčení o účasti
manžela žalobkyně na národním boji za osvobození nebo pro vydání osvědčení o jeho zařazení
do vojenského tábora nucených prací. Za službu v takovém zařízení přitom nelze považovat
výkon vojenské služby v době od 1. 3. 1946 do 31. 7. 1946. Manžela žalobkyně tak nebylo možné
považovat za mimosoudně rehabilitovanou osobu podle §17 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Žalovaná si přitom v tomto směru nemusela iniciativně opatřovat podklady pro své rozhodnutí,
neboť taková povinnost ze zákona č. 357/2005 Sb. nevyplývá. Výkonem prezenční vojenské
služby manžela žalobkyně v době od 1. 3. 1946 do 31. 7. 1 946 ani v době od 1. 3. 1939
do 22. 3. 1939 pak nemohly být naplněny ani pojmové znaky účasti na národním boji
za osvobození. Podle závěru krajského soudu se tedy ve správním řízení pro absenci potřebných
osvědčení nepodařilo prokázat oprávněnost nároku na zvláštní příspěvek k důchodu, a proto
žalovaná rozhodla v souladu se zákonem, když žádost o jeho poskytnutí zamítla.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost. V ní a v jejích doplněních namítla, že její manžel od října 1950 do června
1951 vykonával nucenou otrockou práci s kriminálním režimem v civilním táboře nucené práce
u OKD, kam byl odvezen transportem. Jednalo se přitom o pracovněprávní opatření,
které nebylo vydáno rozhodnutím soudu a které bylo ukončeno pro dobré chování. Za dobu
strávenou v uvedeném zařízení podal její manžel žádost o peněžní náhradu podle §17 zákona
č. 87/1991 Sb., avšak Ministerstvo obrany ani Ministerstvo vnitra o ní za jeho života nerozhodly,
což bylo možná zapříčiněno tím, že v cestovním pase a občanském průkazu měl u rodného čísla
jinou koncovku za lomítkem. Uvedený nárok proto přechází na dědice. Dále byl její manžel
v letech 1939 až 1945 dobrovolným účast níkem protifašistického odboje, jak vyplývá z evidence
žalované a z ověřených kopií listin, které obsahují všechny náležitosti uvedené v §8 zákona
č. 255/1946 Sb. V březnu 1939 totiž dobrovolně vykonával základní vojenskou službu
na Slovensku, kde bojoval ostrými zbraněmi v době rozpadu Česko-Slovenska. Odbojová činnost
však nespočívala v pobytu ve vojenském táboře nucených prací, jak se nesprávně uvádí
v napadeném rozsudku. Rovněž tak je nutné vzít v úvahu její špatný zdravotní stav a nepříznivou
sociální situaci.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl
vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal
vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Shora uvedenou stížnostní námitku je možné podřadit pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V ní totiž stěžovatelka
uvedla, že splnila podmínky pro poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu, čímž polemizovala
se závěrem krajského soudu, podle něhož nemá na takové zvýšení dávky důchodového pojištění
nárok.
Nárok na zvláštní příspěvek k důchodu má podle §5 odst. 1 zákona č. 357/2005 Sb.,
ve znění účinném ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, občan České republiky,
který pobírá starobní důchod nebo plný invalidní důchod nebo částečný invalidní důchod
z českého důchodového pojištění a
a) kterému byla výše důchodu upravena jako účastníkovi odboje, nebo
b) kterému Ministerstvo obrany na základě splnění po dmínek stanovených v §7 vydalo
potvrzení o jeho účasti na povstání v květnu 1945 na žádost podanou ministerstvu
do jednoho roku na nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo¨
c) který
1. je účastníkem rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilita ci, ve znění
zákona č. 47/1991 Sb., nebo u něhož bylo odsuzující soudního rozhodnutí pro trestné
činy uvedené v §2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušeno
přede dnem jeho účinnosti, anebo byl účasten rehabilitace podle §22 písm. c ) zákona
č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, jestliže neoprávněný výkon vazby nebo trestu odnětí
svobody činil celkem alespoň 12 měsíců, nebo
2. byl zařazen v táboře nucených prací nebo v pracovním útvaru, jestliže rozhodnutí
o tomto zařazení bylo zrušeno podle §17 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, anebo ve vojenském táboře nucených pr ací,
jestliže rozkaz o jeho zařazení do tohoto tábora byl zrušen podle §18 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 267/1992 Sb. a zá kona č. 78/1998 Sb., anebo
v centrálním klášteře s režimem obdobným táborům nucených prací, pokud celková doba
pobytu v těchto zařízeních činila alespoň 12 měsíců.
Na zvláštní příspěvek k důchodu má podle §5 odst. 2 věty první zákona č. 357/2005 Sb.
nárok rovněž vdova nebo vdovec, pokud pobírá po osobě uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo c)
vdovský nebo vdovecký důchod z českého důchodového pojištění nebo jim takový důchod není
vyplácen jen proto, že jiný vyplácený důchod přesahoval hranici nejvyšší výměr y úhrnu důchodů
podle předpisů účinných před 1. lednem 1996.
Stěžovatelka v žádosti o zvláštní příspěvek k důchodu ze dne 3. 3. 2008 uvedla,
že o jeho přiznání žádá z důvodu pobírání vdovského důchodu, vyměřeného z důchodu manžela,
který mu byl upraven jako účastníkovi odboje, anebo vdovského důchodu, který jí byl upraven
z titulu účasti zemřelého manžela v odboji, jehož se účastnil na Slovensku od 1. 3. 1939
do 22. 3. 1939. K prokázání tohoto tvrzení stěžovatelka předložila ověřené kopie evidenčního
listu k vojenské knížce a osobního záznamu vojenského velitelství o průběhu vojenského služby.
Z ní vyplývá, že manžel žalobkyně v období od 1. 3. 1939 do 22. 3. 1939 vykonával základní
vojenskou službu u 17. dělostřeleckého pluku v Trenčíně, z níž byl dne 23. 3. 1939 v důsledku
okupace propuštěn na trvalou dovolenou. Dále byl k témuž vojenskému útvaru na dobu
od 1. 3. 1946 do 31. 7. 1946 povolán k výkonu náhradní vojenské služby a poté byl přeložen
do zálohy. Rovněž stěžovatelka předala žalované osvědčení o národní spolehlivosti, které vydal
Místní národní výbor Oponešice dne 10. 12. 1948. V něm se uvádí, že manžel stěžovatelky
se choval po dobu okupace v národnostním ohledu tak, jak se sluší a patří na řádného občana
republiky Československé.
Pobírání vdovského důchodu z českého důchodového pojištění po osobě uvedené v §5
odst. 1 písm. a) zákona č. 357/2005 Sb. však předpokládá účast takové osoby na odboji. Práva
z tohoto postavení vyplývající přitom může uplatnit jen osoba, které bylo vydáno osvědčení
o účasti na národním boji za osvobození, jak vyplývá ze znění §8 zákona č. 255/1946 Sb. Podle
tohoto ustanovení však manželu stěžovatelky osvědčení o účasti na národním bo ji za osvobození
vydáno nebylo, přičemž shora uvedené listiny niktera k neprokazují, že by pro takový postup byly
splněny zákonné podmínky. Účastníkem národního boje za osvobození je totiž sice také ten,
kdo byl v letech 1939 až 1945 příslušníkem československé armády v zahraničí nebo v ní konal
vojenskou službu za uvedených podmínek, avšak za ni se považují československé vojenské
jednotky zřízené mimo území republiky Československé (§1 odst. 1 bodu 1 písm. a), §2 odst. 1
bodu 1 zákona č. 255/1946 Sb.). Konáním vojenské služby ve spojenecké armádě v letech 1939
až 1945, která podle §1 odst. 1 bodu 1 písm. b) zákona č. 255/1946 Sb. taktéž zakládá účast
na národním boji za osvobození, se pak rozumí služba v některém vojsku protihitlerovské
koalice. Účastníkem národního boje za osvobození je podle §1 odst. 1 bodu 1 písm. c) zákona
č. 255/1946 Sb. i příslušník první československé armády na Slovensku, avšak za ni se pokládá
armáda konstituovaná na počátku Slovenského národního povstání. Z toho vyplývá, že vojenská
služba, která byla vykonána na území tehdejšího Československa do rozpuštění československé
armády, k níž bylo přistoupeno po dni 15. 3. 1939 v důsledku vzniku Slovenského státu
a okupace českých zemí vojsky Německé říše, nemohla za ložit účast na národním boji
za osvobození. Za ni nemůže být považována ani bojová aktivita příslušníka československé
armády směřující k potlačení separatistických tendencí na Slovensku na počátku roku 1939,
neboť taková činnost směřovala k zabránění rozpadu Česko-Slovenska a nebyla tak vyvíjena
v rámci národního boje za osvobození. Postavení účastníka národního boje za osvobození
pak již vůbec nelze přiznat příslušníku československé armády, který vykonával vojenskou službu
po osvobození Československa, neboť na takové osoby se zákon č. 255/1946 Sb. z povahy věci
nevztahuje. Výkon základní vojenské služby v době od 1. 3. 1939 do 22. 3. 1939 ani náhradní
vojenské služby v době od 1. 3. 1946 do 31. 7. 1946, jakkoliv probíhal ve složitých dobách,
čemuž odpovídá i její průběh, tedy nezaložil účast manžela stěžovatelky na národním boji
za osvobození, a proto jej nelze považovat za osobu uvedenou v §5 odst. 1 písm. a) zákona
č. 357/2005 Sb., od níž by bylo možné odvozovat nárok stěžovatelky na zvláštní příspěvek
k důchodu podle odstavce druhého téhož zákonného ustanovení. Na tomto závěru nemůže
nic změnit ani shora uvedené osvědčení o národní spolehlivosti manžela stěžovatelky,
neboť tato listina dokládá jeho loajalitu k československému státu během okupace, avšak nikoliv
jeho protifašistickou odbojovou činnost.
Stěžovatelka dále v žádosti ze dne 3. 3. 2008 požádala o zvláštní příspěvek k důchodu
z důvodu pobírání vdovského důchodu po manželovi, který byl po dobu celkem alespoň
12 měsíců omezen na osobní svobodě zařazením v táboře nucených prací nebo pracovním útvaru
v době od října 1950 do června 1951. K prokázání tohoto tvrzení stěžovatelka předložila
ověřenou kopii propouštěcího listu brigádníka, z něhož vyplývá, že manžel stěžovatelky pracoval
u OKD od 24. 10. 1950 a z důvodu splnění brigády z ní byl uvolněn dne 7. 6. 1951.
Pobírání vdovského důchodu z českého důchodového pojištění po osobě uvedené v §5
odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 357/2005 Sb. však předpokládá zařazení takové osoby
do tábora nucené práce. Do něho se na dobu od tří měsíců do dvou roků zařazovaly osoby
vyhýbající se práci nebo ohrožují výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský
život, osoby jim to umožňující a osoby právoplatně odsouzené pro některý z vyjmenovaných
trestných činů. O zařazení do tábora nucené práce a o době trvání pobytu v něm přitom
rozhodovaly tříčlenné komise, jejichž členy a náhradníky jmenovaly krajské národní výbory (§2
odst. 1, §3 zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce). Stěžovatelka však rozhodnutí
tříčlenné komise krajského národního výboru o zařazení jejího manžela do táb ora nucené práce
či potvrzení o jeho propuštění z tohoto zařízení nepředložila a ani netvrdila, že takové listiny
existují. Rovněž tak ničím nedoložila, že její manžel v době od 24. 10. 1950 do 7. 6. 1951 pracoval
u OKD v rámci svého zařazení do tábora nucené práce. Případná podobnost pracovní činnosti
manžela stěžovatelky u OKD s režimem panujícím v táboře nucené práce pak nemá žádný právní
význam, neboť zvláštní příspěvek k důchodu náležel podle §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
č. 357/2005 Sb. jen osobám, které byly rozhodnutím krajského národního výboru zařazeny
do tábora nucené práce, případně vdovám po nich pobírajících vdovský důchod,
jestliže rozhodnutí o tomto zařazení bylo zrušeno podle §17 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Avšak i kdyby práce manžela stěžovatelky u OKD v době od 24. 10. 1950 do 7. 6. 1951 byla
vykonávána v režimu tábora nucené práce podle zákona č. 247/1948 Sb., nebylo by ho možné
považovat za osobu uvedenou v §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 357/2005 Sb.,
neboť celková doba pobytu v tomto zařízení nedosáhla délky 12 měsíců. Ani na základě tohoto
zákonného ustanovení tedy stěžovatelce nevznikl nárok na zvláštní příspěvek k důchodu.
V původní žádosti o poskytnutí tohoto příspěvku ze dne 4. 6. 2007 stěžovatelka uvedla,
že tak činí i z důvodu neoprávněného pobytu jejího manžela ve vojenském táboře nucených prací
v roce 1939, kdy vykonával zmíněnou základní vojenskou službu na Slovensku. Krajskému soudu
proto nelze vytýkat, že v napadeném rozsudku učinil závěr, podle něhož nelze výkon vojenské
služby považovat za pobyt ve vojenském táboře nucených prací, byť tak nesprávně učinil
ve vztahu k náhradní vojenské službě, kterou manžel stěžovatelky vykonával v době od 1. 3. 1946
do 31. 7. 1946. S uvedeným závěrem krajského soudu však lze souhlasit, neboť vojenské tábory
nucených prací byly útvary, do nichž se teprve v letech 1948 až 1954 zařazovaly osoby označené
za politicky nespolehlivé občany k výkonu základní vojenské služby nebo výjimečného
vojenského cvičení, jak vyplývá z §18 odst. 1 věty první zákona č. 87/1991 Sb .
Proto stěžovatelku nelze považovat ani za vdovu po osobě zařazené do vojenského tábora
nucených prací ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 357/2005 Sb.
Nejvyšší správní soud si je vědom zdra votních potíží stěžovatelky a její nepříznivé
sociální situace, na které v kasační stížnosti rovněž poukazuje. Nicméně tyto tíživé skutečnosti
nemají v dané věci význam, neboť pro posouzení je rozhodné pouze splnění všech zákonných
podmínek pro přiznání zvláštního příspěvku k důchodu podle §5 a násl. zákona č. 357/2005 Sb.
Nárok na tento příspěvek však stěžovatelce vzhledem k zmíněným okolnostem nenáleží,
takže krajský soud nepochybil, když takový závěr učinil. Důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy nebyl v projednávané věci naplněn.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s ustanoveními §120 a §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch
a správnímu orgánu takové právo ve věcech důchodového pojištění nepřísluší.
Dále Nejvyšší správní soud nepřiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti, neboť tento zástupce
v něm neučinil žádný úkon právní služby, za nějž by mu odměna náležela.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu