ECLI:CZ:NSS:2010:5.AZS.54.2009:42
sp. zn. 5 Azs 54/2009 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové, Ph.D. v právní věci žalobce: B. T., zastoupeného Mgr.
Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Žižkovo nám. 2, Bruntál, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2009, č. j. 28 Az 9/2009 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Dne 21. 11. 2008 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Z jejího znění
a následného průběhu správního řízení vyplynulo, že důvodem podání žádosti byla především
skutečnost, že v srpnu roku 2008 vypukl v Gruzii (tj. v zemi původu) válečný konflikt, přičemž
podle tvrzení žalobce ruští vojáci doposud neopustili oblast, ve které žil, a dále zde rabovali
a jinak ohrožovali místní obyvatelstvo. Žalobce navíc přišel o zam ěstnání, jelikož restaurace,
ve které byl zaměstnán jako kuchař, byla během válečného konfl iktu zničena. Přestěhovat
se do jiné oblasti v rámci Gruzie by pro žalobce bylo komplikované, jelikož by musel najít
ubytování, což podle jeho tvrzení není jednoduché. Svou s ituaci se tedy rozhodl vyřešit tak,
že odcestoval do České republiky s úmyslem požádat zde o mezinárodní ochranu. Důvodem
požádat o mezinárodní ochranu právě v České republice byla dále skutečnost, že zde žalobce
již dříve pobýval, a to v letech 1999 až 20 05, kdy zde žil a pracoval.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 3. 2009, č. j. OAM-823/VL-07-K02-2008, žalobci
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b záko na č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republik y, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), neudělil.
Žalobce se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu
v Hradci Králové. V žalobě namítal, že žalovaný správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce žalovanému vytýkal především
skutečnost, že při zjišťování skutkového stavu vycházel z neaktuálních zdrojů, když podkladem
pro jeho rozhodnutí byly zprávy z různých zdrojů podávající informace o zemi původu z března
a dubna 2008. Žalobce však poukázal na to, že o udělení mezinárodní ochrany požádal
až v listopadu 2008, a to po té, co v jeho vlasti vypukl válečný konflikt. Žalobce nadále setrval
na svém tvrzení, že je v zemi původu ohrožen válečným konfliktem, přičemž žalovaný měl tuto
skutečnost posoudit jako dostatečný důvod pro udělení mezinárodní ochrany alespoň formou
doplňkové ochrany.
Jmenovaný soud však rozsudkem ze dne 31. 7. 2009, č. j. 28 Az 9/2009 - 19, žalobu
zamítl. Ve svém rozhodnutí se krajský soud ztotožnil s argumentací žalovaného, když dospěl
k závěru, že obavy z přítomnosti ruských vojsk a z jejich chování jsou v rozporu z objektivními
informacemi, které žalovaný čerpal mimo jiné i z aktuálních informací o vývoji situace v zemi
původu žalobce obsažených v databázi ČTK, a dále že žalobci nic n ebránilo opustit oblast, kde
se podle něj vojáci stále zdržují, a přestěhovat se v rámci Gruzie do oblasti podle jeho názoru
bezpečné. Zde krajský soud zdůraznil, že otázka obtížného shánění zaměstnání a finanční náklady
s tímto řešením spojené nemohou být důvodem pro závěr o nemožnosti takovouto cestu zvolit.
Krajský soud tedy uzavřel, že informace přednesené žalobce m nejsou dostatečné pro závěr
o důvodnosti podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které sice
explicitně neodkázal na příslušná ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), z obsahu kasační stížnosti však vyplývají tvrzené důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel tedy namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem, dále namítá, že správní řízení bylo stiženo
vadami, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalo vaného, a konečně namítá i takové
vady řízení před soudem, které mohly mít za následek nezákon né rozhodnutí krajského soudu
o věci samé.
Ke své argumentaci vztahující se k uplatněnému důvodu podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. stěžovatel namítá, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v českém jazyce a stejně
jako ostatní písemnosti související se správním řízením mu bylo doručeno pouze v českém znění.
Vzhledem k uvedenému tedy dle tvrzení stěžovatele bylo ve správním řízení porušeno jeho
základní právo užívat svého jazyka v úředním styku zakotvené v článku 25 odst. 2 písm. b) Listiny
základních práv a svobod.
Důvodnost kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel spatřuje
ve skutečnosti, že v řízení před krajským soudem mu neby l ustanoven tlumočník. Nadto byly
stěžovateli veškeré písemnosti vztahující se k řízení před krajským soudem (příkladmo je zmíněno
vyjádření žalovaného, předvolání k jednání a rozsudek ve věci) zasílány v českém znění, přestože
jejich obsahu nerozuměl. Z uvedeného pak stěžovatel dovozuje porušení jeho základního práva
na tlumočníka zakotveného v článku 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dále dovozuje
i porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo
na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti
a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatel zde podotýká, že pokud soudní
řízení bylo vedeno v jazyce českém, jeho fyzická přítomnost na jednání by vzhlede m k jeho
neznalosti českého jazyka neměla smysl, byla by pouze formální a mohla by vést i k zavádějící
či nepřesné výpovědi stěžovatele.
Stěžovatel zde navíc žádá, aby mu byl soudem ustanoven tlumočník do gruzínského
jazyka alespoň pro řízení o kasační stížnosti a následně aby byl v tomto řízení za přítomnosti
zmíněného tlumočníka podrobně vyslechnut.
V souvislosti s posledně zmíněnou námitkou stěžovatel v kasační stížnosti uvedl,
že vzhledem k tomu, že řízení před krajským soudem bylo vedeno v jazyce českém, nemohl
stěžovatel situaci v zemi původu podrobně popsat tak, aby bylo zřejmé, že byl ve své vlasti
pronásledován z důvodu své národnosti. Stěžovatel má ovšem za to, že národnostně motivované
pronásledování ze strany ruských vojáků je zřejmé již z jeho výpovědi učiněné v rámci pohovoru
k žádosti o udělení mezinárodní ochrany provedeného dne 13. 1. 2009. Konkrétně má stěžovatel
za to, že důvodem rabování v jeho restauraci byla právě jeho národnost, jinými slovy,
že by k takovému útoku na restauraci nedošlo, pokud by byl občanem ruské národnosti.
Žalovaný tedy nesprávně posoudil skutkový stav, když v posuzovaném případě neaplikoval
ustanovení §12 zákona o azylu a neudělil stěžovateli azyl. Krajský soud se pak dopustil
nezákonnosti, když se s tímto závěrem ztotožnil. Podle tvrzení stěžovatele tak byl naplněn
i důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel konečně namítá, že v posuzované věci rozhodoval místně nepříslušný soud.
Podle tvrzení stěžovatele je ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s. k rozhodování místně příslušný soud,
v jehož obvodu je sídlo žalovaného správního orgánu, tj. v posuzovaném případě Městský soud
v Praze.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávně nost podané kasační stížnosti
a navrhuje její zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s. ), stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s. ) a kasační stížnost je tudíž ve svém celku přípustná
(k přípustnosti jednotlivých stížních námitek viz níže).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně prejudikovanou právní
otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena
rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
V souvislosti s posouzením přijatelnosti kasační stížnosti dle §104a s. ř. s. je podstatné
především posouzení žádosti stěžovatele o ustanovení tlumočníka pro řízení o kasační stížnosti.
V rámci posouzení této žádosti bude muset Nejvyšší správní soud vyložit, v jakém rozsahu
je třeba právo na tlumočníka vztáhnout i na řízení o kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že tato
právní otázka není dosud v úplnosti vyřešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, lze učinit
závěr, že kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní
soud konstatuje její přijatelnost.
Pokud jde o námitku stěžovatele vztahující se k porušení jeho práv ve správním řízení
spočívajícím v doručování písemností stěžovateli v průběhu správního řízení, včetně správního
rozhodnutí, pouze v českém znění, jedná se o námitku uplatněnou stěžovatelem až v kasační
stížnosti, kterou stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Jedná
se tudíž o námitku ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou.
Nejvyšší správní soud zde nadto podotýká (a činí tak vzhledem k celkovému obsahu
kasační stížnosti, ve které je uvedena celá řada dalších tvrzení, která jsou v přímém rozporu
se správním či soudním spisem), že ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že na počátku
správního řízení byl stěžovateli ustanoven tlumočník do jazyka gruzínského, přičemž v průběhu
správního řízení byl tento tlumočník při jednání se stěžovatelem (především při pohovoru
k žádosti o udělení mezinárodní ochrany provedeném dne 13. 1. 2009) přítomen. Stěžovatel navíc
svým podpisem stvrdil, že žalobou napadené rozhodnutí převzal po té, co byl s jeho obsahem
seznámen v gruzínském jazyce. Je tedy zcela zřejmé, že žalovaný postupoval v souladu
se zákonem. Tvrzené porušení práva podle článku 25 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv
a svobod je pak v posuzované věci zcela irelevantní. Zmíněné ustanovení Listiny základních práv
a svobod se totiž vztahuje pouze na občany České republiky, kteří jsou příslušníky národnostní
či etnické menšiny.
Ke stížní námitce vztahující se k porušení práva na tlumočníka v řízení před soudem
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu konstatoval, že stěžovatel podal sám svým jménem
žalobu ke krajskému soudu v češtině, přičemž přímo v žalobě vyslovil souhlas s tím, aby soud
ve věci rozhodl v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání. Vzhledem k tomu, že souhlas
s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání vyslovil i žalovaný, byla veškerá následující
komunikace mezi stěžovatelem a soudem charakteru ryze písemného, přičemž spočívala pouze
v jediné písemnosti adresované krajským soudem stěžovateli, ve které soud stěžovatele zejména
poučil o jeho právu namítat podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Součást
písemnosti tvořilo i vyjádření žalovaného k žalobě.
Vzhledem k výše uvedenému bude v posuzované věci nejprve třeba zodpovědět otázku,
zda právo na tlumočníka, jak je zakotveno v právním řádu České republiky, lze vztahovat
i na písemný styk mezi soudem a účastníky řízení, či zda je třeba jej vykládat úžeji, a vztahovat
je pouze na situace, kdy je nařízeno ústní jednání.
Podle čl. 37 odst. 4 Listiny „kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jí mž se vede jednání, má právo
na tlumočníka“. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že podle judikatury Ústavního soudu,
konkrétně pak podle doposud nepřekonaného právního názoru vyjádřeného ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS -st. 20/05, nedopadá právo na tlumočníka
garantované ve výše citovaném čl. 37 o dst. 4 Listiny na písemný styk soudu s účastníky řízení.
Přestože však Ústavní soud tímto způsobem svým výkladem do jisté míry limitoval ústavní
záruky dané osobám neovládajícím jazyk, jímž se vede řízení před soudem, nevyloučil zároveň,
že konkrétní zákonná úprava práva na tlumočníka může poskytovat vyšší standard ochrany práv
účastníků řízení.
Na zákonné úrovni je právo na tlumočníka zakotveno v §18 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), který je v důsledku §64 s. ř. s.
použitelný i v soudním řízení správním. Ustanovení §18 odst. 2 s. ř. s. stanoví, že soud ustanoví
tlumočníka účastníku řízení, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, jakmile taková potřeba
vyjde v řízení najevo.
Otázka možné aplikace posledně zmíněných ustanovení o. s. ř. i na písemný styk mezi
soudem a účastníkem řízení byla v řízení před Nejvyšším sprá vním soudem řešena opakovaně.
V judikatuře zdejšího soudu lze vysledovat tendenci spíše k extenzivnímu výkladu §18 odst. 2
o. s. ř. V rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Azs 52/2005 - 47, dostupném na www.nssoud.cz,
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „ve správním či soudním řízení nepochybně velmi záleží
na přesném pochopení významu toho, co je účastníku sdělováno nebo na c o je účastník dotazován, a na jeho rychlé
a věcně správné reakci na podněty, výzvy a vyjádření ze strany správního orgánu, soudu, event. dalších účastníků
řízení, a proto potřeba ustanovit tlumočníka bude dána i tehdy, jestliže účastník, třebaže jazyku, ve kterém
se vede řízení, v určité míře rozumí, tento jazyk neovládá v zásadě srovnatelně dobře jako svoji mateřštinu. Výše
uvedené zásady se v modifikované podobě uplatní i ohledně překládání soudních písemností, které jsou doručovány
účastníkům, neboť v tomto ohledu není žádného rozumného důvodu rozlišovat mezi úkony soudu učiněnými
písemně a úkony soudu učiněnými ústně – některé písemnosti soudu, zejména výzvy, aby účastník něco učinil
či se k něčemu vyjádřil […], totiž nezřídka mají minimálně stejný význa m pro uplatnění práv účastníka řízení
v tomto řízení jako přímá sdělení či výzvy soudu učiněné při jednání. […] Nelze přehlédnout, že soudobé soudní
řízení je kombinací ústního jednání před soudem a písemné komunikace mezi soudem a účastníky. Obě tyto
složky soudního řízení mají pro účastníka kardinální význam (někdy, zejména v řízení podle s. ř. s., složka
písemná svým významem složku ústní výrazně převyšuje), přičemž jak při ústní komunikaci, tak při komunikaci
písemné hraje významnou roli faktor času (úkony musí účastník učinit nezřídka v krátké lhůtě po doručení
či sdělení příslušné výzvy či pokynu soudu, jinak může v určité a nezřídka velmi silné míře oslabit svoji procesní
pozici) a faktor odbornosti (reakce na výzvu či pokyn musí být nezřídka komplexn í, vyžadující poměrně vysoký
stupeň porozumění obsahu výzvy či pokynu)“ .
Otázkou, která musí být v posuzované věci zodpovězena, tedy je, za jakých podmínek
je soud povinen tlumočníka účastníku řízení ustanovit. Z dikce §18 odst. 2 o. s. ř. je totiž zřejmé,
že zákonodárce tuto povinnost nezamýšlel uložit pro každý případ, kdy je mateřštinou účastníka
řízení jiný než český jazyk, ale pouze v případě, že potřeba ustanovit tlumočníka vyjde najevo.
Dílčí závěry dosavadní poměrně rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu na toto
téma jsou přehledně shrnuty v citovaném rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Azs 52/2005 - 47,
podle kterého povinnost ustanovit účastníku řízení tlumočníka podle §18 odst. 2 o. s. ř. „vzniká
soudu pouze tehdy, pokud potřeba ustanovit tlumočníka vyjde najevo, tedy pokud se v řízení objeví konkrétní
skutečnost nasvědčující potřebě tlumočníka ustanovit a pokud se po jejich prověření soudem ukáže, že účastník
k řádnému uplatňování svých práv v soudním řízení tlumoční ka potřebuje. Takovouto konkrétní skutečností
je samozřejmě v první řadě, pokud o ustanovení tlumočníka účastník sám požádá. Další takovou skutečností
však může být zejména to, že účastník se soudem začne komunikovat jiným než českým jazykem, nebo to,
že z jeho projevů (vedených v jazyce českém) je patrné, že se česky nemůže dorozumět dostatečně dobře“ .
V rozsudku ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Afs 36/2007 - 86, dostupném na www.nssoud.cz,
pak druhý senát zdejšího soudu výše uvedené závěry dále rozvinul, kd yž dospěl k závěru,
že „právo na tlumočníka má kompenzovat „imanentní“ nevýhodu toho, kdo nerozumí jazyku, v němž se vede
řízení, ovšem nesmí mu na druhé straně poskytovat neodůvodněnou výhodu. Nesmí především sloužit k umělému
vyvolávání průtahů a natolik komplikovat a prodražovat příslušné řízení, že by se stalo fakticky neskončitelným
nebo skončitelným jen za cenu neúměrných nákladů. […] Znamená to tedy také, že určité důsledky své nevýhody,
spočívající v tom, že nerozumí jazyku, v němž se vede řízení, musí dotyčná osoba snášet a že je musí kompenzovat
vlastní zvýšenou aktivitou v řízení. Zejména je po ní spravedlivé požadovat, aby s kutečnost, že jazyku,
v němž se vede řízení, nerozumí, dala příslušnému orgánu najevo, je-li schopna tak učinit. […] Dále po takové
osobě lze spravedlivě požadovat, aby si sama opatřila překlad listin, zasílaných jí správním orgánem či soudem,
anebo – ovšem jen a pouze tehdy, není-li něčeho takového vzhledem ke svým poměrům schopna – aby alespoň
dotyčnému orgánu dala neprodleně po jejich obdržení najevo, že jim nerozumí, a aby alespoň v základních rysech
předestřela, proč není schopna si překlady zajistit sama, a požádala správce daně o součinnost při zajištění
tlumočníka pro tento účel“.
V souladu s výše uvedeným je tedy zřejmé, že povinnost soudu podle §18 odst. 2 o. s. ř.
ustanovit účastníku řízení, jehož mateřštinou není český jazyk , tlumočníka závisí primárně
na tom, zda se v řízení objeví konkrétní skutečnost nasvědčující potřebě tlumočníka ustanovit.
Při posuzovaní toho, zda taková konkrétní skutečnost najevo vyšla či ne, pak Nejvyšší správní
soud klade velký důraz na vlastní aktivitu účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud tedy výše uvedené zásady aplikoval na posuzovaný případ a musel
dospět k závěru, že se zde neobjevily konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly potřebě
tlumočníka stěžovateli ustanovit. Stěžovatel podal sám svým jménem žalobu ke krajskému soudu
v jazyce českém, přičemž tato byla formulována jako souvislý text s jasně strukturovanou právní
argumentací. Krajský soud tudíž neměl důvod pochybovat o to m, že stěžovatel je schopen
bez ustanovení tlumočníka dostatečným způsobem svá práva hájit, a to sám či s pomocí jiné
osoby, která je mu k dispozici. V žalobě bylo navíc výslovně uvedeno, že stěžovatel souhlasí
s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání a takovýmto způsobem skutečně bylo
rozhodnuto, neboť s tímto postupem souhlasil i druhý účastník a i soud dospěl k závěru,
že konat jednání není v dané věci třeba. Ani po té, co mu byla doručena písemnost, jejímž
obsahem byly listiny psané v českém jazyce, stěžovatel o ustanovení tlumočníka nepožádal
ani jinak nedal krajskému soudu najevo, že není schopen s ohledem na jazykovou bariéru
dostatečně svá práva hájit. Lze tedy uzavřít, že žádný projev stěžovate le v řízení před krajským
soudem nenaznačoval, že by ustanovení tlumočníka bylo v dané věci třeba, a tato potřeba
neplynula ani z povahy věci či jiných okolností, které by v řízení vyšly najevo. Navíc stěžovatel
ani v kasační stížnosti neuváděl, že by, pok ud by poučení o právu namítat podjatost porozuměl,
skutečně uplatnil námitku podjatosti ve věci rozhodující soudkyně a případně z jakých
konkrétních důvodů by tak učinil. Skutečnost, že uvedené poučení bylo stěžovateli zasláno pouze
v českém jazyce, tedy v daném případě nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nezbývá než uzavřít, že postupem soudu právo stěžovatele na tlumočníka zakotvené
v článku 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v §18 odst. 2 o. s. ř. dotčeno nebylo.
Námitka porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod rovněž nemůže být
důvodná, jelikož ze soudního spisu je zřejmé, že krajský soud ve věci rozhodoval se souhlasem
účastníků bez nařízení jednání. Řada tvrzení, která stěžovatel v kasační stížnosti uvádí
(např. že mu bylo doručeno předvolání k jednání či že se jednání neměl zájem účastnit, jelikož
bylo vedeno v českém jazyce), je v přímém rozporu se soudním spisem a tedy jednoduše
neodpovídá skutečnosti.
V souvislosti s námitkou vztahující se k porušení práva na tlumočníka pak stěžovatel
uplatnil žádost, aby mu byl tlumočník ustanoven alespoň pro jednání před Nejvyšším správním
soudem v rámci řízení o kasační stížnosti.
K této otázce Nejvyšší správní soud nejprve podotýká, že podle §109 odst. 1 s. ř. s.
„o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje -li to za vhodné nebo
provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání“. Citovaná ustanovení nelze vykládat
tak, že Nejvyšší správní soud musí v řízení o kasační stížnosti k návrhu stěžovatele nařídit
jednání, pokud by jediným účelem jednání bylo doplnit důvody kasační stížnosti prostřednictvím
vyjádření stěžovatele. Doplňovat kasační stížnost může stěžovatel především prostřednictvím
svého zástupce. Toto jeho právo není nijak omezeno, neboť vzhledem ke skutečnosti, že řízení
o kasační stížnosti není ovládáno zásadou koncentrace, může každý stěžovatel doplňovat kasační
stížnost kdykoli až do doby, kdy o ní Nejvyšší správní soud rozhodne. Vzhledem k tomu,
že v řízení o kasační řízení musí být stěžovatel povinně zastoupen advokátem, lze navíc usuzovat,
že právní pomoc poskytovaná zastoupenému při formulaci důvodů kasační stížnosti
je i z hlediska odbornosti dostatečná.
Pro případ, že by vznikla otázka, zda není nutné ustanovit stěžovateli tlumočníka
pro potřebu písemného styku mezi soudem a účastníkem řízení v rámci řízení o kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 20. 12. 2007, č. j. 2 Azs 89/2007 - 46,
dostupný na www.nssoud.cz, ve kterém dospěl k závěru, že pokud v řízení o kasační stížnosti
vyvstane potřeba, aby obsah určité písemnosti byl přeložen do jazyka, jemuž rozumí účastník
řízení, který neovládá dostatečně dobře češtinu, je na advokátu tohoto účastníka, aby v rámci
poskytování právních služeb překlad písemnosti sám obstaral nebo se se žádostí o zajištění
překladu obrátil na soud, který případně (po uvážení, zda žádost není účelov á, vedená toliko
snahou zdržovat postup v řízení) tlumočníka k pořízení překladu ustanoví.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že v otázce ústní komunikace mezi
stěžovatelem a jím zmocněným advokátem, v zásadě není prostor pro uplatnění práva
na tlumočníka tak, jak je zakotveno v příslušných ustanoveních o. s. ř. Řešení této situace bude
především otázkou výběru konkrétní osoby advokáta. Je možné předpokládat, že s těžovatel
se nechá v řízení zastupovat advokátem, který bude schopen poskytovat právní služby v jeho
mateřském jazyce či v jazyce, kterým se stěžovatel může dorozumět. Pokud by takový advokát
nebyl dostupný nebo pokud by stěžovatel z jiných důvodů upřednostnil advokáta, který právní
služby v takovém jazyce není schopen poskytnout, bude na stěžovateli a jeho zástupci,
aby si v takovém případě zajistili pro potřebu vzájemné ko munikace tlumočníka. Náklady
na tlumočení pak budou představovat hotové výdaje, které stěžovatel v řízení o kasační stížnosti
důvodně vynaložil. Pokud bude mít stěžovatel ve věci nakonec úspěch, bude si pak moci
nárokovat náhradu takových nákladů řízení na žalovaném. Obdobně, pokud je advokát
stěžovateli ustanoven soudem (což není daný případ), měl by být soudem zvolen v zásadě takový
advokát, který je schopen se se stěžova telem dorozumět. Pokud to není možné, platí
o komunikaci mezi ustanoveným advokátem a účastníkem obdobně, co bylo řečeno výše, s tím,
že pokud náklady na tlumočníka vynaloží advokát, má právo je zahrnout mezi hotové výdaje
na zastupování, jejichž náhradu poskytuje dle §35 odst. 8 s. ř. s. stát.
Pokud byla žádost o ustanovení tlumočníka v řízení o kasační stížnosti míněna zároveň
jako návrh, aby soud provedl výslech stěžovatele jako účastníka řízení ve smyslu §131 o. s. ř., pak
potřebu provedení takového důkazu, který stěžovatel ani nenavrhoval v řízení před krajským
soudem, Nejvyšší správní soud pro řízení o kasační stížnosti neshledal, a to zejména vzhledem
k uplatněným stížním námitkám, pro jejichž řádné posouzení lze plně vycházet z doposud
zjištěného skutkového stavu, jak je patrný především ze správního spisu.
K námitce vztahující se k důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v žalobě nenamítal, že by se v zemi svého původu
obával pronásledovaní z důvodu své národnosti, dovolával se pouze toho, že mu v souvislosti
s válečným konfliktem v Gruzii měla být udělena doplňková ochrana. Z tohoto pohledu tedy
Nejvyšší správní soud posoudil tuto stížní námitku jako nepřípustnou ve smyslu §1 04 odst. 4
s. ř. s.
Pouze obiter dictum Nejvyšší správní soud dodává, že ze skutkového stavu zjištěného
v průběhu správního řízení nelze usuzovat, že by stěžovatel byl v zemi původu pronásledován
z důvodu své národnosti. Tvrzení stěžovatele, že „jeho“ restauraci zničili ruští vojáci, přičemž šlo
o útok národnostně motivovaný, je naopak v rozporu se skutečnostmi, které stěžovatel uvedl
v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a dále s tím, jak vypovídal v průběhu správního řízení.
Ze správního spisu totiž vyplývá, že stěžovatel byl v předmětné restauraci pouze zaměstnán.
Útok na tuto restauraci lze tedy těžko považovat za útok právě na osobu stěžovatele. Navíc
Nejvyšší správní soud podotýká, že v případě válečného konfliktu nelze útoky příslušníků
vojenských sil jednoho ze znepřátelených států namířené proti druhé straně konfliktu vykládat
bez dalšího jako pronásledování z důvodu národnosti ve smyslu §12 zákona o azylu, tedy jako
důvod pro udělení azylu. Osobám, které jsou vážně ohroženy na životě nebo lidské důstojnosti
probíhajícím mezinárodním nebo vnitřním ozbrojeným konfliktem, má poskytnout ochranu jiný
institut zákona o azylu, konkrétně doplňková ochrana dle §14a odst. 2 písm. c) citovaného
zákona (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68,
publikovaný pod č. 1840/2009 Sb. NSS a tam citovaný rozsu dek Soudního dvora ze dne
17. 2. 2009 ve věci C-465/07 M. a N. Elgafaji v. Staatssecretaris van Justitie ). V daném případě
žalovaný ani krajský soud důvody pro udělení této formy doplňkové ochrany neshledali, neboť
dospěli na základě informací o zemi původu k závěru, že v dané lokalitě již ozbrojený konflikt
neprobíhá a ruské jednotky se z této oblasti stáhly a navíc že stěž ovatel měl možnost přesídlit
do jiné části Gruzie, kde ruské jednotky nikdy neoperovaly (viz §2 odst. 8 poslední věta zákona
o azylu). Tyto závěry žalovaného a krajského soudu nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu
přezkoumávat, neboť jejich nesprávnost stěžovatel v kasační stížnosti nenamítal.
K námitce stěžovatele vztahující se k tvrzení, že v řízení před krajským soudem
rozhodoval místně nepříslušný soud, Nejvyšší správní soud nejprve cituje plné znění §7 odst. 2
s. ř. s., podle kterého „nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení m ístně příslušný soud, v jehož
obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv
toho, kdo se u soudu domáhá ochrany“. Zvláštním zákonem, na který citované ustanovení s. ř. s.
odkazuje, je v posuzovaném případě zákon o azylu, jehož §32 odst. 4 stanoví, že „k řízení o žalobě
je místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání
žaloby hlášen k pobytu“.
Ze soudního spisu, resp. textu žaloby je zřejmé, že stěžovatel byl v době jejího podání
hlášen k pobytu na adrese Pobytového střediska Kostelec nad Orlicí, Rudé Armády 1000,
Kostelec nad Orlicí. Na tuto adresu mu byly v řízení před krajským soudem doručovány veškeré
písemnosti, včetně rozhodnutí ve věci. Nelze tedy dospět k závěru, že v řízení před krajským
soudem rozhodoval místně nepříslušný soud, když rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové,
do jehož obvodu Kostelec nad Orlicí patří.
Nejvyšší správní soud nicméně uvádí, že i kdyby v posuzovaném případě rozhodoval
soud místně nepříslušný, byl by tento nedostatek zhojen uplatněním zásady perpetuatio fori.
Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku ze dne 22. 2. 2007, č. j. 2 Azs 156/2006 - 38, dostupném
na www.nssoud.cz, dovodil, že nedostatek m ístní příslušnosti krajského soudu, který ve věci
rozhodoval, namítaný až v kasační stížnosti, zásadně nezpůsobuje zmatečnost řízení ve smyslu
§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a není tak důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského soudu. Tento
závěr Nejvyšší správní soud opřel o §105 odst. 1 o. s. ř., který je třeba v souladu s §64 s. ř. s.
použít i v soudním řízení správním a podle kterého soud posuzuje místní příslušnost před tím,
než začne jednat o věci samé, případně k námitce účastníka, je -li uplatněna při prvním úkonu,
který účastníkovi přísluší. Zkoumání místní příslušnosti se tedy na rozdíl od příslušnosti věcné
soustředí jen na začátek řízení. Není-li nedostatek místní příslušnosti ve stanovené lhůtě odhalen,
ať již soudem samotným či k námitce účastn íka řízení, je pro další řízení případný nedostatek
místní příslušnosti již zhojen. V posuzované věci však stěžovatel svoji pochybnost o místní
příslušnosti krajského soudu poprvé vyjádřil až poté, co bylo řízení ukončeno, tedy v okamžiku,
kdy by i případný nedostatek místní příslušnosti (k němuž ovšem nedošlo) byl zhojen.
S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že uplatněné stížní námitky nejsou důvodné
a nad rámec těchto stížních bodů Nejvyšší správní soud neshleda l takové skutečnosti, k nimž
by musel ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud tak
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. ledna 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu