ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.36.2010:72
sp. zn. 4 Ads 36/2010 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: I. L., zast. Mgr.
Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. 12. 2009, č. j. 62
Cad 20/2009 – 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. 12. 2009,
č. j. 62 Cad 20/2009 - 32, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2009, č. X, odňala žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žalobci od 6. 2. 2009 částečný invalidní důchod podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č.
155/1995 Sb. v platném znění, s odůvodněním, že podle posudku Okresní správy sociálního
zabezpečení v Jičíně ze dne 12. 8. 2008 není nadále částečně invalidní podle §44 zákona č.
155/1995 Sb., neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil pouze 10 %.
V podané žalobě žalobce uvedl, že odnětí jeho invalidního důchodu bylo tamním soudem
řešeno již vícekrát, přičemž ve všech řízeních krajský soud žalobě vyhověl a vytkl správnímu
orgánu vady, které jsou v napadeném rozhodnutí opět opakovány.
Poukázal na to, že již v jeho předchozích řízeních bylo soudem vysloveno, že schopnost
soustavné výdělečné činnosti pojištěnce by měla být spolehlivě zjištěna ke dni vydání správního
rozhodnutí. V daném případě je posudek lékaře okresní správy sociálního zabezpečení datován
12. 8. 2008 a rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 1. 2009, kdy jde tedy opět o více jak pět měsíců.
Správní orgán sice zkrátil interval oproti předchozím případům, stále je však neodůvodněný.
Již tato skutečnost sama o sobě by měla vést ke zrušení rozhodnutí.
Stěžovatel dále brojil proti postupu lékaře okresní správy sociálního zabezpečení, který
ho sice dne 12. 8. 2008 navštívil, ale vyšetření trvalo asi deset minut. Lékař pouze opisoval údaje
ze zdravotní dokumentace, na žádné potíže se ho neptal a žádné vyšetření neprováděl. Namítal
dále, že z napadeného rozhodnutí není patrné ani to, proč byl shledán pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti pouze 10 % oproti předchozím rozhodnutím, kdy byl pokles
stanoven na 30 %.
Poukazoval dále na to, že přestože bylo předchozími rozsudky tamního soudu žalované
výslovně vytknuto, že se neřídí právním názorem vysloveným v rozsudku, a přestože bylo
výslovně soudem uvedeno, že je povinností žalované vady odstranit, vydává žalovaná opět
rozhodnutí se stejně lakonickým odůvodněním, jako byla ta předchozí.
Dovozoval, že napadené rozhodnutí je opět zcela nepřezkoumatelné naprosto stejně,
jako byla nepřezkoumatelná rozhodnutí posuzovaná ve věcech předchozích. Pro případ,
že by napadené rozhodnutí nebylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost a časový odstup mezi
rozhodnutím a posudkem, trvá žalobce na přezkoumání posudku příslušnou posudkovou komisí.
Navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, rozsudkem ze dne 18. 12. 2009,
č. j. 62 Cad 20/2009 – 32, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel ze správního spisu a z posudku Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen posudková komise) ze dne
19. 10. 2009. Podle uvedeného posudku bylo rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu psychické onemocnění – polymorfní porucha osobnosti, která byla k datu
vydání napadeného rozhodnutí kompenzovaná. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
činil podle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly V, položky 5 písm. b) 25 % (rozpětí 20 –
30 %). Soud připustil, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje veškeré náležitosti,
avšak tento nedostatek není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Připustil dále i to, že
prodleva v délce pěti měsíců mezi posudkem posudkového lékaře a vydáním rozhodnutí je
zarážející, nicméně toto pochybení nevyhodnotil jako zásadní, a to z toho důvodu, že pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti se přezkoumává v soudním řízení novým posudkem
posudkové komise, což také soud učinil. Pokud jde o námitky proti posudku posudkové komise,
konstatoval soud, že většina lékařských zpráv pochází z roku 2007 nebo 2008, přičemž nelze a
priori dovodit, že zprávy z tohoto pohledu staré půl roku, rok, či rok a půl, nevypovídají o
zdravotním stavu žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že je třeba vycházet
i z posudkových kritérií dominantní příčiny poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
žalobce. Konstatoval, že je-li určitá porucha hodnocena jako trvalá (je to její pojmový znak) a
režimově kompenzovaná, pak nelze považovat lékařské nálezy maximálně rok a půl staré za
neaplikovatelné. Dospěl k závěru, že žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí již nebyl
částečně invalidní a přestal splňovat podmínky nároku na částečný invalidní důchod.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“). Uvedl,
že při jednání vznesl námitky proti závěrům znaleckého posudku, které nepovažuje za správné,
avšak nikoliv proto, že by byl schopen polemizovat s odbornou kvalitou, ale spíše proto,
že jde o nedostatečné podklady pro takové závěry, resp. pro jejich aktuální charakter. Uvedl,
že už u jednání krajského soudu namítal, že poslední zpráva psychiatra je z října 2007, tedy více
jak rok před datem napadeného rozhodnutí. Neaktuální jsou i ostatní lékařské zprávy a vyšetřující
lékař včetně posudkového lékaře nebral na vědomí jeho tvrzení ohledně zdravotních potíží.
Za nešťastnou označil skutečnost, že posudková komise z těchto neaktuálních zpráv vycházela,
aniž by provedla nová vyšetření jeho osoby. V této souvislosti zmínil specifikum případu,
kdy se nachází ve výkonu trestu s tím, že podle jeho názoru je proto třeba přistupovat k jeho
výtkám vůči lékařským zprávám s větší obezřetností, a dovozoval, že posudková komise měla
provést vlastní vyšetření jeho osoby.
K právnímu názoru krajského soudu uvedl, že krajský soud především významně
posouvá otázku spolehlivosti podkladů. Závěr, že starší doklady nemusí být a priori v rozporu
se zdravotním stavem v době rozhodnutí, není totéž, jako závěr, že tyto zprávy zdravotní stav
aktuálně odrážejí. Má-li být znalecký posudek spolehlivý, musí zde být závěr, že lékařské zprávy
odráží zdravotní stav v době rozhodnutí, avšak nemůže postačit závěr, že to není a priori
vyloučeno.
Namítal dále, že si soud protiřečí. Na jedné straně zdůrazňuje, že mu nepřísluší vyjadřovat
se k odborným lékařským otázkám, na druhé straně se však pouští do vlastních úvah na téma
trvalého charakteru poruchy osobnosti, který pak má za následek, že rok a půl staré vyšetření
psychiatra je dle krajského soudu dostatečně aktuální. Úvahám o trvalém a neměnném charakteru
postižení navíc odporuje samotný fakt, že se podle názoru žalované, posudkové komise a nyní
i soudu jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti od doby přiznání důchodu zvýšila. Krajský
soud zde dosti spekuluje, a to o odborných otázkách, o nichž na jiném místě uvádí, že je řešit
nemůže.
Uvedl dále, že se krajský soud dostává do logického rozporu, pokud mu nevadí
jím tvrzená nespolehlivost zpráv z ostatních lékařských oborů, což odůvodňuje tím,
že jako dominantní příčinu poklesu pracovní schopnosti posudková komise označila poruchu
osobnosti, proto není nutné se tak zásadně zabývat zprávami o ostatních zdravotních obtížích.
Soud však opomíjí, že určení poruchy osobnosti jako dominantní příčiny může být důsledkem
právě toho, že ostatní zdravotní obtíže jsou bagatelizovány, s přihlédnutím ke specifikům lékařské
péče ve věznici se zvýšenou ostrahou, a koneckonců, i s přihlédnutím na stáří těchto zpráv.
Je také zmiňováno, že teprve posudková komise určila poruchu osobnosti jako dominantní
příčinu, předtím byly shledávány jiné příčiny. Ani tento závěr nemůže podle stěžovatele obstát.
Soud proto pochybil, pokud nenařídil buď doplnění posudku o jeho vyšetření, nebo nařízení
revizního posudku. Stěžovatel navrhoval, aby s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že s napadeným rozsudkem souhlasí,
a proto nebude vyjádření ke kasační stížnosti podávat. V předmětné věci se jedná o dávku
podmíněnou nepříznivým zdravotním stavem a v takovém případě je rozhodnutí žalované závislé
především na odborném lékařském posouzení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody obsaženými v kasační stížnosti. Stěžovatel uvedl,
že kasační stížnost podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Byť stěžovatel výslovně v kasační stížnosti neoznačil důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., lze z jejího obsahu dovodit, že se tohoto důvodu dovolává, neboť namítá
nesprávné posouzení svého zdravotního stavu posudkovými orgány, které se v řízení o dávkách
důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem považuje
podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, publ. č. 511/2005 Sb. NSS) za jinou vadu řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k níž soud přihlíží za použití §109 odst. 3 s. ř. s. z úřední
povinnosti – v tomto směru není vázán důvody kasační stížnosti.
Z obsahu dávkového spisu a posudkové dokumentace bylo zjištěno, že stěžovatel podal
dne 3. 4. 1989 žádost o invalidní důchod. Tehdy se nacházel v psychiatrické léčebně Horní
Beřkovice. Podle protokolu o jednání posudkové komise sociálního zabezpečení v České Lípě
ze dne 16. 11. 1989 byl stěžovatel uznán invalidním podle §29 odst. 2 písm. a) zákona
č. 100/1988 Sb. od 27. 10. 1989. Na prvním místě v diagnostickém souhrnu byla uvedena
patologická sexuální agresivita. Podle záznamu o jednání Okresní správy sociálního zabezpečení
v Šumperku ze dne 24. 2. 2000 již stěžovatel nebyl shledán plně invalidním, ale nadále
jen částečně invalidní podle §44 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., přičemž pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti činil podle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly V,
položky 5 písm. c) 50 %. Rozhodnutím ze dne 10. 5. 2000 byl stěžovateli odňat plný invalidní
důchod od 2. 5. 2000 a rozhodnutím ze dne 4. 8. 2000 mu byl od téhož dne přiznán částečný
invalidní důchod.
Dne 4. 9. 2000 probíhala mimořádná kontrola u Okresní správy sociálního zabezpečení
v Šumperku, přičemž podle záznamu o jednání ze dne 4. 9. 2001 činil pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb. 30 % a bylo uzavřeno,
že stěžovatel není plně ani částečně invalidní. Dne 19. 7. 2005 probíhala o Okresní správy
sociálního zabezpečení v Šumperku další mimořádná kontrola (stěžovatel byl tedy stále
poživatelem částečného invalidního důchodu), podle níž činil pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly V, položky 5 písm. b) 30 %
a stěžovatel nebyl uznán plně ani částečně invalidní. Tentýž závěr je uveden v záznamu o jednání
Okresní správy sociálního zabezpečení v Šumperku ze dne 23. 1. 2007.
Podle záznamu o jednání Okresní správy sociálního zabezpečení v Jičíně ze dne
12. 8. 2008 (mimořádná kontrola) činil pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle
přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., kapitoly XV, oddílu F, položky 2b 10 %. Stěžovatel nebyl
shledán plně ani částečně invalidním. Z řady rozhodnutí žalované obsažených v dávkovém spise
plyne, že žalované se nepodařilo stěžovateli odňat částečný invalidní důchod, neboť její
rozhodnutí o odnětí dávky vykazovala tak závažné nedostatky, že byla krajským soudem zrušena
a vrácena žalované. Ve většině případů šlo o to, že mezi posouzením okresní správou sociálního
zabezpečení a rozhodnutím o odnětí dávky uplynulo delší časové období. Nyní přezkoumávaným
rozhodnutím, jehož podkladem byl záznam o jednání Okresní správy sociálního zabezpečení
v Jičíně ze dne 12. 8. 2008, byl částečný invalidní důchod odňat od 6. 2. 2009.
Předmětem přezkumného soudního řízení v posuzované věci bylo rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 1. 2009, jímž byl stěžovateli odňat od 6. 2. 2009
částečný invalidní důchod podle §56 odst. 1 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb. v platném znění,
s odůvodněním, že stěžovatel již není plně ani částečně invalidní, neboť pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti u něho činil pouze 10 %. Jedním z předpokladů trvání nároku
na částečný invalidní důchod je existence částečné invalidity pojištěnce ve smyslu §44 odst. 1
zák. č. 155/1995 Sb. v tehdy platném znění. Bylo tedy třeba zjistit, zda stěžovatel ke dni
22. 1. 2009 splňoval podmínky částečné invalidity ve smyslu tohoto ustanovení, tj. zda pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti u něho činil nejméně 33 %, nebo zda mu dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav značně ztěžoval obecné životní podmínky. V daném případě se jedná
o důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a rozhodnutí soudu závisí
především na jeho odborném lékařském posouzení. V přezkumném soudním řízení ve věcech
důchodového pojištění posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů podle §4 odst. 2
zák. č. 582/1991 Sb. Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako svoje
orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny nejen k celkovém přezkoumání
zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občanů, ale též k posouzení poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné
invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové řízení je tedy specifická forma správní
činnosti spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků
z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde tedy o postup
posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle
odborných lékařských znalostí i znalosti z oboru posudkového lékařství. Nicméně i tyto posudky
hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak takový
posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává
se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím pro posouzení správnosti
a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Při odnětí invalidního (plného i částečného)
důchodu je podle konstantní judikatury další nezbytnou náležitostí posudku i odůvodnění zániku
invalidity, spočívající buď ve zlepšení, popřípadě ve významné a dlouhodobé stabilizaci
zdravotního stavu a nebo při v zásadě nezměněném zdravotním stavu i přesvědčivé odůvodnění,
v čem bylo předchozí uznání invalidity posudkově mylné či nadhodnocené (posudkový omyl).
Posudkový závěr byl měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá
a ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity plné či částečné závisí
především.
Nejvyšší správní soud uvádí, že lze souhlasit s názorem krajského soudu o tom,
že napadené rozhodnutí žalované obsahuje alespoň minimální standard, který dovoluje
toto rozhodnutí meritorně přezkoumat a souhlasí i s názorem, že pochybení žalované spočívající
v tom, že doba od posouzení zdravotního stavu do vydání rozhodnutí v trvání pěti měsíců,
nemusí být zásadním, právě z toho důvodu, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti ke dni vydání napadeného rozhodnutí se v přezkumném soudním řízení posuzuje
de facto znovu, a to posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. To ovšem
předpokládá, že aby mohl být takový posudek posudkové komise rozhodujícím důkazem
pro závěr o správnosti a zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, musí vyhovovat všem
shora uvedeným požadavkům. Shledá-li krajský soud posudek v jakémkoliv směru nedostatečným
(neúplným, nepřesvědčivým), musí se znovu obrátit na posudkovou komisi a vyžádat doplnění
posudku. Bez kompletního, jednoznačného a přesvědčivého posudku totiž soud – medicínské
znalosti nemaje – nemůže posoudit, zda je účastník plně či částečně invalidní, a nemůže ani zrušit
rozhodnutí napadené žalobou z důvodu nedostatečně nebo nesprávně zjištěného zdravotního
stavu.
Nejvyšší správní soud vycházel při posuzování této věci ze své dosavadní judikatury,
kdy například podle rozsudku tohoto soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003 – 27,
„za účelem zjištění skutkového stavu, který tu byl v době rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod (§75 odst. 1 s. ř. s.), může soud uložit posudkové komisi
Ministerstva práce a sociálních věcí, aby – na podkladě lékařských zpráv o zdravotním stavu pocházejících
převážně z období přiměřeně předcházejícího rozhodnutí správního orgánu – vypracovala posudek o zdravotním
stavu a schopnosti soustavné výdělečné činnosti ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu“. V tam posuzované
věci Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce, protože se neprokázala jeho tvrzení,
že posudková komise vycházela z nálezů starších dvou let. Naopak bylo prokázáno, že zdravotní
podklady, z nichž posudková komise vycházela, byly z období předcházejícímu přiměřeně
napadenému rozhodnutí (rozhodnutí bylo vydáno dne 16. 11. 2000 a lékařské nálezy,
z nichž posudková komise vycházela, byly vydány v období od srpna 2000 do března 2001).
V nyní posuzované věci bylo vydáno rozhodnutí žalované dne 22. 1. 2009. Posudková
komise v Ústí nad Labem v posudku ze dne 19. 10. 2009 vycházela z vyšetření praktického lékaře
MUDr. L. VS ČR ze dne 3. 7. 2008, ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie ze dne 18. 12.
1991, z neurologického nálezu MUDr. S. ze dne 5. 6. 2008, z psychiatrického vyšetření MUDr. V.
ze dne 22. 5. 2007, z neurologického vyšetření MUDr. K. ze dne 21. 6. 2007, z očního vyšetření
MUDr. Š. ze dne 12. 6. 2007, z RTG plic ze dne 10. 8. 2007, z psychiatrického vyšetření ze dne
16. 10. 2007, z GIT vyšetření MUDr. S. z 5. 11. 2008, z kultivačního vyšetření na TBC ze dne 16.
7. 2008 a z plicního vyšetření MUDr. K. ze dne 21. 7. 2009. Nutno dále konstatovat, že výše
uvedená vyšetření, z nichž vycházela posudková komise, se v posudkové dokumentaci, kterou si
Nejvyšší správní soud vyžádal, ve fyzické podobě nenacházejí, pouze na formuláři „prohlídka
zjišťovací a kontrolní“ jsou uvedeny stručné závěry vyšetření provedených v období od 15. 9.
2007 do 13. 6. 2008 s tím, že všechna vyšetření byla provedena lékaři věznice ve Valdicích.
Lékařské nálezy převážně z období roku 2006 jsou přílohami formuláře zjišťovací prohlídky
vyžádaného dne 6. 12. 2006. V posudkové dokumentaci se dále nachází zjišťovací prohlídka k 18.
3. 2005. Posudková komise tak zřejmě vycházela ze zapůjčené dokumentace vězeňské služby ve
Valdicích, ale v posudkové dokumentaci se odborné lékařské nálezy o zdravotním stavu
stěžovatele nenacházejí.
Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumávaní rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Bylo-li v posuzované věci
vydáno rozhodnutí dne 22. 1. 2009, pak nelze upřít oprávněnost námitce stěžovatele vznesené
u jednání krajského soudu dne 18. 12. 2009 a v kasační stížnosti spočívající v tvrzení,
že posudková komise vycházela z lékařských zpráv velmi starých, které nevypovídají o tom, jaký
byl jeho zdravotní stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Nelze pominout, že úplné zjištění
rozsahu a intenzity zdravotních postižení, jimiž stěžovatel ke dni vydání napadeného rozhodnutí
trpěl, je předpokladem pro správné určení rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu podle §6 odst. 3 vyhl. č. 284/1995 Sb. a pro objektivní určení
míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. V posuzované věci určila posudková
komise jako rozhodující zdravotní postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu
onemocnění kvalifikované jako porucha osobnosti, přičemž podle posudku měla k dispozici
znalecký posudek z roku 1991 a psychiatrické vyšetření ze dne 22. 5. 2007 a 16. 7. 2007,
což v situaci, kdy lékař okresní správy sociálního zabezpečení určil za rozhodující zdravotní
postižení postižení páteře, je nedostačující. Nicméně ani rozsah zdravotního postižení páteře
ke dni vydání rozhodnutí není v posudkovém spisu doložen. Nutno dále konstatovat,
že posudkový spis není úplný, neboť je veden až od roku 2005, ačkoliv je zcela zřejmé,
že stěžovatel byl uznán plně invalidním již v roce 1989.
Lze tedy shrnout, že posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí,
který vzal krajský soud za podklad svého rozhodnutí, je neúplný a tím i nepřesvědčivý,
neboť nevycházel z lékařských nálezů z období přiměřeně předcházejícího dni vydání rozhodnutí
správního orgánu; vycházel naopak z nálezů staršího data, které nebyly způsobilé pro zjištění
skutkového stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Za této situace nelze akceptovat
ani úvahy soudu o případné spolehlivosti takovýchto starších lékařských nálezů.
Nejvyšší správní soud shledal podanou kasační stížnost důvodnou ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude třeba, aby krajský soud vyžádal doplňující posudek od posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí, který však může být vypracován až poté, co bude
stěžovatelův zdravotní stav vyšetřen z hlediska všech zdravotních postižení, jimiž trpěl ke dni
vydání napadeného rozhodnutí. Teprve po zjištění rozsahu a intenzity jednotlivých zdravotních
postižení bude vytvořen předpoklad pro stanovení posudkových závěrů (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o této
kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu