ECLI:CZ:NSS:2010:6.AZS.30.2010:55
sp. zn. 6 Azs 30/2010 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: O. B. C., zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem,
advokátem, se sídlem Na Rozcestí 6/1434, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 10. 2009, č. j. OAM - 259/LE - BE02 - BE03 - 2009, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, č. j. 47 Az 58/2009 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, Mgr. Eduardu Benešovi, advokátovi, se sídlem
Na Rozcestí 6/1434, Praha 9, se p ř izn á vá odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 2400 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalovaný vydal dne 16. 10. 2009 rozhodnutí č. j. OAM - 259/LE - BE02 - BE03 - 2009,
jímž rozhodl, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne 24. 9. 2009
je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 S b., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), ve znění pozdějších předpisů, a že řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje
podle §25 písm. i) zákona o azylu, a že podání žaloby nemá v souladu s §32 odst. 3 zákona
o azylu odkladný účinek.
Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí shrnul, že stěžovatel podal již dvě předchozí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. První žádost podal dne 26. 1. 2005 a ro zhodnutím ze dne
14. 2. 2007, č. j. OAM - 173/VL - 20 - P07 - 2005, stěžovateli žádný typ mezinárodní ochrany
neudělil. Proti rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové,
který ji rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č. j. 28 Az 28/2007 - 14, odmítl jako opožděnou; kasační
stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 5. 12. 2007 ,
č. j. 6 Azs 94/2007 - 43, zastavil. Druhou žádost podal stěžovatel dne 14. 2. 2008 , žalovaný
žádost rozhodnutím ze dne 15. 2. 2008, č. j. OAM - 141/VL - 07 - 12 - 2008, zastavil
pro nepřípustnost dle §25 písm. i) zákona o azylu. Stěžovatel podal dne 19. 3. 2008 na Krajský
soud v Ostravě žalobu proti tomuto rozhodnutí a zároveň navrhl, aby soud přiznal žalobě
odkladný účinek. Krajský soud návrh na přiznání odkladného účinku žalobě nepřiznal, řízení
o žalobě zároveň zastavil, Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí
rozsudkem sp. zn. 6 Azs 42/2009 odmítl pro opožděnost. Žalovaný konstatoval, že stěžovatel
podal svou třetí žádost o mezinárodní ochranu na území České republiky ze stejných důvodů
jako v předchozích řízeních, což stěžovatel potvrdil i v průběhu správního řízení o této žádosti.
Vzhledem k tomu, že se žalovaný uvedenými důvody detailně zabýva l, neshledal zde žádné
důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany a jeho rozhodnutí byla potvrzena
i příslušnými soudními instancemi, neshledal žalovaný žádný důvod, proč se těmito žadatelovými
tvrzeními opětovně meritorně zabývat.
Stěžovatel v obou předchozích správních řízení uváděl problémy s údajně probíhající
válkou v Pobřeží slonoviny, obavy z naverbování do bojů a zmiňoval své zdravotní problémy.
Stěžovatel ve správním řízení o žádosti ze dne 24. 9. 2009 zopakoval, že po návratu do vlas ti má
obavy z politické situace a že by musel jít bojovat a nedostal by potřebnou lékařskou péči.
Žalovaný vzal v potaz tvrzené zdravotní potíže stěžovatele a vyžádal si aktuální lékařskou zprávu
MUDr. L. R. ze zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra. Ze zprávy ze dne 16. 10. 2009
žalovaný zjistil, že v případě výše jmenovaného nebyly nalezeny žádné čerstvé ložiskové změny
na plicích a rovněž ostatní somatické nálezy jsou u něj v normě a že případného návratu do země
původu je stěžovatel schopen. Žalovaný dospěl k jednoznačnému závěru o účelovosti tvrzení
stěžovatele o jeho vážném zdravotním stavu, neumožňujícímu jeho návrat do vlasti, které
z tohoto důvodu rozhodně nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu §10a zákona o azylu,
odůvodňující nové meritorní posouzení celé žádosti o mezinárodní ochranu.
Žalovaný v odůvodnění dále konstatoval, že stěžovateli bylo několikrát uloženo správní
či soudní vyhoštění i posledním rozhodnutím ze dne 5. 9. 2009 , č. j. CPPH - 118672/ČJ - 2009,
na dobu 10 let. Žalovaný shledal na základě výše uvedeného na plnění podmínek stanovených
v §10a písm. e) zákona o azylu a vzhledem k této skutečnosti řízení o udělení mezinárodní
ochrany ve smyslu §25 písm. i) zákona o azylu zastavil .
Stěžovatel podal dne 5. 11. 2009 žalobu proti rozhodnutí žalovaného s návrhem
na přiznání odkladného účinku žaloby. Stěžovatel výrok správního rozhodnutí napadl v celém
rozsahu, domníval se, že správní orgán porušil §3, §2 odst. 4 , §68 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu, který je nezbytný vzhledem k okolnostem daného případu a aby při rozhodování
skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Stěžovatel dále v rozhodnutí žalovaného spatřoval porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy České
republiky ve spojení s čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.) a čl ánku 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) , článku 43 Listiny
základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a §10a písm. e) zákona o azylu ve spojení s §25 písm. i)
zákona o azylu.
Stěžovatel přitom poukázal na ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky,
podle něhož „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká
republika vázána, jsou součástí právního řádu ; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se
mezinárodní smlouva.“ Dle stěžovatele je Česká republika vázána Úmluvou o právním postavení
uprchlíků z r. 1951, publikovanou pod č. 208/1993 Sb., a která stanoví ve čl. 33 odst. 1 zásadu
non - refoulement. Stěžovatel se domníval, že splňuje podmínky nevyhostitelnosti ve smyslu čl. 33
Úmluvy, neboť v případě jeho návratu zpět do vlasti je jeho osobní svoboda a bezpečnost
ohrožena. Žalovaný měl posoudit situaci stěžovatele z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod a judikatury Evropského soudu pro lidská práva toto pravidlo dotvářející; stěžovatel
neshledává, že by tak žalovaný v napadnutém rozhodnutí učinil. Žalovaný dále nezdůvodnil,
proč by i přes zdravotní stav stěžovatele jeho vycestováním nedošlo k porušení tohoto práva;
případné porušení by byl důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1, odst. 2
písm. d) zákona o azylu. Stěžovatel v rozhodnutí postrádá úvahy o tom, v jakém postavení
by se ocitl v případě návratu do vlasti vzhledem ke konkrétnímu onemocnění.
Žalovaný ve vyjádření ze dne 21. 12. 2009 nesouhlasil s přiznáním odkladného účinku
podané žaloby; poukázal na to, že stěžovatel neoznačil rozhodné skutečnosti a nepřipojil důkazy
k prokázání podmínek stanovených v §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), návrh je odůvodněn pouze obecně. Žalovaný upozornil na fakt, že stěžovateli
bylo uloženo několik správních vyhoštění. Naposledy dne 5. 9. 2009 bylo stěžovateli vysloveno
správní vyhoštění na dobu 10 let, je tedy ve veřejném zájmu, aby stěžovatel území České
republiky co nejrychleji opustil. Žalovaný se vzhledem k uvedeným skutečnostem nedomníval,
že by správní orgán při svém postupu porušil některá ustanovení zákona o azylu, správního řádu,
konkrétní články Ústavy, Listiny či Úmluv a nedomníval se tedy, že by v této souvislosti bylo
napadené rozhodnutí nezákonné, nesprávné nebo že by žalobce byl nějakým způsobem zkrácen
na svých právech.
Krajský soud v Praze vydal dne 18. 3. 2010 rozsudek č. j. 47 Az 58/2009 - 32, jímž žalobu
ve výroku I. zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění po rekapitulaci předchozího
řízení uvedl, že z listin založených ve správním spise, jakož i z výslovného prohlášení stěžovatele
vyplývá, že stěžovatel se ani v nyní projednávané žádosti o udělení mezinárodní ochrany
neodchýlil od důvodů uváděných v předchozích žádostech. První rozhodnutí o udělení
mezinárodní ochrany bylo rozhodnutím ve věci samé, v němž si žalovaný opatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí, na základě kterých pak rozhodl; žádná z později podaných žádostí
se nikterak neodlišovala od první žádosti, což potvrdil i sám stěžovatel. Pokud by stěžovatel tvrdil
jakoukoli novou skutečnost, což se však nestalo, byl by žalovaný povinen se jí zabývat,
a byl by rovněž povinen v souvislosti se změnou skutkových poměrů žádost věcně posoudit.
Krajský soud v této situaci rovněž citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož „povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 spr ávního řádu má správní organ pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl.“ Soud nepovažoval za uvedených okolností za důvodné
prokazování podmínek pro udělení mezinárodní ochrany včetně zkoumání podmínek
nevyhostitelnosti podle článku 33 Úmluvy o postavení uprchlíků z roku 1951; soud neshledal
takový postup za rozporný s článkem 33 Úmluvy ani s čl. 43 Listiny základních práv a svobod.
Soud z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnou výhradu žalobce poukazující
na pochybení ve zjišťování skutkového stavu věci, uzavřel, že žalovaný neporušil ustanovení §2
odst. 4 ani §3 správního řádu, a že vydané rozhodnutí netrpí ani nedostatkem zdůvodnění
právního závěru, který žalovaný na základě tvrzení stěžovatele učinil.
K otázce vlivu zdravotního stavu stěžovatele na rozhodnutí správního orgánu krajský
soud uvedl, že stěžovatelem citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. vs.
UK ze dne 2. 5. 1997 je na posuzovanou věc nepřípadný. V tomto rozhodnutí shledal Evropský
soud pro lidská práva vyhoštění osoby postižené chorobou AIDS v poslední fázi,
přičemž její další život bezprostředně závisel na sofistikované a nákladné léčbě, kterou by ve státě
původu nedostala, za porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu .“ Krajský soud
konstatoval, že stěžovatel prodělal v roce 2005 léčitelnou tuberkulózu; žalobce samotný uvedl
v žádosti ze dne 14. 2. 2008, že se cítí zdráv, což potvrdila i lékařská zpráva ze dne 16. 10. 2009 ,
podle které nebyly na plicích žalobce nalezeny čerstvé ložiskové změny, na základě čehož lze
uzavřít, že žadatel je schopen návratu do země původu. Soud konstatoval, že se žalovaný
zdravotním stavem stěžovatele zabýval, dospěl však k závěru, že tyto nejsou v současné době
takové, aby bránily návratu stěžovatele do země původu; soud odkázal rovněž na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005 č. j. 3 Azs 226/2005 - 68,
podle kterého „Rozdílné standardy zdravotní péče bez přistoupení dalších okolností nemohou založit důvod
pro udělení azylu.“
Soud uzavřel, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.
zamítl; protože rozhodl o žalobě samé, neposuzoval z důvodu nadbytečnosti žádost stěžovatele
o přiznání odkladného účinku žalobě.
Stěžovatel podal dne 12. 5. 2010 kasační stížnost, jíž napadl rozsudek Krajského soudu
v Praze dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel se domnívá, že mu měla být udělena doplňková ochrana dle §14a zákona
o azylu, má za to, že existují důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státním
občanem, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy; případně, že mu měl být udělen
humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. Již v předchozím řízení poukazoval stěžovatel na to,
že mu ve vlasti původu hrozí vážné nebezpečí na zdraví i na životě. Ke kasační stížnosti právní
zástupce stěžovatele přiložil listinné důkazy, které mu stěžovatel zaslal až po vydání napadeného
rozhodnutí, a které dokládají špatný zdravotní stav stěžovatele. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu změnil tak, že napadané rozhodnutí žalovaného zruší
a věc vrátí k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 31. 5. 2010 . Popřel
oprávněnost podané kasační stížnosti a domnívá se, že nepochybil a postupoval správně,
když zamítl žádost stěžovatele jako nepřípustnou ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu, a řízení
o ní zastavil dle §25 písm. i) téhož zákona. Námitky právního zástupce stěžovatele nemohou být
předmětem posuzování soudem v tomto řízení, kdy žaloba i kasační stížnost směřovaly
do správního rozhodnutí procesní povahy, přičemž správní orgán vůbec neposuzoval věcné
důvody uvedené žadatelem z hlediska naplnění některé z forem mezinárodní ochrany. V případě
stěžovatele se jedná o opakovanou žádost, v pořadí již třetí, neboť v minulosti žádal
o mezinárodní ochranu, avšak s negativním výsledkem. Jelikož stěžovatel v tomto řízení neuvedl
žádné nové skutečnosti či zjištění, bylo řízení dle §25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.
Žalovaný dále uvedl, že stěžovateli bylo opakovaně uděleno jak správní, tak soudní vyhoštění
z České republiky.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem
k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnos t ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší
správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26 . 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz, v němž vyložil neurčitý právní pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu “. Podle citovaného
rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících
typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně . Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu uč init tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení ad 4) se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud ve smyslu těchto výkladových pravidel posoudil stěžovatelem
předloženou kasační stížnost a konstatoval, že není přijatelná. Nejvyšší správní soud
v posuzované věci neshledal v postupu krajského soudu pochybení, tím méně pak pochybení
zásadní. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje v daném
případě dostatečná vodítka pro posouzení věci.
Stěžovatelova žádost ze dne 24. 9. 2009 nebyla žalovaným správním orgánem shledána
přípustnou; takový postup umožňuje ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu v případě „podal-li
cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly
bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.“
Nejvyšší správní soud v projednávaném případě vycházel ze spisové dokumentace
žalovaného a krajského soudu. Z jednotlivých žádostí o udělení mezinárodní ochrany (ze dne
26. 1. 2005, 14. 2. 2008 a 24. 9. 2009) vyplynulo, že stěžovatel se v žádostech i v kasační stížnosti
omezuje na dva důvody, na základě kterých se domáhá udělení mezinárodní ochrany .
Těmito důvody jsou:
a) vnitřní ozbrojený konflikt v zemi původu a stěžovatelova obava z návratu do vlasti
spočívající v tom, že by musel v tomto konfliktu bojovat,
b) stěžovatelův domnělý špatný zdravotní stav způsobený onemocněním tuberkulózou.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda důvody tvrzené stěžovatelem
v žádosti ze dne 24. 9. 2009 lze považovat za nové skutečnosti nebo zjištění, které by vyvolaly
povinnost žalovaného správního orgánu meritorně projednat žádost.
Problematikou opakovaně podávaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany
se podrobně zabýval rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 5/2009 - 65 ze dne
11. 6. 2009, z něhož se podává, že „[i]nstitut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží
k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účele m je postihnout případy,
kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit
vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo
během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu
k osobě žadatele.“ V citovaném rozsudku se dále konstatuje, že k tomu, aby bylo lze opakovaně
podanou žádost meritorně projednat, je nutné kumulativní naplnění dvou podmínek ze strany
žadatele: 1) žadatel je povinen uvést nové skutečnosti nebo zjištění; 2) musí se jednat o takové
skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení.
Nejvyšší správní soud v dalším odkazuje na rozsudek č. j. 4 Azs 23/2009 - 64 ze dne
30. 6. 2009 www.nssoud.cz, v němž vyslovil závěr, že „Je tedy povinností žadatele, aby takovéto nové
skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném případě je nucen správní orgán
na základě citového §10a písm. e) zákona o azylu poso udit žádost jako nepřípustnou.“
Nejvyšší správní soud shledal naplnění výše uvedené charakteristiky „nové skutečnosti“
např. v rozsudku ze dne 15. 9. 2010 , č. j. 2 Azs 14/2010 - 92, kdy v citovaném rozsudku
nejprve přijal závěr, podle něhož „přípustnost nově uváděné okolnosti bude vždy záležet na tom,
zda se jedná o natolik závažnou skutečnost, která by mohla mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele.
Takto formulované kritérium však nelze zaměňovat s tím, že nově lze tvrdit pouze azylově relevantní důvody …
to zda se jedná o azylově relevantní důvod, by žalovaný v případě přípustnosti opakovaně podané žádosti
posuzoval v rámci meritorního rozhodování. Rovněž lze samozřejmě nově tvrzené okolnosti formulovat například
ve vztahu k humanitárnímu azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu …, k azylu nebo doplňkové ochraně
za účelem sloučení rodiny podle ustanovení §13 a §14b zákona o azylu ….. či k doplňkové ochraně
podle ustanovení §14a zákona o azylu ...“ V posuzovaném případě se pak Nejvyšší správní soud
neztotožnil s postupem žalovaného, který nesprávně aplikoval §10a písm. e) zákona o azylu
na situaci, kdy se stěžovatelka seznámila s druhem, se kterým poté otěhotněla, a to v mezidobí
mezi pravomocně skončeným řízením o mezinárodní ochraně a novou žádostí,
přičemž stěžovatelka žádala o udělení mezinárodní ochrany ze stejných důvodů jako v žádosti
první; v nově podané žádosti navíc uvedla, že chce v České republice zůstat se svým druhem,
se kterým čeká dítě.
Jak krajský soud v odůvodnění konstatoval, žalovaný se s důvody stěžovatele pro udělení
mezinárodní ochrany podrobně zabýval při správním řízení o žádosti ze dne 26. 1. 2005 ,
jímž rozhodl stěžovateli neudělit mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu, neboť neshledal naplnění žádného ze zákonných důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany. V následujících žádostech ze dne 14. 2. 2008 a ze dne 24. 9. 2009
stěžovatel setrval na obou tvrzených důvodech, přitom neuvedl a ani netvrdil žádné
jiné skutečnosti, které by bylo lze ve výsledku považovat za nové skutečnosti,
a který by odůvodňovaly žádost stěžovatele meritorně projednat. Obavy stěžovatele z návratu
do vlasti z důvodu přetrvávajícího vnitřního konfliktu jsou v žádosti ze dne 24. 9. 2009 vyjádřeny
pouze obecně bez konkrétního uvedení aktuální hrozby, dle vyjádření stěžovatele on sám není
a nebyl členem politické strany, ani jiné organizace . Sám stěžovatel v žádosti uvedl, že důvody,
ze kterých žádá o udělení mezinárodní ochrany, jsou stejné jako v předchozích žádostech.
Je v zájmu stěžovatele, aby v žádosti uvedl všechny relevantní skutečnosti, na jejichž základě
se u žalovaného správního orgánu domáhal udělení doplňkové ochrany. Uvedl-li stěžovatel
v žádosti ze dne 24. 9. 2009, že ve vlasti zůstala převážná část jeho rodinných příslušníků, lze
důvodně předpokládat, že stěžovatel může být takto informován o situaci v Pobřeží slonoviny,
může být tedy dostatečně seznámen s vývojem tamní situace, zda vyvstaly aktuální důvody,
které by u stěžovatele vyvolávaly obavy z návratu zpět. Jak ze žádosti vyplývá, nic takového
však netvrdil; odkázal pouze na předchozí žádosti, čímž de facto setrval na skutečnostech
tvrzených již v roce 2005.
Druhý stěžovatelem tvrzený důvod pro udělení mezinárodní ochrany tj. domnělý špatný
zdravotní stav byl žalovaným posuzován ve správním řízení o žádosti ze dne 26. 1. 2005.
Ze zprávy ošetřujícího lékaře MUDr. J. S. bylo zjištěno, že stěžovatelův nález na nemoc TBC byl
při poslední návštěvě negativní; žalovaný zdravotní stav neposoudil jako důvod pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. K posledně podané žádosti měl žalovaný k
dispozici lékařskou zprávu ze dne 16. 10. 2009 MUDr. L . R., z níž jednoznačně vyplývá
stabilizovaný a normalizovaný zdravotní stav stěžovatele, který neznemožňuje stěžovateli jeho
návrat do vlasti. Lze tedy konstatovat, že zdravotní stav stěžovatele se nezhoršil oproti
zdravotnímu stavu tvrzenému již při řízení o meritorním projednání žádosti ze dne 26. 1. 2005 .
Zdravotní stav stěžovatele při projednání žádosti ze dne 26. 1. 2005 nebyl shledán relevantním
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, tím spíše jím nemůže být ani k žádosti ze dne 24. 9.
2009. Nejvyšší správní soud tak sdílí závěry správního orgánu i krajského soudu, že stěžovatelem
tvrzené zdravotní problémy taktéž nenaplnily charakteristiku nové skutečnosti mající
hmotněprávní dopad do postavení stěžovatele, což by z tohoto důvodu odůvodňovalo připuštění
žádosti stěžovatele do meritorního projednání.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále uvádí, že ke kasační stížnosti přiložené
zdravotní zprávy, jichž se stěžovatel dovolává k prokázání svých tvrzení ohledně špatného
zdravotního stavu, nelze v řízení o kasační stížnosti připustit, neboť byly uplatněny až po vydání
napadeného rozsudku krajského soudu (§109 odst. 4 s. ř. s.) . Nejvyšší správní soud
však nad rámec těchto pravidel konstatuje, že ani z těchto zpráv, z nichž některé byly vyhotoveny
až po vydání správního rozhodnutí žalovaného (a v celkovém souhrnu tak poskytují do jisté míry
obraz o setrvávajícím zdravotním stavu stěžovatele), nevyplývá, že by lékařská zpráva ze dne
16. 10. 2009 stanovila odlišnou diagnózu a byla s těmito pozdějšími zprávami v rozporu.
Krajský soud se ve svém rozsudku obecně ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel
netvrdil žádnou novou skutečnost, která by mohla založit jeho právo na mezinárodní ochranu ;
podle soudu poslední žádost stála na týchž základech jako obě předchozí žádosti, poukázal
přitom na skutečnost, že co do důvodů se žádost ze dne 24. 9. 2009 neodlišovala od první žádosti
a soud rovněž poukázal na to, že tento fakt potvrdil samotný stěžovatel v příloze k žádosti.
Nejvyšší správní soud se s takovým závěrem krajského soudu z výše uvedených důvodů
ztotožňuje a uzavírá, že nepovažuje za nové skutečnosti nebo zjištění stěžovatelem tvrzené
důvody pro udělení mezinárodní ochrany uvedené v žádosti ze dne 24. 9. 2009. Oba v žádosti
uplatněné důvody byly meritorně projednány již ve správním řízení o žádosti ze dne 26. 1. 2005,
přičemž žalovaný neshledal stěžovatelem tvrzené důvody za relevantní pro udělení
některé z forem mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud tak sdílí závěr krajského soudu,
který nespatřil pochybení v postupu žalovaného, jenž na posuzovaný případ aplikoval §10a
písm. e) zákona o azylu a §25 písm. i) zákona o azylu .
Otázku udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu vyložil Nejvyšší správní
soud např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaném
pod č. 375/2004 Sbírky rozhodnutí NSS, podle kterého udělení humanitárního azylu
je výsledkem správního uvážení, a proto podléhá soudnímu přezkumu jen v omezeném rozsahu
(srov. §78 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ustanovení §14 bylo do zákona o azylu, který jinak stanoví
důvody pro jeho udělení velice přísně a vypočítává je taxativně, vloženo proto, aby v případě
nenaplnění podmínek pro udělení azylu podle §12 tohoto zákona bylo možno zohlednit
i skutečnosti obecně vnímané jako pro udělení azylu z humanitárních důvodů obvyklé
(např. osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným, osobám přicházejícím z oblastí
postižených humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory). Žalovaný
se možností udělení humanitárního azylu stěžovateli na základě žádosti ze dne 26. 1. 2005
meritorně zabýval a dospěl k závěru, že zde podmínky udělení naplněny nebyly,
a to jak s přihlédnutím k rodinné, sociální a ekonomické situaci stěžovatele, tak zejména
vzhledem ke tvrzeným zdravotním obtížím. Jak bylo výše uvedeno, v případě stěžovatele nebyly
shledány nové okolnosti či zjištění, tím spíše ne takové, které by odůvodňovaly rozhodování
o otázce udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Meritorní projednání žádosti ze dne 26. 1. 2005 znamenalo vypořádání obou stěžovatelem
tvrzených důvodů ve vztahu k jednotlivým formám mezinárodní ochrany. Z rozhodnutí
žalovaného je zřejmé, že při vydávání rozhodnutí (dne 16. 10. 2009) vycházel i ze správního
rozhodnutí Policie České republiky, oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, ze dne
5. 9. 2009 č. j. CPPH - 118672/ČJ - 2009 - 004003, kterým podle ustanovení §119 odst. 1
písm. c) bod 3) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, uložil stěžovateli správní vyhoštění,
vstup na území byl rozhodnutím neumožněn na 10 let. Z citovaného rozhodnutí vyplynulo,
že správní orgán při ukládání správního vyhoštění podle ustanovení §120a posoudil,
zda u stěžovatele existují důvody znemožňující mu vycestování do domovského státu dle §179
odst. 2 z. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, přičemž vycházel ze závazného stanoviska
Ministerstva vnitra České republiky ev. č. ZS 11887 ze dne 5. 9. 2009. Podle tohoto závazného
stanoviska se na stěžovatele důvody znemožňující vycestování nevztahovaly. Dikce ustanovení
§179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců odpovídá dikci §14a odst. 2 zákona o azylu, jímž je možno
poskytnout mezinárodní ochranu ve formě doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soud v několika svých rozhodnutích konstatoval, že posouzení překážek
vycestování podmíněných závazným stanoviskem Ministerstva vnitra nelze ztotožnit
s rozhodnutím o doplňkové ochraně podle §14a zákona o azylu, (k tomu viz
např. č. j. 6 Azs 15/2010 - 82 ze dne 8. 9. 2010 či č. j. 5 Azs 11/2010 - 60 ze dne 17. 9. 2010
dostupný na www.nssoud.cz), přičemž mj. odlišil následné postavení beneficiářů doplňkové
ochrany a osob, jimž byla uděleno vízum za účelem strpění pobytu . Citovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 11/2010 - 60 ze dne 17. 9. 2010 připustil, že „jiná otázka je, že správní orgán by měl být
ve své rozhodovací praxi konzistentní, tedy posuzovat obdobné skutkové okoln osti podle obdobně formulované
právní úpravy obdobně jak v řízení o správním vyhoštění, tak v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
to ovšem neznamená, že by, jak již bylo řečeno, v řízení podle zákona o azylu nemohly vyjít najevo nové skutkové
okolnosti, které správnímu orgánu nebyly známy v době předcházejícího řízení podle zákona o pobytu cizinců.“
Z postupu žalovaného je patrné, že při rozhodování o nepřípustnosti žádosti vycházel
ze správního rozhodnutí, které bezprostředně předcházelo rozhodnutí o žádosti stěžovatele
o mezinárodní ochranu ze dne 24. 9. 2009. V uvedeném rozhodnutí správní orgán neshledal
v případě stěžovatele aktuální důvody znemožňující mu vycestování do domovského státu.
Jak uvedl žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, v zhledem k několika vydaným
rozhodnutím o správním či soudním vyhoštění, je veřejným zájmem, aby stěžovatel opustil území
České republiky. V žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 24. 9. 2009 samotný stěžovatel
ani netvrdil žádné skutkové okolnosti, na základě kterých by správní orgán měl posuzovat,
zda by ve prospěch stěžovatele náležel některý z důvodů pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu. Za uvedených skutkových okolností, kdy bylo navíc žalovanému
správnímu orgánu známo z citovaného správního rozhodnutí, že stěžovateli nesvědčí žádná
z překážek pro vycestování, považuje Nejvyšší správní soud v tomto případě za zjištěné,
že i za situace, kdy žádost stěžovatele nebyla proje dnaná meritorním způsobem, bylo ze strany
žalovaného správního orgánu dostatečně zváženo, zda zde existují důvody, který by jinak
odůvodňovaly zkoumání podmínek poskytnutí doplňkové ochrany stěžovateli.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i se závěrem k rajského soudu, který nadto rovněž
přesvědčivě zdůvodnil, že v případě stěžovatele nelze uvažovat o poskytnutí doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu ani z důvodu zdravotního stavu; poukázal přitom na výslovné
vyjádření stěžovatele ze žádosti ze dne 14. 2. 2008, kde sám stěžovatel uvedl, že se cítí být zdráv,
a na zjištění správního orgánu založeného na lékařské zprávě MUDr. L. R., která nekonstatovala
žádný závažný zdravotní stav, který by stěžovateli znemožňoval vycestování zpět do vlasti.
Z logiky věci přitom vyplývá, že posuzovat možnost udělení doplňkové ochrany stěžovateli
z důvodu jeho zdravotního stavu by ostatně bylo možné jen za předpokladu, že by trpěl
závažným onemocněním; v nastoleném případě tak tomu však není, jak vyplývá z uvedené zprávy
lékařky.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační
stížnost stěžovatele svým významem podstatně nepřesáhla vlastní zájmy stěžovatele,
a proto ji z tohoto důvodu odmítl pro nepřijatelnost podle §104a s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 58/2009 - 17 ze dne
11. 2. 2010 ustanoven zástupcem Mgr. Eduard Beneš, advokát, se sídlem Na Rozcestí 6/1434,
Praha 9. Tomu Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
odměnu ve výši 2100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání písemného podání
soudu týkajícího se věci samé podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění účinném k datu provedení úkonu, společně s režijním paušálem
ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Celkem tedy přiz nal odměnu ve výši 2400 Kč.
Pro zaplacení částky soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu