ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.59.2005:51
sp. zn. 6 Ads 59/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ing. J. R.,
zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, Praha, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 24. 11. 2004, č.j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005 č.j. 22 Cad 7/2005 – 20
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 24. 11. 2004. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o poskytnutí
jednorázového příspěvku důchodci ve výši 1000 Kč podle bodu 7 článku XXIX zák. č. 237/2004 Sb. Krajský soud při posouzení věci vycházel z následujícího skutkového stavu:
Stěžovateli byl přiznán starobní důchod ode dne 1. 1. 1997 podle ustanovení §21
zák. č. 100/1988 Sb. rozhodnutím nositele pojištění Slovenské republiky ze dne 22. 1. 1997.
Poživatelem tohoto důchodu byl stěžovatel i v době vydání napadeného rozhodnutí žalované,
důchod z českého systému důchodového pojištění stěžovatel v rozhodném měsíci červnu roku
2004 nepobíral.
Při aplikaci příslušného zákonného ustanovení na uvedený skutkový stav dospěl krajský
soud k závěru, že jednorázový příspěvek důchodci není zařazen do kategorie dávek státní sociální
podpory, proto výkladem článku XXIX zák. č. 237/2004 Sb. tak, jak jej provedla žalovaná,
nedošlo k porušení čl. 17 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR, stejně tak nedošlo
k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, konkrétně principu rovnosti v právech.
Vzhledem k tomu, že podle citovaného ustanovení zákona náleží jednorázový příspěvek výlučně
fyzickým osobám, které mají nárok na výplatu důchodu či části důchodu z českého důchodového
pojištění a to alespoň za část měsíce června 2004, a stěžovatel tyto podmínky nesplňoval, shledal
krajský soud napadené rozhodnutí žalované zákonným.
Kasační stížnost podal stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem. Dle názoru stěžovatele není jednorázový
příspěvek formou zvýšení důchodu, ale ve skutečnosti se jedná o státní příspěvek na alespoň
částečnou kompenzaci zvýšení cen a služeb pro důchodce trvale žijící na území ČR. Rozhodující
pro posouzení charakteru dávky je její účel, nikoliv její název a dávka by tak měla být přiznána
na základě kriteria trvalého pobytu Příspěvek tedy nespadá do věcného rozsahu nařízení
č.1408/71 a není tak důvodu, aby byl vyplácen jen nositelem pojištění toho státu, který vyplácí
i důchod. Dle názoru stěžovatele je bod 2 článku XXIX zák. č. 237/2004 Sb. v rozporu
s ústavním zákonem, neboť porušuje princip rovnosti v právech. Stěžovatel proto navrhl, aby byl
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 27. 3. 2007 č. j. 6 Ads 59/2005 – 43 Nejvyšší správní soud řízení
o kasační stížnosti přerušil podle ustanovení §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. na dobu do rozhodnutí
Ústavního soudu o návrhu na zrušení části ustanovení bodu 2 článku XXIX zák. č. 237/2004 Sb.
ve slovech „ z českého důchodového pojištění“, podaném v obdobné věci sp. zn. 3 Ads 22/2005.
O tomto návrhu rozhodlo plénum Ústavního soudu svým nálezem ze dne 1. prosince
2009 č.j. Pl ÚS 4/07, jímž podaný návrh zamítlo. Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětná
jednorázová kompenzace pro důchodce byla od počátku pojímána nikoliv jako dávka sociální
péče stojící mimo systém důchodového zabezpečení, ale jako – i když poněkud nestandardní –
plnění v rámci poskytovaných dávek z českého důchodového pojištění. Tento přístup bylo
možné považovat za jednorázovou quasi valorizaci důchodu. Jeho výše byla koncipována
s vědomím toho, jaké jsou průměrné příjmy osob, kterým je vyplácen český důchod. V uvedeném
postupu zákonodárce nelze podle přesvědčení Ústavního soudu shledat žádnou neodůvodněnou
diskriminaci; je skutečně a nepochybně věcí každého státu stanovit, jaké valorizace důchodů
budou prováděny. Zvolený postup lze považovat za legitimní a provedený způsobem, jenž je jeho
účelu přiměřený. Se zřetelem k tomu neobstojí navrhovatelem namítaný nesoulad právní úpravy
s čl. 17 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, neboť ten se týkal jen oblasti státních
sociálních dávek. Navíc jde o mezinárodní smlouvu, která se od vstupu České republiky
do Evropské unie neuplatňuje, jak vyplývá z čl. 6 nařízení č. 1408/71.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, Nejvyšší správní soud tedy vycházel z téhož, jaký byl
uveden v napadeném rozsudku. Spornou právní otázku pak v celém rozsahu zodpověděl
ve svém nálezu Ústavní soud, jehož právní názor je pro Nejvyšší správní soud podle čl. 89 odst. 2
Ústavy České republiky závazný. Na odůvodnění tohoto nálezu podané ve stručnosti výše
proto Nejvyšší správní soud také pro jeho výstižnost bez dalšího v plném rozsahu odkazuje.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že rozsudek krajského soudu není zatížen stěžovatelem
tvrzenou vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodl proto nejdříve o pokračování
v řízení podle ustanovení §48 odst. 4 s. ř. s. a poté kasační stížnost podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, správní orgán ve věcech důchodových nemá právo
na náhradu nákladů řízení ani v případě procesního úspěchu, Nejvyšší správní soud proto
nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 6. ledna 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu