ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.5.2010:99
sp. zn. 5 As 5/2010 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci
žalobce: AGROTRADE, a. s. (dříve AGT INVEST, a. s.) se sídlem Lopatecká 13, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2006, č. j. 500/1530/50221/06, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č. j. 8 Ca 8/2007 - 74,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č. j. 8 Ca 8/2007 - 74
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2006, č. j. 500/1530/50221/06, kterým
bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Praha, č. j.
41/00H/060347206/06/FMK ze dne 30. 6. 2006 (dále jen „správní orgán I. stupně“). Tímto
rozhodnutím byla stěžovateli ve smyslu ustanovení §66 odst. 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb.,
o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o odpadech“), uložena pokuta ve výši 70 000 Kč za porušení §12 odst. 2 citovaného předpisu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že městský soud při vydání napadeného rozsudku
nevycházel ze zásady zákonnosti, neboť důkazy, které stěžovatel v žalobě napadl, hodnotil
ve prospěch žalovaného a stěžovatelem navržené důkazy neprovedl. Stěžovatel v této souvislosti
plně odkázal na rozsáhlou žalobu.
Železniční pražce na místě stavby byly použity v roce 2002, tedy v době, kdy nebyl tento
materiál veden v zákoně o odpadech. Naopak byl a je běžně jako stavební materiál používán
dodnes. Soud vycházel z §12 odst. 2 zákona o odpadech, dle kterého lze s odpady nakládat
pouze v zařízeních, která jsou k tomu určena. Stavba byla provedena v roce 2002, tedy v době,
kdy jakékoliv polemiky o tomto stavebním materiálu jako nebezpečném odpadu nebylo možno
předvídat. Městský soud dle stěžovatele posuzuje stavebně technický stav zpětně, což nelze
s ohledem na den zabudování tohoto materiálu do stavby a pozdější nepříznivý důsledek tvrdšího
ustanovení zákona. Nebyl posouzen vlastní dopad na životní prostředí a ohrožení lidského
zdraví, popřípadě limity znečišťování životního prostředí co do konkrétních úkonů, konkrétních
mezí a limitů. Podle názoru stěžovatele nenastaly podmínky, pro které je možno věc posoudit
jako poškozující zdraví nebo porušující limity poškození životního prostředí. Jakýkoliv negativní
vliv na zdraví člověka nebo životní prostředí nebyl prokázán. Úvaha soudu se opírá jen
o ustanovení zákona, které říká, že železniční pražce jsou zařazeny do kategorie nebezpečného
odpadu.
Soud dále s odkazem na §12 odst. 2 zákona o odpadech dovozuje, že zákon o odpadech
ukládá povinnost uložit odpad pouze v souladu se zákonem a pokud by chtěl žalobce prokázat,
že odpad - použité železniční pražce nebezpečné vlastnosti nemají, musel by např. předložit
certifikované osvědčení autorizované osoby. Dále soud konstatoval, že stěžovatelem předložený
doklad nesplňuje tyto požadavky. Stěžovatel je opačného názoru. Má za to, že znaleckým
posudkem prof. Š. a vyjádřením LITOLAB spol. s r. o. zkušební laboratoře byla prokázána u
uvedeného materiálu shoda. Soud přistoupil administrativně k posuzování a dospěl k závěru,
že stěžovatel neprokázal atestem certifikované osoby opak. Soud tak přechází důkaz stěžovatele
a pouhým konstatováním, že se nejedná o certifikovanou osobu, znalecký posudek prof. Š.
neuznává jako důkaz. Podle názoru stěžovatele soud porušuje zásadu volného hodnocení důkazů
a vylučuje důkaz z nepřípustného administrativního hlediska.
Dle stěžovatele sám předpoklad, že pražce byly napouštěny karcinogenními látkami, nelze
použít. S ohledem na měření provedené ECOCHEM, a. s. a závěry této laboratoře, je nutno
zabývat se otázkou, jaké byly porušeny zákonné limity a zda došlo k takové skutečnosti, že byly
narušeny životy osob a znečištěno životní prostředí. Hranice, která by toto zákonem stanovila,
zde není. Soud zde přejímá názor ČIŽP, který není nikterak podložen a to, že došlo k výluhu
do pozemku. V tomto případě městský soud používá zákon o odpadech, ve kterém poukazuje
na §12, ve kterém podle jeho úvahy dochází k porušení zákona specifikované Metodickým
pokynem z roku 1996. Jakékoliv odkazy v zákoně na limity rozhodné pro posouzení věci,
stěžovatel nenašel a odkaz na citovaný metodický pokyn taktéž ne.
K otázce jednání stěžovatele stran naplnění skutkové podstaty správního deliktu se soud
nevyjádřil.
V době, kdy byly pražce na stavbu plotu použity, nebyl tento stavební materiál zařazen
v katalogu odpadů jako nebezpečný odpad. Stavebník nevěděl a ani nemohl vědět, že se v roce
2004 stane tento stavební materiál vlivem zařazení do příslušné kategorie nebezpečným odpadem.
V době použití pražců tedy nešlo o jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu správního
deliktu. Při řízení nebyl prokázán negativní vliv na zdraví osob a ohrožení životního prostředí.
Nebyly překročeny zákonem stanovené limity. Dle stěžovatele nedošlo k naplnění skutkové
podstaty správního deliktu, neboť nebyly překročeny žádné zákonem stanovené limity.
Soud věc míry a výše ohrožení zdůvodňuje na straně č. 5 rozsudku tak, že byl porušen
metodický pokyn MŽP uveřejněný ve Zpravodaji č. 8/1996. Soud dále na straně č. 7 rozsudku
pouze fabuluje o detoxikaci železničních pražců na pozemku žalobce bez jakéhokoliv důkazního
materiálu. Stěžovatel se domnívá, že vzorky měly být odebrány i na pozemku žalobce.
Na straně č. 8 rozsudku soud odmítá námitku stěžovatele, že železniční pražce jako
stavební materiál použil jeho právní předchůdce, s odvoláním na prokázanou skutečnost,
že společnost AGT INVEST, a. s. byla zapsána 12. 10. 2002. Soud zde zcela pomíjí skutečnost,
že jeho právní předchůdce AGT INVEST, a. s. IČ: 26729270, byla obchodní společnost AGT
INVEST, s. r. o., IČ:61247057 (tato společnost byla v roce 2002 stavebníkem a zanikla sloučením
s AGT INVEST, a. s. dne 31. 3. 2004). Společnost AGT INVEST s. r. o. pořídila použité
železniční pražce v roce 1999 jako stavební materiál spolu s nemovitostí na parcele č. 589 a 591/1
v k. ú. Podolí.
Proto nemůže obstát hodnocení soudu o tom, že došlo k porušení zákona, na základě
kterého může být udělena sankce. Stěžovatel navrhl rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně dne 6. 6. 2006 zahájil
se stěžovatelem správní řízení ve věci uložení pokuty za správní delikt dle §66 odst. 4 písm. b)
zákona o odpadech, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že na lesním pozemku
parc. č. 502/16 k. ú. Jevany, použil nebezpečný odpad kat. č. 17 02 01 * odpadní
železniční/kolejové dřevěné pražce (cca 250ks) ke stavbě plotu. Dne 30. 6. 2006 vydal správní
orgán rozhodnutí, jímž uložil stěžovateli ve smyslu §66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech
pokutu ve výši 70 000 Kč, a ve výroku uvedl, že pokuta je konkrétně uložena za porušení
povinnosti stanovené §12 odst. 2 zákona o odpadech, kde je stanoveno, že lze s odpady nakládat
pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle tohoto zákona určena. „Tuto povinnost
porušil subjekt tím, že na lesním pozemku parc. č. 502/16 k. ú. Jevany, použil nebezpečný odpad kat. č. 17 02
01 O/N Dřevo- odpadní železniční/kolejové dřevěné pražce ( cca 250ks) ke stavbě plotu.“ Proti rozhodnutí
o pokutě se stěžovatel odvolal. Na základě podaného odvolání bylo rozhodnutí změněno tak,
že ve výroku rozhodnutí žalovaný vypustil výše citovanou větu a nahradil ji větou: „Tuto povinnost
účastník řízená porušil tím, že od roku 2002 využívá nebezpečný odpad katalogové číslo a název dle Katalogu
odpadů č. 17 02 01 O/N Dřevo- odpadní železniční/kolejové dřevěné pražce v množství cca 250ks tak,
že z nich postavil plot mezi pozemky p. č. 502/16 a 502/33 v k. ú. Jevany, aniž by bylo uvedené místo dle
zákona o odpadech určeno k nakládání s odpadem.“ Rozhodnutí o odvolání napadl stěžovatel žalobou,
kterou městský soud rozsudkem č. j. 8 Ca 8/2007 - 39 ze dne 7. 5. 2008 zamítl. Rozsudek byl
na základě kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšším správním soudem pro nepřezkoumatelnost
rozhodnutím č. j. 5 As 72/2008 - 165 ze dne 31. 7. 2009 zrušen a věc byla vrácena městskému
soudu k dalšímu řízení.
Ve zrušujícím rozsudku ze dne 31. 7. 2009 shledal Nejvyšší správní soud nad rámec
kasačních námitek stěžovatele napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů,
neboť městský soud nepostupoval v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s., které soudu přikazuje
přezkoumat napadené výroky rozhodnutí v mezích všech řádně a včas uplatněných žalobních
bodů. Městskému soudu bylo vytknuto, že se nezabýval namítanými vadami řízení ohledně
způsobů získání důkazních prostředků, které byly v daném případě shromážděny žalovaným
před zahájením správního řízení, a dále ohledně neúčasti stěžovatele při odběru vzorků, v čemž
stěžovatel spatřoval krácení na svých právech.
Dále Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku zdůraznil, že stěžovatel v žalobě
namítal nesprávné právní posouzení použitých pražců jako nebezpečného odpadu, když tvrdil,
že v roce 2002 nebyly použité železniční pražce nebezpečným odpadem. Staly se jím až v roce
2004, kdy příloha k zákonu o odpadech stanovila, že bez znalosti obsahu nebezpečných látek,
nelze pražce jako stavební materiál použít. Dále namítal, že využití pražců bylo v roce 2002
provedeno v souladu s §11 odst. 1 zákona o odpadech, a poukázal na skutečnost, že Městský
úřad v Říčanech, odbor životního prostředí, dal dne 12. 9. 2005 souhlas s využitím železničních
pražců jako odpadu pro stavbu plotu za podmínky, že nebude ohroženo lidské zdraví a životní
prostředí. Současně vyžádal prokázat shodu dle zákona č. 22/1997 Sb., o technických
požadavcích na výrobky. Stěžovatel v žalobě namítal, že shodu v tomto případě prokázat nelze,
neboť shoda se prokazuje pouze u stanovených výrobků a zde jde o druhotné využití materiálu.
Stěžovatel tedy nesouhlasil s tím, že použité železniční pražce byly v roce jejich použití ke stavbě
plotu odpadem nebezpečným. Tato námitka, jak je patrno ze žaloby, byla stěžejní. Stěžovatel
brojil proti uložené pokutě, neboť se domníval, že v rozhodné době (rok 2002) nemohl naplnit
skutkovou podstatu deliktu, za nějž mu byla uložena pokuta, protože použité pražce nebyly
nebezpečným odpadem.
Městský soud k výše uvedené námitce však v rozsudku ze dne 7. 5. 2008 konstatoval,
že „žalobce ve svém podání nerozporoval, že použité pražce jsou odpadem kategorie nebezpečný. Podával pouze,
že do roku 2004 nebylo použití pražců jako stavebního materiálu vyloučeno, teprve roku 2004 pak jejich použití
bylo podmíněno znalostí obsahu škodlivin“.
Městskému soudu bylo dále vytčeno, že bez dalšího převzal závěry žalovaného a shodně
s ním uzavřel, že stěžovatel shodu dle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích
na výrobky neprokázal a to i za situace, kdy součástí žalobní námitky bylo tvrzení stěžovatele,
že v tomto případě shodu prokazovat nelze, že se nevyjádřil k námitce využití pražců dle §11
zákona o odpadech a nedostatečně přezkoumal taktéž námitku plynutí prekluzivní lhůty.
Městský soud o žalobě znovu rozhodl dne 20. 10. 2009 tak, že žalobu zamítl.
Žalobce (stěžovatel) napadl i tento druhý rozsudek městského soudu včasnou kasační
stížností. Z obsahu kasační stížnosti vyplývají tvrzené důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s., neboť stěžovatel namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
městským soudem v předcházejícím řízení a vady řízení před soudem a taktéž
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Kasační stížnost je důvodná.
O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem a důvody kasační
stížnosti,
takto:
Nejvyšší správní soud ve svém předcházejícím rozsudku ze dne 31. 7. 2009 zavázal
městský soud k přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí s ohledem na vymezené otázky, které
již byly shrnuty výše. Městský soud závazný právní názor Nejvyššího správního soudu
nerespektoval. Z rozsudku městského soudu je zřejmé, že městský soud na některé z žalobních
námitek stěžovatele opět nereagoval, jiné posoudil pouze z části. Odůvodnění rozsudku je tak
ve vztahu k vzneseným žalobním námitkám nedostačující a činí napadený rozsudek
nepřezkoumatelným.
Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2009, stěžejní žalobní
námitkou, jak bylo patrno z obsahu žaloby, byl nesouhlas stěžovatele se závěrem žalovaného
o tom, že použité železniční pražce byly nebezpečným odpadem již od roku 2002, jak je mu
vytýkáno ve výroku rozhodnutí žalovaného. Z této skutečnosti stěžovatel usuzuje, že v rozhodné
době (rok 2002) nemohl naplnit skutkovou podstatu deliktu, za který mu byla uložena pokuta.
Obdobné námitky vznesl stěžovatel už v odvolacím řízení, přičemž žalovaný na tyto
v odůvodnění rozhodnutí reagoval.
I v nyní podané kasační stížnosti stěžovatel zastává názor, že v době, kdy byly pražce
na stavbu plotu použity, nebyl tento materiál zařazen v katalogu odpadů jako nebezpečný odpad.
Opětovaně zdůrazňuje, že stavebník nevěděl a ani nemohl vědět, že se v roce 2004 stane tento
stavební materiál vlivem zařazení do příslušné kategorie nebezpečným odpadem. V době použití
pražců tedy nešlo o jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu správního deliktu. Městský
soud dle stěžovatele posuzuje stavebně technický stav zpětně, což nelze s ohledem na den
zabudování tohoto materiálu do stavby a pozdější nepříznivý důsledek tvrdšího ustanovení
zákona.
Městský soud se v nyní napadeném rozsudku opětovně opomenul vyjádřit k argumentaci
stěžovatele o tom, že nemohl naplnit skutkovou podstatu správního deliktu, jak je mu
v rozhodnutí vytýkáno, tím, že v roce 2002 postavil z pražců plot, neboť v tomto roce pražce
nebylo možno za nebezpečný odpad považovat. Městský soud neposuzoval předmětnou námitku
ani poté, co ho k tomu Nejvyšší správní soud zavázal. Stěžovatel, jak je patrné z celé žaloby,
brojil proti závěru, že použité železniční pražce byly nebezpečným odpadem v době použití,
tzn. zabudování do plotu. Z toho pak usuzuje, že je mu ve výroku rozhodnutí o uložení pokuty
nesprávně vytýkáno, že od roku 2002 využívá nebezpečný odpad.
Městský soud k předmětné žalobní argumentaci konstatoval, že „žalobce ve svém podání
nerozporoval, že použité pražce jsou odpadem kategorie nebezpečný. Podával pouze, že do roku 2004 nebylo
použití pražců jako stavebního materiálu vyloučeno. Žalobce byl v průběhu správního řízení informován o tom,
že použité železniční pražce jsou nebezpečným odpadem a jako s takovým lze s ním nakládat ve smyslu ust. §12
odst. 2 zákona o odpadech pouze v zařízeních k tomu určených. Pokud by se stěžovatel chtěl zprostit
odpovědnosti, musel by postupovat dle §6 odst. 4 zákona a prokázat, že odpad nebezpečné vlastnosti nemá, což
však neučinil.“
Z textu žaloby na straně č. 8 je však zřejmé, že stěžovatel rozporoval, že v době použití
pražců jako stavebního materiálu, tedy v roce 2002, nebyl tento materiál zařazen pod odpad
kategorie nebezpečný. Tak se stalo až v roce 2004, kdy příloha k zákonu o odpadech stanovila,
že bez znalosti obsahu nebezpečných látek, nelze pražce jako stavební materiál použít. Stěžovatel
z výše uvedeného dovozuje, že v době použití pražců tedy nešlo o jednání, které by naplňovalo
skutkovou podstatu správního deliktu. Ve vztahu k výše uvedené námitce městský soud naplnění
skutkové podstaty správního deliktu neposuzoval a je tak třeba přisvědčit stěžovateli, který
postrádá v odůvodnění rozsudku úvahy soudu o tom, zda se mohl za situace, kdy by železniční
pražce nebyly nebezpečným odpadem v době použití (v roce 2002) dopustit správního deliktu
tak, jak mu je v rozhodnutí vytýkáno.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že železniční pražce jako stavební materiál
použil jeho právní předchůdce. Městský soud při posuzování této námitky dle stěžovatele zcela
pominul skutečnost, že právním předchůdcem stěžovatele byla obchodní společnost AGT
INVEST, s. r. o., IČ: 61247057, která byla v roce 2002 stavebníkem a zanikla sloučením s AGT
INVEST, a. s. dne 31. 3. 2004.
I tato námitka stěžovatele je důvodná.
Jak je patrno z textu žaloby, stěžovatel na straně č. 9 mimo jiné napadl postup
žalovaného, který označil za účelové tvrzení stěžovatele ve správním řízení o tom, že předmětné
železniční pražce byly již dříve jako stavební materiál použity jeho právním předchůdcem. Tuto
skutečnost žalovaný dle stěžovatele neověřoval ani nehodnotil. Stěžovatel v žalobě vyjádřil
přesvědčení, že skutečnost, zda pražce již před rokem 2002 sloužily jako stavební materiál, mohla
mít na právní posouzení věci podstatný vliv.
Městský soud námitku odmítl, „ neboť z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem
v Praze oddíl B, vložka 7916, nutno vzít za prokázané, že obchodní firmy AGT INVEST a. s. byla zapsána
12. 10. 2002, celé správní řízení bylo tedy vedeno s touto právnickou osobou, nikoliv s jejím právním
předchůdcem.“
Pokud soud uvádí, že společnost stěžovatele existovala již od 12. 10. 2002, lze s ním
souhlasit, avšak tato skutečnost nikterak nereaguje na vznesené žalobní námitky. Ze správního
spisu je zřejmé, že správní řízení o uložení pokuty bylo zahájeno se stěžovatelem (dne 6. 6. 2006,
stěžovateli doručeno 9. 6. 2006), a ve výroku napadeného rozhodnutí je mu vytýkáno,
že od srpna 2002 využívá nebezpečný odpad tak, že z nich postavil plot mezi pozemky
p. č. 502/16 a 502/33 v k. ú. Jevany, aniž by bylo uvedené místo dle zákona o odpadech určeno
k nakládání s odpadem. Stavebníkem v předmětném stavebním řízení byl právní předchůdce
stěžovatele, společnost AGT INVEST, s. r. o., jež byla v roce 2002 zapsána v OR stejně jako
společnost stěžovatele. Stěžovatel po soudu požadoval, aby vyhodnotil, zda využití pražců před
rokem 2002 jako stavebního materiálu může být způsobilé ovlivnit výrok o uložení pokuty.
Tímto se však městský soud nezabýval.
Stěžovatel v kasační stížnosti setrvává na názoru, že vzorky měly být odebrány
i na pozemku stěžovatele. Obdobnou argumentaci obsahovala též žaloba. Městský soud
k námitce uvedl, že pokud měly být dle stěžovatele odebrány vzorky taktéž z jeho pozemku,
„vyvstává domněnka, zda na této straně nebyly použité železniční pražce detoxikovány.“ Ani
tento závěr soudu není způsobilý bližšího přezkumu. Z čeho soud dovozuje případnou detoxikaci
pražců na pozemku stěžovatele není zřejmé. Námitka stěžovatele, že soud míru a výši ohrožení
zdůvodňuje na straně č. 5 rozsudku tak, že byl porušen metodický pokyn MŽP uveřejněný
ve Zpravodaji č. 8/1996, není důvodná, neboť na straně č. 5 rozsudku městský soud
rekapituloval obsah spisu a nehodnotil míru ohrožení životního prostředí.
Obdobně se městský soud nedostatečným způsobem vypořádal s námitkou nutnosti
účasti stěžovatele při odběrech vzorků na sousedním pozemku ačkoliv byl k tomu Nejvyšším
správním soudem zavázán. Městský soud se v této souvislosti omezil na vyslovení názoru,
dle kterého, „při odběrech vzorků nebyla účast žalobce nutná“. Z odůvodnění rozsudku není
zřejmé, zda tento závěr městský soud dovodil z odkazem na judikaturu Evropského soudu
pro lidská práva. Z této městský soud odcitoval níže uvedené: „Pravdou je, že právo
na kontradiktorní řízení nemá absolutní charakter a jeho rozsah se může lišit zejména
v závislostech na zvláštnostech daného řízení. V některých případech, jejichž okolnosti byly velmi
specifické, totiž ESLP dospěl k závěru, že neposkytnutí určitého důkazu a nemožnost se k němu
vyjádřit, nebyly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, neboť měl za to, že taková možnost
by neměla vliv na výsledek sporu, nebo že zvolené právní řešení nedávalo žádný prostor pro další
diskusi.“
Z výše uvedené citace není zdejšímu soudu zřejmé, zda takto městský soud reagoval
na žalobní námitku stěžovatele ohledně způsobu získání důkazů ve správním řízení, kdy
stěžovatel v žalobě vyjádřil zásadní nesouhlas s postupem žalovaného, který si opatřil všechny
důkazní prostředky z jiného správního řízení, nebo zda tímto městský soud odůvodnil svůj závěr
o tom, že účast stěžovatele nebyla při odběrech vzorků nutná. Stěžovatel však v žalobě nenamítal,
že by mu bylo odepřeno právo se k provedeným důkazům v předmětné správním řízení vyjádřit,
namítal pouze způsob, jakým byly důkazní prostředky opatřeny. Ze zahájení správního řízení
i z usnesení č. j. 41/OOH/0603472.04/06/PMK ze dne 6. 6. 2006 je naopak patrné,
že stěžovatel byl s důkazy seznámen v době zahájení správního řízení a byla mu dána lhůta
k tomu, aby se k těmto před vydáním rozhodnutí vyjádřil, což však neučinil.
Stěžovatel dále brojí proti postupu soudu, který vyloučil důkazy - znalecký posudek
prof. Š. a vyjádření LITOLAB spol. s r. o. zkušební laboratoře z nepřípustného administrativního
hlediska. Dle stěžovatele tak byla porušena zásada volného hodnocení důkazů.
S názorem stěžovatele nelze souhlasit. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že městský
soud stěžovatelem zmiňované důkazy neodmítl jako důkaz, nýbrž tyto hodnotil, avšak dospěl
k jiným závěrům, než stěžovatel. Na straně č. 8 rozsudku městský soud uvedl, že stěžovatelem
předložené posudky nebezpečné vlastnosti u posuzovaného odpadu nikdy nevyloučily, naopak
prokázaly přítomnost (ne množství) různých perzistentních látek, které odpovídají chemickým
látkám a prostředkům, kterým se pražce v minulosti impregnovaly a které byly vyrobeny na bázi
černouhelného dehtu. V tomto případě byly identifikovány některé polycyklické aromatické
uhlovodíky, které mají mutagenní nebo karcinogenní vlastnosti a činí odpad nebezpečným.
(viz příloha č. 5 k zákonu o odpadech). Zároveň k těmto dokladům městský soud uvedl, že tyto
jsou pro účely zproštění odpovědnosti stěžovatele ve smyslu §6 odst. 4 zákona o odpadech
nedostačující.
S názorem soudu lze souhlasit, neboť osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností
odpadů (§9 zákona o odpadech) je možné vydat pouze v případech, kdy posuzovaný odpad
nemá nebezpečné vlastnosti, což důkazy předložené stěžovatelem neprokázaly, a dále osvědčení
musí vydat osoba pověřená k hodnocení nebezpečných vlastností odpadu dle §9 zákona
o odpadech. Předložený znalecký posudek ani vyjádření společnosti LITOLAB, spol. s r. o. výše
uvedená kritéria nesplňují.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, dle kterého předložený znalecký posudek prof. Š.
a vyjádření společnosti LITOLAB spol. s r.o. nejsou důkazy prokazující shodu, na základě které
by bylo možné železniční pražce použít jako stavební materiál.
Námitce stěžovatele nelze přisvědčit, neboť městský soud napadený závěr neučinil.
Neposuzoval, zda lze výše uvedenými důkazy prokázat shodu dle §12 zákona č. 22/1997 Sb.,
o technických požadavcích na výrobky, neboť stěžovatel takovou námitku v žalobě nevznesl.
V žalobě stěžovatel namítal, že v případě použitých železničních pražců shodu prokazovat nelze,
neboť shoda se prokazuje pouze u stanovených výrobků a zde jde o druhotné využití materiálu.
Městský soud se v intencích předmětné žalobní námitky zabýval pouze tím, zda v daném případě
shodu posuzovat lze, nikoli tím, zda důkazy doložené žalobcem splňují kritéria prohlášení
o shodě.
Pokud stěžovatel namítá, že v řízení nebyl prokázán negativní vliv na zdraví osob
a ohrožení životního prostředí, neboť nebyly překročeny zákonem stanovené limity, pak tento
důvod nebyl v řízení před městským soudem uplatněn, ačkoliv tak stěžovatel učinit mohl.
Takovou argumentaci v žalobě stěžovatel nevznesl. Odkaz na jeho námitky v odvolacím řízení
uvedený v žalobě nelze považovat za řádně vznesenou žalobní námitku. V takovém případě pak
stěžovatel nemůže městskému soudu účinně vytýkat, že neposoudil vlastní dopad na životní
prostředí a ohrožení lidského zdraví, popřípadě limity znečišťování životního prostředí
co do konkrétních úkonů, konkrétních mezí a limitů. Městskému soudu nepřísluší žalobou
napadené rozhodnutí zkoumat nad rámec vznesených žalobních námitek. Tato jeho námitka
je ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti nepřípustná.
Nad rámec rozhodovacích důvodů Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zdůraznit,
že stěžovatel byl pokutován podle §66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech za porušení §12
odst. 2 citovaného zákona.
Podle §66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech pokutu do výše 50 000 000 Kč uloží
inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která nakládá s odpady
v zařízeních, ve kterých nakládání s odpady je zakázáno nebo není povoleno.
Dle §12 odst. 2 zákona o odpadech lze s odpady podle tohoto zákona nakládat pouze
v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle tohoto zákona určena. Při tomto nakládání
s odpady nesmí být ohroženo lidské zdraví ani ohrožováno nebo poškozováno životní prostředí
a nesmějí být překročeny limity znečišťování stanovené zvláštními právními předpisy.
Fyzická či právnická osoba se správního deliktu podle §66 odst. 4 písm. b) zákona
o odpadech dopustí již tím, že nakládá s odpady v zařízeních, ve kterých je nakládání s odpady
zakázáno nebo v zařízeních, kde není nakládání s odpady povoleno. Pro naplnění skutkové
podstaty předmětného deliktu není nezbytně nutné, aby bylo ohrožováno lidské zdraví či životní
prostředí, případně aby byly překročeny limity znečišťování stanovené zvláštními právními
předpisy. K případnému ohrožení životního prostředí, a k míře jeho poškození bude přihlédnuto
při stanovení výše pokuty (§67 odst. 2 zákona o odpadech). Nelze tedy přisvědčit stěžovateli,
který se domnívá, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, neboť nebyly
překročeny žádné zákonem stanovené limity.
Obdobně judikoval městský soud v rozsudku č. j. 9 Ca 184/2007 - 28 ze dne 31. 7. 2007,
dle kterého „skutková podstata správního deliktu podle §66 odst. 3 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb.,
o odpadech a o změně některých dalších zákonů, nespočívá v ohrožení či poškození životního prostředí, nýbrž
v převzetí odpadu osobou, která k tomu není podle §12 odst. 3 citovaného zákona oprávněna pro nedostatek
vybavení zařízením k využití či odstranění odpadu. Tyto znaky skutkové podstaty správního deliktu samy o sobě
vyjadřují možnost ohrožení životního prostředí. Provozovatel odpadu se tedy nemůže sankční odpovědnosti zprostit
odkazem na to, že shromažďováním odpadu nedošlo k ohrožení či k poškození životního prostředí a takovou
okolnost z hlediska naplnění skutkové podstaty správního deliktu není třeba dokazovat.“
Nejvyšší správní soud tak dochází k závěru, že výše vytýkané vady způsobují
nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a proto postupem podle §110 odst. 1 s. ř. s. a napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem. Městský soud přezkoumá rozhodnutí žalovaného v rozsahu všech
uplatněných žalobních námitek.
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu