ECLI:CZ:NSS:2010:4.AZS.34.2010:65
sp. zn. 4 Azs 34/2010 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: R. I., zast. Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem
Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2010, č. j. 56 Az
65/2009 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 6. 2009, č. j. OAM-150/LE-PA03-PA03-2009, zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 83/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť neuvedl žádné
skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení některé z forem mezinárodní ochrany podle §12
a §14a zákona o azylu. Dospěl k závěru, že ekonomické důvody a snaha o legalizaci pobytu
nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Dále uvedl, že žalobce pobýval
v České republice dlouhodobě neoprávněně, což jemu i jeho přítelkyni bylo známo, a vyhýbal
se návratu do vlasti, a neshledal proto v případě žalobce takový stupeň integrace do společnosti,
jež by měl být překážkou pro jeho vycestování a které by bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, č. j. 56 Az 65/2009 – 45, zamítl
žalobu a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud
se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobce neprokázal takový stupeň integrace do zdejší
společnosti, aby to bránilo jeho návratu na Ukrajinu, neboť žalobce uzavřel sňatek se svou
přítelkyní až po vydání rozhodnutí žalovaného a rovněž jejich dítě se narodilo až po vydání
tohoto rozhodnutí, i když žalobce již v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany uváděl,
že je jeho přítelkyně těhotná. Soud dále poukázal na to, že žalobce měl postupovat podle
ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, neboť zákon o azylu je specifickým zákonem sloužícím lidem, kteří byli
ve své vlasti pronásledování, nebo se pronásledování důvodně obávali či jsou ohroženi
nebezpečím vážné újmy, nikoliv univerzálním nástrojem k legalizaci pobytu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž uvedl, že ji doplní ve lhůtě čtrnácti dnů poté, kdy předloží svému právnímu zástupci
písemnosti důležité pro její zdůvodnění. Dále požádal o přiznání odkladného účinku podle §107
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
neboť bezodkladný výkon rozhodnutí žalovaného by pro něj znamenal nenahraditelnou újmu.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 8. 2010, č. j. 56 Az 65/2009 – 52, vyzval
stěžovatele k tomu, aby ve lhůtě 1 měsíce doplnil kasační stížnost tak, aby bylo zřejmé uvedení
jeho současného bydliště, v jakém rozsahu a z jakých důvodů rozhodnutí žalovaného napadá,
kdy mu bylo napadené rozhodnutí doručeno, a odůvodnění návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Současně stěžovatele poučil v tom směru, že nebude-li přes tuto výzvu
kasační stížnost ve stanovené lhůtě doplněna a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat, soud kasační stížnost odmítne.
Stěžovatel na tuto výzvu krajského soudu nereagoval. Poté byla věc dne 22. 10. 2010
krajským soudem předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti
s tím, že vady kasační stížnosti byly odstraňovány postupem podle §108 odst. 1 věty první s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil obsah podání stěžovatele a dospěl k závěru, že kasační
stížnost nesplňuje náležitosti předepsané §106 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §103 odst. 1
téhož zákona.
Podle §106 odst. 1 s. ř. s. kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat
označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom,
kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Ustanovení §37 platí obdobně.
Podle §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad
podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno
pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný
procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti pouze uvedl, že ji „blíže odůvodní ve lhůtě 14 dnů poté,
kdy stěžovatel předloží svému právnímu zástupci písemnosti důležité pro zdůvodnění kasační stížnosti.“
V daném případě tedy kasační stížnost neobsahuje žádná tvrzení či vyjádření stěžovatele,
z nichž by, byť i jen v nejhrubších obrysech, bylo možné dovodit, proč má stěžovatel napadené
soudní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze uvádí,
kdo je žalovaným, jaké rozhodnutí žalovaný vydal a označuje napadené rozhodnutí krajského
soudu, avšak krajskému soudu nic nevytýká, pouze žádá o přiznání odkladného účinku,
a konstatuje, že kasační stížnost doplní ve lhůtě čtrnácti dnů poté, kdy budou právnímu zástupci
stěžovatele předloženy důležité listiny pro její odůvodnění. Kasační stížnost tak neobsahuje žádné
kasační námitky, kterými by se Nejvyšší správní soud mohl zabývat.
Nejvyšší správní soud k tomu doplňuje, že není přípustné, aby za stěžovatele domýšlel,
které skutečnosti a z jakých konkrétních pohnutek měl pro potřeby kasační stížnosti na mysli.
Na podporu tohoto svého názoru Nejvyšší správní soud odkazuje například na usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92 - 5, v němž je uvedeno, že soud není
povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu. Nepostačí proto, vytýká-li žaloba
obecně, že zákon byl porušen a nebo to, že řízení bylo vadné, aniž by poukazovala na konkrétní skutečnosti,
z nichž je takové tvrzení dovozováno.
S ohledem na výše uvedené považuje Nejvyšší správní soud kasační stížnost podanou
stěžovatelem za nedostačující ve smyslu §106 odst. 1 s. ř. s. se zřetelem k §103 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel byl řádně vyzván k odstranění vytýkaných
vad kasační stížnosti a současně byl poučen o následcích nerespektování takového požadavku.
Vytýkané vady však ve stanovené lhůtě neodstranil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoplnil
konkrétní důvody napadení rozsudku Krajského soudu v Brně, nebyly splněny podmínky §106
odst. 1 s. ř. s.
Za této procesní situace Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než kasační stížnost
podle §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona odmítnout, neboť tato nebyla
ve stanovené lhůtě doplněna a v řízení pro tento nedostatek není možno pokračovat.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci,
kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem již nezabýval.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich
náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu