ECLI:CZ:NSS:2010:4.AS.25.2010:34
sp. zn. 4 As 25/2010 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. F.,
zast. JUDr. Josefem Kapušňákem, advokátem, se sídlem Podvesná VII/2055, Zlín,
proti žalovanému: Policie České republiky – Krajské ředitelství policie Jihomoravského
kraje, se sídlem Kounicova 24, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 17. 12. 2009, č. j. 57 Ca 114/2009 – 9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Sdělením žalovaného ze dne 12. 10. 2009, č. j. KRPZ-41439-3/ČJ-2009-0600NU-SEC,
byl žalobce požádán, aby vzal na vědomí, že provedeným šetřením žalovaného nebyly zjištěny
důvody k postupu ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“) a považoval
tím své podání za vyřízené. Podle citovaného ustanovení správní orgán nadřízený správnímu orgánu,
který rozhodnutí vydal, zahájí z moci úřední přezkumné řízení, jestliže po předběžném posouzení věci dojde
k závěru, že lze mít důvodně za to, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Uvedené sdělení
bylo žalovaným vydáno na základě podnětu žalobce k přezkoumání rozhodnutí Policie České
republiky – Oddělení hlídkové služby Zlín ze dne 3. 10. 2008, č. j. ORZL-23907/PŘ-2008-64,
o udělení blokové pokuty v blokovém řízení ve věci přestupku, kterého se žalobce dopustil
dne 3. 10. 2008 v 18:45 hod. ve Zlíně na ulici Hornomlýnské jako řidič motorového vozidla,
RZ X. Byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. f) bod 9) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v době spáchání přestupku
(dále jen „zákon o přestupcích“), když vjel na železniční přejezd v době, kdy byla dávána výstraha
dvěma červenými přerušovanými světly, signály přejezdového zabezpečovacího zařízení.
Žalovaný ve svém sdělení konstatoval, že žalobce se zaviněním přestupku i s uloženou blokovou
pokutou na místě projednávání souhlasil, přičemž mu byl vystaven pokutový blok na pokutu
na místě nezaplacenou, evidenční číslo A 2519474, série NA/2007. Proti pokutě uložené
v blokovém řízení se nelze odvolat podle ustanovení §84 odst. 2 zákona o přestupcích.
Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ze dne 25. 11. 2009
se žalobce domáhal, aby soud přikázal žalovanému provedení řádného šetření tvrzení uvedených
v řízení a především fundovanějším a důkazy zjistitelným způsobem prohloubil své závěry o tom,
že došlo ke spáchání předmětného přestupku. Namítal, že přestupek nespáchal, neboť v době,
kdy vjížděl na předmětný železniční přejezd, bylo obecně evidentní, že červená přerušovaná
světla ještě nesvítila. Tuto skutečnost chtěl žalobce prokázat výslechem osob, které následovaly
jeho automobil na předmětném železničním přejezdu. Žalovaný se podle žalobce věcí de facto
vůbec nezabýval. Vyjádřil přesvědčení, že proti pokutě uložené v blokovém řízení se sice nelze
odvolat, ale důvodnost pro její uložení lze přezkoumávat v přezkumném řízení či v obnově
řízení, jsou-li k tomu splněny podmínky. Domnívá se, že za daných okolností
mělo k přezkumnému řízení dojít, příp. měl žalovaný řádně odůvodnit, na základě
jakých skutečností došel k závěru, že důvod pro zahájení přezkumného řízení není dán.
To se nestalo, což je v rozporu s právem žalobce na spravedlivý proces. Oprávněnost
svého podnětu pak spatřoval rovněž v tom, že podnět k prošetření údajně podal Magistrát města
Zlína jako správní orgán rozhodující o provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení žalobce,
tedy že i tento orgán shledal pochybnosti o spáchání přestupku důvodnými.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 12. 2009, č. j. 57 Ca 114/2009 – 9,
žalobu odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a)
s. ř. s. (Žaloba je nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním
orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno
k opravnému prostředku jiného.) a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. V odůvodnění dovodil, že ačkoliv žalobce své podání označil jako žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), pokud žalobce napadá
sdělení žalovaného, kterým mu bylo sděleno, že nebyly shledány důvody pro zahájení
přezkumného řízení, je žalobu třeba posuzovat jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
podle §65 a násl. s. ř. s.
Krajský soud měl za prokázané, že žalobce nerozporoval, že na místě převzal a podepsal
pokutový blok. Poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek
ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 – 46, rozsudek ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 58/2007 - 117),
podle které je žaloba proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení,
vydanému se souhlasem účastníka řízení, nepřípustná. Konstatoval, že tento výklad
je podle jeho názoru konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, týkající
se práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, ve znění pozdějších protokolů (publikována pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“).
Zdůraznil, že žalobce měl možnost přímé a rychlé ochrany svých procesních práv,
pokud by vyjádřil svůj nesouhlas s uložením pokuty v blokovém řízení, a tedy bylo-li by zahájeno
klasické řízení o přestupku. Žalobce též nebyl vystaven žádnému zásadnímu dilematu
mezi rozhodnutím souhlasit s uložením pokuty či vést správní řízení, když v postupu orgánu
ukládajícího pokutu v blokovém řízení nelze shledat žádný prvek nátlaku. Žalobce měl
ve svých rukou použitelné opravné prostředky, které umožňovaly vyřešit nedostatky, jež vytýkal
v žalobě blokovému řízení, tj. zejména nedostatečné zjištění skutkového stavu.
Žalobce v této věci nevyčerpal procesní prostředky k ochraně svých práv. Není rozhodné,
zda se ztotožnil s názorem, že se dopustil přestupku či nikoliv, ale pouze to, jakým způsobem
tento svůj případný nesouhlas projevil navenek. Žalobce na místě převzal pokutový blok
na pokutu na místě nezaplacenou. Z hlediska zákonné úpravy je jedinou relevantní možností,
jak docílit standardního správního řízení, odmítnout uloženou blokovou pokutu zaplatit,
což se v daném případě nestalo. Je totiž třeba mít na zřeteli, že smysl blokového řízení spočívá
v tom, že jde o řízení rychlé, efektivní a nastolující okamžitou právní jistotu. Proto se v zásadě
nepořizuje dokumentace, protokoly a další podklady, které by byly v běžném správním řízení
nezbytné pro vydání rozhodnutí. Přezkum blokového řízení by ve svých důsledcích vedl k tomu,
že rozhodnutí by bylo shledáno nepřezkoumatelným, neboť neexistuje v písemné podobě
a není odůvodněno. Na závěr krajský soud analyzoval právní povahu přezkumného řízení
podle hlavy IX správního řádu a konstatoval, že napadené sdělení žalovaného je pouhým
intimátem, sdělením o nedůvodnosti žádosti žalobce o zahájení přezkumného řízení
jako mimořádného procesního prostředku dozorčího práva ve smyslu §94 odst. 1 věty třetí
správního řádu (Účastník může dát podnět k provedení přezkumného řízení; tento podnět není návrhem
na zahájení řízení; jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost
s uvedením důvodů do 30 dnů podateli.). Sdělení žalovaného proto není rozhodnutím ve smyslu §65
s. ř. s. a je vyloučeno z přezkoumání ve správním soudnictví podle §70 písm. a) s. ř. s.
Kasační stížností ze dne 26. 1. 2010, podanou z důvodu podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., žalobce (dále též „stěžovatel“) navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení
Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Namítal,
že se v průběhu blokového řízení proti uložení pokuty nebránil, protože byl zaskočen vzniklou
situací a navíc jej zmátlo tvrzení policejního orgánu, že se stěžovatel uváděného přestupku
zcela jistě dopustil. V době, kdy byl policejním orgánem zastaven, také ještě nemohl vědět,
že jeho nevina by mohla být jednoznačně prokázána výslechem osob, které jeho vozidlo
v inkriminovanou dobu následovaly. Jako osoba bez právního vzdělání si nebyl vědom
skutečnosti, že v případě převzetí blokové pokuty se vlastně vzdává jakékoliv možnosti se bránit
a o možných následcích převzetí blokové pokuty nebyl policejním orgánem vůbec poučen.
Zopakoval svůj právní názor vyjádřený již v žalobě, že proti pokutě uložené v blokovém řízení
se sice nelze odvolat, ale důvodnost pro její uložení lze přezkoumávat v přezkumném řízení
či v obnově řízení, jsou-li k tomu splněny podmínky. Domnívá se, že za daných okolností
mělo k přezkumnému řízení dojít, příp. měl žalovaný řádně odůvodnit, na základě
jakých skutečností došel k závěru, že důvod pro zahájení přezkumného řízení není dán.
To se nestalo, což je v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. V této souvislosti
namítal, že zákon v případě blokového řízení žádné řádné opravné prostředky nepřipouští,
a tedy stěžovatel žádný opravný prostředek využít ani nemohl. Napadené rozhodnutí
je proto podle jeho názoru nezákonné.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 25. 2. 2010 toliko uvedl,
že zcela souhlasí s odůvodněním napadeného usnesení a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Skutkový stav předmětné věci byl v rámci předchozího
správního řízení dostatečně spolehlivě zjištěn a soustředěný spisový materiál, na jehož základě
krajský soud rozhodoval, je postačující k rozhodnutí bez jednání ve smyslu §109 odst. 1 s. ř. s.
Z obsahu kasační stížnosti se podává, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, byla podána proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §84 odst. 1 zákona o přestupcích lze přestupek projednat uložením pokuty v blokovém
řízení, jestliže je spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu (§13 odst. 2)
zaplatit. Podle odst. 2 téhož ustanovení se proti uložení pokuty v blokovém řízení nelze odvolat. Podle §85
odst. 3 zákona o přestupcích nemůže-li pachatel přestupku zaplatit pokutu na místě, vydá se mu blok
na pokutu na místě nezaplacenou s poučením o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a o následcích
nezaplacení pokuty. Převzetí tohoto bloku pachatel přestupku potvrdí.
Stěžovatel předně namítá, že se sice v průběhu blokového řízení proti uložení pokuty
nebránil (nerozporuje, že na místě také převzal příslušný pokutový blok), takto ovšem jednal
proto, že byl zaskočen vzniklou situací a zmátlo jej tvrzení policejního orgánu, že se přestupku
zcela jistě dopustil. Teprve po převzetí pokutového bloku a ukončení blokového řízení zjistil,
že výslechem osob, jedoucích vozidly v inkriminovanou dobu následujícími jeho vozidlo,
by mohlo být prokázáno, že se přestupku nedopustil. Navrhoval proto dokazování výslechem
těchto osob.
Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání této námitky k závěru, že není důvodná,
přičemž se ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu. Patří totiž k samé
podstatě blokového řízení, že přestupek lze v blokovém řízení projednat pouze tehdy,
jsou-li naplněny zákonné požadavky pro tuto formu rozhodnutí věci, zakotvené zejména v §84
odst. 1 zákona o přestupcích. Smyslem blokového řízení je rychlost a efektivita vyřízení věci,
jakož i okamžitá právní jistota ohledně jeho definitivního výsledku. Z těchto důvodů se blokové
řízení vyznačuje podstatně zjednodušenou procesní úpravou, když se při něm zásadně nepořizují
protokoly a další podklady, které by byly v běžném správním řízení pro vydání rozhodnutí
nezbytné. Důsledkem tohoto významného procesního zjednodušení je pak vyloučení možnosti
odvolat se proti uložení pokuty v blokovém řízení. Jak výstižně konstatoval krajský soud,
umožnění přezkumu blokového řízení v odvolacím řízení by ve svých důsledcích vedlo k tomu,
že rozhodnutí přijaté v blokovém řízení by bylo v zásadě vždy shledáno nepřezkoumatelným
již proto, že neexistuje v písemné podobě a není odůvodněno.
Na vyloučení možnosti odvolat se proti uložení pokuty v blokovém řízení a nemožnosti
napadat takové rozhodnutí žalobou ve správním soudnictví trvá rovněž konstantní judikatura
Nejvyššího správního soudu, když tento v rozsudku ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 - 46,
publikován pod č. 505/2005 Sb. NSS, vyslovil, že pokud soudní řád správní označuje za nepřípustnou
žalobu proti správnímu rozhodnutí, vůči němuž žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky [§68
písm. a) s. ř. s.], tím spíše (a minori ad maius) musí být nepřípustná žaloba proti rozhodnutí (zde: rozhodnutí
o uložení pokuty v blokovém řízení podle §84 a násl. zákona o přestupcích), které bylo vydáno v důsledku
souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení,
jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání. Na právní názor vyslovený
v tomto rozhodnutí je pak opakovaně odkazováno v pozdější judikatuře zdejšího soudu,
např. v rozsudku ze dne 22. 1. 2010, č. j. 5 As 65/2009 – 39, rozsudku ze dne 15. 1. 2009,
č. j. 2 As 89/2008 – 54 nebo rozsudku ze dne 25. 10. 2007, č. j. 4 As 27/2006 – 72
(dostupné z: ).
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že v dané věci bylo porušeno jeho právo
na spravedlivý proces, že zákon v případě blokového řízení žádné řádné opravné prostředky
nepřipouští, stěžovatel tedy žádný opravný prostředek využít ani nemohl a napadené rozhodnutí
je proto nezákonné. Jak zdejší soud uvedl ve výše citovaném rozsudku č. j. 6 As 49/2003 – 46,
v případě uložení pokuty v blokovém řízení jsou naplněny definiční podmínky rozhodnutí
podle §65 odst. 1 s. ř. s. a pokračoval: Není tedy v projednávané věci rozhodující, že proti uložení pokuty
v blokovém řízení nejsou přípustné opravné prostředky, jichž by bylo možno využít (§84 odst. 2 zákona
o přestupcích). Rozhodující je, že stěžovatelka nevyužila opravné prostředky v řízení o přestupku, jež mohlo
být z její dispozice vyvoláno, a to proto, že nevyvolala ani samotné řízení v prvním stupni. Jde tak o situaci,
kdy stěžovatelka skutečně nevyčerpala všechny opravné prostředky v řízení před správním orgánem,
které jsou právními předpisy připuštěny. Za tohoto stavu byl dán důvod pro odmítnutí žaloby jako nepřípustné
podle §68 písm. a) s. ř. s. K významu nevyčerpání procesních prostředků, které zákon v řízení správním
k ochraně práv poskytoval při uložení blokové pokuty, se obdobně – byť ve skutkově i právně odlišném případu
- vyslovil i Ústavní soud, a to podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu zcela v duchu zde provedeného
výkladu (sp. zn. IV. ÚS 103/99). Ohledně případného nesouladu této zákonné úpravy s Úmluvou
Nejvyšší správní soud odkazuje na výstižné odůvodnění usnesení krajského soudu,
se kterým se zcela ztotožňuje. Na okraj lze pak dodat, že vzhledem k tomu, že podle citovaného
judikátu spadá rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení do kategorie rozhodnutí
přezkoumávaných podle §65 odst. 1 s. ř. s., krajský soud správně dovodil, že ačkoliv žalobce
své podání, kterým bylo řízení zahájeno, označil jako žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu, bylo tuto třeba posuzovat jako žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu podle §65 a násl. s. ř. s.
Rovněž s námitkou stěžovatele, že proti pokutě uložené v blokovém řízení se sice nelze
odvolat, ale důvodnost pro její uložení lze přezkoumávat v přezkumném řízení či v obnově
řízení, se v předmětné věci nelze ztotožnit. Jak výstižně charakterizoval krajský soud, přezkumné
řízení ve smyslu §94 a násl. správního řádu je toliko mimořádným procesním prostředkem
dozorčího práva. Správním řádem je pojato jako tzv. dozorčí prostředek,
pro nějž je charakteristické, že řízení o něm je zahajováno výlučně z moci úřední, není v dispozici
účastníka řízení a v tomto smyslu na ně není právní nárok. (SKULOVÁ, S. a kol. Správní právo
procesní. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 278-279.). Jak v této souvislosti konstatoval Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 21. 1. 2010, č. j. 6 As 36/2009 – 162, kritériem přezkoumávání
je pouze zákonnost přezkoumávaného správního rozhodnutí, nikoliv též věcná správnost nebo jiná hlediska.
Je sice pravdou, že účastník může dát podle §94 odst. 1 věty třetí správního řádu podnět
k provedení přezkumného řízení, tento podnět však není návrhem na zahájení řízení
a jestliže správní orgán neshledá k zahájení důvody, toliko sdělí tuto skutečnost s uvedením
důvodů podateli. To, zda bude podnětu účastníka vyhověno či nikoliv, a zda bude přezkumné
řízení zahájeno, závisí výhradně na posouzení jeho opodstatněnosti příslušným správním
orgánem. Žalovaný proto nijak nepochybil, pokud stěžovateli sdělil, že na základě
jím provedeného šetření nebyly zjištěny důvody k zahájení přezkumného řízení, a toto sdělení
řádně odůvodnil, jak se tomu v tomto případě stalo.
Ještě striktněji je pak třeba pohlížet na možnost obnovy blokového řízení. Podle §100
odst. 1 správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost
účastníka obnoví, jestliže a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době
původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit,
anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí,
které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno; a pokud tyto skutečnosti, důkazy
nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 58/2007 – 117, zdejší soud vyslovil,
že jestliže byl přestupek projednán v blokovém řízení podle §84 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
je obnova řízení podle §62 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 1967 (s účinností od 1. 1. 2006 zrušen
zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád) z povahy věci vyloučena, neboť podmínkou sine qua non tohoto řízení
je souhlas obviněného se zjištěním přestupku a uložením sankce.
Závěrem lze konstatovat, že pokud bylo v předmětné věci v souladu se zákonem
provedeno blokové řízení a stěžovatel byl ochoten pokutu zaplatit, resp. převzal blok na pokutu
na místě nezaplacenou, nemůže namítat, že uvedenou právní úpravu neznal a nebyl si vědom
důsledků tohoto svého jednání. K obecným právním zásadám, převzatým do českého práva
recepcí práva římského, totiž náležejí mimo jiné ignorantia iuris non excusat, tedy „neznalost práva
neomlouvá“, jakož i vigilantibus iura scripta sunt, ve významu „zákony slouží bdělým“, tedy těm,
kteří důsledně dbají na svá práva. Pokud by Nejvyšší správní soud námitce stěžovatele přisvědčil,
porušil by uvedené právní zásady, které se těší ochraně na úrovni zákonných, resp. ústavních
norem.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i sdělení žalovaného a další spisové
dokumentace k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu