ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.44.2010:65
sp. zn. 7 As 44/2010 – 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. B., zastoupen
JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem Martina Kříže 8, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2010, č. j. 57 Ca 80/2009 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2010, č. j. 57 Ca 80/2009 – 41, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu
Jihomoravského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 2. 6. 2009, č. j. JMK 53980/2009,
sp. zn. S-JMK 53980/2009/OD/Ko, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „magistrát“) ze dne
18. 2. 2009, č. j. ODSČ-72126/08, kterým byl stěžovatel uznán vinným, že svým jednáním porušil
ust. §5 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), §16 odst. 3 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami
působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť se na výzvu policisty odmítl podrobit
zákonem stanovenému vyšetření, čímž se dopustil přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. d)
zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“).
V odůvodnění rozsudku krajský soud k žalobní námitce, že se ústní jednání řízení o přestupku
konalo v nepřítomnosti stěžovatele a jeho zmocněnce, uvedl, že podle ust. §74 odst. 1 zákona
o přestupcích lze v nepřítomnosti obviněného z přestupku věc projednat jen tehdy, jestliže
odmítne, ač byl řádně předvolán, se dostavit k projednání nebo se nedostaví bez náležité omluvy
nebo důležitého důvodu. Na základě tohoto ustanovení je zřejmé, že osobou, jejíž účast
je u ústního jednání vyžadována, je přímo obviněný z přestupku. Ze zákona tudíž není vyloučeno
konat jednání, pokud se nedostaví pouze zmocněnec. V dané věci se stěžovatel k ústnímu jednání
dostavil, předložil písemné vyjádření k věci a poté odešel. Jeho zástupce se nedostavil k ústnímu
projednání přestupku po předchozí omluvě, přičemž nijak nekonkretizoval důvod své neúčasti.
Krajský soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že pokud správní orgán neakceptuje
bezdůvodnou, tedy v tomto případě ničím neodůvodněnou, omluvu z jednání, jedná
se o nezákonný postup. Tato omluva nebyla zcela jistě omluvou náležitou, o čemž byl stěžovatel
řádně poučen v předvolání k jednání. Magistrát tak postupoval v souladu se zákonem. Krajský
soud proto shledal tuto žalobní námitku nedůvodnou. K námitce, že řízení před správním
orgánem bylo vedeno v českém jazyce, kterému stěžovatel nerozumí a k námitce, že se nemohl
seznámit s obviněním a s podklady pro rozhodnutí ve svém mateřském jazyce, krajský soud
poukázal na to, že stěžovatel nikdy neuvedl, jaký je jeho mateřský jazyk. Krajský soud
neakceptoval jako důvodné jeho tvrzení, že správní orgány měly předpokládat, poté co bylo
zjištěno, že má kanadské státní občanství, že jeho mateřským jazykem je angličtina, protože stejně
tak mohla být jeho mateřským jazykem francouzština. Navíc stěžovatel v průběhu kontroly
policejní hlídkou mluvil česky, což také policisté uvedli do protokolu. Z audiovizuálního záznamu
měl krajský soud za prokázané, že stěžovatel nenamítal, že česky nerozumí. Podle ust. §16 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) se v řízení jedná
a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk jímž se vede
jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na vlastní
náklady (§16 odst. 3 správního řádu). Z citovaného ustanovení vyplývá, že účastník řízení, který
prohlásí, že neovládá jednací jazyk, má právo, ve vztahu k jednání na tlumočníka. Neznamená
to však, že má právo na píse mný styk v jazyce, jemuž rozumí. Stěžovatel měl na základě svého
prohlášení právo na tlumočníka při ústním styku se soudem, ale neměl právo na to, aby mu byly
písemnosti poskytovány v jiném než jednacím jazyce. Vzhledem k tomu, že po předložení
písemného prohlášení opustil jednací místnost, nemohlo dojít k jeho porušení práva
na tlumočníka. Krajský soud proto i tuto námitku shledal nedůvodnou. Stěžovatel dále namítal,
že nebyl zjištěn skutkový stav, když nebyly vyslechnuti jím navržení svědkové a správní orgán
tak rozhodl jen na základě podkladů obstaraných před zahájením správního řízení. K této
námitce krajský soud uvedl, že správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede
důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V tomto případě správní orgán I. stupně
provedl dokazování listinami obsaženými ve spise a audiovizuálním záznamem, z nichž lze zjistit
stav věci bez důvodných pochybností. Správní orgán proto neměl důvod předvolat policisty
k výslechu, neboť stěžovatel neuplatnil žádné tvrzení, které by mělo být výslechem svědků
prokázáno. Krajský soud proto ani tuto žalobní námitku neshledal důvodnou. Podle krajského
soudu tak bylo řízení vedeno v souladu s právními předpisy a netrpí žádnou vadou, která by sama
o sobě způsobila jeho nezákonnost.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal,
že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno po řízení, které odporovalo právním předpisům,
kdy správní orgány rozhodly bez jednání, bez přítomnosti stěžovatele i jeho zástupce, jež se
z jednání řádně omluvil. Dále namítal, že řízení bylo vedeno v českém jazyce, ačkoliv je cizinec
a prohlásil, že jednací jazyk neovládá. Tímto měly správní orgány porušit zásadu ústnos ti řízení
a právo vyjadřovat se v jazyce, kterému rozumí. V konečném důsledku byl stěžovatel zkrácen
na právu na osobní účast při jednání a na právu na obhajobu. Navíc správní orgány rozhodovaly
jen na základě podkladů obstaraných před započetím řízení, nerespektovaly, že podklady
opatřené policisty odmítl stěžovatel podepsat, protože v nich bylo uvedeno to, s čím nesouhlasil
a tyto nejasnosti nebyly během řízení odstraněny. Napadené rozhodnutí trpí celou řadou
procesních pochybení, které znamenají porušení zákona a nedodržení nejzákladnějších principů
zajištěných právními předpisy nejvyšší právní síly. Podle stěžovatele došlo při rozhodování před
magistrátem a krajským úřadem k porušení čl. 6 Mezinárodní dohody o ochraně základních
lidských práv a svobod (dále je „dohoda“), když správní orgány v rozporu s tímto právním
předpisem nezajistily alespoň minimální standardy řízení v otázce obhajoby a práva účastníka
„trestního řízení“ vyjadřovat se v řízení v mateřském jazyce a seznámit se s podklady k vydání
rozhodnutí v jazyce kterému rozumí. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 788/02
se za trestní stíhání považuje nejen standardní trestní řízení podle trestního řádu a trestního
zákona, nýbrž i celé řízení o přestupcích, na které tudíž v plném rozsahu doléhá čl. 6 dohody.
Krajský soud v řízení o žalobě nevzal v úvahu prostý a nezpochybnitelný fakt, že stěžovatel
prohlásil, že neovládá dobře český jazyk a že žádal, aby řízení bylo vedeno takovým způsobem,
aby se jej mohl aktivně zúčastnit a vyjadřovat se ve svém mateřském jazyce. Místo toho krajský
soud bez právních důvodů posuzoval, zda českému jazyku rozumí dostatečně, popřípadě
posuzoval a konstatoval, že správním orgánům nekonkretizoval mateřský jazyk. Pokud byly
správní orgány v nejistotě ohledně toho, jaký je mateřský jazyk stěžovatele, což sám považoval
za naprosto jasné, měly postupovat v duchu ust. §2 odst. 1, §4 odst. 1 až 4, §16 odst. 3, 4
správního řádu. Měly tedy stěžovatele, nebo jeho zástupce, vyzvat, aby upřesnil, který jazyk
je jeho mateřským. Správní orgány však nic z toho neučinily, nýbrž nadále pokračovaly v řízení
bez ohledu na stěžovatelovy postoje. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti pouk ázal na to, co uvedl k této otázce
v odůvodnění svého rozhodnutí a ve vyjádření ze dne 23. 11. 2009 k žalobě a rovněž na to, co
uvedl krajský soud v odůvodnění svého rozsudku. Mimo to dokládá na podporu závěru, že
stěžovatel vládne českým jazykem, kopie jeho podání učiněná v řízení vedeném u Magistrátu
města Brna pod č. j. ODSČ-290/07 a 149/B-07, všechna v češtině, z nichž lze vyvodit, že český
jazyk ovládá. K obecným poukazům stěžovatele na rozhodování „jen na základě podkladů
obstaraných před započetím řízení“ a na neodstranění nejasností během řízení, krajský úřad
odkázal na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí (zejm. str. 11 - 13) a vyjádření k žalobě
(zejména bod III) a také na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. K tomu ještě
dodal, že skutkové závěry, na nichž stojí odpovědnost stěžovatele za přestupek, se nezakládají
jen na tvrzení policistů, obstaraných před zahájením řízení o přestupku, ale především
na videozáznamu, jež je zásadním důkazním prostředkem, který, stejně jako jiné důkazní
prostředky spočívající v zaznamenání nějaké skutečnosti pomocí technických prostředků
(fotografie apod.), je vždy pořízen aktuálně, tj. před zahájením řízení, což jej jako důkazní
prostředek nijak nediskvalifikuje. Důležité je, aby ke skutečnostem z něho vyplývajícím
a jím dokazovaným se mohl účastník řízení vyjádřit, což bylo splněno, když stěžovatel
měl možnost účastnit se ústního jednání. Že tak neučinil, je jen na něm. V podkladech
pro správní rozhodnutí pak žádné relevantní nevyřešené rozpory nebyly. Proto tvrzení
stěžovatele v kasační stížnosti nejsou důvodná a podle názoru krajského úřadu je na místě,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ke stížní námitce, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno po řízení, které
odporovalo právním předpisům, neboť správní orgány rozhodly bez jednání, bez přítomnosti
stěžovatele i jeho řádně omluveného zástupce, Nejvyšší správní soud poukazuje na ust. §74
odst. 1 zákona o přestupcích, které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného z přestupku
lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit
nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Podle tohoto ustanovení
je vyžadována přítomnost u jednání pouze obviněného z přestupku, tj. účastníka řízení, zatímco
neúčast jeho zástupce nebrání konání ústního jednání. Tím, že se stěžovatel k ústnímu jednání
před správním orgánem I. stupně dne 17. 2. 2009 dostavil, předložil písemné vyjádření k věci
v českém jazyce a poté z jednací místnosti odešel, aniž by uvedl důvod, proč nechce nebo
nemůže být dále přítomen u jednání, nemohl být konáním jednání bez jeho účasti krácen na svém
právu na obhajobu. Po odchodu stěžovatele pak pokračovalo jednání v jeho nepřítomnosti, proto
je stížní námitka, že rozhodnutí bylo vydáno po řízení, které odporovalo právním předpisům,
nedůvodná.
Dále stěžovatel namítal, že řízení bylo vedeno v českém jazyce, ačkoliv v písemném
vyjádření předloženém u ústního jednání uvedl, že je cizinec a tento jaz yk neovládá, čímž měla
být porušena zásada ústnosti řízení a právo vyjadřovat se v jazyce, kterému rozumí. Právní úprava
jednacího jazyka ve správním řízení je obsažena v ust. §16 správního řádu, která vychází z čl. 6
odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a z čl. 37
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle odst. 1 citovaného ustanovení se v řízení jedná
a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Podle odst. 3 citovaného ustanovení má každý,
kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, právo na tlumočníka zapsaného v seznamu
tlumočníků, kterého si obstará na své náklady . Podle této právní úpravy má účastník, který
neovládá český jazyk, právo na tlumočníka, ale pouze u ústního jednání, a to za předpokladu,
že učiní prohlášení, že jednací jazyk neovládá. Pokud by tedy bylo pravdivé tvrzení s těžovatele
uvedené v jeho písemném vyjádření předloženém magistrátu u ústního jednání, že „Neovládám
český jazyk natolik, abych rozuměl běžné komunikaci, natož pak p rávním otázkám ...“,
nic mu nebránilo v tom, aby si obstaral na své náklady tlumočníka. Toto jeho tvrzení je totiž
v rozporu s faktickým stavem, když prokazatelně komunikoval v českém jazyce při zadržení
policisty, což vyplývá z obsahu úředního záznamu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. MRBM-51751/PŘ-2008-07. Navíc sám stěžovatel své tvrzení o neschopnosti komunikovat
v českém jazyce popírá tím, když v kasační stížnosti uvedl, že „podklady opatřené policisty jsem
odmítl podepsat, protože v nich bylo uvedeno to, s čím jsem nesouhlasil“. Nelze tedy důvodně
vytýkat magistrátu, že zkrátil stěžovatele na právu na tlumočníka při ústním projednání
přestupku.
Argumentuje-li stěžovatel v kasační stížnosti nálezem Ústavního soudu ze dne
11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02, v němž je uvedeno, že za trestní stíhání se považuje i řízení
o přestupcích, na které doléhá čl. 6 dohody , je tato námitka zcela bezpředmětná, protože na daný
případ nedopadá. V citovaném nálezu se totiž Ústavní soud za býval tím, zda byl stěžovatel
k ústnímu jednání řádně předvolán, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv, a proto bylo řízení
o přestupku před správním orgánem I. stupně stiženo podstatnou vadou, neboť nebyly splněny
podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti stěžovatele. V případě stěžovatele však
nebyly o jeho řádném předvolání k ústnímu jednání ve věci přestupku sebemenší pochybnosti,
zejména když se k němu stěžovatel osobně dostavil. Nemohlo tak dojít k porušení jeho práv
garantovaných Úmluvou (čl. 6), ani k porušení jeho nároku na „minimální standardy“ řízení
v otázce obhajoby a práva účastníka trestního řízení ve smyslu citovaného nálezu Ústavního
soudu.
K námitce stěžovatele, že krajský soud posuzoval bez právních důvodů, zda českému
jazyku rozumí či nikoliv, Nejvyšší správní soud uvádí, že se touto otázkou musel krajský soud
zabývat, protože potřeba tlumočníka a s tím související otázka jazykové vybavenosti stěžovatele
byla obsahem žalobních bodů. Tvrdí-li stěžovatel, že pokud správním orgánům nebylo zřejmé,
jaký jazyk je jeho mateřským, měly postupovat ve smyslu ust. §2 odst. 1 až 4, §16 odst. 3, 4
správního řádu, Nejvyšší správní soud neshledává, shodně jako krajský soud, že by se správní
orgány dopustily pochybení ve smyslu ust. §2 odst. 1 až 4 správního řádu z důvodů již výše
uvedených a současně zdůrazňuje, že z ust. §16 odst. 3 správního řádu nevyplývá sp rávnímu
orgánu žádná povinnost a aplikace ust. §16 odst. 4 správního řádu, které se vztahuje na práva
národnostních menšin, vůbec nepřicházela v úvahu, když stěžovatel nikdy ani netvrdil, že patří
k „národnostní menšině, která tradičně a dlouhodobě žije na území České republiky.“ Z tohoto
důvodu Nejvyšší správní soud považuje i tuto námitku za nedůvodnou.
Namítal-li stěžovatel v kasační stížnosti, že správní orgány rozhodovaly jen na základě
podkladů obstaraných před započetím řízení, nerespektovaly, že podklady opatřené policisty
odmítl stěžovatel podepsat, protože v nich bylo uvedeno to, s čím nesouhlasil a tyto nejasnosti
neodstranily ani během řízení, je toto jeho tvrze ní natolik obecné a neurčité, že není zřejmé,
v čem v tomto směru spočívá nezákonnost napadeného rozsudku.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshled al kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 1
s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu