ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.2.2010:83
sp. zn. 7 As 2/2010 - 83
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalob kyně: Česká televize,
se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 – Kavčí Hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalo bkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č. j. 10 Ca 312/2008 – 36,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, č. j. 10 Ca 312/2008 – 36, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 1. 7. 2008, sp. zn.: 2008/1046/FOL/ČTV,
č. j.: sot/6364/08, kterým Rada rozhodla, že stěžovatelka porušila povinnost bezdůvodně
nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení
způsobem snižujícím lidskou důstojnost stanovenou v ust. §32 odst. 1 písm. f) zákona
č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“) a za porušení této
povinnosti odvysíláním záběrů „týraného chlapce v Kuřimi“ v pořadu Události dne 10. 1. 2008
od 19:00 hodin na programu ČT 1 uložila stěžovatelce podle ust. §60 odst. 1 písm. a) zákona
o vysílání pokutu ve výši 100 000 Kč a dále uložila za porušení této povinnosti odvysíláním
záběrů „týraného chlapce v Kuřimi“ v pořadu 168 hodin dne 13. 1. 2008 od 21:45 hodin
na programu ČT 1 stěžovatelce podle ust. §60 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání pokutu ve výši
100 000 Kč.
V odůvodnění rozsudku městský soud k rozhodné právní otázce střetu svobody projevu
a práva na ochranu lidské důstojnosti uvedl, že po z hodnocení spisového materiálu
a po provedení důkazu promítnutím předmětného pořadu dospěl k závěru, že Rada porušení
ust. §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání posoudila správně, neboť předmětné reportáže
obsahují záběry osoby vystavené těžkému tělesnému a duševnímu utrpení bezdůvodně
a způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Obsah předmětných reportáží není sporný. Popis
„záběrů týraného chlapce“ v napadeném rozhodnutí Rady je odpovídající a ani v kontextu
s předchozí či následující částí reportáže nelze dovodit důvodn ost odvysílání záběrů nezletilého
v situaci, kdy je před diváky vystaven ponižujícímu zacházení, v jehož důsledku u něho dochází
k těžkému tělesnému a i duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Městský
soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že důvod odvysílání záběrů tkví ve vazbě souvislostí
mezi osobou B. Š. a jejím postavením svědka v „kuřimské kauze“, jež byla ve veřejnosti spojena
právě s problematikou týrání dětí. Ani takový důvod nemůže obstát, dochází-li předmětnými
záběry k porušování základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod (dále jen
„Listina“). Předmětné záběry nezletilého dítěte zobrazují narušení jeho integrity právě v důsledku
těžkého tělesného a fyzického utrpení. Pokud by takové záběry do pořadu, ať již Události či 168
hodin, nebyly vůbec zařazeny, jeho obsah by se nijak nezměnil. Jednalo se totiž vždy o pořad
zaměřený na osobu B. Š. a „záběry týraného chlapce“ tvořily v pořadu toliko „prostředek“, který
podle vyjádření stěžovatelky sloužil divákům pouze k jednoznačné a okamžité identifikaci
„kuřimské kauzy“. Právě uvedené je podle městského soudu alarmující. Nelze připustit, aby
záběry chlapce v pozici, která zjevně snižuje jeho lidskou důstojnost, neboť jak jinak lze hodnotit
záběry nahého nezletilého, izolovaného v uzavřené temné místnosti, svázaného, který je nucen
k přijímání potravy, byly použity či využity k jednoznačné a okamžité identifikaci kauzy. Z tohoto
tvrzení stěžovatelky podle městského soudu logicky vyplývá otázka „Kolikrát a jak dlouh o lze
tímto způsobem jednoznačně identifikovat kuřimskou kauzu?“ Takovou možnost nelze připustit
a došlo-li k ní, bylo uložení pokuty Radou zcela na místě. Pro informovanost veřejnosti o vztahu
B. Š. ke kauze týraní nezletilých dětí v Kuřimi nebylo nutné tyto záběry znovu zařazovat, ale bylo
možno tuto souvislost demonstrovat jiným, například slovním, způsobem. Městský soud
neshledal pro odvysílání záběrů „týraného chlapce v Kuřimi“ ani stěžovatelkou tvrzený veřejný
zájem. Nelze se úspěšně hájit odvysíláním právě těchto záběrů, pokud sama stěžovatelka uvádí,
že důvodem k jejich zařazení byla pouze jednoznačná a okamžitá identifikace kauzy. Veřejnost
má právo být informována i o aktuálním vývoji kauz, které upozorňují na negativní jevy
ve společnosti, pro ucelenost podávaných informací lze učinit souhrn událostí předchozích, nelze
však z tohoto důvodu veřejnosti, potažmo televizním divákům, opakovaně nabízet záběry
nezletilého (oběti) právě ve chvílích, kdy dochází k jeho ponižování, utrpení a je pošlapávána jeho
lidská důstojnost. Městský soud dále poukázal na to, že stěžovatelka sama nekonkretizovala,
jakou výpovědní hodnotu předmětné záběry mohly v reportáži mít. Podle městského soudu
vypovídají o utrpení, ponižování nezletilého a o zavrženíhodném zacházení s ním. Důvodnost
takových záběrů v kontextu pořadu o svědkyni v kauze nelze úspěšně namítat. Stěžovatelka
nepochybně odvysílané záběry sama nevytvořila, ani se na zachycení utrpení a ponižování
nezletilého nepodílela, ale vybrala je a zařadila do zpravodajského pořadu, a to v rozporu s ust.
§32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Opačný výklad, že provozovatel sám musí „přispět“ ještě
volbou způsobu zobrazení ke snížení lidské důstojnosti, by se minul se smyslem a účelem
zákonem daného omezení.
Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost mimo jiné
i z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle názoru stěžovatelky Rada
i městský soud nesprávně posoudily, že jejím jednáním spočívajícím v odvysílání záběrů týraného
chlapce v Kuřimi, došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ust. §60 ods t. 1
písm. a) zákona o vysílání. V případě obou reportáží jsou záběry uvedeny v souvislosti
s informací, že B. Š. je svědkem v „kuřimské kauze“. Byly to právě tyto záběry, na základě kterých
bylo započato vyšetřování týrání dětí v Kuřimi. Stěžovatelka v předmětných reportážích
informovala diváckou veřejnost o skutečnostech v souvislosti s osobou B. Š., která v celé kauze
sehrála významnou roli. Stěžovatelka je toho názoru, že pozice výpovědi korunního svědka
v kauze, která nabyla dalekosáhlých rozměrů, je zcela přímou souvislostí s předmětnými záběry.
Nesouhlasí s tvrzením Rady, že nemají žádnou výpovědní hodnotu, neboť jak známo, byly to
právě tyto záběry, které, jak vý slovně uvádí doprovodný komentář „spustily loni v květnu lavinu
vyšetřování“. Stěžovatelka má za to, že právě v tom spočívá jejich výpovědní hodnota, a proto
nelze souhlasit se závěrem městského soudu, že nekonkretizovala, jakou výpovědní hodnotu
mohou předmětné záběry mít. Byly zařazeny do pořadu Události a pořadu 168 hodin, kde
stěžovatelka ve veřejném zájmu přinesla další informace o vývoji trestního řízení.
Stěžovatelka dále polemizuje se závěrem městského soudu vysloven ým v reakci na její
námitku, že z její strany nedošlo k „zobrazení, které snižuje lidskou důstojnost“. Z dikce ust. §32
odst. 1 písm. f) zá kona o vysílání nelze dovodit, že by způsob zobrazení trpící osoby nehrál roli,
v případě, že samotný obsah odvysílaného zobrazení snižuje lidskou důstojnost. Stěžovatelka
má za to, že právě způsob zobrazení může celkový důsledek ovlivnit. Pro komplexní posouzení
věci a celkové vyznění a působení reportáže je důležité, v jakém kontextu, resp. s jakým
komentářem, byly předmětné záběry do pořadů zařazeny. Právě způsob zobrazení zásadně
ovlivňuje výpověď jednotlivých záběrů směrem k divákům. Je to právě provozovatel, kterému
je povinnost v ust. §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání uložena, a který tedy může způsob
zobrazení ovlivnit, což se v tomto případě stalo odsuzujícím komentářem. Pro vyznění reportáže
je zcela rozhodující, jaké stanovisko provozovatel ke konkrétním záběrům zvolil a při posouzení,
zda došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, to nelze opomenout. Stěžovatelka
má za to, že odvysíláním předmětných záběrů nedošlo ke spáchání správního deliktu, neboť byly
použity v souvislosti s informací o dalším vývoji trestního říze ní v kontextu, že „zlo musí
být potrestáno“. Podle stěžovatelky má pro posouzení věci zásadní význam, že ob sah
předmětných záběrů odsoudila.
Podle názoru Rady neměly předmětné záběry pro obsah daných reportáží žádnou
výpovědní hodnotu. Jejich obsah se vztahoval pouze a jedině k osobě B. Š. a jejího dopadení.
Záběry týraného chlapce v daném charakteru reportáží se Radě jeví jako zcela nadbytečné.
V odůvodnění svého rozhodnutí Rada zcela jasně a srozumitelně uvedla svou správní úvahu, a
v čem a z jakých důvodů shledala zařazení záběrů „týraného chlapce z Kuřimi“ za porušující ust.
§32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Výklad ust. §32 odst. 1 písm. f), resp. §60 odst. 1 písm.
a), zákona o vysílání provedený v napadeném rozsudku a ve správním rozhodnutí, nelze
považovat za nesprávný. Rada má za to, že stěžovatelka n eprokázala opak a nepředložila
dostatečné argumenty pro toto tvrzení.
Jak je z výše uvedeného patrné, jednou z rozhodných právních otázek, a to otázkou
klíčovou, v projednávané věci je, zda se stěžovatelka dopustila jednání porušujícího ust . §32
odst. 1 písm. f) zákona o vysílání tím, že odvysílala ve dvou případech ve zpravodajských
pořadech informujících o jedné z významných aktérek „kuřimské kauzy“ záběry zneužívaného
a ponižovaného malého dítěte. Při předběžném posouzení věci sedmý senát Nejvyššího
správního soudu zjistil, že shodnou právní otázkou na srovnatelném skutkovém podkladu řešil
již v rozsudku ze dne 13. 4. 2010, č. j. 8 As 33/2010 – 128, osmý senát Nejvyššího správního
soudu. Ten zaujal následující právní názor:
„Podle §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání je jednou ze základních povinností provozovatele vysílání
bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému či duševnímu utrpení způsobem
snižujícím lidskou důstojnost. Tato povinnost představuje jeden z legitimních příkladů omezen í svobody projevu,
resp. práva na informace, zaručených čl. 17 Listiny, čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech (viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.) nebo čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (viz sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.).
Není třeba zdůrazňovat, že obdobně jako jiná politická práva a svobody nepředstavuje svoboda projevu
v demokratickém právním státě absolutní kategorii, ale může být v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny omezena
zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné mj. pro ochranu práv a svobod druhých nebo
pro ochranu mravnosti.
Zákaz bezdůvodně zobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému či duševnímu u trpení
způsobem snižujícím lidskou důstojnost představuje vypořádání střetu svobody projevu se základním právem
každého na zachování jeho lidské důstojnosti, zaručeným v podmínkách České republiky čl. 10 odst. 1 Listiny.
Pokud má být zobrazení osoby vystav ené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou
důstojnost bezdůvodné, zákonodárce v zákoně o vysílání zřetelně a legitimně prefer uje poskytnutí ochrany právu
na zachování lidské důstojnosti.
Právě zakotvení pojmu „bezdůvodně“ v normativní větě §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání
naznačuje, kterým směrem se musí soustředit pozornost při testu proporcionality pro případ střetu svobody projevu
a práva na zachování lidské důstojnosti. Pro aplikaci §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání je (nad rámec
naplnění ostatních prvků hypotézy právní normy) klíčové posouzení (bez)důvodnosti vysílání citlivých záběrů.
Lze shrnout, že v případě bezdůvodného vysílání takových záběrů zákonodárce de facto vyloučil existenci střetu
zmiňovaných základních práv, protože jedno z nich výslovně upozadil. Tento závěr však (s vědomím ústavním
pořádkem zakotvené ochrany svobody projevu) může plně platit pouze za podmínky, že pojem „bezdůvodně“ bude
vykládán v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny.
O obecném jazykovém významu pojmu „bezdůvodně“ není pochyb. V souladu s předpokladem
racionálního zákonodárce je pak třeba vycházet z toho, že užil tohoto pojmu v jeho všeobecném významu.
Již jazyková metoda výkladu tak poskytuje poměrně přesnou představu o obsahu pře dmětného pojmu. Jeho jádro
se do značné míry kryje s hranicí jeho nejširšího jazykového významu. Právě taková vlastnost předmětného pojmu
přitom vyhoví i požadavku na určitost právní normy zakládající deliktní odpovědnost.
Důvodnost odvysílání citlivých záběrů nemůže být, jak správně uvedl městský soud, založena na úvaze
samotného provozovatele vysílání. Právě naopak, pojem „bezdůvodně“ je nutné posuzovat přísně objektivně.
Důvodnost zařazení citlivých záběrů do vysílání tak může být dána zejména tam, kde by jejich neodvysílání
vyloučilo, nebo znatelně limitovalo informační hodnotu pořadu.
Přisvědčil-li městský soud žalované, že pro informování veřejnosti o vztahu B. Š. ke kauze týrání
nezletilých dětí nebylo nutné znovu zařazovat do vysílání jejich záběry , postupoval v souladu se zákonem. Nejvyšší
správní soud zdůrazňuje, že pořady vysílané v lednu 2008 se týkaly primárně zadržení B. Š. v Norsku.
Provozovatel vysílání tedy v rámci těchto pořadů informoval diváky o aktuálních poznatcích týkajících se osoby,
která měla určitým způsobem figurovat v kauze týrání nezletilých dětí. Použil -li provozovatel vysílání v rámci
těchto pořadů opětovně záběry týraného chlapce, pro jejichž opakované odvysílání v roce 2007 ho žalovaná
upozornila na porušování §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, dopustil se nepochybně správního deliktu.
Pro zařazení záběrů nebyl dán důvod a jejich nezařazením by se nezměnila podstata vysílaných pořadů
ani kvalita poskytovaných informací o aktuálních poznatcích k osobě B. Š.
Zařazením citlivých záběrů týraného chlapce, zachyceného v situa ci velkého lidského duševního
a fyzického utrpení, stěžovatelka dramaticky dokreslovala aktuální informace o osob ě B. Š . Takovou motivaci
však nelze považovat za důvodnost ve smyslu §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Tento závěr je ostatně
podpořen tvrzením stěžovatelky, že nezařazením předmětných záběrů do pořadů by divák neobdržel informaci v
náležitém kontextu, umožňujícím vytvoření názoru. Nejvyšš ímu správnímu soudu nezbývá než konstatovat, že
divákovi mohl být nepochybně „náležitý kontext“ předestřen způsobem ne zasahujícím opětovně do základního
práva týraného chlapce na zachování jeho lidské důstojnosti. Stížní námitku, že zvolené prostředky obstojí z
hlediska přiměřenosti, proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Nesouhlasil ani s tím, že by na
posuzovanou věc měla dopadat pouze soukromoprávní ochrana osobnos ti podle občanského zákoníku. O legitimitě
veřejnoprávní regulace bezdůvodného vysílání záběrů zobrazujících osoby vystavené těžkému tělesnému
nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost, existující vedle soukromoprávních prostředků
ochrany, totiž Nejvyšší správní soud neměl pochyb.
V souladu s předchozím odůvodněním Nejvyšší správní soud odmítl i názor stěžovatelky, podle nějž
nelze zužovat svobodu projevu způsobem vylučujícím opakované vysílání určitých záběrů. Stěžovatelka navíc byla
již v roce 2007 právně relevantním způsobem upozorněna, že se odvysíláním záběrů týraného chlapce dopouští
správního deliktu podle §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Nelze než připomenout, že bez důvodné vysílání
takových záběrů není kryto svobodou projevu, která v tomto konkrétním přípa dě ustupuje základnímu právu
na zachování lidské důstojnosti. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s úvahou stěžovatelky odkazující
na „veřejný zájem na zveřejnění určité informace“. Tento soud neměl sebemenších pochyb o tom, že neexistoval
veřejný zájem na opakovaném odvysílání předmětných záběrů. Ostatně, nedostatek veřejného zájmu na opětovném
zařazení záběrů týraného chlapce do televizního vysílání je jedním ze zřejmých důvodů, proč stěžovatelka zůstává
v tomto ohledu pouze v rovině obecného tvrzení o veřejném zájmu na zveřejnění informací, aniž by byla schopna
konkrétním způsobem existenci veřejného zájmu osvědčit.“
Sedmý senát nesdílí výše uvedené závěry os mého senátu, jakkoli v obecných východiscích
se s osmým senátem ztotožňuje v tom, že svobodu projevu lze za určitých podmínek omezit
kvůli zachování lidské důstojnosti a že důvodem takového omezení může být – a v zákoně
o vysílání je legitimně zakotven – zájem na tom, aby nebyly bezdůvodně zobrazovány osoby
umírající nebo vystavené těžkému tělesnému či duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou
důstojnost.
Sedmý senát v první řadě poukazuje na čl. 17 Listiny, který stanoví: „(1) Svoboda projevu
a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem
nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice
státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem,
jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu,
veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (…)“ Obdobné zakotvení svobody projevu
a jejích mezí lze nalézt v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění
protokolů č. 3, 5 a 8 (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.) či čl. 19 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (vyhlášen pod č. 120/19976 Sb.).
Dále sedmý senát připomíná čl. 10 Listiny, který stanoví: „(1) Každý má právo, aby byla
zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno je ho jméno. (2) Každý má právo
na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu
před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“
„Jednoduché“ právo řeší omezení svobody projevu v televizním a rozhlasovém vysílání
za účelem ochrany lidské důstojnosti mimo jiné v ust. §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání,
které stanoví, že „Provozovatel je povinen bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému
tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.“ Účelem citovaného ustanovení
je umožnit, aby v konkrétní situaci střetu svobody projevu a zájmu na ochraně lidské důstojnosti
bylo zvoleno provozovatelem vysílání takové řešení, tj. upřednostněna jedna či druhá hodnota,
které bude adekvátní povaze této situace a inten zitě vzájemně se střetajících protichůdných
zájmů.
Svoboda projevu patří k nejdůležitějším politickým základním právům, protože
je to právě ona, jež umožňuje veřejný diskurs o nejrůznějších otázkách majících dopad
na fungování společnosti a lidských jedinců v ní. Svoboda projevu kryje i možnost informovat
o jevech nahlížených jako extrémní, společensky nežádoucí, kontroverzní a většinou společnosti
odmítané a učinit je tak předmětem diskursu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 8. 2009, č. j. 7 As 29/2008 - 104, publ. pod č. 1969/2010 Sb. NSS a v něm citovanou
judikaturu, zejména Evropského soudu pro lidská práva ; k názorové pluralitě zejména
ve veřejnoprávních médiích pak srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 5. 2010, č. j. 7 As 23/2010 - 73, oba rozsudky na www.nssoud.cz). Informace vysílaná
sdělovacími prostředky je svojí povahou zpravidla selektivní a zároveň kontextuální. Důležité
je zejména to, co vše je o určité události či otázce řečeno a co zmíněno není, ve spojení s jakými
dalšími informacemi je příslušná informace o události podávána a jaké její aspekty či souvislosti
jsou zdůrazněny jako významné či naopak potlačeny jako okrajové. Objektivní a vyváženou
ve smyslu ust. §31 odst. 2 věty první zákona o vysílání je jen taková informace, která byla jako
ta, jež má být vysílána, vyselektována z dostupné sumy informací jako relevantní pro událost,
o níž je informace podávána, včetně uvážení kontextu události. Jedná-li se o informaci o události
či otázce nějakým způsobem extrémní, vybočující z obvyklých mezí či jinak mimořádné, bylo
by zkreslením vysílaného sdělení, pokud by tato její zvláštní povaha byla potlačena , neboť
informační selekce by zde oslabila významný relevantní rys události, o níž je informováno.
Ust. §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání jistě nemůže nařizovat cosi jako selektivní cenzuru –
zakázat vysílat určité sdělení jen proto, že informuje o tak „extrémní“ záležitosti, jakou je situace
umírajícího člověka či jedince vystaveného těžkému tělesnému či duševnímu utrpení. Takový
výklad by nejen, že překročil velmi úzké hranice pro omezení svobody projevu, dané v čl. 17
odst. 4 Listiny slovem „nezbytná“, ale pomíjel i výrazy použité v ust. §32 odst. 1 písm. f) zákona
o vysílání, z nichž plyne, že zakázáno je jen a pouze „bezdůvodné“ zobrazování osob umírajících
nebo vystavených těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení a navíc jen takové, které
by se dělo „způsobem“ snižujícím lidskou důstojnost. Informace o události, při níž došlo k úmrtí
člověka nebo k tomu, že někdo byl vystaven těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení mohou
spočívat v zobrazení osob v těchto situacích, jsou-li současně splněny dvě podmínky: Jednak
že nejde o zobrazení bezdůvodné a jednak že způsob zobrazení nesnižuje lidskou důstojnost.
Bezdůvodnost zobrazení je vždy otázkou posouzení konkrétního případu a, jak již bylo,
uvedeno, bude úzce souviset s povahou a podstatnými rysy a kontextem události, o níž je
informováno. Bezdůvodným proto nebude zobrazení osoby umírající nebo vystaven é těžkému
tělesnému nebo duševnímu utrpení tehdy, bude -li potřeba informace tohoto typu nezbytná
pro pravdivé informování o události a jejích souvislostech (příčinách, následcích, doprovodných
událostech atd.), čítaje v to i informaci o extrémní, vybočujíc í či jinak mimořádné povaze dané
události.
Na jedné straně zpravidla nevyhoví požadavku nezbytnosti zobrazení člověka umírajícího
následkem dopravní nehody, půjde-li například o „běžnou“ těžkou dopravní nehodu
se smrtelnými následky, jakých se na evropských silnicích stávají tisíce ročně. Pro informaci
o povaze události, jež se stala, a pro její zasazení do potřebného informačního kontextu totiž
zpravidla nebude nezbytné explicitní záběry umírajícího ukázat, neboť na nich není
nic „mimořádného“ (ve smyslu informačně hodnotného pro danou událost). Zde je naopak třeba
dát přednost ochraně lidské důstojnosti umírajícího a o smrtelném následku nehody informovat
pouze za použití záběrů nezobrazujících umírajícího člověka.
Na druhé straně zpravidla vyhoví požadavku nezbytnosti zobrazení záběrů umírajících
lidí, jde-li např. o záběry pořízené náhodnými turisty či chodci, jež zaznamenaly náraz letadel
unesených teroristy do budov WTO v New Yorku včetně např. záběrů lidí vyskakujících
ve strachu před ohněm či udušením kouřem z vyšších pater zasažených mrakodrapů. Takové
záběry jsou totiž nezbytné pro vykreslení extrémní, ojedinělé, mimořádně hrůzné a tragické
povahy události. Bez jejich zveřejnění by totiž informování o události bylo významně zkresleno,
neboť jádrem vysílané informace, má-li být pravdivá, musí být právě (mimo jiné) také informační
zprostředkování mimořádné hrůznosti uvedené události. Bez tohoto , byť svým obsahem
drastického, informačního obsahu totiž je ve skutečnosti událost, o níž je informováno,
zlehčována, a tedy „učiněna laskavější“, než jaký byl skutečný stav.
Stejně tak zpravidla vyhoví požadavku nezbytnosti např. vysílání dokumentárních záběrů
z koncentračních táborů při informování např. o vyhlazovacích táborech nacistického Německa
či pracovních táborech v Sovětském svazu nebo záběrů z doby polpotovské genocidy
v Kambodži, i když se bude jednat o drastické záběry lidí vystavených zcela nelidským
podmínkám či dokonce o záběry ostatků lidí usmrcených masovým průmyslovým vražděním.
Bez zobrazení takto drastických informací by totiž pořady o hrůzách, k nimž došlo, nebyly
pravdivé a jejich povahu zlehčovaly.
Způsob zobrazení musí být v každém případě takový, který nesnižuje lidskou důstojnost,
tj. snaží se ji za podmínek daných povahou vysílané informace co možná nejvíce chránit.
Znamená to zejména, že zobrazení osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo
duševnímu utrpení musí mít striktně informační povahu , tj. musí být vysíláno výlučně za účelem
poskytnout pravdivou, ve vztahu k události, o níž je informováno, relevantní a kontextuálně
korektní informaci, omezit se na nezbytnou dobu a zejména nesmí být využito k propagaci nebo
k zatraktivnění vysílaného pořadu. Zcela je např. vyloučeno, aby záběry osob umírajících
či vystavených těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení byly použity jako znělka, logo,
upoutávka nebo jiný znak vysílaného pořadu. Dále je provozovatel vysílání povinen učinit
vše pro to, aby ochránil soukromí a anonymitu osob, jež jsou v těchto tíživých situacích
zobrazovány, je-li to vzhledem k povaze vysílaných záběrů a dalším souvislostem možné.
Provozovatel vysílání je tedy zpravidla povinen zejména rozostřit či jinak anonymizovat obličeje
dotyčných osob.
Aplikuje-li sedmý senát výše uvedené zásady na konkrétní případ „kuřimské kauzy“,
je v první řadě zřejmé, že se u ní jedná nikoli o „běžné“ zneužívání malého dítěte , k nimž v České
republice dochází, nýbrž naopak o případ zcela mimořádný a ojedinělý zvrhlostí, systematičností
a nelidskostí týrání, kterému byl malý chlapec vystaven. Z hlediska kontextuálního pak je nutno
zdůraznit, že skutečným jádrem celé kauzy není spektakulární mě nění identity B. Š. a její ukrývání
se v cizině ani pseudonáboženská či sektářská povaha uskupení lidí, kteří byli aktéry kauzy, nýbrž
právě a především fakt, že z ne zcela jasných důvodů bylo skupinou lidí systematicky, brutálně a
dlouhodobě týráno malé dítě a že pouze díky shodě šťastných náhod to vyšlo najevo. „Jádrem“
informace o kauze jsou proto právě záběry týrání dítěte, které nejlépe vypovídají o základní
podstatě a mimořádné povaze této kauzy. Bez jejich syrovosti a explicitnosti lze drastickou
povahu celé kauzy jen velmi obtížně informačně uchopit a odlišit tak uvedenou kauzu od
„běžných“ případů zneužívání dětí. Proto jejich odvysílání za předpokladu, že způsob zobrazení
nesníží lidskou důstojnost týraného dítěte, zásadně nelze považovat za porušení ust . §32 odst. 1
písm. f) zákona o vysílání. Porušením tohoto ustanovení podle názoru sedmého senátu není ani
to, vysílají-li se dotyčné záběry s časovým odstupem od okamžiku, kdy vyšly najevo, a sice
v pořadu sumarizujícího určitý další vývoj v kauze. V projednávané věci se jednalo konkrétně o
vývoj spočívající v odhalení pobytu B. Š. v zahraničí a jejím návratu do České republiky. I při
informování o kauze s časovým odstupem je třeba její mimořádnou povahu zdůraznit . Stejně jako
při informování, např. o nacismu, je třeba zdůraznit mimořádnou zvrhlost a „průmyslovost“
vraždění, kterého se nacistický režim v Německu dopustil, např. odvysíláním záběrů
z koncentračních táborů.
Sedmý senát si je vědom, že účelem ust . §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání je chránit
osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení před veřejným
informováním o tom, čemu byli vystaveni. U osob žijících, např. jako je tomu u dítěte týraného
v „kuřimské kauze“, má ochrana smysl zejména v tom, že jim jejich anonymita může umožnit
lépe se s drastickým zážitkem, kterému byly vystaveny, vnitřně vypořádat. Uvedený zájem však
lze v kolizi se svobodou projevu zpravidla účinně chránit dostatečnou anonymizací záběrů, které
jsou vysílány. To, že se týrání dítěte v „kuřimské kauze“ dostalo do veřejného mediálního
prostoru, je vzhledem k povaze kauzy zcela logické a v podstatě si nelze ve svobodné a otevřené
společnosti představit její utajení. Týrané dítě s tímto faktem bude muset v dalších letech
žít a bude nepochybně i v budoucnu konfrontováno s tím, že o kauze budou média informovat.
Anonymizace záběrů týrání, např. rozostřením obličeje dítěte, je podle přesvědčení sedmého
senátu v daném případě nejlepší cestou, jak co nejvíce skloubit dva protichůdné zájmy .
Na ochraně soukromí týraného dítě na straně jedné a na tom, že veřejnosti bude tehdy, budou -li
média informovat o „kuřimské kauze“, adekvátním způsobem ukázáno či připomenuto,
k jak drastickému zvěrstvu v této kauze došlo a že se jednalo o kauzu v podmínkách České
republiky zcela mimořádnou.
Sedmý senát dospěl při předběžném projednání věci k právnímu závěru, který je opačný,
než jaký zaujal ve skutkově srovnatelné a právně obdobné kauze osmý senát. Proto podle
ust. §17 odst. 1 s. ř. s. potupuje věc rozšířenému senátu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu