ECLI:CZ:NSS:2010:7.AFS.1.2007:105
sp. zn. 7 Afs 1/2007 - 105
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: TEXTILANA,
akciová společnost, se sídlem Jablonecká 36, Liberec, zaniklá výmazem z obchodního rejstříku
ke dni 9. 9. 2010, proti žalovanému: Finanční Úřad v Liberci, se sídlem tř. 1. máje 97, Liberec,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, ze dne 31. 10. 2006, č. j. 59 Ca 75/2006 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31. 10. 2006,
č. j. 59 Ca 75/2006 - 22, zrušil rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci (dále jen „stěžovatel“)
ze dne 4. 5. 2006, č. j. 120252/06/192913/5300, a ze dne 19. 4. 2006,
č. j. 105551/06/192913/5300. Prvním z uvedených rozhodnutí nebylo vyhověno reklamaci
správce konkurzní podstaty žalobkyně společnosti KOPPA, v. o. s. (dále jen „původní žalobce“)
proti druhému z uvedených rozhodnutí, jímž stěžovatel rozhodl z úřední povinnosti o převedení
přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 2237 Kč na úhradu nedoplatku daně z příjmů
fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků. Současně krajský soud rozhodl,
že stěžovatel je povinen nahradit původnímu žalobci náklady řízení ve výši 2 558 Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský soud poukázal na konstantní rozhodovací praxi Ústavního
soudu, který dospěl k závěru, že ust. §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), je zvláštním právním předpisem
zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž
soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Citované ustanovení má proto v pozici
speciální úpravy přednost před úpravou obecnou obsaženou v ust. §37a zákona č. 588/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 588/1992 Sb.“) a v ust. §40 odst. 11, §59 a §64
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“). V daném případě rozhodoval krajský soud věc skutkově i právně téměř shodnou.
Odlišnost lze nalézt v oblasti právní, když stěžovatelem bylo rozhodováno podle ust. §64 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků a ust. §105 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Podle názoru krajského soudu nemůže
výklad stěžovatele obstát, když Ústavní soud výslovně zařadil ust. §37a zákona č. 588/1992 Sb.
do úpravy obecné. Nová úprava vracení nadměrného odpočtu (§105 odst. 3 zákona o dani
z přidané hodnoty) je opět pouze úpravou obecnou, před kterou má přednost úprava speciální
obsažená v ust. §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Navíc ust. §105 odst. 1
zákona o dani z přidané hodnoty odůvodňuje nevrácení vyměřeného nadměrného odpočtu,
neodůvodňuje však převedení přeplatku na úhradu nedoplatku u jiné daně. Takový výrok
lze opřít jen o ust. §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, který s ohledem na ust. §14
odst. 1 písm. i) zákona o konkurzu a vyrovnání po prohlášení konkurzu aplikovat nelze.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které namítal , že krajský soud nesprávně
vyložil ust. §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkurzu a vyrovnání v návaznosti na ust . §105 zákona
o dani z přidané hodnoty. Dále namítal nepřezkoumatelnost výroku o náhradě nákladů řízení,
neboť původní žalobce nespecifikoval, v jaké výši požaduje odměnu za zastupování. Rovněž
namítal, že krajský soud nesprávně přiznal náhradu nákladů z a právní zastoupení, ačkoliv
za původního žalobce jednal jeho statutární orgán. Proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Původní žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil nesouhlas s právním názorem
stěžovatele a jeho postup označil za odporující zákazu započtení ve smyslu ust. §14 odst. 1
písm. i) zákona o konkurzu a vyrovnání. Rovněž poukázal na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod stěžovatelem a na judikaturu Ústavního soudu. Z uvedených důvodů
navrhl zamítnutí kasační stížnosti a dále požadoval náhradu nákladů právního zastoupení ve výši
4284 Kč.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny
podmínky řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 3. 2010,
č. j. 46 K 57/2001 - 1418, které nabylo právní moci dne 16. 4. 2010, zrušil konkurz na majetek
žalobkyně po splnění rozvrhového usnesení. Tím byla žalobkyně podle ust. §68 odst. 3 písm. f)
obch. zákoníku zrušena a zároveň zanikly účinky prohlášení konkursu uvedené v ust. §14 odst. 1
písm. a) až e), g), i) a l) zákona o konkursu a vyrovnání . Na místo původního žalobce proto
nastoupila do řízení před Nejvyšším správním soudem žalobkyně. Dne 9. 9. 2010 pak byla
na základě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 9. 8. 2010,
č. j. F 15683/2010 / B36/23-597, žalobkyně vymazána z obchodního rejstříku vedeného tímto
soudem, čímž zanikla (§68 odst. 1 obch. zákoníku). Okolnost, že žalobkyně zanikla bez právního
nástupce je pak neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení před Nejvyšším správním
soudem.
Nejvyšší správní soud proto pro nedostatek podmínek řízení podanou kasační stížnost
odmítl [§46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s.].
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž
nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu