ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.68.2010:57
sp. zn. 4 Ads 68/2010 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. H.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5,
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2010,
č. j. 36 Ca 23/2009 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 4. 6. 2009, č. j. X, byla žalobci podle §5 odst. 3 zákona č.
261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům ná rodního boje za
osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných
do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové
peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v
letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“ ), ve spojení s §101 písm. b) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále
jen „správní řád“), přiznána jednorázová peněžní částka ve výši 60 000 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaná vyšla z ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.,
podle něhož se za účastníky národního boje za osvobození podle tohoto zákona považují též občané České
republiky, kteří v době od 15. března 1 939 do 8. května 1945 byli z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěni do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. září 1938
nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců a pokud za tuto dobu
již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní
částky některým obětem nacistické perzekuce. Rekapitulovala, že dne 13. 11. 2002 žalobce uplatnil
žádost o poskytnutí jednorázové peněžní čá stky podle citovaného ustanovení, přičemž požadoval
zhodnotit období svého ukrývání z rasových důvodů srpen 1944 až květen 1945, které dodatečně
upřesnil na dobu od září 1944 do ledna 1945. Rozhodnutím žalované ze dne 19. 12. 2005 byla
žádost žalobce zamítnuta pro nesplnění zákonných podmínek. Na základě žádosti žalobce ze dne
23. 10. 2008 o přehodnocení rozhodnutí a vydání nového rozhodnutí, v níž žalobce uvedl, že byl
nucen se ukrývat již v době od 3. 5. 1944 do května 1945, a s ohledem na v mezidobí vydanou
judikaturu Nejvyššího správního soudu bylo ve smyslu ustanovení §101 písm. b) správního řádu
vydáno nové, nyní napadené rozhodnutí.
Žalovaná dospěla k závěru, že ukrývání žalobce lze pro účely poskytnutí jednorázové
peněžní částky považovat za prokázané za dobu, kterou žalobce vymezil v původním řízení,
tj. v době od 1. 9. 1944 do 23. 1. 1945, kdy byl y obec Nálepkovo a její okolí osvobozeny.
Ohledně žalobcem nově tvrzeného ukrývání již v době od 3. 5. 1944 do května 1945 uvedla,
že tento nárok byl stižen prekluzí, neboť jej bylo nutno uplatnit nejpozději do 31. 12. 2002, poté
tento nárok zanikl. Je nepřípustné dodatečně – teprve v rámci nového řízení podle §101 písm. b)
správního řádu – tento nárok rozšiřovat na delší než původně tvrzené období ukrývání.
To odpovídá též ustanovení §45 odst. 4 správního řádu, podle něhož lze předmět řízení pouze
zúžit (popř. vzít žádost zpět), jeho rozšíření však umožněno není. Dobu od 3. 5. 1944
do 30. 8. 1944 (resp. 31. 8. 1944) a dobu od 24. 1. 1945 do 8. 5. 1945 pr oto nelze zohlednit,
přičemž dobu po 23. 1. 1945 by nebylo možno zhodnotit již z toho důvodu, že Nálepkovo a jeho
okolí byly po tomto datu osvobozeným územím a ukrývání se tam bylo již bezpředmětné.
Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou ze dne 29. 6. 2009, ve které žádal obnovu
řízení se zohledněním skutečné doby ukrývání se v době od 3. 5. 1944 do 8. 5. 1945, tedy
po dobu delší než jeden rok. Trval na době ukrývání v celém uvedeném rozsahu, přičemž uvedl,
že po datu 23. 1. 1945 se ukrýval tak dlouho proto, jelikož v Nálepkově byla „německá dědina“.
Gardisti s četníky zde chodili do romské osady a chtěli osadníky pobít, proti čemuž se osadníci
(mezi něž patřil i žalobce) nemohli nijak bránit. Ukrývání skutečně trvalo až do 8. 5. 1945, tedy
do ukončení války, jelikož gardisti neustále vyhrožovali zabitím. Pokud někoho zadrželi, byl tento
člověk krutě mučen, podle vzpomínek žalobce byl jeden z osadníků při těchto aktivitách četníků
zabit. Svá tvrzení ohledně doby ukrývání žalobce doložil písemnou svědecko u výpovědí pana Š.
H., nar. X, ve které se uvádí, že se v době druhé světové války společně se žalobcem ukrývali
v lese Hegen, jelikož je gardisti ohrožovali na životech. Žalobce znal už jako dítě, rovněž jeho
rodiče i sourozence. Rodina žalobce si udělala v lese úkryt z chvojí jako ochranu před nepřízní
počasí, přičemž stejně to dělali i ostatní Romové z osady. Svědek byl již starší, a proto se občas
postaral i o jídlo. Chodil tajně na pole nebo i krást, případně žebrat do 2 km vzdálené dědinky
Velká Hamra. O jídlo se pak dělil i s rodinou žalobce.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 2. 2010, č. j. 36 Ca 23/2009 – 22, napadené
rozhodnutí žalované zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Současně
nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud konstatoval své
zjištění ze správního spisu, že ohledně tvrzeného ukrývání žalobce od ledna 1945 do května 1945
žalovaná neprovedla žádné dokazování. Poukázal na rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne
29. 10. 2004, č. j. 335339/02/2004 – 7542, a rozhodnutí ministra obrany ze dne 25. 1. 2005,
č. j. 335 339/02-R/2005-7542, kterým byl zamítnut rozklad proti tomuto rozhodnutí
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno, když v rámci tohoto řízení žalobce uváděl dobu ukrývání
od 3. 5. 1944 do počátku května 1945.
Krajský soud konstatoval, že je sice pravdou, že veškerá tvrzení o ukrývání se jsou
v případě žalobce tvrzeními jiných osob. Žalobce byl v uvedené době dítětem (nar. X) a logicky si
přesnou dobu ukrývání nemůže pamatovat. To ovšem nezbavuje žalovanou povinnosti zkoumat
(v místě ukrývání), zda nebyl u občanů romského původu nadále důvod ukrývání se až do konce
války, tedy i po 23. 1. 1945, a to v důsledku chování jiných osob než nacistů. V tomto směru
žalovaná neučinila ve svém řízení žádné dokazování a její tvrzení o nedůvodnosti dalšího
ukrývání i po osvobození obce není důkazně doloženo. Krajský soud proto, odkázav na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č . j. 4 Ads 46/2007 – 69, dospěl k závěru, že je
na žalované, aby ohledně období od ledna 1945 do května 1945 provedla dokazování v takovém
rozsahu, aby byly odstraněny pochybnosti ohledně rozdílných skutečností podle tvrzení žalobce a
těch, které plynou z historických faktů, vztahujících se k uvedenému období. Pokud se týká doby
od května 1944 do září (resp. konce srpna) 1944, je sice pravdou, že žalobce tuto dobu netvrdil
v původní žádosti ze dne 13. 11. 2002, tvrdil ji ovšem v řízení u Ministerstva obrany, které
probíhalo souběžně. Mimo to krajský soud poukázal na rozpor v rozhodovací činnosti žalované,
když v paralelní věci I. Č., sestry žalobce, která byla v době ukrývání o 3 roky mladší než žalobce,
žalovaná dobu ukrývání se z rasových důvodů uznala již od 3. 5. 1944 do 23. 1. 1945, a je proto
nelogické, aby toto období nebylo uznáno rovněž v případě žalobce, když obě nezletilé děti se
zajisté ukrývaly společně se svou matkou.
Rozsudek Krajského soudu v Brně napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížností ze dne 18. 3. 2010, podanou z důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) . Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v plném rozsahu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V napadeném rozsudku krajského soudu stěžovatelka
spatřovala nesprávné posouzení otázky podmínek vzniku nároku na jednorázovou peněžní
částku podle §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., zejména pak byla krajským soudem zcela
opomenuta zásada dispoziční. Poukázala na to, že v rámci předchozího řízení k vydání
původního – zamítavého rozhodnutí žalované ze dne 19. 12. 2005 , jí byla ze strany žalobce
předložena svědecká výpověď pana Š. H., podle níž ukrývání začalo krátce po obsazení obce
Spiše Němci, tzn. v září 1944, a skončilo po osvobození Nálepkova dne 25. 1. 1945. Stejně tak ve
svědecké výpovědi pana E. H. bylo ukrývání ohraničeno začátkem září 1944 jako dobou krátce
po Slovenském národním povstání a datem 26. 1. 1945. Sám žalobce pak v řízení prohlásil, že
poté, co viděli, jak Němci vypalují vesnice, začali se skrývat v lese; takto byli schováni od září
1944 do ledna 1945; aby přeži li, chodili po nocích žebrat po dědinách. Žaloba proti původnímu
rozhodnutí žalované ze dne 19. 12. 2005 by la zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 20. 2. 2007, č. j. 32 Cad 5/2006 – 18, z důvodu nevěrohodnosti a rozpornosti údajů
žalobcem uváděných. Zdůraznila, že teprve poté, co žalobce podal dne 23. 10. 2008 žádost o
přehodnocení původního a vydání nového rozhodnutí, nově tvrdil ukrývání v období od 3. 5.
1944 do května 1945. Na podporu svého nároku doložil svědectví Š . H., potvrzující ukrývání se
v tomto (delším) období, přičemž se jedná o tutéž osobu, která v dřívějším řízení dosvědčila
ukrývání se v období září 1944 až 25. 1. 1945. Tvrzení žalobce v řízení byla proto podle jejího
přesvědčení rozporná, nevěrohodná a navíc odporující obecně známým historickým
skutečnostem.
Stěžovatelka vyložila, že podle jejího názoru v řízení o přiznání jednorázové peněžní
částky podle zákona č. 261/2001 Sb. nese prvotní břemeno tvrzení žadatel a pouze z jeho
vyčerpávajícího a jednoznačného osobního tvrzení mohla stěžovatelka vycházet. Toto řízení
je ovládáno dispoziční zásadou jak co do předmětu, tak i co do rozsahu tvrzeného nároku, jak byl
tento ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. uplatněn do 31. 12. 2002. Obdobím
po 23. 1. 1945 se stěžovatelka nezabývala z toho důvodu, že žalobce sám svým podáním ze dne
24. 3. 2005 svůj nárok zúžil. Tato skutečnost by navíc neměla žádný vliv na výši přiznávané
jednorázové peněžní částky, neboť ta při ukrývání se trvajícím alespoň tři měsíce a kratším
než jeden rok náleží vždy ve stejné a neměnné výši (tj. 60 tisíc Kč). Stěžovatelka proto trvala
na právním názoru o prekluzi předmětného nároku v širším rozsahu, tvrzeném teprve v rámci
nového řízení, vedeného na základě podání žalobce ze dne 23. 10. 2008. Žalobce mimo
to v řízení opakovaně uváděl, že se ukrýval (toliko) před německými vojsky. Na konto rozporu
v uznané době ukrývání žalobce a jeho sestry Ireny Čonkové uvedla, že zhodnocení doby
ukrývání paní Č. bylo provedeno mylně, ovšem bez dopadu na výrok rozhodnutí, tedy výši
přiznané jednorázové peněžní částky.
Ve vyjádření žalobce ke kasační stížnosti ze dne 14. 4. 2 010 žalobce označil kasační
stížnost za neopodstatněnou a navrhl, aby byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Uvedl,
že se zcela ztotožňuje s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, přičemž odkázal na jeho
odůvodnění s tím, že je přesvědčen, že jeho nárok na jednorázovou peněžní částku za ukrývání
od 3. 5. 1944 do 8. 5. 1945 není stižen prekluzí. Následně obsáhleji analyzoval historické
prameny, týkající se pronásledování Romů na Slovensku v období druhé světové války,
a to zejména ze strany četníků a příslušníků Hlinkových gard, tak i německých vojsk, která
na Slovensko přišla po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944. Poukázal
na existenci zajišťovacího tábora pro Romy v Dubnici nad Váhom, který zanikl teprve po útěku
strážního personálu dne 8. 4. 1945. Z historických pramenů podle žalobce vyplývá, že Romové
na Slovensku byli oběťmi rasového pronásledování.
Ve vyjádření stěžovatelky k vyjádření žalobce ke kasační stížnosti ze dne 28. 5. 2010
stěžovatelka setrvala na svých tvrzeních, uv edených v kasační stížnosti.
Dne 31. 5. 2010 se žalobce dostavil na podatelnu Nejvyššího správního soudu a uvedl,
že se chce zúčastnit jednání společně se svojí sestrou, paní I. Č., jejíž věc je u zdejšího soudu
vedena pod sp. zn. 4 Ads 72/2010. Žádostí ze dne 18. 8. 2010 žalobce požádal o ustanovení
zástupce pro řízení o žalovanou podané kasační stížnosti. Usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 4 Ads 68/2010 – 50, bylo rozhodnuto, že se žalobci zástupce pro
řízení o kasační stížnosti neustanovuje.
Z obsahu kasační stížnosti se podává, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikov án nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatelku v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, vyžadované
pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Na základě žádosti žalobce ze dne 31. 5. 2010 se zabýval požadavky ustanovení §109 odst. 1
s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje -li
to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Vzhledem k tomu,
že nebyla naplněna kritéria věty druhé citovaného ustanovení, rozhodl Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti bez jednání.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. se za účastníky národního boje
za osvobození podle tohoto zákona považují též občané České republiky, kte ří v době od 15. března 1939
do 8. května 1945 byli z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojens kých pracovních táborů
na území Československa v jeho hranicích z 29. září 1938 nebo se z týchž dů vodů na tomto území ukrývali
po dobu celkem nejméně tří měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle
zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce.
Podle §3 odst. 2 téhož zákona je nárok nutné uplatnit písemnou žádostí u orgánu příslušného
k vydání rozhodnutí nejpozději do 31. prosince 2002, jinak nárok zaniká.
Podle §5 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. výše jednorázové peněžní částky pro účastníka národního
boje za osvobození za účast v národním boji za osvobození trvající ale spoň 1 rok činí 120 000 Kč. Za každý
další měsíc účasti v národním boji za osvobození se výše jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1 000 Kč.
Podle §5 odst. 3 téhož zákona výše jednorázové peněžní částky pro účastníka národního boje
za osvobození za účast v národním boji za osvobození kratším než 1 rok, trvajícím však alespoň tři měsíce nebo
alespoň dva měsíce v případě služby v partyzánské jednotce jako československý partyzán podle zvláštního zákona
(zákon č. 34/1946 Sb., jímž se vymezuje pojem československého partyzána) činí 60 000 Kč.
Stěžovatelka zejména namítala, že řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky
je ovládáno dispoziční zásadou, a ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. bylo proto třeba
nárok uplatnit do 31. 12. 2002, a to jak co do předmětu, tak i co do rozsahu. Jelikož v žádosti
o poskytnutí jednorázové peněžní částky že dne 13. 11. 2002 žalobce jako období svého ukrývání
uvedl srpen 1944 až květen 1945, přičemž toto období dodatečně upřesnil na dobu od září 1944
do ledna 1945, je stěžovatelka názoru, že ukrývání se žalobce lze pro účely poskytnutí
jednorázové peněžní částky považovat za prokázané toliko za dobu od 1. 9. 1944 do 23. 1. 1945,
kdy byly obec Nálepkovo a její okolí osvobozeny. Žalobcem teprve v rámci řízení o vydání
nového rozhodnutí podle §101 písm. b) správního řádu nově tvrzený nárok, založený na době
ukrývání od 3. 5. 1944 do 8. 5. 1945 a uplatněný teprve dne 23. 10. 2008, byl podle ní stižen
prekluzí a jako takový zanikl, neboť byl uplatněn po 31. 12. 2002. Stěžovatelka současně
poukázala na ustanovení §45 odst. 4 správního řádu, na jehož základě lze podle jejího názoru
uplatňovanou dobu ukrývání pouze zúžit (popř. vzít žádost zpět), její rozšíření však možné není.
Nejvyšší správní soud se s touto námitkou stěžovatelky neztotožnil, nýbrž dal zcela
za pravdu argumentaci krajského soudu. Nejvyšší správní soud zejména nesdílí právní názor
stěžovatelky, že na základě §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. bylo nárok na jednorázovou
peněžní částku třeba uplatnit do 31. 12. 2002, a to jak co do předmětu, tak i co do rozsahu (výše).
Taková interpretace uvedené právní normy by totiž byla nepřípustně restriktivní. Pokud zákon
omezuje svoji časovou působnost tak, že nárok v něm zakotvený je nutné uplatnit nejpozději
do 31. 12. 2002, je toto ustanovení třeba chápat jako vymezení časové hranice, po jejímž
překročení již není možné zahájit řízení. Pouze takový výklad odpovídá charakteru zákona
č. 261/2001 Sb., jehož účelem je alespoň částečně napravovat křivdy, způsobené v minulosti
v naší zemi vládnoucími totalitními režimy. Zákon proto ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta
sunt (právo je psáno pro bdělé) požadoval aktivní přístup oprávněných subjektů, spočívající
v požadavku na uplatnění jejich nároků v období cca 17 měsíců od nabytí účinnosti
(dne 26. 7. 2001). Tento výklad odpovídá též závěrům rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 11. 2005, č . j. 4 Ads 35/2005 – 106 , kde zdejší soud na konto uplatnění nároku teprve
dne 7. 1. 2003 judikoval, že lhůta k uplatnění nároku podle §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., stanovená
zákonem do 31. 12. 2002 je lhůtou prekluzívní (propadnou); jejím marným uplynutím nárok zaniká.
Zmeškání lhůty nelze prominout.
Ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. však nelze interpre tovat tak (jak činí
stěžovatelka), že po uplynutí lhůty k uplatnění nároku na jednorázovou peněžní částku,
tj. po 31. 12. 2002, již nelze měnit časový rozsah nároku, v tomto případě dobu ukrývání.
To by bylo v rozporu jak s účelem tohoto ustanovení, který byl vyložen výše, tak i s reálným
průběhem tohoto specifického řízení, když často teprve v jeho rámci je na základě dokazování
možné vymezit přesnou dobu ukrývání se a tomu odpovídající výši jednorázové peněžní částky.
Nepřiměřenost restriktivního výkladu stěžovatelky je ještě výraznější při zohlednění skutečnosti,
že v době ukrývání byly oprávněné osoby často malými dětmi, a přesnou dobu si proto nemohou
blíže pamatovat, přičemž jejich rodiče, se kterými se zpravidla ukrývali, často již nežijí. Výklad
prosazovaný stěžovatelkou by proto nejen že fakticky naváděl oprávněné osoby k umělému
nadsazování uplatňované doby ukrývání „pro jistotu“ (jakkoli v tomto konkrétním případě není
nadále možné nárok uplatnit), ale byl by též v příkrém rozporu s názorem vyjádřeným v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č . j. 4 Ads 46/2007 – 69, publikován
pod č. 1585/2008 Sb. NSS, a navazující judikaturou zdejšího soudu.
Takový výklad by byl rovněž nesouladný se základními zásadami činnosti správních
orgánů, mimo jiné s §2 odst. 3 správního řádu, podle něhož správní orgán šetří práva nabytá v dobré
víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká
(dále jen „dotčené osoby“), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném
rozsahu. V neposlední řadě by pak odporoval obecným závěrům judikatury Ústavního soudu,
který například v nálezu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, publikován
pod č. N 114/37 SbNU 475 (dostupný z: ), vyložil: Jak již Ústavní soud
několikrát vyslovil, účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého
předpisu, ve kterém jsou také vždy přítomny i principy uzn ávané demokratickými právními státy. Lze říci,
že tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní
stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režim u, jenž byl zákonem
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, označen za zločinný, nelegitimní
a zavrženíhodný. Přiměřeně lze aplikovat rovněž vývody nálezu ze dne 27. 11. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 691/01, publikován pod č. N 148/28 SbNU 341, v němž Ústavní soud uvedl,
že smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je zmírnit následky některých majetkových
a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto
zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat je j velmi citlivě, vždy
s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel tohoto zákona. Nelze
proto v žádném případě připustit situaci, kdy zcela zjevně oprávněný nárok, vyplývající z tohoto zákona, je popřen
pouze na základě formálního pochybení v označení povinného subjektu (...).
Lze tedy shrnout, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky na základě
zákona č. 261/2001 Sb. bylo podle §3 odst. 2 tohoto zákona nutno uplatnit do 31. 12. 2002,
a to co do důvodu, nikoli však co do rozsahu doby ukrývání se, když tuto bylo možné přesně
vymezit teprve v rámci dokazování v řízení před správním orgánem. Aplikace dispoziční zásady
na řízení na tomto závěru nic nemění a krajský soud v tomto ohledu nijak nepochybil, jak namítá
stěžovatelka. Použití ustanovení §45 odst. 4 správního řádu, podle něhož může žadatel zúžit
předmět své žádosti nebo vzít žádost zpět; toto právo nelze uplatnit v době od vydání rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně do zahájení odvolacího řízení, na tento případ se pak z uvedených důvodů jeví
jako nepřiměřené, když dobu ukrývání se nelze samu o sobě hodnotit jako předmět žádosti.
Na tento případ proto není přiléhavá ani aplikace ustanovení §41 odst. 1 správního řádu,
zakotvujícího prominutí zmeškání úkonu jako základní formy navrácení v předešlý stav,
a zejména ani odst. 8 téhož ustanovení, který upravuje mimo jiné možnost rozšíření předmětu
podání a podle něhož požádat o povolení změny obsahu podání účastník může pouze do vydání rozhodnutí
(§71). Správní orgán může povolit zpětvzetí nebo změnu obsahu podání jen v případě, že podateli hrozí vážná
újma; tím není dotčeno ustanovení §45 odst. 4. Ustanovení odstavců 2 až 4, 6 a 7 platí obdobně.
Je přitom třeba podotknout, že možnost aplikace posledně citovaného ustanovení stěžovatelka
v napadeném rozhodnutí zcela pominula. Ani vydání napadeného rozhodnutí jako nového
rozhodnutí ve smyslu §101 písm. b) správního řádu , kterým bylo vyhověno žádosti, která byla
dříve pravomocně zamítnuta, na uvedených závěrech nic nemění. Nové rozhodnutí je totiž
vydáváno v rámci nového řízení, v němž je v souladu s ustanovením §102 odst. 8 správního řádu
obecně třeba postupovat podle ustanovení platných pro řízení v prvním stupni.
V dalším řízení bude nutné, aby stěžovatelka zohlednila, jak na to správně poukazuje
krajský soud, že dobu od května 1944 do srpna 1944 sice žalobce netvrdil v původní žádosti
ze dne 13. 11. 2002, tvrdil ji ovšem v řízení u Ministerstva obrany o vydání osvědčení o účasti
na národním boji za osvobození podle §8 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících
československé armády v zahraničí a o některých jinýc h účastnících národního boje
za osvobození, ve znění zákona č. 101/1964 Sb., které sloužilo jako základní podklad pro vydání
napadeného rozhodnutí. V řízení u Ministerstva obrany přitom žalobce v podání ze dne
18. 11. 2002 (tedy před 31. 12. 2002) tvrdil dobu ukrývání od roku 1944 do roku 1945, podáním
ze dne 21. 11. 2003 tuto dobu konkretizoval na období od 3. 5. 1944 do začátku května 1945,
přičemž na tomto vymezení po zbytek řízení setrval. Je zarážející, že v paralelní věci I. Č., sestry
žalobce, která se ukrývala společně se žalobcem a jejich matkou, stěžovatelka praco vala s dobou
ukrývání se od 3. 5. 1944 do 8. 5. 1945, přičemž blízké souvislosti mezi oběma případy si
stěžovatelka byla dobře vědoma a ve svých podáních na ni opakovaně poukazuje. Rozdílné
posouzení obou podle všeho skutkově shodných případů toliko přispívá k závěru o vadách řízení
vedeného stěžovatelkou, přičemž obhajoba stěžovatelky, že zhodnocení doby ukrývání se paní Č.
bylo provedeno mylně (ačkoli bez dopadu na výrok rozhodnutí, tedy výši přiznané jednorázové
peněžní částky), tento závěr jen potvrzuje . Stěžovatelka nedbala na ustanovení §2 odst. 4
správního řádu in fine, které správnímu orgánu ukládá, aby při rozhodování skutkově shodných nebo
podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Jak vyplývá z právě uvedeného, krajský soud učinil správně, když současně se zrušením
napadeného rozhodnutí stěžovatelce uložil provést další dokazování, týkající se ukrývání žalobce
v období od 23. 1. 1945 do 8. 5. 1945, přičemž je zejména třeba poukázat na skutečnost, že zákon
č. 261/2001 Sb. nepracuje toliko s pronásledováním ze strany okupujících (německých) vojsk,
a nárok na jednorázovou peněžní částku za toto období proto nelze paušálně negovat s odkazem
na osvobození spišské obce Nálepkovo a jejího okolí dne 23. 1. 1945. Mimo to bude třeba,
aby stěžovatelka v dalším řízení provedla řádné dokazování rovněž ohledně žalobcem tvrzeného
ukrývání se v období od 3. 5. 1944 do 31. 8. 1944, když tímto obdobím se v případě žalobce
(na rozdíl od jeho sestry, které byla i tato doba ukrývání se uznána) zatím blíže nezabývala.
To ovšem nemění nic na povinnosti stěžovatelky vyrovnat se v dalším řízení s rozpory
v tvrzeních žalobce, jakož i výpovědích svědků učiněných v průběhu řízení.
Jakkoli lze stěžovatelce dát za pravdu v jejím přesvědčení, že v řízení o přiznání
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. nese pr votní břemeno tvrzení žadatel
a pouze z jeho vyčerpávajícího a jednoznačného osobního tvrzení může stěžovatelka při řízení
vycházet, bude nutné, aby stěžovatelka v dalším řízení a zejména dalším dokazování plně
respektovala závěry klíčového rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008,
č. j. 4 Ads 46/2007 – 69, publikován pod č. 1585/2008 Sb. NSS (dostupný
z: ), v němž zdejší soud na základě historických pramenů provedl bližší rozbor
životních podmínek Romů na Slovensku v období druhé světové války a na jeho základě
judikoval, že pronásledování Romů z rasových důvodů na Slovensku započalo již 23. 6. 1939 a trvalo nejméně
do 8. 4. 1945. Z toho to pohledu pak vypuknutí Slovenského národního povstání a situace nastalá po něm není
pro posouzení nutnosti ukrývání romského obyvatelstva nikterak významná. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že se ukrýval
v letech 1944 až 1945 z rasových důvodů, není důvod mu ne uvěřit a je třeba z jeho tvrzení při posuzování
podmínek nároku vycházet. Pokud jde o prokázání pojmu „ukrývání se“, je otázka, jakými důkazy by mělo být
ukrývání se prokazováno, a to zvláště u osob romského původu. Nežijí- li již osoby, s nimiž se Romové u krývali,
pak je obtížné, ne-li nemožné, toto ukrývání prokazovat, a je rovněž třeba v této důkazní nouzi vycházet
z tvrzení žadatelů, neboť tato tvrzení (pokud jsou v souladu s historickými možnostmi a skutečnostmi) nelze
vyvrátit a nelze vyloučit, že situace v nich tvrzená nastala. (...) Obecně lze říci, že z hlediska historických
souvislostí by nebylo lze vyvrátit tvrzení o ukrývání se Romů na Slovensku po celé období, tedy po období od roku
1939 do roku 1945. Žalovaná stěžovateli vytýká, že dobu ukrývání se měnil. V tomto směru jí sice
lze přisvědčit, avšak pak bude muset vycházet z té doby, kterou stěžovatel upřesňuje v žalobě a která je obsažena
i ve všech jeho dalších podáních. (...) Je-li tedy pronásledování Romů z rasových důvodů na Slovensku v letec h
1939 až 1945 historicky známou skutečností, pak k prokázání vzniku n ároku podle §1 odst. 3
zák. č. 261/2001 Sb. postačuje, tvrdí-li taková osoba, že se na území v této době ukrývala a toto tvrzení
dokládá listinnými důkazy o svědectví osob tuto skutečnost potvrzujícími. Za prokázanou se považuje
při nejmenším ta doba ukrývání, o níž nevznikají žádné pochybnosti ani při r ozdílných údajích plynoucích
z jednotlivých podkladů pro rozhodnutí. Právní názor zaujatý v tomto rozsudku, publikovaném
ve sbírce rozhodnutí zdejšího soudu, byl následně převzat například do rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 3. 2008, č. j. 4 Ads 51/2007 – 57, a stal se součástí konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou je v rámci aplikace práva ze strany krajských
soudů, jakož i správních orgánů třeba respektovat ve zvýšené míře, kdykoliv jsou krajské soudy
či správní orgány pro futuro (do budoucna) povolány posuzovat tutéž či obdobnou situaci,
resp. právní otázku.
Závěrem lze pro úplnost poukázat na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č . j. 8 Afs 15/2007 – 75, publikován pod č. 1865/2009 Sb.
NSS, týkající se situace, kdy Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a částečně nahradí
či doplní odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, přičemž v takovém případě Nejvyšší správní soud
také zčásti mění závazný právní názor vyslovený krajským soudem ve zrušujícím rozsudku. Ten je podle §78
odst. 5 s. ř. s. určující pro další postup správního orgánu a jeho respektování pak soud posuzuje v případě další
žaloby. Jak žalovaný, tak i krajský soud v dalším řízení musí vycházet z toho, že o žalobě bylo rozhodnuto
rozsudkem, který je třeba pojímat v jednotě s rozhodnutím o kasační stížnosti. To znamená, že pro správní orgán
je závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i napadeného rozhodnutí stěžovatelky a veškeré spisové
dokumentace k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. za použití ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost proto není
důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel ka
neměla ve věci úspěch a žalobci žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu