ECLI:CZ:NSS:2010:5.AFS.32.2009:105
sp. zn. 5 Afs 32/2009 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Tomáše Zubka v právní věci žalobce: Bc. Ing. L. V.,
zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Česká 43,
proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2003, č. j. KUJI 17711/2003 OE, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2008, č. j.
30 Ca 226/2006 - 35,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2008, č. j. 30 Ca 226/2006 - 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Zástupci žalobce JUDr. Ing. Tomáši Bouzkovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 10 448 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou k poštovní přepravě dne 27. 11. 2006 a doručenou Krajskému soudu
v Brně dne 28. 11. 2006, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2003,
č. j. KUJI 17711/2003 OE, kterým bylo podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2003 (dále jen „daňový řád“), zamítnuto odvolání
žalobce proti platebnímu výměru Městského úřadu Polná ze d ne 20. 8. 2003, č. j. 4057/2003 - 51,
jímž byl žalobci vyměřen místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy,
třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu podle §10b a §11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon o místních
poplatcích“), a obecně závazné vyhlášky města Polná.
Krajský soud výše uvedeným usnesením žalobu jako opožděnou odmítl. V odůvodnění
tohoto usnesení citoval ustanovení §20 odst. 1, věty první zákon a č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle něhož „se doručuje fyzické osobě písemnost
na adresu pro doručování (§19 odst. 3), na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa
podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze
však doručit, kdekoli bude zastižena“, a konstatoval, že žalovaný učinil dva pokusy doručit žalobci
napadené rozhodnutí, a to „jak na adresu žalobcova tehdejšího trvalého pobytu v P., N. H. 1087, dne 24.
11. 2003, tak na adresu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích dne 3. 12. 2003. Tím žalovaný všechny
zákonné možnosti doručování vyčerpal. V případě doručování na adresu Jihočeské univerzity z údajů na obálce
vyplývá, že adresát (žalobce) byl dne 4. 12. 2003 poštovnímu přepravci na této adrese v místě doručení znám,
avšak nezastižen. Neznamená to tedy, že se zde adresát v daném čase nezdržoval, byl neznám ý či se odstěhoval.
Podle ustanovení §23 odst. 3 pí sm. b) správního řádu se písemnost uloží u obecního úřadu nebo v provozovně
provozovatele poštovních služeb, pokud se doručuje jejich prostřednictvím. Poštovní přepravce zásilku z důvodu
nezastižení adresáta uložil. Úložní doba skončila dne 19. 12. 2003, aniž byla zásilka vyžádána. Podle
ustanovení §24 odst. 2 správního řádu, prokáže -li adresát, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného
vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek
ustanovení §41 požádat o prominutí zmeškání úkonu. Žalobce však soudu ned oložil žádný důkaz o tom,
že se v době doručování v místě nezdržoval, netvrdí ani, kde jinde se v době doručování rozhodnutí naopak
zdržoval. Podle ustanovení §24 odst. 1 správního řádu, jes tliže si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode
dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této
lhůty“. Z výše uvedeného podle názoru krajského soudu vyplývá, že dnem, kdy je zásilka
považována za doručenou, je den 19. 12. 2003. Lhůta pro podání žaloby podle §72 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), uplynula dnem 19. 2. 2004, žaloba ovšem byla podána až v roce 2006, proto ji krajský
soud jako opožděnou podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu včas kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
Stěžovatel namítá, že žalovaný zaslal žalobou napadené rozh odnutí prostřednictvím pošty
na adresy, na kterých se v obou případech nezdržoval. V prvním případě šlo o původní adresu
jeho trvalého pobytu P., N. H. 1087, která však byla „zrušena“ j iž rozhodnutím Městského úřadu
Polná ze dne 1. 10. 2003. O skutečnosti, že se stěžovatel na uvedené adrese v době doručování
nezdržoval, svědčí i to, že se zásilka vrátila zpět žalovanému s poznámkou „odstěhován bez udání
adresy“. Na druhé adrese Č . B., P. O. II. 22, bydlel až od dubna 2004. Navíc se nejedná o adresu
Jihočeské univerzity, na které v určitém období studoval, ale o adresu penzionu, ve kterém bydlel
na základě nájemní smlouvy. Z obsahu spisu přitom není zřejmé, od koho a jakým způsobem
žalovaný zjistil tuto adresu. Ze sdělení pošty „nevyžádáno“ na vrácené zásilce nevyplývá, že
stěžovatel byl „poštovnímu přepravci na této adrese v místě doručení znám, avšak nezastižen“, jak uvedl
krajský soud. Doručení napadeného rozhodnutí tedy bylo v obou případech podle §20 odst. 1
správního řádu „právně neúčinné“. Jelikož se v místě doručení nezdržoval, nemohl si zásilku
vyzvednout ve lhůtě 10 dnů ode dne uložení podle §24 odst. 1 správního řádu ani požádat o
prominutí zmeškání úkonu podle §24 odst. 2 za p oužití §41 správního řádu. Napadené
rozhodnutí mu žalovaný řádně doručil až dne 19. 10. 2006, nikoli tzv. fikcí doručení dne 19. 12.
2003, proto byla zachována zákonná lhůta pro podání žaloby. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že žalovaný měl postupovat a také postupoval
v daném správním řízení podle daňového řádu, jak je ostatně patrné i z žalobou napadeného
rozhodnutí, neboť věc se týkala místního poplatku (srov. §13 zákona o místních poplatcích).
Daňovým řádem se tedy řídilo také doručování žalobou napadeného rozhodnutí stěžovateli.
Je proto nepochybné, že krajský soud při posouzení otázky, zda žaloba proti předmětnému
rozhodnutí žalovaného byla podána opožděně, použil ustanovení nesprávného procesně
právního předpisu, a to správního řádu, který nadto nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 2006.
Stěžovatel sice toto pochybení krajského soudu v kasační stížnosti explicitně nenamítal,
nicméně Nejvyšší správní soud k němu musel přihlédnout. K povinnosti správního soudu
zkoumat, zda právní předpis nebo jeho ustanovení, která byla použita, na věc skutečně dopadají,
se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 28. 7. 2009, č. j.
8 Afs 51/2007 - 87, publikovaném pod č. 1926/2009 Sb. NSS: „Přezkumný soud (tj. krajský soud
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. a Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti) je povinen k použití nesprávného právního předpisu nebo nesprávného ustanovení právního
předpisu přihlédnout, nejde-li o případy, kdy je tak povinen učinit z úřední povinnosti, je -li součástí žalobních
bodů (stížních důvodů) výtka nesprávného posouzení takové právní otázky, pro kterou bylo podle právního názoru
orgánu, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, použití daného právního předpisu (daného ustanovení právního
předpisu) rozhodné“. Jinak řečeno, stížním důvodem nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby
pro opožděnost (nesprávného posouzení otázky okamžiku doručení žalobou napadeného
rozhodnutí stěžovateli) jsou „pokryty“ všechny právní úvahy, včetně úvah o výběru a výkladu
rozhodného pramene práva, které jsou pro posouzení věci rozhodné.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora zmíněném usnesení ze dne
28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/200 7 - 87, dále popsal, za jakých okolností je samotná skutečnost
aplikace na věc nedopadajícího právního předpisu důvodem ke zrušení rozhodnutí krajského
soudu: „Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení
přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné
posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové
rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které
na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž“. Z tohoto důvodu považuje
Nejvyšší správní soud za klíčové popsat zákonné podmínky doručování písemností podle obou
předmětných procesně právních předpisů, resp. posoudit, zda z těchto dvou právních úprav
vyplývají v posuzovaném případě bez nutnosti rozsáhlejšího doplňování řízení stejné důsledky
pro závěr krajského soudu o opožděnosti žaloby, či nikoli.
Žalobou napadené rozhodnutí je ve smyslu §17 odst. 4 písm. b) daňového řádu
rozhodnutím, které se doručuje do vlastních rukou. Ustanovení §17 odst. 5 daňového řádu pak
uvádí, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv
se v místě doručení zdržuje, uloží doručovatel písemnost v místně příslušné provozovně držitele
poštovní licence nebo u obecního úřadu a příjemce o tom vhodným způsobem vyrozumí.
Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do patnácti dnů od uložení, považuje se poslední den této
lhůty za den doručení, i když se příjemce o uložení nedozvěděl. Zákon zde tedy uvádí soubor
okolností, které musí nastat, aby písemnost, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, mohla být
považována za doručenou náhradním způsobem. Mezi ně patří i podmínka, aby se adresát
v místě doručení zdržoval. Zákonem takto formulovanou podmínku blíže vyložil Krajský soud
v Ústí nad Labem v rozhodnutí ze dne 17. 1. 1994, sp. zn. 15 Ca 306/94, in ASPI ID:
JUD5810CZ, podle kterého „zdržovat se v místě doručení pro případ náhradního doručení podle §17 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, znamená, že se adresát každodenně vrací do svého bytu
(pracoviště) a jeho nepřítomnost v době doručování byla pouze přechodná, popř. dočasná, c ož by bylo vyloučeno,
kdyby byl adresát v době doručení např. na dovolené nebo v nemocnici nebo pokud by se vracel do místa
nepravidelně“. Pokud by tedy tato či jiná z výše uvedených zákonných podmínek nebyla
v konkrétním případě dána, nebylo by možné považovat písemnost za řádně doručenou
náhradním způsobem, tzn. že fikce doručení písemnosti by v takovém případě nenastala.
Ustanovení §24 odst. 1 správního řádu stanoví, že jestliže si adresát uložené písemnosti
písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost
se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Podle §24 odst. 2 správního řádu,
ve znění účinném do 30. 6. 2009, jestliže si adresát nemohl p ro dočasnou nepřítomnost nebo
z jiného vážného důvodu bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě
vyzvednout, mohl požádat podle §41 správního řádu správní orgán o prominutí zmeškání
úkonu.
V daném případě není rozhodné, že krajský soud použil nesprávně desetidenní úložní
lhůtu podle §24 odst. 1 správního řádu namísto patnáctidenní úložní lhůty podle §17 odst. 5
daňového řádu. Pokud fikce doručení v daném případě skutečně nastala, byť až 15 dnů
od uložení předmětné písemnosti, bylo by třeba dospět ke stejnému závěru, že žaloba byla
podána opožděně. Krajský soud nadto stanovil jako den doručení 19. 12. 2003, tj. vycházel
fakticky z patnáctidenní úložní lhůty (písemnost totiž byla uložena na poště dne 4. 12. 2003), byť
v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že den doručení určil podle §24 odst. 1 správního
řádu. Je ovšem otázkou, zda fikce doručení skutečně nastala. V této souvislosti musí Nejvyšší
správní soud konstatovat, že je zde podstatný rozdíl mezi právní úpravou institutu doručování
rozhodnutí do vlastních rukou zakotvenou na jedné straně v daňovém řádu, jehož ustanovení
měla být v posuzované věci použita, a na straně druhé ve správním řádu, podle kterého
nesprávně postupoval krajský soud. Podle daňového řádu by fikce doručení vůbec nenastala,
pokud by nebyla splněna zákonná podmínka, aby se stěžovatel v místě doručení zdržoval. Správní
řád však fikci doručení nepodmiňuje tím, aby se adresát v průběhu úložní lhůty zdržoval v místě
doručení. Ustanovení správního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, pro tuto situaci stanovila
pouze možnost adresáta po té, kdy již nastala fikce doručení, požádat správní orgán podle §41
správního řádu o prominutí zmeškání úkonu. Tento postup však byl jen stěží použitelný
v případě, kdy v důsledku náhradního doručení odvolacího rozhodnutí adresát písemnosti
zmeškal lhůtu pro podání žaloby. O prominutí takové lhůty, která se již netýká správního řízení,
ale soudního řízení správního, nemůže rozhodovat správní orgán podle §41 správního řádu,
a pokud jde o správní soud, §72 odst. 4 s. ř. s. jasně stanoví, že zmeškání lhůty pro podání žaloby
nelze prominout. Řešení této situace přineslo až ustanovení §24 odst. 2 správního řádu, ve znění
účinném od 1. 7. 2009, podle něhož lze v takové situaci požádat správní orgán o určení
neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, přičemž takové rozhodnutí
správního orgánu by posléze ovlivnilo počátek běhu lhůty pro podání žaloby. I v tomto případě
ovšem musí adresát písemnosti skutečnost, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného
vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost vyzvednout, prokázat. Aplikace
správného předpisu, tj. daňového řádu, by tedy v obecné rovině nutně nevedla ke stejnému
závěru – posouzení žaloby jako opožděné.
Stěžovatel již v řízení před krajským soudem tvrdil, že se v době, kdy mu bylo rozhodnutí
doručováno na adresu Č. B., P. O. II. 22 (tj. v prosinci 2003), v místě doručení nezdržoval, ale
bydlel zde až od března 2004, přičemž na podporu svých tvrzení navrhoval provést důkazy
(nájemní smlouvou a žádostí o odnášku zásilek ze dne 19. 3. 2004). Krajský soud se těmito
navrženými důkazy vůbec nezabýval, kdy v odůvodnění napadeného usnesení v rozporu
s obsahem soudního spisu uvedl, že stěžovatel „nedoložil žádný důkaz o tom, že se v době doručování
v místě nezdržoval“, a vycházel naopak bez dalšího ze sdělení pošty na vrácené zásilce „adresát
nezastižen“ ze dne 4. 12. 2003, ze kterého dovodil, že stěžovatel „byl dne 4. 12. 2003 poštovnímu
přepravci na této adrese v místě doručení znám, avšak nezastižen. Neznamená to tedy, že se zde adresát v daném
čase nezdržoval, byl neznámý či se odstěhoval“. Toto pochybení krajského soudu by však nemohlo být
samo o sobě důvodem pro zrušení jeho rozsudku. Nejvyšší správní soud totiž souhlasí s názorem
krajského soudu, že z uvedeného sdělení pošty je patrné, že stěžovatel se v rozhodné době
v místě doručení měl zdržovat. S ohledem na tzv. negativní důkazní teorii, podle níž lz e prokázat
negativní skutečnost pouze prokázáním komplementární pozitivní skutečnosti, jež existenci
prokazované negativní skutečnosti vylučuje, stěžovatel mohl vyvrátit sdělení pošty pouze
prokázáním skutečnosti, že se v době doručování (tj. od 4. 12. 200 3 do 19. 12. 2003) zdržoval na
jiném konkrétním místě, což ovšem stěžovatelem předložené listiny, a to žádost o odnášku
zásilek ze dne 19. 3. 2004 a nájemní smlouva ze dne 10. 9. 2004, neprokazují, neboť vypovídají
toliko o tom, kde se zdržoval od března 2004.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06, publikovaném
pod N 85/45 SbNU 249, dospěl k závěru, že „rozhodnutí o „odmítnutí návrhu“, protože je rozhodnutím
procesním, jež nevychází z věcného přezkumu návrhem napadeného rozh odnutí, žádnou vazbu na (věcné)
rozhodnutí předchozí nemá, a tím nemůže být – z povahy věci – vystaveno stejné kritice jako předchozí rozhodnutí
správního orgánu“. Ústavní soud dále dovodil, že „nelze na žalobci při podání žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu rozumně požadovat, aby – již dopředu – rovněž dokládal, že je jeho žaloba návrhem včasným,
resp. aby předem oponoval všem představitelným rizikům jeho případné opožděnosti (a uváděl k tomu rozhodné
„skutečnosti“), nemůže-li ostatně budoucí názor soudu v této otázce předjímat“. Nejvyšší správní soud dále
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 591/99, publikovaný
pod N 31/17 SbNU 225, podle kterého „ukládá-li zákon doručení písemnosti do vlastních rukou, je třeba
mít takové doručení za bezpečně prokázáno, neboť teprve v návaznosti na tento moment se odvíjí i možnost
účastníka domáhat se stanoveným postupem svého práva“. Z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího
správního soudu lze dále dovodit, že pokud soud odmítne žalobu pro opožděnost, aniž by bylo
zřejmé, že zákonné požadavky kladené na doručení rozhodnutí do vlastních rukou byly splněny,
je nutné takový postup posuzovat jako zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
V daném případě měl tedy krajský soud povinnost postavit na jisto, že fikce doručení žalobou
napadeného rozhodnutí nastala a že od ní je tudíž třeba odvíjet lhůtu pro podání žaloby. Pokud
by na věc správně použil daňový řád, musel by za rozhodnou okolnost považovat i to, zda
se stěžovatel v době doručování v místě doručení zdržoval, či nikoli, přičemž za postačující
pro tento závěr není možné pokládat to, že stěžovatel sám v žalobě neoznačil důkazní prostředky
způsobilé prokázat uvedenou negativní skutečnost. Má-li být postaveno na jisto, zda fikce
doručení nastala, je třeba, aby krajský soud stěžovatele vyzval, aby v souladu s negativní důkazní
teorií tvrdil a prokázal, kde se konkrétně v době doručování (tj. od 4. 12. 2003 do 19. 12. 2003)
zdržoval.
Ve světle zmiňovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 - 87, tedy nelze v daném případě bez nutnosti rozsáhlejšího
doplňování řízení konstatovat, že by výsledek řízení byl nutně týž i v případě, kdyby krajský soud
na věc použil odpovídající právní předpis, tj. daňový řád. Použití právního předpisu (správního
řádu), který na věc nedopadá, proto musí být důvodem zrušení rozhodnutí krajského soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1, část věty první před středníkem s. ř. s.). V něm
je tento soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí krajský soud taktéž rozhodne o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Ing. Tomáši Bouzkovi, advokátovi, který byl
stěžovateli ustanoven usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2008, č. j.
30 Ca 226/2006 - 75, byla přiznána za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení
a sepsání doplnění kasační stížnosti) po 2100 Kč podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dvě paušální
náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, náhrada
za promeškaný čas strávený cestou z Českých Budějovic do Brna a zpět dne 25. 2. 2009
za účelem prostudování spisu u Krajského soudu v Brně v rozsahu dvanácti započatých půlhodin
po 100 Kč podle §14 citované vyhlášky a náhr ada cestovních výdajů ve výši 2707 Kč za cestu
z Českých Budějovic do Brna a zpět (ujeto 440 km) osobním automobilem o průměrné spotřebě
7,9 l nafty/100 km, při ceně nafty 28,50 Kč/1 l a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 3,90 Kč
podle §1 písm. b) a §4 písm. d) vyhlášk y č. 451/2008 Sb., tj. celkem 8707 Kč. Tuto částku
Nejvyšší správní soud zvýšil podle §35 odst. 8, věty druhé s. ř. s. o částku 1 741 Kč, odpovídající
20% dani z přidané hodnoty, neboť zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty.
Zástupci stěžovatele bude vyplacena částka ve výši 10 448 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud neuznal za samostatný úkon právní služby nahlížení a studium
spisu, které advokát rovněž uplatňoval. Tuto činnost ustanoveného advokáta je třeba považovat
za součást úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení podle §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., nikoli za samostatný úkon právní služby, jenž by byl svou
povahou nejbližší prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu §11 odst. 1
písm. f) ve spojení s §11 ods t. 3 citované vyhlášky. V daném případě se jedná o nezbytný krok
na počátku zastupování v řízení o kasační stížnosti, aby se ustanovený advokát s věcí seznámil,
nejde tedy o úkon srovnatelný s prostudováním trestního spisu dle cit. ustanovení vyhlášky,
k němuž dochází v průběhu trestního řízení, a to po skončení jeho přípravné fáze (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 – 40, dostupné
na www.nssoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu