ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.37.2009:94
sp. zn. 5 As 37/2009 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: I. M., proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, Odbor dopravy a
silničního hospodářství, se sídlem Ostrava, 28. října 117, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2009, č. j. 58 Ca 5/2006 – 60 ve znění
doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 23. 3. 2009, č. j. 58 Ca 5/2006 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. 2. 2009, č. j. 58 Ca 5/2006 – 60, ve znění doplňujícího usnesení
ze dne 23. 3. 2009, č. j. 58 Ca 5/2006 – 71, Krajský soud v Ostravě jednak zrušil rozhodnutí
žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního
hospodářství, ze dne 23. 1. 2006, č. j. 36668/2005/DSH/Lip a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení, jednak odmítl žalobu žalobce v části, jíž se domáhal po žalovaném zaplacení
3 x 30 000 000 Kč za pomoc žalobci z titulu občanskoprávní smlouvy, za jeho tvůrčí duševní
činnost a za poškození jeho základních lidských práv, a konečně rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný jako stěžovatel včasnou kasační stížností brojí proti shora uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ve znění doplň ujícího usnesení v té části,
ve které bylo zrušeno jeho rozhodnutí, to je rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského
kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 23. 1. 2006, č. j. 36668/2005/DSH/Lip
(dále též „rozhodnutí žalovaného“).
Rozhodnutím žalovaného bylo ve správním řízení zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
18. 10. 2005, č. j. OD/1/17360/05/SŘ-MICH, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. e) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
kterého se dopustil tím, že dne 11. 2. 2005 ve 12.23 hod. na ul. 28. října před domem
č. 256 v Ostravě-Mariánských Horách jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Favorit RZ X
nerespektoval svislé dopravní značení IP 12 se speciálním označením O 1 – vyhrazené parkoviště
pro vozidla přepravující osobu těžce postiženou nebo těžce pohybově postiženou a v působnosti
tohoto dopravního značení s vozidlem parkoval, přestože vozidlo nebylo speciálním označením
O 1 označeno a nebyl osobou oprávněnou k popisovanému jednání, čímž porušil ustanovení §4
písm. a), §4 písm. b), §4 písm . c), §27 odst. 1 písm. o) a §67 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalobce byl tímto rozhodnutím správního
orgánu I. stupně uznán také vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, kterého se
dopustil tím, že dne 23. 4. 2005 v 10.30 hod. na ul. Rudná v Ostravě-Vítkovicích jako chodec
přecházel pozemní komunikaci o více jízdních pruzích v místě, kde není vyznačen přechod pro
chodce, šikmo k ose vozovky, čímž porušil ustanovení §4 písm. b), §54 odst. 2 zákona o
silničním provozu. Za tyto přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 1300 Kč a dále podle §
79 odst. 1 zákona o přestupcích mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady spojené
s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč.
Krajský soud v napadeném rozsudku shledal v postupu správního orgánu I. stupně vadu
řízení ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, z důvodu shledání
překročení mezí správního uvážení při hodnocení toho, co lze považovat za hrubé rušení
pořádku ve smyslu ustanovení §45 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „správní řád“), neboť žalobce byl vykázán z místa
ústního jednání, čímž mu bylo znemožněno uplatnění jeho práv dle ustanovení §33 odst. 1
správního řádu, ustanovení §73 odst. 2 zákona o přestupcích (zejména klást otázky vyslýchaným
svědkům) a krajský soud v důsledku uvedeného dospěl k závěru, že pak ani nelze při hodnocení
skutkového stavu přihlížet k výpovědím svědků provedeným u ústního jednání dne 12. 9. 2005.
Žalovaný jako stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl včas podan ou kasační
stížností, a to z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Právní otázkou, kterou podle stěžovatele krajský soud nesprávně p osoudil, je otázka
přípustnosti pořizování zvukového záznamu při ústním jednání účastníkem, a to bez souhlasu
správního orgánu a bez souhlasu osoby, která je při jednání vyslýchána jako svědek.
Stěžovatel v této otázce nesdílí názor krajského soudu a ve své argumentaci poukazuje
na úpravu §6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož zvukové záznamy
v průběhu soudního jednání lze pořizovat s vědomím předsedy senátu nebo samosoudce,
který jejich pořizování může zakázat, pokud by způsob jejich provádění mohl narušit průběh
nebo důstojnost jednání. Správní řád pořizování záznamu jednání nijak neupravuje a dle
stěžovatele analogické aplikaci citovaného ustanovení zákona o soudech a soudcích brání
odlišnost jednání soudu a správního orgánu spočívající v tom, že soudní jednání je v zásadě
veřejné, zatímco ústní jednání o přestupku je naopak v zásadě neveřejné.
Stěžovatel zásadní rozdíl spatřuje v tom, zda zvukový záznam pořídí správní orgán
v rámci protokolace, anebo zda záznam pořídí účastník řízení pro svou soukromou potřebu.
Správní orgán záznam zakládá do spisu, jehož zůstává součástí, jež lze vždy zkonfrontovat
s kopií, kterou si účastník či jiná osoba případně ze spisu pořídí. V řízení o přestupku není
zaručena autenticita účastníkem pořízeného záznamu, který s ním může libovolně manipulovat
a např. vydávat pozměněné znění za autentické.
Stěžovatel považuje výklad krajského soudu za ne správný i z toho důvodu,
že při analogické aplikaci §6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích by se naskytla otázka,
zda by zvukový či jiný záznam jednání mohla pořídit i jiná osoba než účastník řízení,
např. vypovídající svědek a na tuto otázku by pak bylo nutno odpovědět kladně.
Jako další aspekt věci stěžovatel považuje ochranu o sobnostních práv osob,
které se jednání účastní, v daném případě oprávněné úřední osoby správního orgánu a svědka.
Dle stěžovatele si krajský soud protiřečí, když na jedné straně uvádí, že svědecká výpověď
strážníka v řízení o přestupku není projevem osobní povahy, na druhé straně argumentuje
zněním §12 odst. 2 občanského zákoníku, které přímo upravuje projevy osobní povahy
a stanoví, kdy lze tyto použít i bez svolení fyzické osoby.
Stěžovatel se dále domnívá, že se zásadou neveřejnosti ústního jednání ve správním řízení
souvisí rovněž vyšší ochrana svědka z hlediska osobnostních práv. Proto při ústním jednání
správního orgánu, které není veřejné, není svědek povinen strpět nahrávání své výpovědi
účastníkem řízení a snášet riziko případného zneužití takového záznamu.
Závěrem stěžovatel shrnuje, že zákazem pořízení zvukového záznamu ústního jednání
pro soukromou potřebu žalobce (a na to navazujícím vykázáním žalobce z místa jednání) nedošlo
ke zkrácení jeho práv jako účastníka řízení. Svědci, kteří měli při jednání vypovídat, nebyli
povinni strpět nahrávání své výpovědi žalobcem, nebyli za těchto okolností povinni vypovídat,
odmítnutí svědecké výpovědi bylo důvodné s ohledem na §12 občanského zákoníku a nenaplnilo
skutkovou podstatu pořádkového deliktu ve smyslu §45 odst. 1 správn ího řádu. Jestliže žalobce
odmítl přes opakovanou výzvu správního orgánu nahrávání ukončit a svědci s nahráváním
nesouhlasili, znemožnil tak provedení jejich svědeckých výpovědí a tím hrubě narušil průběh
jednání. Byl tedy splněn zákonný důvod pro jeho vykázání z místa jednání a pro konání ústního
jednání v jeho nepřítomnosti, správní orgán při uplatnění tohoto pořádkového opatření
nepřekročil meze správního uvážení a neporušil §74 zákona č. 200 /1990 Sb., o přestupcích,
ani §45 odst. 2 správního řádu, a žalobce proto nebyl krácen na svých právech.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedl, že stěžovatel nesprávně
aplikoval a vyložil právní předpisy v posuzované věci.
Dle žalobce je z hlediska zákona jedno, jestli je jednání veřejné či neveřejné,
neboť nahrávat lze i u neveřejného jednání. Žalobce z čl. 2 od st. 4 Ústavy vyvozuje závěr,
že účastník není povinen hlásit pořizování zvukového záznamu a stačí pouze viditelně umístit
diktafon. Žalobce dále argumentuje otázkou, proč by měl mít státní orgán, jako budoucí účastník
řízení větší možnosti a pravomoci, než člověk, o kterého vlastně v demokratickém státě jde.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Magistrát města Ostravy, odbor
dopravy oznámil žalobci přípisem ze dne 7. 7. 2005 zahájení řízení proti němu ve smyslu §73
zákona č. 200/1990 Sb., ve věci přestupku pro porušení §4 písm. a), b) a c), §27 odst. 1,
písm. o), §67 odst. 4 a §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. Na den 12. 9. 2005 bylo nařízeno
správním orgánem I. stupně jednání ve věci spáchaných přestupků žalobcem. O nařízeném
jednání byl žalobce vyrozuměn s tím, že bude vyslechnut jako účastník řízení k obviněním,
která byla v předvolání popsána, a dále, že budou vyslechnuti i svědci, strážníci Městské policie
Ostrava. Jednání bylo nařízeno na 8.00 hod, a protože se v tuto dobu žalobce nedostavil,
započalo ústní jednání výslechem svědka J. S., strážníka Městské policie Ostrava. Podle protokolu
o ústním jednání se žalobce dostavil v průběhu svědecké výpovědi J. S. a aniž požádal správní
orgán a svědka o dovolení, zapnul zvukové záznamové zařízení. Žalobce byl správním orgánem
I. stupně poučen, že nepožádal o souhlas a svědek byl dotázán, zda dává souhlas s nahráváním
své výpovědi žalobcem. Jmenovaný svědek toto odmítl, a proto správní orgán I. stupně žalobce
vyzval k vypnutí zvukového záznamového zařízení, což žalobce odmítl. K dotazu správního
orgánu I. stupně svědek odmítl vypovídat v případě činnosti zvukového záznamového zařízení.
Žalobce byl upozorněn správním orgánem I. stupně, že svým jednáním – nahráváním jednání -
hrubě maří řádné vyšetření přestupku a protože zvukové záznamové zařízení nevypnul, byl
vykázán z místa ústního jednání, přičemž správní orgán I. stupně v nepřítomnosti žalobce
vyslechl svědka J. S. Po ukončení výslechu svědka S. žalobce opět vstoupil do projednací
místnosti a chtěl se vyjadřovat k projednávané věci (č. l. 39 správního spisu), avšak stále odbíhal
od problému věci, a proto bylo ústní jednání dne 12. 9. 2005 v 9.50 hodin ukončeno s tím, že ve
věci bude rozhodnuto bez přítomnosti žalobce. Ve správním spisu se nenachází jeden protokol o
jednání ze dne 12. 9. 2005, ale několik protokolů o výpovědích svědků a další písemnosti jako
dodatek k podání I. M., několik úředních záznamů apod. Z obsahu správního spisu vyplývá, že
jednání s žalobcem bylo uvedeného dne složité a chaotické. Ze správního spisu také vyplývá, že
dne 12. 9. 2005 byli mimo svědka J. S., strážníka Městské policie Ostrava, vyslechnuti i da lší
předvolaní svědci: D. S., strážník Městské policie Ostrava, v době od 8.45 hodin do 9.15 hodin,
D. B., strážník Městské policie Ostrava, v době od 10.15 hodin do 10.30 hodin, K. Š., strážník
Městské policie Ostrava, v době od 10.30 hodin do 10.50 hodin. Všichni svědci vypovídali
o okolnostech zjištěných při výkonu své úřední činnosti, tedy strážníků Městské policie Ostrava,
to znamená o jednání žalobce, v němž spatřovali porušení právních předpisů a pro něž byl
žalobce obviněn ze spáchání přestupků.
Žalobce v žalobě (a předtím v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně)
namítal, mimo jiné, že byl vykázán z jednání o přestupku, s odůvodněním, že „…vytáhl diktafon
a chtěl si řízení nahrát“ a dále, že úřednice projednávající přestupek mu sdělila, že s ním končí
jednání z důvodu, že měl zapnutý diktafon, přičemž z tohoto protizákonného jednání úřad
nevyvodil žádné důsledky.
Krajský soud v posuzované věci jako důvodnou shledal žalobní námitku týkající
se pořizování zvukového záznamu z ústního jednání v řízení o přestupku, především
k důsledkům z tohoto pro žalobce správním orgánem I. stupně vyvozeným, tj. jeho vykázáním
z ústního jednání. Krajský soud se neztotožnil s výkladem učiněným správními orgány ohledně
otázky pořizování zvukových záznamů při ústním jednání před správním orgánem a s postupem
správního orgánu I. stupně, který žalobce z jednání pro pořizování zvukového záznamu jednání
vyloučil.
Krajský soud při zvažování otázky, zda zvukový záznam může pořídit i samotný účastník
zohlednil skutečnost, že účastník správního řízení má mimo jiné také právo nahlížet do spisu
a činit si z něj výpisy (§23 odst. 1 správního řádu). Uvedené dle krajského soudu znamená,
že účastník má také právo činit si výpisy ze zvukového záznam u pořízeného správním orgánem
o průběhu ústního jednání. Má-li účastník řízení právo na pořízení výpisu ze zvukového záznamu
pořízeného správním orgánem o průběhu ústního jednání či jeho kopie, pak dle názoru krajského
soudu má také právo, aby si i za splnění určitých podmínek o průběhu ústního jednání takový
záznam pořídil sám. Uvedené krajský soud nepovažuje ani v rozporu se zásadou neveřejnosti
ústního jednání, protože pouhým pořízením zvukového záznamu z ústního jednání se nestává
jednání veřejným, neboť i nadále se jej moho u kromě úředních osob účastnit jen účastnící řízení
či jiné dotčené osoby.
Krajský soud dospěl k závěru, že samotný, byť nedůvodný zákaz správního orgánu
pořízení zvukového záznamu účastníkem řízení nemá bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí
správních orgánů. Na druhé straně však zjevně nedůvodný či nijak neodůvodněný zákaz
správního orgánu adresovaný účastníku správního řízení pořizovat si zvukový záznam o průběhu
ústního jednání a následně z téhož důvodu správním orgánem provedené vykázání účastníka
z místa, kde se ústní jednání koná, může v případech překročení mezí správního uvážení o tom,
co je hrubým rušením pořádku ve smyslu §45 odst. 2 správního řádu představovat vadu řízení,
která může mít vliv na dodržení procesních práv účastníka řízení a ted y i na zákonnost
rozhodnutí správního orgánu.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stí žnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, protože krajský soud posoudil právní otázku správně.
Žalobce byl obviněn ze spáchání přestupků úkonem Magistrátu města Ostravy ze dne
7. 7. 2005.
Podle §73 zákona č. 200/1990 Sb., odst. 1 občan je obviněným z přestupku, jakmile
správní orgán učinil vůči němu první procesní úkon. Na takového občana se hledí, jako by byl
nevinen, pokud jeho vina nebyla vyslovena pravomocným rozhodnutím, a podle odst. 2 obviněný
z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu,
a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat
návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.
Podle §51 zákona č. 200/1990 Sb., není -li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak,
vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení. V daném případě,
vzhledem k době konání ústního jednání dne 12. 9. 2005, byl tímto předpisem zákon
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Podle §74 zákona č. 200/1990 Sb. odst. 1 o přestupku koná správní orgán v prvním
stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže
odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy
nebo důležitého důvodu. V daném případě nebylo možno postupovat podle §21 odst. 1
správního řádu, podle něhož správní orgán nařídí ústní jednání, vyžaduje-li to povaha věci,
protože zákon o přestupcích ve výše citovaném ustanovení správnímu orgánu přikazuje konat
o přestupku ústní jednání. Zákon o přestupcích ani správní orgán nestanovily jinak, a proto ústní
jednání bylo v daném případě neveřejné (§21 odst. 3 správního řádu).
Pořádková opatření upravoval správní řád v §45 a ve svém odst. 2 stanovil, že toho,
kdo hrubě ruší pořádek, může správní orgán také vykázat z místa jednání; je-li vykázán účastník
řízení, může se jednat v jeho nepřítomnosti.
Ke sporné právní otázce možnosti pořizování zvukového záznamu průběhu ústního
jednání, při němž je vyslýchán svědek, účastníkem správního řízení Nejvyšší správní soud uvádí,
že účastník řízení má právo realizovat svá procesní práva a opr ávněné zájmy a správní orgán
je povinen umožnit účastníkům řízení uplatňovat v rámci výkonu veřejné správy jejich práva
a oprávněné zájmy, které jim garantuje zákon. Pořizování zvukových záznamů ústního jednání
není správním řádem nijak upraveno ani ve vztahu ke správnímu orgánu, ani ve vztahu
k účastníkům řízení či jiným zúčastněným osobám. To však neznamená, že neexistuje -li pozitivní
právní úprava, je takové jednání účastníka řízení bez dalšího nepřípustné, respektive z akázáno.
I když ústní jednání bylo v daném případě neveřejné ve smyslu §21 odst. 3 správního řádu,
což znamenalo, že správní orgán na něm připustil jen účast osob zúčastněných na řízení,
tedy vedle pracovníků či členů správního orgánu, účastníků řízení a jejich zástupců,
dále předvolaných svědků, znalců, tlumočníků apod., avšak nikoliv dalších osob, tedy veřejnosti,
neznamenalo to, že by práva účastníka řízení byla v jeho průběhu menší než v případě ústního
jednání veřejného. Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy, každý občan může činit, co není zákonem
zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá. Jestliže zákon nezakazuje
účastníku správního řízení pořídit si zvukový záznam průběhu ústního je dnání, nelze bez dalšího
vycházet z toho, že pořizováním zvukového záznamu účastník hrubě ruší pořádek a může být
z místa jednání vykázán. K tomu by musely přistoupit další skutečnosti, v nichž by bylo možné
spatřovat hrubé rušení pořádku. Pojem „rušení pořádku“ či „hrubé rušení pořádku je neurčitý
právní pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis. Vždy je nutné přihlížet
ke konkrétním okolnostem případu. Za rušení pořádku lze považovat jakékoliv jednání,
které buď přímo ruší průběh jednání či provádění procesního úkonu, nebo snižuje jeho vážnost.
Vykázat z místa jednání lze pak v souladu s ustanovením §45 odst. 2 správního řádu jen takovou
osobu, která pořádek jednání ruší hrubým způsobem. Za hrubé rušení pořádku lze považovat
takové jednání, které znemožňuje např. provedení ústního jednání hlasitými projevy, napadáním
ostatních přítomných osob, urážkami apod. Za hrubé rušení pořádku lze považovat i takové
jednání, které narušuje např. ústní jednání způsobem výrazně snižujícím vážnost správního řízení.
V daném případě měl správní orgán I. stupně za to, že žalobce svým jednáním,
pořizováním zvukového záznamu ústního jednání, při němž byl vyslýchán svědek, mařil
provedení procesního úkonu (výslech svědka), a proto žalobce pro hrubé rušení pořádku vykázal
z místa jednání. Dotázal se totiž svědka J. S., zda dává žalobci souhlas k použití záznamového
zařízení a protože svědek odpověděl záporně, poučil žalobce, že hrubě ruší pořádek a vykázal ho
z jednací místnosti (č. l. 35 správního spisu). Další svědky stejného dne vyslechl rovněž bez
přítomnosti žalobce, protože i ti se vyjádřili, že by nevypovídali, pokud by jejich výpovědi žalobce
zaznamenával. S postupem správního orgánu I. stupně nelze souhlasit. Každý občan je povinen
vypovídat jako svědek; musí vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet (§35 odst. 1 správního
řádu). Jako svědek nesmí být vyslechnut občan v případech uvedených v §35 odst. 1 správního
řádu, výpověď může občan odepřít v případech uvedených v §35 odst. 3 správního řádu. O
případy uvedené v citovaných ustanoveních v daném případě nešlo. Tedy měli vypovídat a
vypovídali strážníci Městské policie Ostrava o tom, co zjistili při výkonu své úřední činnosti, o
svém zjištění porušení právních předpisů žalobcem, pro které byl žalobce obviněn z přestupků.
Tedy nešlo o projev osobní povahy, protože to je z povahy věci, o které svědci vypovídali,
naprosto vyloučeno. Projev osobní povahy je nutno zkoumat ve vztahu k obsahu výpovědi, tedy
o čem konkrétní osoba vypovídá. V daném případě tedy správní orgán I. stupně došel
k nesprávnému závěru, že žalobce jen tím, že si pořizoval zvukový záznam z průběhu ústního
jednání, při němž byl vyslýchán svědek, který nedal žalobci souhlas s tím, aby si o jeho výpovědi
pořídil zvukový záznam, hrubě rušil pořádek. K tomu, aby chování – jednání žalobce mohlo být
hodnoceno jako hrubě rušící pořádek, by musely přistoupit další skutečnosti, např. jak výše už
uvedeno, hluk vycházející ze zvukového zařízení, hlasité projevy žalobce, jeho slovní napadání
svědka, nebo osob, které se jednání zúčastnily. Nejvyšší správní soud proto souhlasí se závěry
krajského soudu vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku i s jeho odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004. Za hrubé rušení pořádku nebylo
možné v daném případě bez dalšího považovat pokračování v pořizování zvukového záznamu
průběhu ústního jednání žalobcem. Jestliže byl žalobce vykázán z místa jednání jen pro
pořizování zvukového záznamu jednání a výpovědi svědka, strážníka Městské polic ie Ostrava,
který mu k pořizování zvukového záznamu své výpovědi nedal souhlas, nebyly naplněny
podmínky stanovené v §45 odst. 2 správního řádu, a správní orgán nemohl dále jednat v jeho
nepřítomnosti.
Nejvyšší správní soud závěrem shrnuje, že v projednávané věci neshledal důvodnou
kasační námitku nesprávného posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto kasační stížnost proti rozsudku
krajského soudu ve znění doplňujícího usnesení zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel neměl se svou kasační stížností úspěch a nemá právo na náhradu nákladů
tohoto stadia řízení a žalobci, podle obsahu spisu, prokazatelné náklady v tomto stadiu řízení
nevznikly a tomu odpovídá výrok, že žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ).
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu