ECLI:CZ:NSS:2010:6.AS.52.2009:96
sp. zn. 6 As 52/2009 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí
žalované ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 2008/869/FOL/FTV, č. j. fol/7461/08, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009,
č. j. 8 Ca 26/2009 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se n ep řizná vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 8. 2008 žalovaná udělila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč
pro porušení ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o vysílá ní“),
neboť ve sponzorském spotu nebyl v označení sponzora pořadu (sponzor Radio Kiss,
mutace 28) odvysílaném v premiéře dne 26. 2. 2008 ve 21:19:36 hodin na programu Prima
televize identifikován sponzor.
Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský
soud přisvědčil námitce žalobkyně, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné v části týkající se
stanovení výše pokuty, neboť uložení konkrétní výše pokuty je odůvodněno
nepřezkoumatelnými konstatováními, že žalobkyně je druhým nejsilnějším provozovatelem
komerčního televizního vysílání a že porušení zákonné povinnosti žalobkyní je v tomto případě
méně závažné. Městský soud proto rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí městského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost,
v níž namítá, že soud nesprávně posoudil ustanovení §61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání,
když uvedl, že její rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Stěžovatelka má totiž za to, že skutečnost,
že žalobkyně je druhým nejsilnějším provozovatelem komerčního vysílání v České republice,
je obecně známá, je tzv. notorietou, již není třeba ve správním řízení dokazovat. K tvrzené
nepřezkoumatelnosti závěru, že porušení zákonné povinnosti žalobkyní bylo méně závažné,
stěžovatelka uvedla, že tento závěr nelze hodnotit samostatně, nýbrž v souvislosti s ostatními
kritérii pro stanovení pokuty zvažovanými stěžovatelkou, z nichž pak tento závěr jasně vyplývá.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že dle jejího názoru je kasační
stížnost nedůvodná, a proto navrhla její zamítnutí. Žalobkyně souhlasí se závěrem městského
soudu o nepřezkoumatelnosti tvrzení vedoucích ke stanovení výše pokuty. Podle názoru
žalobkyně stěžovatelka nezjistila, jaké je postavení žalobkyn ě na mediálním trhu, neboť tvrzení,
že žalobkyně je druhým nejsilnějším provozovatelem komerčního vysílání, o jejím skutečném
postavení na trhu nic nevypovídá. Z tohoto tvrzení není ani patrné, zda jím stěžovatelka mínila
postavení z hlediska příjmů, zisků, efektivity hospodaření, sledovanosti či hlediska jiného.
Žalobkyně dále souhlasí i se závěrem městského soudu ohledně nepřezkoumatenosti závěru
stěžovatelky, že porušení zákonné povinnosti žalobkyní je méně závažné, neboť není zřejmé,
na jakém základě k němu stěžovatelka dospěla v situaci, kdy takový závěr nevyplývá
ani z ostatních kritérií, která stěžovatelka při ukládání pokuty zvažovala.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jedná za ni osoba se vzděláním podle §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal kasační stížnost v rozsahu stěžovatelkou
uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka svojí kasační stížností napadá rozhodnutí městského soudu, dle kterého jsou
některé závěry, na nichž stěžovatelka postavila odůvodnění výše žalobkyni uložené pokuty,
nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud s názorem stěžovatelky nesouhlasí, musí naopak
konstatovat, že část rozhodnutí stěžovatelky odůvodňující stanovení výše pokuty je skutečně
nepřezkoumatelná. Výše pokuty v tomto případě byla sice stanovena na základě správního
uvážení stěžovatelky, toto její uvážení se však musí vždy uskutečnit v zákonem stanovených
limitech. Tyto limity nalezneme v §61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání. Z těch je patrno, že správní
uvážení správního orgánu ohledně pokuty se má opírat o kritéria vedoucí ke zjištění míry
škodlivosti jednání pachatele porušujícího zákonnou povinnost v konkrétním případě.
Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, nebylo nutné, aby se stěžovatel ka
ve svém rozhodnutí obsáhle vypořádala se všemi kritérii uvedenými v §61 odst. 2 a 3 zákona
o vysílání, neboť všechna kritéria nemusí být pro posuzovanou věc důležitá a vypovídající.
Co však stěžovatelka při vypořádávání se s nimi musí uvést, je, které kritérium považuje
pro posouzení věci za klíčové a v čem jeho relevanci pro stanovení výše pokuty v konkrétním
případě spatřuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008,
č. j. 4 As 34/2007 - 129, a rozsudek ze dne 23. 4. 2009, č. j. 4 As 60/2008 - 100, oba dostupné
na www.nssoud.cz). Tuto skutečnost však stěžovatelka ve svém rozhodnutí neuvedla,
byť se zabývala všemi kritérii, které ustanovení §61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání stanoví. Nelze
však než konstatovat, že tak učinila velmi povrchně, čímž dospěla k velmi obecným závěrům.
Z rozhodnutí stěžovatelky tak není patrné, ze kterých konkrétních skutečností při stanovení výše
pokuty vycházela.
Stěžovatelka v kasační stížnosti napadá závěr městskéh o soudu, jímž označil její tvrzení,
že v tomto případě jde o méně závažné porušení právní povinnosti, za nepřezkoumatelné.
Stěžovatelka se proti tomu bránila tím, že uvedla, že tato skutečnost jasně vyplývá z ostatních
kritérií, ze kterých při udělování pokuty vycházela. Nejvyšší správní soud však v tomto
se stěžovatelkou nesouhlasí. Již jen ze znění zbylých zákonných kritérií je zřejmé, že skutečnost
o nižší závažnosti porušení zákonné povinnosti z jejich posouzení nelze zjistit. Nejvyšší správní
soud proto nemůže než souhlasit s městským soudem, že takové tvrzení, pokud není nijak
odůvodněno, což v tomto případě není, je nepřezkoumatelné. Vzhledem k tomu, že se dle názoru
Nejvyššího správního soudu v tomto případě jedná právě o jedno ze zásadních kritérií,
které na rozdíl od zbylých vede k podstatné konkretizaci případu (čímž ho odlišuje od jiných
skutků stejného porušitele), bylo na místě, aby se jím stěžovatelka zabývala a svůj závěr k němu
řádně odůvodnila. Tedy zvážila minimálně povahu závadného jednání, jeho případnou
nebezpečnost a míru veřejného zájmu na tom, aby k takovému jednání nedocházelo.
Nejvyšší správní soud tak nemůže než konstatovat, že vzhledem k výše uvedenému
shledal část rozhodnutí zabývající se uložením pokuty za nepřezkoumatelnou jako celek,
neboť z ní není patrné, jakou úvahou byla stěžovatelka při svém rozhodování o pokutě vedena.
Především není ani zřejmé, které kritérium považovala za klíčové, a jak tedy ke konečné výši
pokuty vlastně dospěla.
Ostatně ani druhá z námitek, jíž stěžovatelka brojila proti rozhodnutí městského soudu,
není důvodná. Ačkoliv Nejvyšší správní soud může souhlasit se stěžovatelčiným označením
tvrzení, že žalobkyně je druhým nejsilnějším provozovatelem komerčního televizního vysílání
v České republice, za notorietu, musí nicméně konstatovat, že jde o informaci, ze které žádné
konkrétní skutečnosti, natož pro stanovení výše pokuty, nevyplývají. Druhý provozovatel na trhu,
pokud není jeho pozice specifikována, totiž může být současně posledním s nízkou sledovaností
a mizivými zisky. Ačkoliv by i bylo obecně známo, že televize Prima je druhá na trhu komerčních
televizí, ještě to neznamená, že je i obecně známo, jak si skutečně na trhu i vzhledem
ke konkurenčním provozovatelům vede.
Na okraj Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ve svém rozhodnutí ze dne 2. 9. 2009,
č. j. 6 As 13/2009 - 92, v obdobné věcí konstatoval, že povinnost označit sponzorovaný pořad
známkou služeb identifikující sponzora vyplývající z §53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění zákona č. 235/2006 Sb., je splněna
i tehdy, pokud je sponzorovaný pořad označen odkazem na produkt či službu; povinnost uvedení
obchodní firmy právnické či fyzické osoby, která pořad sponzoruje, nelze z citovaného
ustanovení dovodit.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji zamítl v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto jí nenáleží právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.) Žalobkyně, která by jinak
měla právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.),
je neuplatnila. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu