ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.65.2009:39
sp. zn. 5 As 65/2009 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Mgr. Š. M.,
zast. advokátem JUDr. Ivanem Vávrou, se sídlem AK Dlouhá č. 16, Litoměřice, proti
žalovanému: Město Česká Lípa, se sídlem Česká Lípa, T. G. Masaryka 1, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 4. srpna
2009, č. j. 63 Ca 5/2009 - 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (nyní „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba podaná proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 10. 2005, vydaném v blokovém řízení ve věci uložení pokuty za přestupek podle §22
odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích; pokuta ve výši 400 Kč byla uložena synovi
stěžovatele J. Š., nar. X za jízdu na neosvětleném jízdním kole.
Krajský soud žalobu podanou stěžovatelem svým jménem odm ítl s odkazem na ust. §46
odst. 1 písm.b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „ s. ř. s. “), neboť žaloba
byla podána zjevně opožděně (rozhodnutí o pokutě převzal J. Š. dne 29. 10. 2005), soud rovněž
dospěl k závěru, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby, žaloba byla tedy podána
osobou neoprávněnou; konečně soud konstatoval, že žaloba proti rozhodnutí vydaném
v blokovém řízení podle §84 zákona č. 200/1990 Sb. je s přihlédnutím k §5 a §68 písm. a) s. ř.
s. nepřípustná.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že dne 29. 10. 2005 měl být vydán J. Š. pokutový blok
za spáchaný přestupek, tento jej v mladické nerozvážnosti zahodil a nepředal svým rodičům
jakožto zákonným zástupcům nezletilého; dále již nebyl J. Š. vyzván k úhradě předmětné pokuty a
dne 1. 8. 2008 bylo vydáno Okresním soudem v České Lípě usnesení o nařízení exekuce, proti
kterému podal povinný odvolání. Teprve na základě této skutečnosti stěžovatel zjistil, že jeho syn
byl účastníkem správního řízení, avšak v tomto řízení nebyl řádně zastoupen zákonným
zástupcem. Stěžovatel namítá, že v rozhodné době, tj. v den vydání pokutového bloku, bylo
synovi 15 let a 10 měsíců, byl tedy za přestupek plně odpovědný; stěžovatel se však domnívá, že
vzhledem ke svému věku nebyl způsobilý být samostatným účastníkem řízení ve smyslu ust. §15
zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu v tehdy platném a účinném znění, kde je uvedeno, že
účastník může samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat
práva a brát na sebe povinnosti. Zde jednoznačně správní řád odkazuje na §7 odst. 1 a 2
občanského zákoníku, kde je způsobilost odvozena od zletilosti, tj. dovršením 18 let věku. Nebyl-
li tedy J. Š. v té době zletilý, nemusel být s ohledem na svůj věk ani způsobilý být samostatným
účastníkem správního řízení. Otázkou procesní způsobilosti se však městský strážník, který věc
řešil, nezabýval.O tom, že J. Š. v té době ještě nebyl dostatečně rozumově a volně vyspělý, svědčí
i to, že blok zahodil, aniž by si uvědomil, jaké to pro něho bude mít následky v budoucnu.
Stěžovatel dále zpochybňuje samotnou právní kvalifikaci skutku, rozhodnutí městské policie
považuje za nezákonné a vydané v procesně vadně vedeném řízení, v blokovém řízení nebylo
možno nezletilému takto pokutu uložit, namítá nedostatek náležitostí vydaného bloku. Tvrdí, že
J. Š. nemohl nikdy souhlasit se svým přestupkem a čerpat řádné opravné prostředky v řízení před
správními orgány, neboť si vzhledem ke svému věku zřejmě tyto možnosti ani neuvědomil a
nedokázal je zvážit v jejich vzájemné souvislosti. Dá se předpokládat, že blok podepsal pouze
z respektu a ze strachu z uniformovaného strážníka.
Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením, které učinil krajský soud, který konstatoval,
že žaloba je podána opožděně, aniž by se však zabýval tvrzeními v žalobě, tedy námitkou,
že nebylo řádně doručeno, nemohla tedy běžet předmětná lhůta. V rozporu s tímto tvrzením
následně soud uvádí, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby; na jedné straně tedy
soud tvrdí, že žalobce byl účastníkem řízení a bylo mu řádně doru čeno, na straně druhé tvrdí,
že není aktivně legitimován k podání žaloby. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatel tudíž
za nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napaden é usnesení krajského
soudu a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že má za to, že stěžovatel nebyl k podání žaloby
aktivně legitimován, neboť J. Š. již v době podání žaloby byl zletilý a měl plnou způsobilost
k právním úkonům, žalobce tedy mohl být dle §65 odst. 1 s. ř. s. pouze J. Š., nikoli jeho otec.
K namítaným vadám řízení uvedl, že podle §19 odst. 2 zákona o přestupcích přestupek
mladistvého nelze projednat v příkazním řízení; podle 19 odst. 3 cit. zákona v blokovém řízení
nelze uložit mladistvému pokutu vyšší než 500 Kč, pokutu až do výše 1000 Kč lze uložit
mladistvému, pokud to tento zákon nebo jiný zvláštní zákon připouští. Z dikce zákona je tedy
zřejmé, že přestupek mladistvých lze projednat v blokovém řízení. Žalovaný tak postupoval zcela
správně. Žalovaný je přesvědčen, že protože aktivně legitimován k podání žaloby byl J. Š.,
uplynula mu v případě, že by byla žaloba proti rozhodnutí vydaném v blokovém řízení, přípustná
lhůta k podání žaloby dne 29. 12. 2005.
Žalovaný doložil do spisu kopii tiskopisu bloku na pokutu, jehož díl A byl předán J . Š.; na
tomto díle je přestupce výslovně poučen o lhůtě, v níž má pokutu zaplatit, i o místě, kde má být
pokuta zaplacena, současně byl upozorněn na skutečnost, že pokud pokutu nezaplatí ve
stanovené lhůtě, bude vymáhána výkonem rozhodnutí. Na bloku je rovněž přesně popsáno
přestupkové jednání, jehož se dopustil a právní kvalifikace skutku. Žalovaný je přesvědčen, že
blok na pokutu obsahuje všechny předepsané náležitosti, nabyl právní moci a je vykonatelným
exekučním titulem. Na bloku je rovněž poučení o tom, že se nelze proti n ěmu odvolat, přestupce
byl tedy se všemi následky srozuměn. Žalovaný považuje kasační stížnost za zcela nedůvodnou a
navrhuje její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napa dené usnesení krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě krajský soud odmítl žalobu,
což představuje zvláštní důvod podání kasační stížnosti, zakotvený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat „z důvodu tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.“ Uplatnění tohoto důvodu přitom
pojmově vylučuje možnost naplnění některého z důvodů dalších, a to de iure [nezákonnost
rozhodnutí soudu dle písm. a) cit. ustanovení, zmatečnost řízení před soudem podle písm. c)
anebo nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí podle písm. d)] či de facto[vady správního řízení
dle písm. b) cit. ustanovení]. V dalším se proto soud zabýval výhradně tvrzenou nezákonností
rozhodnutí o odmítnutí žaloby ve smyslu písm. e) cit. ustanovení.
Směřuje-li kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, kterým byla žaloba odmítnuta,
aniž by se jí soud zabýval in meritum, přísluší v kasačním řízení Nejvyššímu správnímu soudu
zabývat se toliko tím, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, odmítl-li věc aniž
by ji posoudil věcně, zda tedy jeho rozhodnutí nepředstavuje porušení práva na spravedlivý
proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod („Listiny“),
a ve svém důsledku též dotčení v základním právu podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Nepřísluší proto Nejvyššímu správnímu soudu v tomto řízení přezkoumávat věcné
námitky stěžovatele, kterými směřuje k samotnému spáchání přestupku, jeho kvalifikaci
a procesu, který byl s J. Š. veden. Námitky stran vykonatelnosti rozhodnutí, které je předmětem
samostatného exekučního řízení, mohou být předmětem z koumání pouze v řízení o výkonu
rozhodnutí, pouze zde lze zpochybnit vykonatelnost samotného exekučního titulu. Jak ostatně
z vyjádření stěžovatele vyplynulo, přestupce proti usnesení o nařízení exekuce podal odvolání.
Nejvyšší správní soud se tedy při pos uzování důvodnosti předmětné kasační stížnosti omezil
pouze na otázku, zda bylo na místě žalobu stěžovatele odmítnout. Samotným průběhem
přestupkového řízení se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť by tak činil nad rámec své
zákonné role (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 -6 5, dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud shledal postup krajského soudu v souladu se zákonem. V případě
stěžovatelovy žaloby byly dány relevantní důvody pro její odmítnutí.
Aktivní žalobní legitimace je upravena v §65 s. ř. s. Podle odst. 1 tohoto ustanovení
je ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení
takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon
jinak. Je tak třeba posoudit, zda byla předmětným rozhodnutím zakládána, měněna, rušena nebo
závazně určována práva nebo povinnosti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59
konstatoval: „Odmítnutí návrhu proto, že byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c)
s. ř. s.], lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace
hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného. Pokud tomu tak není, musí soud
návrh věcně projednat; vyjde-li v této fázi nedostatek aktivní legitimace najevo, rozhodne o věci rozsudkem.
Neučiní-li tak, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zatěžuje řízení jinou
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) a §109 odst. 3
věta za středníkem s. ř. s.].“
V projednávané věci však bylo zcela zjevné, že žaloba byla podána osobou zjevně
neoprávněnou. Předmětné rozhodnutí o uložení blokové pokuty upravovalo výlučně práva
a povinnosti osoby, která se dopustila přestupku, za který byla také podle ust. §5 odst. 1
přestupkového zákona plně odpovědná, tj. J. Š.. Z pohledu toho, kdo nese odpovědnost za své
protiprávní jednání, jde o povinnost strpět správně právní sankce za protiprávní jednání jako
právní následek svého počínání. Subjektivním předpokladem správně právní odpovědnosti je pak
zpravidla zavinění. Předpoklady správně právní odpovědnosti lze v případech jednotlivých
správních deliktů zpravidla, po vzoru obecné teorie práva a rovněž i teorie trestního práva,
zkoumat rozborem základních znaků skutkové podstaty deliktů, tedy objektu, objektivní stránky,
subjektu a subjektivní stránky. Znakem skutkové podstaty přestupku je tedy subjekt, který ho
spáchá. Obecným předpokladem postavení subjektu deliktu přitom je jeho způsobilost k právní
odpovědnosti. Zákon o přestupcích vychází striktně z principu osobní odpovědnosti. Postih za
přestupek může být přitom uplatněn jen vůči subjektu, kterým je odpovědná fyzická osoba. K
náležitostem subjektu odpovědného za přestupek patří dosažení určitého věku a příčetnost.
Odpovědnost za přestupek je podle platné právní úpravy vyloučena u osob, které spáchaly
přestupek před dovršením věku patnácti let. Stejně tak nebude možné z a subjekt přestupku
považovat osobu, která spáchala přestupek ve stavu nepříčetnosti, pokud se však do tohoto stavu
nepřivedla byť i z nedbalosti požitím alkoholu nebo užitím jiné návy kové látky. Zákon o
přestupcích obsahuje zvláštní ustanovení o postihu mladistvých pachatelů přestupků. Jimi rozumí
osoby mezi patnáctým a osmnáctým rokem věku a jejich postih oproti obecnému režimu limituje.
Horní hranice pokuty se u mladistvých pachatelů snižuje na polovinu, přičemž však při
konkrétním uložení pokuty tato pokuta nemůže být nikdy vyšší než 2000 Kč. Přestupek
mladistvého dále nelze projednat v příkazním řízení, v blokovém řízení mu může být uložena
pokuta do výše 500 Kč, výjimečně pak v případech, kdy zákon o přestupcích nebo jiný zákon
předpokládá uložení blokové pokuty nad 1000 Kč, může být mladistvému uložena bloková
pokuta až do výše 1000 Kč. Další omezení postihu mladistvého pa chatele přestupku se týká
např. sankce zákazu činnosti.
Z uvedeného vyplývá, že přestupek spáchala osoba příčetná, ve s myslu zákona
o přestupcích byla tato odpovědná za své jednání. Přičítá-li zákon plnou odpovědnost
mladistvému za své jednání, je nutno vycházet a priori i z toho, že tato osoba je i plně procesně
způsobilá k úkonům ve správním (přestupkovém) řízení stran přestupku, který ji lze přičítat.
Zavinění, jakožto další podstatnou stránku přestupku nelze přičítat nikomu jinému než toliko
pachateli přestupku. Připouští-li zákon projednání přestupku v blokovém řízení i s mladistvým
pachatelem, nutně musí presumovat i způsobilost a odpovědnost mladistvého pachatele za své
konání v průběhu řízení. Nelze se proto dovolávat nerozvážnosti a neuvědomění si následků
chování (zde zahození pokutového bloku) mladistvého.
Rozhodnutí, které bylo v blokovém řízení vydáno, žádným způsobem neupravovalo
práva ani povinnosti stěžovatele a ten také nebyl oprávněn proti němu brojit žalobou.
Z vymezeného rozsahu procesních povinností a oprávnění účastníka ve správním řízení
o přestupku vyplývá i rozsah jeho žalobní legitimace v soudním řízení o žalobě proti správnímu
rozhodnutí. Pro určení toho, zda je žalobce oprávněn podat žalobu, je podstatné, zda napadené
rozhodnutí uložilo žalobci nějaké povinnosti nebo jej zkrátilo na jeh o právech. V případě
stěžovatele tomu však tak zjevně nebylo.
V době podání žaloby dne 27. 7. 2009, kterou podal stěžovatel, nadto J. Š., nar. dne X, již
dosáhl zletilosti, mohl tedy před soudem samostatně jednat.
Stěžovateli pak nesvědčila ani žalobní legitimace podle §65 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
může žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i účastník řízení před správním orgánem,
který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí- li, že postupem správního orgánu byl
zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek
nezákonné rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno výše, odpovědnost za přestupek lze přičítat výlučně
pachateli přestupku, stěžovatel nebyl ani osobou, které by nále želo účastenství v řízení
např. z titulu náhrady škody (poškozeného).
Krajský soud tak nepochybil, shledal-li důvod pro odmítnutí žaloby dle ust. §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s.
Ze spisového materiálu rovněž vyplývá, že pokutový blok pachatel přestupku převzal, byl
mu tedy řádně doručen, a to dne 29. 10. 2005. Byla-li proto žaloba podána až dne 27. 7. 2009,
stalo se tak zjevně po uplynutí zákonné lhůty stanovené v §71 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní
soud proto shledal závěr o opožděnosti žaloby s odkazem na ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
zcela legitimní.
Jakkoli již výše uvedené důvody zcela postačují pro závěr svědčící pro odmítnutí žaloby,
Nejvyšší správní soud odkazuje stran aplikace ust. §68 písm. a) s. ř. s, na který krajský soud
poukázal, na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004 (č. j. 6 As 49/2003 - 46,
in: č. 505/2005 Sb. NSS), podle něhož „pokud soudní řád správní označuje za nepřípustnou žalobu proti
správnímu rozhodnutí, vůči němuž žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky [§68 písm. a) s . ř. s.], tím spíše
(a minori ad maius) musí být nepřípustná žaloba proti rozhodnutí (zde: rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém
řízení podle §84 a násl. zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích), které bylo vydáno v důsledku souhlasu
účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáv án v řízení, jehož předmětem
by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání.“
Podobně a konsekventně bylo např. v jiné věci judikováno (rozsudek ze dne 6. 2. 2008,
č. j. 3 As 58/2007 - 117, in: www.nssoud.cz), že pokud „byl přestupek projednán v blokovém řízení podle
§84 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je obnova řízení podle §62 odst. 1 písm. a) správního řádu
z roku 1967 z povahy věci vyloučena, neboť podmínkou sine qua non tohoto řízení je souhlas obviněného
se zjištěním přestupku a uložením sankce.“
Vychází-li tedy Nejvyšší správní soud z toho, že smyslem přezkumu správních rozhodnutí
ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany tam, kde osoby, jež tvrdí, že byly na svých
právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily, pak
za situace, kdy sám účastník řízení souhlasil s uložením pokuty v blokovém řízení, se nyní
nemůže soudní ochrany oprávněně dožadovat. Krajský soud proto nepochybil, uvedl-li důvod
odmítnutí žaloby dle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal naplněným žádný z tvrzených
důvodů kasační stížnosti, zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
poslední věty.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, odst. 2 (§120) s. ř. s., když
stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu