ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.58.2010:80
sp. zn. 7 As 58/2010 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 – Kavčí Hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009, č. j. 6 Ca 213/2009 – 44,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009, č. j. 6 Ca 213/2009 – 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. 6 Ca 213/2009 – 44, zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 13. 5. 2009,
č. j. vav/3680/09 a č. j. vav/3679/09, kterými byly žalobkyni (dále jen „ČT“) uloženy pokuty
ve výši 50 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč, a to za porušení povinnosti stanovené v ust. §48
odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 5. 2010 (dále jen „zákon
o vysílání“) pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů, jehož se ČT dopustila
odvysíláním reklamy na produkt Mrož (mutace 3 a 4) dne 1. 6. 2008 na programu ČT 1.
V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že žalobní námitku týkající
se neurčitosti výroků napadených rozhodnutí z hlediska časového vymezení skutku a počtu
odvysílání shledal nedůvodnou. Při jejím posouzení vycházel z názoru rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu vysloveného v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, a
dospěl k závěru, že z napadených rozhodnutí je dostatečně seznatelné, že ČT byla sankcionována
pouze za premiérové odvysílání předmětných spotů dne 1. 6. 2008. Jako nedůvodnou posoudil
městský soud i námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí pro nedostatek důvodů
týkajících se vyhodnocení předmětných spotů jako reklamy. V této souvislosti ocitoval část
odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že stěžovatelka předmětné spoty v obou případech
posuzovala jako celek, tedy jak obrazovou, tak i zvukovou stránku, a ty zhodnotila společně
se slovním sdělením a krátkým reklamním příběhem podle kritérií vyplývajících z judikatury
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka tedy svůj závěr, že se v daném případě jednalo
o reklamu, odůvodnila dostatečně, a proto i přezkoumatelně. Jako důvodnou však městský soud
posoudil námitku týkající se hodnocení kritérií, ze kterých stěžovatelka vycházela při stanovení
výše pokuty. ČT lze přisvědčit, že pokud stěžovatelka v rámci kritéria „Povaha vysílaného
programu“ hodnotila kromě povahy programu ČT1 také povahu programu ČT2, přičemž
předmětné spoty byly odvysílány pouze na programu ČT1, nemůže mít hodnocení programu
ČT2 na výši pokuty vliv. Rovněž lze přisvědčit námitce týkající se hodnocení kritéria „Postavení
provozovatele na mediálním trhu“, v jehož rámci stěžovatelka, jak sama připouští, vycházela
z neaktuálních údajů (Výroční zpráva ČT za rok 2007 ve srovnání s údaji za rok 2006). Jestliže
byla v daném případě pokuta uložena za skutek spadající do roku 2008, pak lze souhlasit s ČT, že
uvedené údaje nemohou být relevantním kritériem při stanovení výše pokuty. Pokud se jedná
o hodnocení kritéria „Závažnosti věci“, s tímto se stěžovatelka podle městského soudu
vypořádala řádně a dostatečně.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s, v níž namítala, že pokud v odůvodnění
napadených rozhodnutí uvedla i skutečnosti týkající se programu ČT2, jednalo se pouze o údaje
citované ze zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o České televizi“). Tato informace uvedená v rozhodnutí nemůže mít vliv na jeho
platnost. Stěžovatelka nerozšířila kritéria, na základě nichž rozhoduje o výši pokuty. Pouze uvedla
relevantní skutečnosti, které se vztahují k účastníku řízení a jsou stanovené zvláštním zákonem.
V žádném případě se nejednalo o překročení mezí správního uvážení. Oba předmětné programy
ČT jsou shodně definované v zákoně o České televizi a mají naplňovat stejné úkoly veřejné
služby. Povaha vysílaných programů je tak stejná. Jestliže byly uvedeny oba programy, bylo
tak učiněno pouze jako konstatace skutečnosti, která je všeobecně známá. Povaha vysílaného
programu spočívá přednostně v plnění úkolů veřejné služby podle zákona o České televizi,
a to jak šířením programu ČT1, tak programu ČT2. Kritérium povahy vysílaného programu
neovlivní fakt, že byly uvedeny dva programy, je-li povaha obou těchto programů shodná.
Hodnocení předmětného kriteria spočívá ve dvou zásadních skutečnostech. Zda se jedná
o program plnoformátový či specializovaný a dále v určení programu jako veřejnoprávního
či komerčního. Uvedení možná nadbytečné informace o programu ČT2 nemůže mít v celkovém
hodnocení za následek neplatnost předmětného rozhodnutí, a to zejména s ohledem
na skutečnost, že se jedná o shodné určení obou programů, které jsou nadto velmi propojené
ve všeobecném vnímání. K údajům o sledovanosti stěžovatelka uvedla, že chybou při zpracování
nedošlo k jejich aktualizaci, resp. k doplnění statistik za rok 2008. Je tedy pravdou,
že nejaktuálnější statistiky uvedeny nebyly, s ohledem na skutečnost, že se jedná o téměř shodná
data, není toto opominutí rozhodným pro správné posouzení věci a náležité správní uvážení.
Jedná se o natolik dlouhodobá statistická data, že v případě hodnocení pro určení výše pokuty
nemůže mít vliv na výsledek rozdíl v řádu desetin procenta. Žádná z těchto skutečností nemůže
mít vliv na platnost rozhodnutí, ani takový dopad, který by měl za následek změnu výše uložené
pokuty. Jedná se pouze o pomocné informativní údaje, běžně dostupné veřejnosti, zveřejňované
pravidelně na internetu, tedy je lze považovat za obecně známé. Dále stěžovatelka namítala,
že městský soud nevzal v potaz její argumentaci uvedenou ve vyjádření k žalobě. Do napadeného
rozsudku pouze převzal námitku ČT a nikterak ji blíže nezdůvodnil. S odkazem na výše uvedené
stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu
řízení.
ČT se ve vyjádření ke kasační stížnosti neztotožnila se závěrem stěžovatelky, že žádná
ze skutečností, o které městský soud opřel napadený rozsudek, nemůže mít vliv na platnost
předmětných rozhodnutí. Námitku, že v odůvodnění o výši uložené pokuty se jedná pouze
o pomocné informativní údaje, považuje ČT za irelevantní. Ze zákona zcela jasně vyplývá
povinnost stěžovatelky řádně odůvodnit výši uložené pokuty a vypořádat se se všemi zákonem
stanovenými kriterii. Je–li tato povinnost uložena stěžovatelce zákonem, pak by uváděná
argumentace neměla být založena pouze na pomocných či informativních údajích, ale měla
by se opírat o relevantní a podložená fakta. Proto ČT považuje postup městského soudu
za správný. Stěžovatelka uvedením informace o programu ČT2 rozšířila odůvodnění uložení
pokuty nad rámec vymezeného správního deliktu. Výrokem rozhodnutí o pokutě byl správní
delikt vymezen tak, že předmětné spoty byly odvysílány pouze na ČT1. Pokud by skutečně
v kontextu s porušením právní povinnosti nebylo podstatné, na kterém z programů ČT byly
sporné spoty odvysílány a v rámci informativního sdělení by byly pouze zmiňovány obecné
skutečnosti vyplývající ze zákona o České televizi týkající se programů ČT1 a ČT2, pak by nebylo
nutno ve výrokové části rozhodnutí jednotlivé programy specifikovat. Na povahu jednotlivých
programů ČT je nutno pohlížet také v kontextu zákona o vysílání právě i z hlediska sledovanosti,
což ovšem v případě ČT2 nevylučuje, že se jedná o plnoformátový program, tedy program, který
není výslovně zaměřen na specifickou cílovou skupinu. Je proto nutno vymezit ve vztahu k výši
ukládaných pokut také programy, na kterých k porušení právní povinnosti došlo. Nic na tom
nemění to, že oba uvedené programy ČT nejsou v zákoně o České televizi výslovně rozdílně
definovány. ČT je přesvědčena, že městský soud postupoval v souladu se zákonem, pokud
rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k novému projednání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Jedinými námitkami, které jsou svým obsahem podřaditelné pod citované ustanovení, je tvrzení
stěžovatelky, že se městský soud nevypořádal s její argumentací uvedenou ve vyjádření k žalobě
a že do napadeného rozsudku bez bližšího odůvodnění převzal žalobní námitku.
To, že městský soud výslovně nereagoval na argumentaci uvedenou ve vyjádření
stěžovatelky k žalobě, nemá v daném případě podle Nejvyššího správního soudu vliv
na přezkoumatelnost napadeného rozsudku. Z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně
zřejmé, jaké skutečnosti městský soud považoval za rozhodné, a současně je z něj také seznatelné,
z jakých důvodů napadená rozhodnutí zrušil. Podstatné přitom je, že se vypořádal se všemi
žalobními námitkami, přičemž ve svých závěrech reagoval i na stěžovatelčiny argumenty uvedené
ve vyjádření k žalobě. Neopodstatněné je i tvrzení stěžovatelky, že městský soud pouze převzal
žalobní námitku, že při stanovení výše pokuty byly v napadených rozhodnutích uvedeny
i skutečnosti, které nemohly mít na výši pokuty vliv. Je sice pravdou, že odůvodnění napadeného
rozsudku je v této části velmi stručné, nicméně právní názor městského soudu i důvody, jež jej
k jeho zaujetí vedly, jsou z něj jasně patrné. Shledal-li městský soud tuto žalobní námitku
ČT důvodnou, je zcela logické, že se závěry městského soudu do značné míry „kryjí“ s žalobní
argumentací ČT. V žádném případě se však nejedná o doslovném převzetí žalobní námitky
do odůvodnění napadeného rozsudku. Ze shora uvedených důvodů je stížní námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nedůvodná.
Dále stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybnila důvody, pro které městský soud zrušil
napadená rozhodnutí. Prvním z těchto důvodů je to, že stěžovatelka při stanovení výše pokuty
při hodnocení kritéria povahy vysílaného programu zmínila vedle programu ČT1 i program
ČT2. Nutnost přihlédnout při ukládání pokuty za porušení zákona o vysílání mimo jiné
i k povaze vysílaného programu vyplývá z ust. §61 odst. 2 citovaného zákona. S městským
soudem lze sice souhlasit, že v daném případě nebylo hodnocení povahy programu ČT2 pro
stanovení výše pokuty relevantní, nicméně Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se závěrem, že
uvedení tohoto údaje v napadených správních rozhodnutích je pochybením odůvodňujícím jejich
zrušení. Podstatné totiž je, že odůvodnění předmětných rozhodnutí obsahují hodnocení povahy
programu, na kterém byly předmětné spoty odvysílány, tj. programu ČT1. To, že kromě toho
obsahují i zmínku o programu ČT2, je zcela bez vlivu na jejich zákonnost a městský soud
postupoval nesprávně, pokud pro tuto marginální nepřesnost napadená rozhodnutí zrušil.
Vzhledem k výše uvedenému závěru je pak úvaha o tom, zda jsou programy ČT1 a ČT2
povahově stejné či rozdílné, pro posouzení věci nadbytečná. Takto formulovanou stížní
námitkou se proto Nejvyšší správní soud nezabýval.
Dalším důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, který je v kasační stížnosti
zpochybněn, bylo, že stěžovatelka vycházela při stanovení výše pokuty z neaktuálních údajů
o sledovanosti. V této souvislosti nelze přehlédnout, že správní rozhodnutí obsahují vedle údajů
o sledovanosti za rok 2006 a 2007 také údaje o sledovanosti za rok 2008, ve kterém byly
předmětné spoty odvysílány. V odůvodnění výše pokuty v části nazvané „Postavení
provozovatele na mediálním trhu“ se hovoří o podílu ČT na trhu v roce 2008, přičemž jsou
v procentech vyjádřeny podíly programu ČT1 a ČT2 (21,18 %, resp. 7,58 %). V části nazvané
„Rozsah, typ a dosah závadného vysílání“ je pak již výslovně zmiňován údaj o sledovanosti
programu ČT1 za rok 2008. Pokud tedy městský soud stěžovatelce vytkl, že při stanovení výše
pokuty nevycházela z aktuálních údajů o sledovanosti, je tento jeho závěr v rozporu s obsahem
napadených správních rozhodnutí. Tento důvod pro zrušení napadených rozhodnutí proto také
neobstojí. Nic na tom nemění ani to, že sama stěžovatelka v průběhu soudního řízení připustila,
že údaje o sledovanosti nebyly aktuální, protože to neodpovídá obsahu přezkoumávaných
rozhodnutí, neboť tato údaj o sledovanosti za rok 2008 obsahovala.
Kasační stížnost je tedy v části zpochybňující důvody zrušení předmětných správních
rozhodnutí důvodná.
Nejvyšší správní soud z výše uvedeného důvodu napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je městský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu