ECLI:CZ:NSS:2010:7.AFS.63.2010:65
sp. zn. 7 Afs 63/2010 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: COIN, spol.
s r. o., se sídlem Obeciny 3617, Zlín, zastoupena Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem
Příkop 4, Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 98/4,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
3. 5. 2010, č. j. 29 Ca 101/2008 – 35,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2010, č. j. 29 Ca 101/2008 – 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně - COIN, spol. s r. o. domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 3. 5. 2010, č. j. 29 Ca 101/2008 – 35, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) napadeným usnesením ze dne 3. 5. 2010,
č.j. 29 Ca 101/2008 – 35, odmítl žalobu, kterou se žalobkyně - firma COIN, spol. s r. o. (dále
také „žalobkyně“) domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně
(dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 14. 2. 2008, č. j. 2993/08-1200-700284, a ze dne
14. 2. 2008, č. j. 2995/08-120-700284 (a jim předcházejících rozhodnutí Finančního úřadu
ve Zlíně /dále jen „správce daně“/ ze dne 27. 6. 2007, č. j. 160546/07/303912/1503, a ze dne
26. 6. 2007, č. j. 159799/07/303912/1503), kterými finanční ředitelství zamítlo odvolání
žalobkyně ve věci jí dodatečně stanovené daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období
let 2001 a 2004 (dále jen d aň“). Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda byly splněny
podmínky řízení o správní žalobě a došel k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Z obsahu
předloženého správního spisu (dodejek) zjistil, že žalobou napadená rozhodnutí byla žalobci
řádně doručena již ke dni 4. 3. 2008 a nikoliv, jak žalobkyně uvádí ve správní žalobě , ke dni
15. 3. 2008 (čl. I. žaloby). Pro posouzení otázky včasnosti žaloby je v této věci rozhodnou
ta okolnost, že zástupci žalobkyně byla žalobou napadená rozhodnutí doručena fikcí již ke dni
4. 3. 2008 (zástupce si je nevyzvedl v úložní lhůtě). Pokud pak správní orgán přistoupil
- ve vztahu k zástupci žalobkyně - k doručování opakovanému, jehož výsledkem bylo,
že si zástupce správní rozhodnutí převzal i fyzicky, bylo t oto doručení zcela nadbytečné
a procesně nesprávné. K řádnému doručení žalobou napadených rozhodnutí tedy došlo již dříve,
a to uplynutím 15-ti denní úložní doby. Účinky doručení pak nastaly právě ke dni 4. 3. 2008.
Od tohoto dne započala žalobkyni plynout lhůta k podání žaloby ve smyslu ustanovení §41
s. ř. s. Jelikož žalobkyně podala správní žalobu osobně na podatelně krajského soudu až dne
19. 5. 2008, stalo se tak evidentně až po marném uplynutí dvouměsíční lhůty k jejímu podání.
Krajský soud proto žalobu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl pro její
opožděnost. Z tohoto důvodu se pak soud ani nezabýval výtkami žalobkyně směřující proti
žalobou napadeným rozhodnutím finančního ředitelství.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opřela o důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelka má předně za to, že lhůtu k podání žaloby nezmeškala. Usnesení krajského
soudu o odmítnutí žaloby je proto nezákonné. Je tomu tak proto, že v období, kdy byla žalobou
napadená rozhodnutí finančního ředitelství doručována zástupci stěžovatelky - Ing. R. L.,
daňovému poradci, tak tento byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici u Sv. Anny v Brně, resp.
v pracovní neschopnosti (od 6. 1. 2008 do 10. 3. 2008). Tato okolnost vylučuje, aby se zdržoval
v sídle své firmy (na adrese pro doručování písemností zástupci daňového subjektu) a mohly tak
nastat účinky fikce doručení podle ustanovení §17 odst. 5 věta druhá zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, ve znění účinném pro rok 2008 (dále jen „zákon o správě daní a
poplatků“), jak zcela mylně dovozuje krajský soud. Zástupci stěžovatelky bylo proto správně
doručováno žalobou napadené rozhodnutí opakovaně, přičemž účinky doručení nastaly právě až
ke dni 15. 3. 2008 (převzetím). Lhůta k podání žaloby proto nebyla stěžovatelkou zmeškána. Tím,
že se krajský soud odmítl nezákonně zabývat vznesenou správní žalobou stěžovatelky, resp.
konkrétními námitkami v obsaženými, zatížil své rozhodnutí nejen nepřezkoumatelností ve
smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ale současně zasáhl do ústavního práva
stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“). Ze všech uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud usnesení krajského soudu ze dne 3. 5. 2010, č. j. 29 Ca 101/2008 – 35, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované finanční ředitelství v Brně, ač bylo s kasační stížností řádně obeznámeno,
se k této nevyjádřilo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán při tom rozsahem a důvody, které
uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti a došel k závěru, že kasační stížnost
je opodstatněná.
Podle §46 odst. 1 písm.b) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne
návrh, jestliže návrh byl podán předčasně nebo opožděně.
Podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté,
kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba
ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Podle ustanovení §10 odst. 3 věta třetí zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně
nebo ústně do protokolu.
Podle §17 odst. 5 věta druhá zákona o správě daní a poplatků nevyzvedne -li si příjemce
písemnost do patnácti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení,
i když se příjemce o uložení nedozvěděl.
Podle ustanovení §17 odst. 7 věta druhá zákona o správě daní a poplatků pokud má
zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doruču je se písemnost vztahující
se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci.
Podle ustanovení §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků lze v daňovém řízení
ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Tato rozhodnutí jsou pro příjemce
právně účinná jen, jsou-li jim řádným způsobem doručena nebo sdělena, pokud tento nebo
zvláštní zákon nestanoví jinak.
Nejvyšší správní soud nejprve obecně předesílá, že rozhodnou otázkou pro posouzení
včasnosti podané žaloby je okamžik doručení žalobou napadeného správního rozhodnutí
(rozhodnutí žalovaného). Je tomu tak proto, že pokud by toto rozhodnutí nebylo doručeno
v souladu se zákonem (zákonem předvídaným způsobem), popřípadě by v řízení před krajským
soudem byl prokázán opak (srov. §17 odst. 12 zákona o správě daní a poplatků), mohla
by být žaloba i předčasná. Teprve až po té, co bude na jisto postaveno, ke kterému dni bylo
žalobou napadené rozhodnutí účinně doručeno stěžovatelce, lze na jisto postavit, zda je její
žaloba včasná (podaná ve lhůtě dle §72 s. ř. s.), či nikoliv.
Otázkou určení okamžiku, kdy je rozhodnutí v daňovém řízení řádně a účinně doručeno
se naposledy zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 48/2010 - 65. V tomto rozhodnutí kasační soud vyslovil právní názor, že: „Je-li třeba
doručovat písemnost (rozhodnutí) v daňovém řízení současně příjemci i jeho zástupci, je okamžikem jejího
oznámení ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s. až okamžik, kdy je doručena poslednímu z nich “.
Mezi účastníky nebylo sporu a vyplývá to i z obsahu předloženého spisu (založené plné
moci ze dne 18. 4. 2007, č. j. 109063/07), že plná moc k zastupování stěžovate lky v daňovém
řízení Ing. R. L. je plnou mocí omezenou. To znamená, že lhůta k podání správní žaloby byla
v předmětné věci odvislá od okamžiku, kdy bylo žalobou napadené rozhodnutí žalovaného řádně
(v souladu se zákonem) doručeno jak jeho příjemci, tak i jeho zástupci. V tomto směru mezi
účastníky řízení nebylo ani sporu o to, kdy bylo rozhodnutí žalovaného stěžovateli účinně
doručeno. Je tomu tak s ohledem na to, že základní náležitost správní žaloby - uvedení okamžiku
doručení napadaného rozhodnutí (§71 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) - den 15. 3. 2008 nebyl žalovaným
finančním ředitelstvím zpochybněn (srov. §120 odst. 4 o. s. ř.).
Naopak z podané žaloby a k ní podaného vyjádření žalovaného odvolacího správního
orgánu (finančního ředitelství) jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka v zásadě žalovanému
vytýkala nesprávné právní posouzení věci a vady v řízení před správním orgánem. V tomto směru
se i ubíralo vyjádření finančního ředitelství, v němž popřelo vytčená pochybení správních orgánů.
Usnesení krajského soudu je nezákonné..
Jak již nesčetněkrát judikoval Nejvyšší správní soud, je řízení před správními (krajskými)
soudy vázáno striktní dispoziční zásadou (§75 odst. 2 s. ř. s.). To znamená, že krajský soud
přezkoumává správní rozhodnutí vždy v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí,
není-li povinen posuzovat rozhodné skutečnosti z úřední povinnosti. Tak je tomu například
v případech, je-li správní rozhodnutí nicotné (§76 odst. 2 s. ř. s.) nebo byla-li žalobci uložena
povinnost bez toho, že by zde byla kompetence správního orgánu rozhodnout o této povinnosti
- např. z důvodu prekluze práva správního orgánu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
29. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 1341/08 nebo nález ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. I ÚS 1419/07).
Před tím než krajský soud přistoupí k meritornímu přezkoumání žalobou napadeného
rozhodnutí je ovšem povinen uvážit otázku, zda vůbec jsou dány podmínky řízení k meritornímu
posouzení věci (přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů). Krajský soud
proto v zásadě postupoval v souladu se zákonem, pokud se nejprve zabýval otázkou včasnosti
podané žaloby.
Krajský soud ovšem zásadně pochybil, pokud za daného skutkového stavu bez dalšího
sám zaujal stanovisko o opožděnosti podaného žalobního návrhu a žalobu odmítl. Je tomu
jednak pro to, že je základním právem účastníků řízení vyjádřit se před rozhodnutím ve věci
k zásadním skutkovým okolnostem na nichž rozhodnutí soudu závisí. Stejně tak je práve m
účastníků řízení předkládat (navrhovat) soudu důkazní prostře dky svědčící jejich skutkovým
i právním tvrzením obsaženým v žalobě. Na uvedená oprávnění účastníků řízení ovšem krajský
soud při svém rozhodování nereflektoval. Neumožnil stěžovatelce (přiměře ně i finančnímu
ředitelství), aby ke svým tvrzením obsaženým v žalobě (vyjádření k žalobě) stran okamžiku
doručení žalobou napadeného rozhodnutí - tj. základní náležitosti žaloby podle §71 odst. 1
písm. a) s. ř. s. - předložila důkazy nebo alespoň navrhla provedení takových důkazních
prostředků, které by jejímu tvrzení o včasnosti podané žaloby svědčily, resp. vyvrátily
pochybnosti krajského soudu o této otázce.
Uvedené pochybení je o to závažnější, že nastalo za situace, kdy o tak zásadní okolnosti,
jako je okamžik doručení rozhodnutí a od něj se odvíjející počátek běhu lhůty k podání žaloby,
nebylo mezi účastníky sporu. Bylo proto naopak povinností krajského soudu, pokud došel
k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno (oznámeno) ve skutečnosti
v jiný den, než tato výslovně deklarovala v žalobě, aby jí spolu s řádným poučením (§37 odst. 5
s. ř. s. ve spojení s §43 O. S. Ř) umožnil se k této okolnosti vyjádřit a předložit k tomuto svému
skutkovému tvrzení relevantní důkazy. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu řádně
a nereflektovala, a své tvrzení o včasnosti žaloby nepodepřela důkazními návrhy, bylo by na místě
její žalobu odmítnout. Tak tomu ale v této věci nebylo. Uvedené pochybení krajského soudu
je proto nejen zatíženo vadou v řízení před krajským soudem, ale také ve svém důsledku,
jak je přiléhavě poukazováno v kasační stížnosti, porušuje právo stěžovatelky na přístup k soudu
ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že je povinností správního soudu, pokud dospěje
oproti žalobci k závěru, že napadené rozhodnutí bylo doručeno (oznámeno) žalobci v jiný
den než v den jak bylo uvedeno v žalobě, a tato okolnost by měla mít za následek odmítnutí
žaloby pro opožděnost, umožnit žalobci vyjádřit se k této okolnosti a navrhnout na podporu
svých tvrzení důkazní prostředky. Teprve po té lze uvážit otázku včasnosti podané žaloby. Pokud
tak krajský soud neučiní a bez dalšího žalobu odmítne, tak jak to učinil v této věci, zatíží
své řízení vadou, která ve svém důsledku mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, resp. měla za následek, že o věci samé nebylo vůbec rozhodováno. Usnesení o odmítnutí
žaloby založené na takové vadě řízení před krajským soudem Nejvyšší správní soud zruší
pro jeho nezákonnost.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že usnesení krajského
soudu ze dne 3. 5. 2010, č. j. 29 Ca 101/2008 – 35, je nezákonné ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., a proto jej podle §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil
a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a vrátí- li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloven ým Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V dalším řízení pak bude na krajském soudu, aby postupoval předestřeným způsobem
a znovu posoudil otázku včasnosti žaloby.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti ro zsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu