ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.34.2010:109
sp. zn. 7 As 34/2010 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců Mgr. Alexandra Krysla a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: LIHO –
Blanice, spol. s r. o., se sídlem Blanice 11, Mladá Vožice, zastoupen JUDr. Marcelou
Scheeovou, advokátkou se sídlem Štupartská 4, Praha 1, proti žalovanému: Státní zemědělská
a potravinářská inspekce, Inspektorát v Táboře, se sídlem Purkyňova 2533, Tábor, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
16. 12. 2009, č. j. 10 Ca 68/2009 – 61,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2009,
č. j. 10 Ca 68/2009 – 61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2009,
č. j. 10 Ca 68/2009 – 61, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti
rozhodnutí ředitele inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce v Táboře ze dne
27. 3. 2009, č. j. AM 312-93/2008, kterým nebylo vyhověno námitkám stěžovatele proti opatření
ze dne 27. 3. 2009, č. j. D032-30813/08/D. Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval
obsah předchozího zrušujícího rozsudku ze dne 13. 2. 2009, č. j. 10 Ca 231/2008 – 36, a uvedl,
že se žalovaný (dále jen „účastník řízení“) řídil závazným právním názorem vyjádřeným v tomto
rozsudku. Odstranil vytýkaná pochybení a zrekapituloval průběh předmětné kontroly. Vypořádal
se rovněž se všemi námitkami, které byly proti opatření stěžovatelem vzneseny. V odůvodnění
rozhodnutí o námitkách je uveden přehled vydávaných písemností, zhodnocení podkladů
rozhodnutí i úvahy, kterými byl účastník řízení veden při vydání rozhodnutí. Je z něj tedy zřejmé,
že předmět kontroly byl stěžovateli znám, neboť se v jejím průběhu vyjadřoval, což vyplývá
i z jednotlivých písemností, a důvod k uložení opatření vyplýval z celého kontextu kontroly.
V odůvodnění je dále uvedeno, že napadené opatření bylo vydáno v zájmu ochrany spotřebitele,
neboť bylo v kontrolovaných výrobcích zjištěno nepřípustné množství metanolu,
což u jednotlivých druhů produktů účastník řízení s odkazem na vydané doklady specifikoval
a rovněž vysvětlil, z jakých důvodů došlo k pochybení při uvedení odkazu na písmeno ustanovení
zákona č. 146/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci“).
Z rozhodnutí bylo rovněž zřejmé, že stěžovatel byl po celou dobu kontroly přítomen jejímu
provádění, a tudíž uložená opatření opírající se o kontrolní zjištění nemohla být pro něho
nepředvídatelná nebo překvapivá. Zákon o inspekci neukládá kontrolnímu orgánu povinnost
pořídit o kontrolních zjištěních jeden protokol a z řady důvodů může být vhodnější
a přehlednější, aby pořídil více protokolů, eventuelně dokladů. Každý pak zachycuje jiné
kontrolní zjištění. Krajský soud nepovažoval za důvodnou stěžovatelovu námitku ohledně
náležitostí opatření, protože nepochybně obsahuje označení orgánu, který je vydal, je očíslováno,
je v něm uvedeno, že tvoří přílohu písemnosti označené DO32-30813/08, kódem je označena
kontrolovaná osoba, je v něm uvedeno datum vydání, podle jakého právního předpisu
je vydáváno, co je stěžovateli konkrétně ukládáno a v jakém termínu má být opatření splněno.
Dále obsahuje i poučení o možnosti podat proti opatření námitky, které nemají odkladný účinek,
s uvedením orgánu, který bude o námitkách rozhodovat. V opatření je uvedeno jméno
inspektorky i její podpis. Opatření bylo vydáno na základě kontroly provedené podle ust. §2
písm. a) zákona o inspekci, kterou prováděla podepsaná inspektorka a v rámci této kontroly bylo
kontrolováno, zda jsou plněny požadavky stanovené zvláštními právními předpisy i přímo
použitelným předpisem Evropského společenství. Na jejich základě inspektorka uložila opatření
podle ust. §2 písm. c) citovaného zákona, které představovalo úkon k odstranění zjištěných
nedostatků právě s ohledem na výsledek kontrolního zjištění zachyceného v označeném
protokolu, neboť bylo shledáno nesplnění požadavků stanovených zvláštními právními předpisy.
Kontrolní orgán se při kontrole řídil důsledně ust. §3 odst. 1 zákona o inspekci , neboť
kontroloval, zda výrobky splňovaly požadavky stanovené zvláštními právními předpisy,
zda kontrolované osoby splnily povinnosti stanovené zvláštními předpisy, zda potraviny uváděné
na trh byly bezpečné a zda kontrolované osoby plnily své povinnosti vyplývající pro ně z přímo
použitelných předpisů Evropského společenství. V souladu s odst. 3 citovaného ustanovení byly
zjišťovány nedostatky při výrobě a uvádění do provozu vyráběných výrobků a byla ukládána
opatření k odstranění zjištěných nedostatků. Podle ust. §5 odst. 1 písm. g) zákona o inspekci bylo
uloženo opatření provádět na náklady stěžovatele jako kontrolované osoby po určitou dobu
rozbory, neboť byly zjištěny zdravotně závadné potraviny. Opatření bylo oznámeno stěžovateli
a byl o tom učiněn neprodleně písemný záznam. Stěžovatel byl poučen o možnosti podat proti
opatření ve lhůtě tří pracovních dnů ode dne seznámení námitky. O podaných námitkách rozhodl
ředitel inspektorátu a stěžovatel využil i právo podat žalobu na přezkum rozhodnutí soudem.
Podle názoru krajského soudu obsahuje zákon o inspekci speciální úpravu postupu kontrolního
orgánu při provádění kontroly, která v podstatě vylučuje aplikaci zákona č. 500/2004 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). K žalobní námitce vytýkající nezákonnost
postupu správního orgánu při aplikaci nařízení Rady č. 1576/89 odkázal na vysvětlení uvedené
v napadeném rozhodnutí, kde bylo uvedeno, že toto nařízení bylo ke dni 20. 5. 2008 zrušeno
a nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 110/2008, kdy původní právní norma
byla v opatření uvedena s ohledem na dikci čl. 28 odst. 3 nařízení č. 110/2008, neboť
kontrolnímu orgánu nebyla známa přesná doba výroby lihu šarže 509CH a použité nařízení bylo
pro stěžovatele výhodnější. V této souvislosti neshledal krajský soud zkrácení stěžovatele na jeho
právech a ani nemožnost aplikace citované evropské normy pro tvrzený rozpor s normou
vnitrostátní.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které uplatnil
důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že opatření
ukládané podle zákona o inspekci je specifickou formou správního rozhodnutí a jako takové musí
splňovat i určité náležitosti správního řádu. Vzhledem k tomu, že bylo nesrozumitelné
a v podstatě ani neobsahovalo skoro žádné náležitosti správního aktu (označení, kdo je vydal,
jasná a nezaměnitelná specifikace co ukládá, na základě jakých prokazatelných zjištění a za jaká
konkrétní porušení ustanovení právních norem atd.), navíc nebylo stěžovateli řádně doručeno,
měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nesprávně
vyšel pouze ze stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí. V daném případě bylo
rozhodováno o námitkách proti opatření ze dne 29. 8. 2008, a proto nebylo možné vycházet
ze skutečností, které nastaly teprve následně a které stěžovatel nemohl v námitkách
zpochybňovat. Jedná se především o argumentaci krajského soudu protokolem ze dne
7. 10. 2008. Přitom při jednání krajský soud upřel stěžovateli možnost se k těmto skutečnostem
vyjádřit s tím, že by se jednalo o nová tvrzení. Stěžovatel v žalobě konkrétním způsobem namítal
nedostatky opatření a názor krajského soudu, že opatření splňovalo potřebné náležitosti považuje
za právně nesprávný, nepodložený a odporující skutečnému stavu věci. Nesprávný je také jeho
závěr, že opatření uvádělo lhůtu ke splnění povinností, neboť mělo být splněno do 29. 9. 2008,
přičemž se jedná o den jeho vyhotovení a je tak v logickém rozporu s obsahem opatření.
V uvedené lhůtě je plnění nejen nemožné, ale i postrádající smysl. Opatření, byť je vydáváno
podle zákona o inspekci, musí za účelem naplnění právní jistoty adresáta o ukládané povinnosti
mít náležitosti rozhodnutí podle správního řádu. Musí z něj být jasné komu a jaká povinnost
je ukládána a na základě jakých ustanovení. Takové rozhodnutí musí být přesvědčivě
odůvodněno. Je-li například ukládána povinnost na vlastní náklady zajišťovat laboratorní rozbor
vzorků, přičemž jeden stojí kolem 1400 Kč, protože orgán dozoru tvrdí, že dochází k výrobě
zdravotně závadných potravin, musí být tento fakt nejen uveden, ale musí být i specifikováno,
jaké zákonné ustanovení výslovně říká, že při určitém složení je potravina zdravotně závadná.
To platí i pro alkoholické nápoje. V daném případě nebylo uvedeno, jaké závažné a doložené
skutečnosti jeho vydání opodstatňují. Opatření toto jasně nepopisuje, a proto trpí vadou
způsobující jeho nezákonnost. Stěžovatel trvá na tom, že nařízení Rady č. 1576/1989 otázku
hladiny metanolu v alkoholu z hlediska zdravotní nezávadnosti vůbec neupravuje. Jak vyplývá
z jeho názvu, řeší pouze značení a obchodní úpravu, tj. podřazení jednotlivých alkoholických
výroků do skupin a kategorií. Skutečnost, že stěžovatel nevyrobil zdraví škodlivý produkt
a že právní závěr krajského soudu je nesprávný, dokládá i obsah tohoto nařízení, z něhož vyplývá,
že u řady výrobků může být obsah metanolu i daleko vyšší, než jak byl uveden jako zjištění
účastníkem řízení (gin, pálenky, slivovice). I když krajský soud v rozsudku uvedl, že napadené
rozhodnutí má za právně zcela správné a řádně odůvodněné, nezbavuje ho to povinnosti
vypořádat se s tvrzeními stěžovatele. Vady opatření jsou vadami neodstranitelnými. Postup
účastníka řízení byl navíc v rozporu se zásadou dvojinstančnosti. Krajský soud se vůbec
nezabýval námitkou, že vady opatření nelze následně zhojit. Stěžovatel dále namítal nesprávnou
protokolaci u jednání, když chybí celý obsah jím přednesené repliky včetně důkazního návrhu.
V protokole je uvedeno, že jednání trvalo 1 h 45 min. I tato skutečnost dokládá, že protokolace
je mnohem menší než byla skutečnost. Rozsudek se s replikou stěžovatele vůbec nevypořádává,
stejně tak jako s jeho důkazním návrhem. Stěžovatel v závěru kasační stížnosti namítal, že krajský
soud nesprávně označil jako žalovaného ředitele inspektorátu, přičemž údajnou judikaturu,
z níž tento závěr vyplývá, se mu nepodařilo dohledat. S ohledem na výše uvedené navrhl,
aby napadené rozhodnutí účastníka řízení bylo zrušeno a věc byla vrácena krajskému soud
k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na nesprávný návrh petitu
v kasační stížnosti a uvedl, že setrvává na svých dosavadních tvrzeních. Stěžovatel podniká
v oboru již od roku 1991, a proto by měl být dostatečně seznámen s právními předpisy na jeho
podnikání dopadajícími. Pokud by k výrobě použil etanol zemědělského původu, u něhož by byla
dodržena hodnota obsahu metanolu stanovená komunitárním předpisem (v použitém
a pro stěžovatele tehdy i výhodnějším nařízením č. 1576/1989 byla stanovena nejvyšší hodnota
50 g metanolu na hektolitr alkoholu o 100% objemových), pak by u hodnocených lihovin
nemohly být zjištěny hodnoty podstatně vyšší, a to ani v případě přidání látky s obsahem etanolu
v době jejich výroby. Stěžovatel po dobu kontroly nikdy řádně nedoložil množství vyrobeného
lihu a z něho vyráběných lihovin a ani jejich přesnou distribuci. Účelem vydaného opatření
při kontrole bylo zamezit uvedení lihovin na trh, které by nebyly bezpečné. Ze samotné podstaty
kontroly bylo jasné, že se tyto úkony vzájemně doplňují a navazují na sebe. Stěžovatel tedy
nemůže tvrdit, že v průběhu kontroly nevěděl, co je kontrolováno, jaké jsou důvody kontroly
a co je od něho požadováno. Uložené opatření bylo vyhotovováno společně s další kontrolní
písemností, na kterou se obsahově vázalo. Opatření nemají povahu rozhodnutí ve smyslu
správního řádu. Jedná se o akt bezprostředního zásahu, tedy o osobní rozhodnutí inspektora
na místě samém, které nemá odkladný účinek. Je nástrojem k vynucení práva a to, že se
nepostupuje podle správního řádu, je dáno jeho výjimečností, mimořádností, odlišnostmi
od jiných rozhodnutí, jedinečností a neopakovatelností. Proto účastník řízení navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vadu uvedenou v odstavci 3, k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s právním názorem krajského soudu, že opatření
vydaná podle ust. §5 zákona o inspekci jsou bezformálními úkony správních orgánů, které
nemají povahu rozhodnutí ve smyslu správního řádu a že se na postup při jejich vydání a jejich
obsahové náležitosti nevztahuje správní řád.
Účastník řízení je podle ust. §3 zákona o inspekci v rámci své působnosti mimo jiné
oprávněn provádět kontroly a ukládat opatření. Kontrolou se podle ust. §2 písm. a) citovaného
zákona rozumí zjišťování prováděné inspektorem, zda jsou plněny požadavky stanovené
zvláštními právními předpisy nebo přímo použitelnými předpisy Evropských společenství,
na jejichž základě ukládá inspektor opatření k odstranění zjištěných nedostatků a o nichž pořizuje
protokol. I když zákon o inspekci stanoví, že o provedené kontrole má být pořízen protokol, jeho
obsahové náležitosti neupravuje. Tyto lze nalézt v zákoně č. 552/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“), podle kterého je účastník řízení povinen
postupovat, nestanoví-li zákon o inspekci či jiný právní předpis jinak. Státní kontrolu totiž kromě
jiných vykonávají ostatní orgány státní správy, do jejichž působnosti náleží specializovaná
kontrola, odborný dozor nebo inspekce podle zvláštních předpisů (§2 písm. d) zákona o státní
kontrole). Účastník řízení je takovým orgánem státní správy na základě zákona o inspekci.
Protokol sepsaný podle ust. §2 písm. a) zákona o inspekci tak musí obsahovat náležitosti
stanovené v ust. §15 odst. 1 a 2 zákona o státní kontrole. Podle citovaného ustanovení obsahuje
protokol zejména popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení ustanovení
právních předpisů, které byly porušeny. V protokole se uvádí označení kontrolního orgánu
a kontrolních pracovníků na kontrole zúčastněných, označení kontrolované osoby, místo
a čas provedení kontroly, předmět kontroly, kontrolní zjištění, označení dokladů a ostatních
materiálů, o které se kontrolní zjištění opírá. Protokol podepisují kontrolní pracovníci, kteří
se kontroly zúčastnili.
Podle zákona o inspekci je inspektor oprávněn ukládat opatření k odstranění zjištěných
nedostatků, avšak jeho náležitosti tento zákon neupravuje. V ust. §5 odst. 2 pouze stanoví,
že opatření oznámí inspektor kontrolované osobě a neprodleně o něm učiní písemný záznam.
V případě uložení opatření k zajištění uvede v písemném záznamu též důvod zajištění, popis
zajištěných zemědělských výrobků, potravin anebo tabákových výrobků a jejich množství.
Z citovaného ustanovení tedy pouze vyplývá, že o opatření se musí učinit písemný záznam
a že musí mít určité obsahové náležitosti. Aniž by v první větě citovaného ustanovení bylo cokoli
uvedeno o obsahových náležitostí opatření, ve druhé větě se hovoří o tom, že v případě opatření
k zajištění se „uvede též“, z čehož lze dovodit, že nad rámec obvyklých náležitostí opatření
je v případě opatření k zajištění nutné uvést ještě náležitosti další. Přes uvedené je podstatné,
že zákon o inspekci nevymezuje obsahové náležitosti opatření, nestanoví ani, že nemá
mít náležitosti žádné či že opatření obsahuje pouze výrok. Přes uvedené je podstatné, že zákon
o inspekci nevymezuje obsahové náležitosti opatření, nestanoví ani, že nemá mít náležitosti žádné
či že opatření obsahuje pouze výrok. Citovaný zákon současně nevylučuje použití správního řádu,
ale neobsahuje ani ustanovení, které na použití správního řádu odkazuje. Náležitosti opatření,
které bylo uloženo v průběhu kontroly, nestanoví ani zákon o státní kontrole. Z těchto důvodů
je nutné aplikovat ust. §180 odst. 1 správního řádu, podle kterého tam, kde se podle dosavadních
právních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž
tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné,
podle tohoto zákona včetně části druhé. Z ust. §9 správního řádu lze dovodit, že rozhodnutím
je takový úkon správního orgánu, kterým se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo
povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva
nebo povinnosti má anebo nemá. V dané věci bylo uloženo opatření podle ust. §5 odst. 1
písm. g) zákona o inspekci, podle kterého inspektor na základě výsledků provedené kontroly
kontrolované osoby uloží opatření provádět na náklady kontrolované osoby po určitou dobu
rozbory v laboratoři splňující podmínky stanovené v ČSN EN ISO/IEC 17025, a to při zjištění
zdravotně závadných potravin nebo při podezření, že se jedná o zdravotně závadné potraviny.
Opatřením správního orgánu byla stěžovateli uložena povinnost, a proto je nutné opatření
považovat za rozhodnutí, tj. úkon správního orgánu jímž se v určité věci zakládají povinnosti
jmenovitě určené osoby. Vydávají-li správní orgány rozhodnutí podle zákona o inspekci, přičemž
tento zákon v celém rozsahu řízení neupravuje, je nutné v řízení postupovat podle správního
řádu. Ke stejnému závěru, tj. k nutnosti aplikace správního řádu na věci neupravené zákonem
č. 146/2002 Sb. či jiným právním předpisem, je možné dospět také aplikací ust. §1 odst. 1
správního řádu. Podle tohoto ustanovení správní řád upravuje postup orgánů moci výkonné,
orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud
vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Protože účastník řízení vykonává působnost
v oblasti veřejné správy na základě zákona o inspekci a dalších právních předpisů, je nutné
na jeho postup při vydávání rozhodnutí aplikovat správní řád.
Stanoví-li tedy ust. §5 odst. 2 zákona o inspekci, že opatření oznámí inspektor
kontrolované osobě a neprodleně o něm učiní písemný záznam, aniž by zákon stanovil obsahové
náležitosti záznamu, je nezbytné, aby splňoval náležitosti stanovené v ust. §67 odst. 2 správního
řádu a jeho odůvodnění náležitosti podle ust. §68 odst. 3 správního řádu. Je jistě možné
akceptovat, aby opatření bylo součástí kontrolního protokolu, avšak v takovém případě je nutné
trvat na tom, aby protokol obsahoval jak náležitosti protokolu uvedené v ust. §15 odst. 1 a 2
zákona o státní kontrole, tak náležitosti opatření podle ust. §§67 a 68 správního řádu. Zároveň
je třeba jednotlivé náležitosti vymezit přehledně tak, aby bylo zřejmé, jaké náležitosti se vztahují
ke kontrolnímu protokolu a jaké k uloženému opatření. Kontrolovaná osoba má, v případě,
že s opatřením nesouhlasí, právo proti němu podat námitky (§5 odst. 3 zákona o inspekci),
a proto je k účinné ochraně jejích práv nezbytné, aby se jí dostalo jasné informace. Pokud
by opatření neobsahovalo řádné odůvodnění, tj. uvedení důvodů svého výroku nebo výroků,
podkladů pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu
právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami
účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí, ztratilo by řízení o námitkách zcela svůj
smysl. Kontrolovaná osoba by nebyla schopna k ochraně svých práv proti nevysloveným
závěrům správního orgánu konkrétním způsobem formulovat své námitky. Nelze akceptovat,
aby se kontrolovaná osoba o skutečnostech, které měly být již v opatření, dozvěděla teprve
z rozhodnutí o námitkách. Takový postup by byl v rozporu se zásadou dvojinstančnosti a řízením
o námitkách by se tak v podstatě stalo řízení soudní, neboť teprve v žalobě proti rozhodnutí
o námitkách by kontrolovaná osoba mohla relevantním způsobem zpochybňovat zákonnost
postupu správních orgánů.
Konkretizoval-li stěžovatel v žalobních námitkách nedostatky opatření, byl krajský soud
povinen se jimi věcně zabývat a posoudit, zda protokoly o kontrole, jejichž součástí bylo uložené
opatření, stěžovatelem namítané náležitosti měly či nikoliv.
Nejvyšší správní soud shledal dále důvodnou stížní námitku o vadách protokolace
u jednání a dále, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkami a důkazním návrhem
uplatněnými při jednání. Podle ust. §40 odst. 6 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. se v protokole
kromě jiného uvede obsah přednesů účastníků řízení. Krajský soud v protokole o jednání uvedl,
že zástupkyně stěžovatele přednáší repliku k vyjádření účastníka řízení, avšak obsah této repliky
v rozporu s citovaným ustanovením o. s. ř. do protokolu neuvedl. Obsahem této repliky
se v odůvodnění rozsudku nezabýval a s námitkami stěžovatele se nevypořádal. Krajský soud
pochybil také v tom, že v rozsudku neuvedl, z jakého důvodu neprovedl stěžovatelem při jednání
navržený důkaz. V tomto rozsahu je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že vadu protokolace bylo
možné zjistit z obsahu protokolu o jednání, neměl Nejvyšší správní soud důvod provádět důkaz
výslechem navržených svědků.
Důvodnou shledal Nejvyšší správní soud také námitku stěžovatele, že se krajský soud
nevypořádal s jeho námitkou o neaplikovatelnosti nařízení Rady č. 1576/1989. Krajský soud
v odůvodnění rozsudku pouze ocitoval, co k této námitce uvedl účastník řízení a k tomu uvedl,
že nehledal v této souvislosti zkrácení stěžovatele na jeho právech a nemožnost aplikace
citovaného nařízení pro stěžovatelem namítaný rozpor vnitrostátní normy s normou evropskou.
Konkrétním a přezkoumatelným způsobem se takto krajský soud s námitkou stěžovatele
nevypořádal. Zcela chybí úvaha o tom, z jakých důvodů jsou závěry o aplikovatelnosti citovaného
nařízení uvedené v napadeném rozhodnutí správné a z jakých konkrétních důvodů není
dán rozpor s krajským soudem konstatovanou normou vnitrostátní. Také v tomto rozsahu
je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů podle ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Jako důvodnou posoudil Nejvyšší správní soud také stížní námitku týkající
se nesprávného označení žalovaného krajským soudem. Skutečnost, že napadené správní
rozhodnutí je rozhodnutím ředitele inspektorátu, nezakládá jeho procesní subjektivitu. Předseda
inspektorátu není samostatným orgánem, nýbrž pouze funkční složkou krajského inspektorátu.
Žalovaným proto i v případě druhostupňového rozhodnutí zůstává Státní zemědělská
a potravinářská inspekce, Inspektorát v Táboře. Shodný závěr vyslovil Nejvyšší správní soud
již v rozsudcích ze dne 23. 10. 2008, č. j. 1 As 45/2008 – 56, a ze dne 25. 8. 2006,
č. j. 4 As 57/2005 – 64 (oba dostupné na www.nssoud.cz). Uvedená vada však nemohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť účastníci řízení nesprávným
označením žalovaného nebyli nijak zkráceni na možnosti uplatňovat svá procesní práva.
Namítal-li účastník řízení, že kasační stížnost obsahovala nesprávný návrh výroku
rozsudku, je třeba poukázat na to, že podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. dospěje-li Nejvyšší správní
soud k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem rozhodnutí krajského soudu zruší
a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud v případě důvodnosti
rozsudku nemůže rozhodnut jinak než jak stanoví citované ustanovení, nelze z ryze
formalistických důvodů lpět na naprosté shodě navrhovaného výroku rozsudku s požadavkem
citovaného ustanovení. Uvedl-li stěžovatel v kasační stížnosti, že „navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadené rozhodnutí odpůrkyně zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení“, z jejího obsahu jednoznačně vyplývá, že brojil proti zákonnosti
rozsudku krajského soudu, když namítal jeho vady podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Použití slova „odpůrkyně“ je proto nutné považovat za zřejmou chybu v psaní, která nemá
za následek nesoulad návrhu výroku rozsudku s ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek krajského
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1věta první před středníkem s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu