ECLI:CZ:NSS:2010:6.AS.12.2009:134
sp. zn. 6 As 12/2009 - 134
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: Telefónica O2
Czech Republic, a.s., IČ: 60193336, se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle,
zast. JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem s adresou pro doručování
Křižovnické nám. 2/193, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem
Sokolovská 219, Praha 9, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 5. 11. 2008, č. j. 7 Ca 216/2006 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím předsedy Rady žalovaného ze dne 29. 5. 2006, č. j. 8 904/2006-603,
byl podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem - pozn. soudu),
zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno jím napadené rozhodnutí odboru ekonomické regulace
žalovaného ze dne 28. 12. 2005, č. j. 18513/05- 611-IV.vyř.
Uvedeným prvoinstančním rozhodnutím žalovaný schválil „Metodiku oddělené evidence
nákladů tržeb a výnosů, včetně vloženého kapitálu pro tvorbu cen ČESKÉHO TELECOMU, a.s. ve znění
přílohy k dopisu ČESKÉHO TELECOMU, a.s. č.j. 101/2005- RIU, která byla předložena Českému
telekomunikačnímu úřadu dne 29. 4. 2005, s výjimkou kapitoly 3.2.4. Kapitola 3.2.4. se schvaluje ve znění
přílohy č. 1 k dopisu ČESKÉHO TELECOMU, a.s. č.j. 173/2005- RIU, která byla předložena Českému
telekomunikačnímu úřadu dne 2. 12. 2005.“ Podle tohoto rozhodnutí byla žalovanému předložena
ke schválení „Metodika oddělené evidence nákladů, tržeb a výnosů, včetně vloženého kapitálu
pro tvorbu cen ČESKÉHO TELECOMU, a.s. (dále též „metodika“). V ní však nebyl splněn
požadavek na prokázání shody vstupních údajů (nákladů) v nákladovém účetnictví s údaji
uvedenými v auditované účetní závěrce, zejména s ohledem na jednorázové snížení hodnoty aktiv
(tzv. impairment). Žalobce byl proto vyzván k přepracování kapitoly 3.2.4., která má uvedenou
shodu prokazovat. Přepracovanou kapitolu žalobce dodal dne 2. 12. 2005. Suma vstupních
finančních údajů (nákladů), které žalobce přiřazuje podle uved ené metodiky, přitom musela
být shodná se sumou finančních údajů uvedených v auditované účetní závěrce, jak vyplývá
z části II., čl. 2 odst. 3 opatření Úřadu č. OÚ – 6/S/2000, kterým se stanoví metodika oddělené
evidence nákladů, tržeb a výnosů, včetně vloženého kapitálu pro tvorbu cen. Navíc provedení
mimořádného odpisu (tzv. impairment) je podle cenového rozhodnutí č. 01/2003, ekonomicky
neoprávněným nákladem, proto není důvodná obava, že by jeho zahrnutí do nákladů mohlo
zkreslit údaje obsažené v nákladovém účetnictví. Proto byla zmíněná metodika schválena.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí předseda Rady žalovaného uvedl,
že předmětem řízení podle §79 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“; s účinností od 1. 5. 2005 zrušen
a nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích – pozn. soudu),
je schválení metodiky oddělené evidence nákladů, tržeb a výnosů, včetně vloženého kapitálu
pro tvorbu cen pro poskytovatele veřejných telekomunikačních služeb. Účelem tohoto řízení
je posoudit, zda metodika povinně předkládaná žalobcem vyhovuje zásadám stanoveným
pro tvorbu metodiky v opatření Úřadu č. OÚ – 6/S/2000 (dále též „opatření“), případně vést
žalobce k odstranění zjištěných rozdílů, aby mohla být předložená metodika žalovaným
schválena. Její neschválení přitom zákon o telekomunikacích neumožňuje. Žalobce byl vyzván
k úpravě kapitoly 3.2.4. metodiky, která nevyhovovala zásadám uvedeným ve zmíněném opatření,
neboť podle něj se celkový součet nákladů, tržeb a výnosů, včetně vloženého kapitálu,
přiřazených k jednotlivým službám, musí rovnat údajům uvedeným ve výkazech účetn í závěrky.
Žalobce byl proto vyzván k doplnění metodiky tak, aby bylo zřejmé, že vstupní finanční údaje
v analýze ziskovosti jsou shodné s finančními údaji uvedenými v auditované účetní závěrce,
zejména s ohledem na jednorázové snížení hodnoty aktiv (tzv. impairment). Poté, co žalobce
předložil novou verzi kapitoly 3.2.4, která byla v souladu s uvedenými požadavky opatření,
žalovaný metodiku svým rozhodnutím schválil. Jednorázový odpis (tzv. impairment) provedený
žalobcem přitom náleží mezi ekonomicky neoprávněné náklady podle přílohy k cenovému
rozhodnutí č. 01/2003 a není tak nákladem, který je přiřazován ke službám v procesu výpočtu
výsledků podle metodiky, ani v roce, kdy byl odpis uskutečněn a rovněž tak ho nelze přiřazovat
postupně v následujících letech. Uvedené závěry přitom mají oporu v čl. 4 odst. 2 Doporučení
Komise Evropských společenství o odděleném účetnictví a systémech nákladového účetnictví
podle předpisového rámce pro elektronické komunikace (2005/698/ES). Navíc žalobce netvrdil,
že by se odpis vázal pouze na služby poskytované v rámci univerzální služby, z čehož lze dovodit,
že odpis se může týkat i služeb komerčních. Protože předseda Rady žalovaného neshledal žádné
pochybení, rozklad žalobce jako nedůvodný zamítl a jím napadené rozhodnutí prvního stupně
potvrdil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 7 Ca 216/2006 - 82, žalobu
napadající shora uvedené rozhodnutí předsedy Rady žalovaného zamítl. Soud v odůvodnění
tohoto rozsudku uvedl, že předmětem sporu byla otázka, zda byl žalobce povinen vykazovat
náklady s mimořádným odpisem a dodržovat čl. 2 odst. 3 opatření. Soud dospěl k závěru,
že žalobce je povinen při tvorbě metodiky postupovat podle požadavků stanovených v opatření,
což vychází z §79 zákona o telekomunikacích. Účelem opatření je umožnit žalovanému
sledování procesu tvorby cen a ověřování výše prokazatelné ztráty. Podle soudu je žalobce
povinen postupovat podle zákona o telekomunikacích a prováděcích právních předpisů,
včetně opatření a v něm obsažené metodiky. Soud přitom neshledal opatření
nezákonným a nepřistoupil ani k požadavku žalobce na vypracování znaleckého posudku,
neboť by posudek neměl vliv na předmět řízení. Klíčovým je podle soudu čl. 2 ods t. 3 opatření,
podle kterého se celkový součet nákladů, tržeb a výnosů, včetně vloženého kapitálu, přiřazených
jednotlivým službám podle metodiky poskytovatele, musí rovnat údajům uvedeným ve výkazech
účetní závěrky. To však nemá vliv na určení prokazatelné ztráty, která je určena jako rozdíl mezi
ekonomicky oprávněnými náklady, včetně přiměřeného zisku, vynaloženými držitelem
telekomunikační licence na plnění povinnosti poskytovat univerzální službu,
které by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by tuto povinnost neměl, a tržbami
a výnosy dosaženými držitelem telekomunikační licence z plnění povinnosti poskytovat
univerzální službu. Soud tedy uzavřel, že žalobce i přes svůj nesouhlas splnil povinnost předložit
žalovanému ke schválení metodiku, která je vedena podle metodiky stanovené v opatření.
Žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když tuto metodiku, vzdor nesouhlasu žalobce,
schválil. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti namítl žalobce (dále též „stěžovatel“), že soud nesprávně
posoudil právní otázku. K tomu uvedl, že není důvod, proč by žalovaný nemohl akceptovat
rozdíly ve srovnání výsledků oddělené evidence s účetní závěrkou. Ve finančním účetnictví
byla provedena ryze účetní operace ve formě jednorázového snížení hodnoty aktiv
(tzv. impairment), která se však nemohla vzhledem ke své podstatě projevit v oddělené evidenci.
Žalovanému je tato částka známa, přičemž ji může při sro vnání výše nákladů uvedených
ve finančním účetnictví a v oddělené evidenci zohlednit. Proto podle stěžovatele není důvod,
aby po něm byla vyžadována shoda účetní závěrky (finančního účetnictví) a oddělené evidence
(nákladového účetnictví). Tento názor vyplývá z rozdílů a specifik obou výše uvedených druhů
účetnictví. Stěžovatel zdůraznil, že jím provedený impairment nemá nic společného
s vynaloženými náklady, potažmo skutečně vynaloženými náklady, proto je požadavek na zajištění
shody nadbytečný.
Druhým okruhem námitek stěžovatel napadá postup soudu spočívající v nevyhovění
návrhu na provedení znaleckých posudků, v důsledku čehož neměl být dostatečně zjištěn
skutkový stav. K tomu dále stěžovatel uvedl, že se soud nedostatečně vypořádal s posouzením
možné nezákonnosti a protiústavnosti namítaného opatření.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č. j. 7 Ca 216/2006 - 82, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu,
přičemž zopakoval svá předešlá vyjádření a navrh l zamítnutí kasační stížnosti.
Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného zopakoval své námitky. V nich zdůraznil
své pochyby o souladu opatření s právními předpisy vyšší právní síly a namítl, že opatření Úřadu
č. OÚ – 6/S/2000 je v rozporu s mezemi zákona o telekomunikacích představovanými §31
odst. 2 a §79.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správn í soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatňuje jako důvod kasační stížnosti námitku o dpovídající §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za nás ledek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel důvodnost této námitky spatřuje v tom, že soud neprovedl dokazování znaleckými
posudky a nedostatečně se vypořádal s namítanou nezákonností opatření č. OÚ – 6/S/2000.
Nejvyšší správní soud neshledává tyto námitky důvodnými. Vlastním úvodem považuje
Nejvyšší správní soud za žádoucí stručně přiblížit některé skutečnosti, které jsou pro posouzení
věci klíčové. Stěžovatel jak v průběhu řízení před správním orgánem (žalovaným), tak posléze
soudem, uplatnil některé argumenty, které s posuzovanou věcí souvisí převážně okrajově
a na právní posouzení věci samotné nemají vliv. Nejvyšší správní soud za ně považuje
stěžovatelem tvrzené důvody, pro které došlo z jeho strany k jednorázovému snížení hodnoty
aktiv (tzv. impairmentu) a s tím související námitku zásahu do vlastnických práv. Předmětem
řízení však není vysvětlení a objasnění toho, proč se stěžovatel uchýlil k impairmentu,
či zda a jak je pro něj poskytování uložené univerzální služby, vlivem ingerence žalované ho,
nevýhodné. Podstata sporu totiž spočívá ve schválení metodiky pro ověřování výše prokazatelné
ztráty z poskytování univerzální služby, kterou není zapotřebí dokládat a osvětlovat znaleckými
posudky. Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje se správnými závěry soudu prvního
stupně, podle kterých by požadované znalecké posudky zodpovídaly otázky, které nejsou
pro posouzení věci rozhodné. Ostatně znalecké posudky v soudním řízení slouží k objasnění
skutkových okolností, o nichž nebylo v dané věci žádných pochybností. Soud prvního stupně
proto nepochybil, když nevyhověl žádosti stěžovatele ohledně provedení znaleckých posudků.
K námitce o nedostatečném posouzení zákonnosti a ústavnosti opatření Nejvyšší správní
soud uvádí, že se Městský soud v Praze se vznesenými obecnými žalobními námitkami vypořádal
a s jeho právními závěry se lze ztotožnit. V dalším pak Nejvyšší správní soud odkazuje na závěry
učiněné níže.
Stěžovatel rovněž uplatnil námitku odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení prá vní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nespr ávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vylo žena. Stěžovatel důvodnost
této námitky spatřuje v tom, že nebyl povinen ve shodě s pravidly obsaženými v čl. 2 odst. 3
opatření zajistit shodu údajů obsažených v nákladovém a finančním účetnictví.
Stěžovatel je držitelem telekomunikační licence ze dne 4. 3. 2002, č. j. 38155/2001/I-603.
Tou mu bylo mj. uloženo zajišťovat tzv. univer zální službu. Podle jejího bodu D, odst. 4, písm. a)
je stěžovatel povinen řídit se při poskytování služeb podle uvedené licence příslušnými právními
předpisy, jakož i „cenovými rozhodnutími Úřadu, opatřeními a předběžnými opatřeními Úřadu, … a to i těmi,
které byly vydány po nabytí právní moci rozhodnutí o vydání telekomunikační licence .“ Uvedené skutečnosti
přitom nebyly v řízení nijak zpochybněny.
Podle §34 odst. 2 písm. a) zákona o telekomunikacích je držitel telekomunikační licence,
kterému byla podle §30 odst. 3 téhož zákona uložena povinnost poskytovat univerzální službu,
povinen vést oddělenou evidenci nákladů a výnosů služeb poskytovaných v rámci univerzální
služby. Právní úpravu institutu oddělené evidence nákladů, tržeb a výnosů obsahuje §79 odst. 1
a 2 zákona o telekomunikacích. Podle odstavce 1 předmětného ustanovení žalovaný stanoví
opatřením metodiku oddělené evidence nákladů, tržeb a výnosů , včetně vloženého kapitálu
pro tvorbu cen. Uvedené ustanovení je zákonným zmocněním pro vydání opatření
č. OÚ - 6/S/2000. Podle §79 odst. 2 zákona o telekomunikacích jsou provozovatelé
telekomunikačních služeb povinni vést oddělenou evidenci nákladů, tržeb a výnosů, včetně
vloženého kapitálu, a to, což Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, podle metodiky v souladu
s odstavcem 1 téhož ustanovení.
Podle Nejvyššího správního soudu je třeba rozlišovat mezi stanovením metodiky
opatřením a mezi schválením metodiky předložené poskytovatelem telekomunikačních služeb.
Metodika byla stanovena v předmětném opatření. Na základě toho byl stěžovatel povinen
předložit ke schválení jím vypracovanou metodiku, a to v intencích požadavků vyjádřených
zejména v čl. 2 odst. 3 předmětného opatření. Jak vyplývá z části první uvedeného opatření,
jeho cílem je vytvořit podmínky pro to, aby účetní a evidenční systémy poskytovatelů služeb
umožnily sledovat proces tvorby cen, a to právě na základě metodiky oddělené evidence nákladů,
tržeb a výnosů, včetně vloženého kapitálu. Článek 2 předmětného opatření již obsahuje konkrétní
požadavky, jak by měla zpracovávaná metodika vypadat. Podle čl. 2 odst. 3 opatření celkový
počet nákladů, tržeb a výnosů, včetně vloženého kapitálu, přiřazených k jednotlivým službám
podle metodiky poskytovatele, se musí rovnat údajům uvedeným ve výkazech účetní závěrky.
Takto utvořenou metodiku je posléze podle §79 odst. 1 zákona o telekomunikacích poskytovatel
veřejných telekomunikačních služeb povinen předložit žalovanému ke schválení.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že metodika stanovená
v opatření určuje obecně soulad údajů obsažených ve finančním (účetní závěrka) a nákladovém
účetnictví (oddělená evidence). Stěžovatel nicméně v kasační stížnosti shora uvedený postup
zpochybňuje, když uvádí jiné možnosti, které má žalovaný při zjišťování a ověřování
výše prokazatelné ztráty. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že žalovaný nejen
ve svých vyjádřeních, nýbrž i v jím vydaných a shora specifikovaných rozhodnutích,
zcela jednoznačně uvedl důvody, které jej vedly k tomu, že požaduje shodu údajů obsažených
v nákladovém a finančním účetnictví. Těmi byla jednak skutečnost, že aktiva lze v budoucnu
zvýšit, což je nepředvídatelné a to, že by se projevení (zahrnutí) impairmentu mohlo týkat i jiných
služeb než těch, které jsou poskytovány v rámci univerzální služby. Dalším důvodem
bylo umožnit ověření skutečnosti, že náklady nebyly přiřazovány opakovaně.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo účelem řízení před žalovaným schválení
předložené metodiky podle §79 odst. 1 zákona o telekom unikacích. Žalovaný v této souvislosti
posuzoval stěžovatelem předloženou metodiku z hlediska daných požadavků na její obsah.
Jedním z nich byl i požadavek shody údajů obsažených ve finančním a nákladovém účetnictví,
což stanoví čl. 2 odst. 3 opatření. Protože první verze předložené metodiky těmto stanoveným
požadavkům nevyhověla, byl stěžovatel vyzván k předložení její nové, resp. opravené verze.
Stěžovatel tomu tak prokazatelně učinil, proto byla metodika schválena prvoinstančním správním
rozhodnutím. Zákon o telekomunikacích přitom neumožňuje neschválení předložené metodiky,
neboť v takovém případě by nemohlo dojít k úhradě ztrát z poskytování univerzální služby
(srov. zejména §32 odst. 3 zákona o telekomunikacích). To však samo o sobě neznam ená,
že by žalovaný nemohl ve spolupráci se stěžovatelem odstraňovat nedostatky předložené
metodiky, jako tomu bylo i v posuzovaném případě.
Požadavek na soulad údajů obsažených v nákladovém účetnictví (oddělené evidenci)
a finančním účetnictví (účetní závěrce), který je stanoven v čl. 2 odst. 3 opatření, je součástí
metodiky oddělené evidence nákladů, tržeb a výnosů, jíž se je poskytovatel veřejných
telekomunikačních služeb podle §79 odst. 1 a 2 zákona o telekomunikacích povinen řídit.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal žádný důvod, který by jej vedl k závěru, že uvedené
opatření bylo v rozporu s mezemi danými §79 zákona o telekomunikacích.
Stěžovatel je podle §34 odst. 2 písm. a) zákona o telekomunikacích povinen vést
oddělenou evidenci nákladů a výnosů služeb poskytovaných v rámci univerzální služby.
To je jeden z nástrojů, jak lze dospět k výši ztráty za poskytování univerzální služby,
resp. k jejímu následnému ověření. Zákon o telekomunikacích stanoví oddělení nákladového
účetnictví od jiných forem výkaznictví. Náklady mají být odděleny od výnosů. Oba druhy
evidence mají být odděleny, přičemž by spolu současně měly být vzájemně souměřitelné. Ostatně
doporučení k vedení odděleného účetnictví je obsaženo v čl. 4 odst. 2 Doporučení Komise
o odděleném účetnictví a systémech nákladového účetnictví podle předpisového rámce
pro elektronické komunikace (2005/698/ES). Smyslem oddělené evidence nákladů a výnosů
je to, aby v případě hrazení ztráty z poskytování univerzální služby byla hrazena toliko skutečně
dosažená ztráta z poskytování univerzální služby a nikoliv z jiných činností. Požadovaná shoda
údajů obsažených v nákladovém a finančním účetnictví je dána zcela legitimním požadavkem,
aby byla zajištěna co největší průhlednost a kontrola nad částkami účtovanými k úhradě ztráty
vzniklé z povinnosti univerzální služby. To vyplývá ze směrnice č. 2002/22/ES o univerzální
službě. Oddělené vedení nákladového účetnictví (oddělená ev idence) má za účel to,
aby byla hrazena prokazatelná ztráta pouze z poskytování univerzální služby a nikoliv z jiných
činností. Klíčovým je v tomto ohledu čl. 17 směrnice, k němuž se vztahuje rovněž výše uvedené
Doporučení Komise. Podle předmětného ustanovení mají být zavedeny nezbytné a vhodné
systémy nákladového účetnictví. Vnitrostátní regulační orgány přitom mohou stanovit formát
účetní metodiky, která má být použita. V posuzovaném případě tedy žalovaný stanovil požadavky
na metodiku v čl. 2 odst. 3 opatření tak, že vyžaduje shodu údajů obsažených ve finančním
účetnictví (účetní závěrka) a v nákladovém účetnictví (oddělené evidence). Obdobné závěry
lze přitom vyčíst z textu směrnice č. 2002/21/ES (tzv. rámcová směrnice). Z uvedeného
lze proto dovodit, že povinnost souladu údajů obsažených v nákladovém a finančním účetnictví
odpovídá zákonu o telekomunikacích a v souladu s jeho ustanovením §31 odst. 2 umožňuje
stanovit ceny za služby zahrnuté do univerzální služby tak, aby pokrývaly oprávněné náklady,
včetně přiměřeného zisku.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal nezákonnou či protiústavní povinnost stanovenou
v čl. 2 odst. 3 opatření, podle níž má být nákladové účetnictví pro účely zjištění výše prokazatelné
ztráty z poskytování univerzální služby shodné s údaji obsaženými v auditované účetní závěrce.
Stěžovatelem provedený impairment musel být podle mezinárodních účetních standardů IAS 36
zahrnut ve finančním účetnictví a tím pádem v auditované účetní závěrce. Podle požadavků
vyjádřených v čl. 2 odst. 3 opatření proto musel být impairment zahrnut i v rámci účetnictví
nákladového (oddělené evidence). Zahrnutí impairmentu do nákladového účetnictví však nemůže
údaje v něm obsažené zkreslit, neboť se jedná o ekonomicky neoprávněný náklad
podle položky č. 35 cenového rozhodnutí č. 01/2003, případně též podle čl. 2 odst. 1
písm. f) OOP/4/03.2006-3. V oddělené evidenci se mohou evidovat pouze ty náklady,
které byly zahrnuty v auditované účetní závěrce. Tímto požadavkem je zajištěna co největší míra
průhlednosti a kontrola nad částkami účtovanými k financování povinnosti univerzální služby.
Stěžovatel přitom uvedené závěry nezpochybňuje a uvádí pouze to, že žalovaný mohl postupovat
jinak a dojít ke shodnému výsledku. Nejvyšší správní soud vš ak ve shodě s Městským soudem
v Praze výše vyložil zákonné a legitimní důvody, které vedly žalovaného k tomu, že pro tvorbu
předkládané metodiky určil požadavky objektivizované v čl. 2 odst. 3 opatření. Nákladové
účetnictví stěžovatele (oddělená evidence nákladů, výnosů a vloženého kapitálu podle §34 odst. 2
písm. a) zákona o telekomunikacích) se tedy vede podle me todiky stanovené v ustanovení čl. 2
odst. 3 opatření, které bylo pro stěžovatele jako držitele telekomunikační licence závazné.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. nejsou dány, a proto kasační
stížnost není důvodná. Proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 s. ř. s., neboť n eúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu