ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.69.2010:78
sp. zn. 7 As 69/2010 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: J. P., zastoupen
JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, č.
j. 11 Ca 259/2009 – 41,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, č. j. 11 Ca 259/2009 – 41,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č. j. 11 Ca 259/2009 - 41, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu
Středočeského kraje (dále jen „krajského úřadu“) ze dne 20. 7. 2009, č. j. 113186/2009/KUSK,
kterým krajský úřad změnil část výroku rozhodnutí Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou,
(dále jen „stavební úřad“) ze dne 7. 5. 2009, č. j. MUKV 14499/2009 VYST , kterým bylo
stěžovateli jako vlastníkovi rodinného domu č. p. 138 na pozemku st. č . 195 v k. ú. Nová Ves
u Nelahozevsi a vlastníkovi rodinného domu č. p. 137 na pozemku st. č. 196 M. J. nařízeno
provedení následujících udržovacích prací: upravit betonovou odpadní jímku umístěnou na
pozemku st. č. 195 a st. č. 196, která je společná pro rodinný dům č. p. 137 a č. p. 138 a doložit
doklad o nepropustnosti této jímky tak, že podmínka pro provedení udržovacích prací č. 1 po
provedené změně zní: udržovací práce budou provedeny nejpozději do dvou měsíců od nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že skutečnost, že
předmětná jímka je stavbou, je zřejmá z obsahu správního spisu, jehož součást í je rozhodnutí
ONV v Mělníku, odboru výstavby, vodního hospodářství a energetiky ze dne 31. 3. 1961, Výst.
1198/61. Tímto rozhodnutím byla povolena přístavba jednoho bytu u domu č. p. 137 v Nové
Vsi, přičemž z výkresové dokumentace je patrno, že jde o povolení stavby, která nyní tvoří
součást dvojdomku s č. p. 138. Tímto stavebním povolením byla povolena i stavba odpadní
jímky, když v podmínce č. 16 tohoto povolení jsou stanoveny podmínky pro její výstavbu.
Stěžovatel nezpochybnil, že je vlastníkem domu č. p. 138 v Nové Vsi, tedy nezpochybnil ani to,
že je vlastníkem odpadní jímky, jejíž stavba byla povolena právě se stavbou jeho domu. Šlo tedy o
jednu stavbu, která je nyní ve vlastnictví stěžovatele. Není pochyb o tom, že předmětná jímka je
vlastnictvím stěžovatele, proto je tím subjektem, jemuž mohl stavební úřad udržovací práce
nařídit. Městský soud zdůraznil, že stěžovatel ani v průběhu správního řízení, ani v žalobě
nedoložil žádné důkazy, že by jímku, která byla povolena se stavbou domu č. p. 138, samostatně
převedl na jiného vlastníka. Městský soud dále uvedl, že právní úprava vztahů mezi nájemcem a
pronajímatelem podle ust. §693 o. z., na niž poukazoval stěžovatel, je součástí soukromého práva
závazkového a jako takovou ji nelze bezprostředně aplikovat v právních vz tazích, které vyplývají
z norem práva veřejného, kdy je o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech
rozhodováno orgány veřejné moci. Stavebnímu úřadu nepřísluší povinnost a pravomoc aplikovat
citované ustanovení a modifikovat jím právní vztahy upravené zákonem č. 183/2006 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Otázka, kdo způsobil závady a poškození
předmětné stavby, nemůže být řešena ve správním řízení a její případné zodpovězení může mít
právní účinky pouze v soukromoprávním vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem, nikoli však
ve veřejnoprávním vztahu mezi stavebním úřadem a vlastníkem stavby. V projednávané věci
stavební úřad na základě podnětu nájemnice bytu v domě č. p. 138 v Nové Vsi a na základě
zjištění učiněných při ústních jednáních a ohledáních na místě samém ve dnech 26. 4. 2007 a
22. 5. 2007 zjistil závady na odpadové jímce umístěné n a pozemcích st. č. 195 a 196 . Ze
spisového materiálu vyplývá, že zjištěné závady byly takového charakteru, že nejenže přesahovaly
hranici potřebnou pro provedení udržovacích prací, tedy zabezpečení dobrého stavebního stavu
odpadní jímky tak, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení a co nejvíce se pro dloužila její
uživatelnost, ale objektivním dokazováním zjištěný skutkový stav se již spíše blížil podmínkám
pro nařízení nezbytných úprav podle ust. §137 odst. 1 stavebního zákona tak, aby užívání jímky
neohrožovalo životní prostředí a nepřiměřeně neobtěžovalo uživatele jímky a okolí zápachem.
Stavební úřad proto zcela správně vyzval vlastníky obou pozemků, na nichž je jímka umístěna,
aby zjištěné závady odstranili a předložili mu doklad o nepropustnosti jímky. P ři následné
kontrole dne 21. 10. 2008 bylo zjištěno, že výzva nebyla respektována, a proto ji stavební úřad
ještě 2x opakoval, ale opět bezvýsledně. Stavební úřad proto následně vydal rozhodnutí, kterým
vlastníkovi rodinného domu č. p. 138 a rodinného domu č. p. 137 nařídil provedení udržovacích
prací u betonové odpadní jímky umístěné na pozemcích st. č. 195 a 196, která je společná
pro oba domy s tím, že doloží doklad o nepropustnosti této jímky. Stěžovatelovu námitku,
že v této době již stavební úřad neověřoval, zda havarijní stav trvá, je nedůvodná, neboť
stěžovatel byl již předtím opakovaně vyzýván, aby doložil doklad o nepropustnosti jímky. Pokud
tedy v této době byl stav jímky bez závad, nic nebránilo stěžovateli, aby si tento doklad obstaral
a nařízení udržovacích prací tak zabránil. Provádět za této situace další ohledání se tedy
městskému soudu jeví nadbytečné.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, protože
jej považuje za nezákonný a nepřezkoumatelný ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) b) d) a e)
s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že byt v domě č. p. 138 byl poprvé přidělen dne 9. 12. 1980
a od 20. 12. 1980 byl používán. Stěžovatel předmětné nemovitosti nabyl na základě kup ní
smlouvy ze dne 18. 4. 2002. Podle znaleckého posudku byl dům kolaudován na pozemku
st. č. 195 v k. ú. Nová Ves u Nelahozevsi koncem roku 1980 a zastavěná plocha pozemku činí
82 m2. Za podstatnou skutečnost stěžovatel považuje to, že na pozemku st. č. 195 se nenachází
žádná jímka. Celý pozemek je zastavěn domem č. p. 138. Odpadní jímka se nachází na jiném
pozemku. Městský soud tak provedl vadné právní posouzení toho, kdo byl jejím stavebníkem,
jak tato jímka byla stavebně povolena a v jakých parametrech, zda tyto parametry jsou splněny,
popř. kdo je neplní a co je tedy příčinou závadného stavu. Městský so ud se nezabýval
tím, kdy byla stavba povolena. Stěžovatel odmítá, že by stavba jeho domu č. p. 138 byla povolena
a realizována v 60-tých letech a že v této době byla již vystavěna jímka. Navíc je zřejmé, že pokud
byla stavba jímky povolena rozhodnutím ONV v Mělníku ze dne 31. 3. 1961, č. j. Výst. 1198/61,
stala se součástí domu č. p. 137, když dům č. p. 138 byl zkolaudován až o dvacet let poté. Podle
stěžovatele městský soud nesprávně odmítl ingerovat soukromé právo do veřejného, když uvedl,
že nemohl věc posoudit podle občanskoprávní úpravy nájemních vztahů. Stavební úřad
měl postupovat podle právního řádu jako celku. Stěžovatel trvá na tom, že závadný stav způsobili
jeho nájemci a stěžovatel je nucen za jejich pochybení vynakládat další finanční prostředky.
Krajský úřad svým rozhodnutím způsobil naprosto neprávní situaci, kdy poškozený stěžovatel,
který utrpěl škodu v důsledku porušení povinnosti podle ust. §663 o. z. ze strany škůdce
(nájemců), je nucen sám o sobě tuto škodu nahradit, aby tak zvýšil standard právě osoby, která
za škodu nese odpovědnost. Takové rozhodnutí je v současné době nebezpečným precedentem,
který zvyšuje pouze napětí mezi pronajimateli a nájemci, sociálně slabými a soci álně
adaptovanými. Stěžovatel dále poukázal na to, že stavební úřad pouze uvedl, že u vjezdu
do garáže jsou fekálie, aniž by bylo řečeno u vjezdu jakého domu a kde přesně. Stavební úřad
byl ověřit tento stav pouze jednou, takže nebylo prokázáno, zda jde o stav trvající. Stavební úřad
také nevzal v úvahu, co způsobilo tuto havárii. Stavební úřad kontroloval stav naposledy dne
22. 5. 2007. Od té doby uplynulo již více jak 26 měsíců a krajský úřad tento stav přešel pouze
tím, že bylo prokázáno, že tu závadný stav existuje a je potřeba jej napravit, ačkoliv stěžovatel
v odvolání uváděl, jaký stav byl v létě 2009 . K tomu stěžovatel uvedl, že v současné době je stav
naprosto bez závad. Stěžovatel dále namítá, že mu jak stavební, tak krajský úřad neumožnily
seznámit se podklady rozhodnutí a navrhnout další důkazy. Stavební úřad a krajský úřad
tak rozhodovaly na základě neúplného zjištění skutečného stavu věci. Městský soud tuto
skutečnost přešel tím, že pokud stěžovatel závadný stav opravil, měl doložit nepropustno st jímky.
Uvedený závěr je však nesprávný. Pokud stěžovatel registroval to, že jímka žádnou závadu nemá,
neměl ani možnost zkoušet propustnost či nepropustnost jímky, když tato otázka se stala
bezpředmětnou. Navíc do dnešního dne nebyla registrována ani je diná stížnost na stav jímky
a jímka je bez vad. V daném případě jde tedy o virtuální problém, který stavební úřad vyřešil
pouze s ohledem na frekvenci neoprávněných stížností nájemce v domě stěžovatele, které jsou
vedeny tím, že druhá část dvojdomku je jejím vlastníkem, který ji obývá , udržována v lepším
stavu, což je však způsobeno tím, že nájemce nehradí nájemné, z něhož by se dal chod
nemovitosti vůbec financovat. Krajský úřad ani nezkoumal, a městský soud se tím ani nezabýval,
ač to stěžovatel namítal, že nájemci nedoložili, zda jímku užíva jí řádným způsobem, tedy
zda ji vyvážejí a zda tak činí prostřednictvím specializované firmy. Proto se údajně špatný stav
vyskytl pouze jednou a od té doby je jímka v pořádku. S ohledem na vše shora uvedené
stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek měs tského soudu v souladu s ust.
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžo vatel, přičemž neshledal
vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Podle ust. §132 odst. 1 stavebního zákona vykonávají stavební úřady soustavný dozor
nad zajišťováním ochrany veřejných zájmů, ochrany práv a oprávněných zájmů právnických
a fyzických osob a nad plněním jejich povinností vyplývajících z tohoto zákona a právních
předpisů vydaných k jeho provedení.
Podle ust. §132 odst. 2 písm. e) stavebního zákona je stavební úřad ve veřejném zájmu
oprávněn nařizovat provedení udržovacích prací.
Podle ust. §132 odst. 3 písm. c) stavebního zákona se veřejným zájmem rozumí
požadavek, aby stavba neohrožovala život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní
prostředí, zájmy státní památkové péče, archeologické nálezy a sousední stavby, popřípadě
nezpůsobovala jiné škody či ztráty.
Podle ust. §139 odst. 1 stavebního zákona, není-li stavba řádně udržována a její vlastník
neuposlechne výzvy stavebního úřadu k provedení udržovacích prací, stavební ú řad mu nařídí
zjednání nápravy. Náklady udržovacích prací nese vlastník stavby. Nájemci bytů a nebytových
prostor jsou povinni umožnit provedení nařízených udržovacích prací.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že stavební úřad měl vzít v úvahu
skutečnost, že závadný stav způsobili nájemníci domu a stěžovatel je nucen vynakládat finanční
prostředky za jejich pochybení. Pokud v rámci této námitky poukazoval stěžovatel na současnou
napjatou situaci v oblasti nájmu bytů s regulovaným nájemným, není tento poukaz v dané věci
na místě, neboť se jedná o nařízení udržovacích prací ve veřejném zájmu ve smyslu ust. §132
odst. 2 písm. e) stavebního zákona a nikoliv v soukromém zájmu nájemnice bytu, byť by šetření
orgánu stavebního dozoru vzešlo z jejího podnětu. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stavební
úřad není oprávněn nařídit provedení takových prací, jež by nesledovaly ochranu veřejného
zájmu ve smyslu ust. §132 odst. 3 písm. c) stavebního zákona a týkaly se neplnění povinností
pronajímatele vůči nájemci (např. výměna dosloužilého příslušenství bytu apod.) , tedy bez toho,
aniž by bylo vadným stavem stavby ohroženo např. zdraví a bezpečnost osob. V takovém
případě by totiž stavební úřad nahrazoval činnost soudu a jako státní orgán nezákonně zasahoval
do soukromoprávních vztahů mezi pronajimatelem a nájemcem. Povinnosti pronajímatele vůči
nájemci a předmětu nájmu jsou předmětem jejich soukromoprávního vztahu a případné neplnění
povinností vyplývajících z příslušných ustanovení o. z. o nájmu bytů či způsobení škody
na předmětu nájmu nájemcem může být řešeno pouze v rámci občanského soudního řízení.
K problematice povinností pronajímatele vůči nájemci lze ostatně odkázat na bohatou judikaturu
Nejvyššího soudu, z níž vyplývá povinnost pronajímatele řádně pečovat o zařízení, jež slouží
k nerušenému a pokojnému užívání předmětu nájmu (např. rozsudek ze dne 10. 11. 2009,
sp. zn. 26 Cdo 5135/2008, či ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Cdo 1412/99). Naopak ingerence orgánu
státní moci do výkonu vlastnického práva spočívající v nařízení udržovacích prací vlastníkovi
stavby, může být odůvodněná pouze ohrožením zákonem chráněných hodnot, čili veřejného
zájmu, a proto stížní námitka, že městský soud a stavební úřad měly vzít v úvahu občanskoprávní
úpravu vztahů mezi pronajímatelem a nájemcem, není důvodná.
Nařízení udržovacích prací ve smyslu ust. §139 odst. 1 stavebního zákona vlastníku
stavby představuje zásah orgánu veřejné moci do vlastnického práva. Obsah vlastnického práva
vyplývá z ust. §123 a násl. o. z. Podle ust. §123 o. z. je vlastník v mezích zákona oprávněn
předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Podle
čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod platí, že vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito
na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon
nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Podle
ust. §154 odst. 1 písm. a) stavebního zákona je vlastník stavby po vinen udržovat stavbu podle
§3 odst. 4 po celou dobu její existence. Podle §3 odst. 4 stavebního zákona se údržbou stavby
rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo
ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Ust. §132 odst. 5 stavebního
zákona navíc ukládá stavebnímu úřadu povinnost v rozhodnutí o nařízení udržovacích prací
odůvodnit konkrétní veřejný zájem, který zásah vyžaduje.
Z odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 7. 5. 2009,
č. j. MUKV 14499/2009 VYST, vyplývá, že udržovací práce, jež mají spočívat v opravě odpadní
jímky a doložení dokladu o její nepropustnosti, byly nařízeny z toho důvodu, aby bylo zamezeno
ohrožení zdraví a života osob nebo zvířat. Důvodem pro vydání tohoto rozhodnutí bylo zjištění
ze dne 21. 10. 2008, že odpadní jímka, která je zřejmě prasklá, přetéká do sjezdu garáže
a ve spodní částí vjezdu do garáže domu č. p. 138 jsou vyteklé fekálie o výšce 6 cm a výrazně
zapáchají. Podle Nejvyššího správního soudu jsou fekálie unikající z jímky do okolního prostředí
zcela nepochybně situací, kdy je nutné, aby stavební úřad ve veřejném zájmu vlastníku jímky
nařídil udržovací práce, neboť obsah jímky unikající do okolí zcela jistě představuje ohrožení
lidského zdraví a zdraví zvířat, může ohrožovat okolní přírodu, znečistit vod ní zdroje
atd. Irelevantní otázkou pak je, kdo způsobil porouchání jímky. Je to právě nebezpečnost situace
pro zákonem chráněné hodnoty, s níž stavební zákon spojuje povinnost stavebního úřadu jako
státního orgánu, jenž má dbát ochrany zákonem chráněných veřejných zájmů , nařídit vlastníkovi
stavby, která nebezpečí působí, udržovací práce. Oprávnění, resp. povinnost, nařídit udržovací
práce stavby právě a jen jejímu vlastníkovi je ostatně logické právě s ohledem na povahu
vlastnického práva, jež vylučuje, aby třetí osoby předmětem vlastnictví jiného nakládaly podle
své vůle. Lze si jen stěží představit, že by stavební úřad nařizoval jiné osobě , např. nájemci,
nějakým způsobem zasahovat a opravovat předmět vlastnictví jiného, byť by se i např. v rámci
smlouvy o nájmu nájemce s pronajímatelem dohodli, že nájemce bude komplexně udržovat
předmět nájmu nad rámec drobných oprav v bytě. Jediným případem, kdy může stavební úřad
nařídit provedení udržovacích prací jiné osobě než vlastníku je situace předvídaná v ust. §135
odst. 3 stavebního zákona, který stanoví, že hrozí-li nebezpečí z prodlení, zajistí odstranění stavby
nebo nutné zabezpečovací práce podle odstavců 1 a 2 stavební úřad prostřednictvím stavebn ího
podnikatele, který je k jejich provedení odborně vybaven; takovému podnikateli může stavební
úřad provedení prací nařídit. Otázka úhrady provedených udržovacích prací nebo otázka, koho
vlastník pověří provedením úpravy, je pak již otázkou vzájem ného ujednání mezi vlastníkem
a jinou osobou, kdy však stále zůstává povinností vlastníka doložit splnění požadavků stavebního
úřadu. Otázka případného skutečného původce závady, např. nájemce, který schválně zařízení
poškodí apod., může být předmětem občanského soudního řízení o náhradě škody či řízení
trestního. Obdobný závěr vyslovil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 6. 2005,
č. j. 8 As 3/2005 - 86, publikovaný pod č. 1319/2007 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz,
v němž posuzoval problematiku nařízení udržovacích prací za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý stavební zákon“). Z citovaného rozsudku vyplývá,
že povinnost vlastníka nemovitosti udržovat stavbu podle ust. §86 starého stavebního řádu
je povinností veřejnoprávní. Povinnosti či práva plynoucí ze soukromoprávního vztahu mezi
uživatelem budovy a jejím vlastníkem nejsou pro otázku této povinnosti vlastníka rozhodné.
Námitka stěžovatele, že stavební úřad a městský soud měly vzít v úvahu, že závadný stav
způsobili nájemci, tak není důvodná.
K další stížní námitce stěžovatele, že v současné době je stav jímky naprosto
bez závad, Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ust. §75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud
při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu.
Stěžovatel dále namítal, že mu stavební a krajský úřad neumožnily seznámit
se s podklady rozhodnutí a navrhnout další důkazy a rozhodovaly tak na základě neúplně
zjištěného stavu věci, zejména neověřily, zda jde o stav trvající nebo o havárii způsobenou deštěm
nebo podzemní vodou. Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel se nezúčastnil prohlídky
stavby, která byla provedena pracovníkem stavebního úřadu dne 21. 10. 2007 a ze správního
spisu není ani zřejmé, zda byl stavebním úřadem o konání této prohlídky předem
či bezprostředně před ní informován. Je tedy pochybením stavebního úřadu, pokud vlas tníka
o záměru provést prohlídku stavby neinformoval. Tato chyba však sama o sobě nemohla
způsobit nezákonnost rozhodnutí o nařízení udržovacích prací, neboť před jejich nařízením
byl stěžovatel dvakrát vyzván k předložení dokladu o nepropustnosti odpadní jímky (dne
22. 10. 2008 a 3. 12. 2008) a dne 3. 12. 2008 byl vyzván také k provedení opravy jímky. V těchto
výzvách byl stěžovatel informován o výsledcích prohlídky stavby. Na výzvy stavebního úřadu
pak stěžovatel reagoval dopisem ze dne 27. 4. 2009, v němž nezpochybnil při prohlídce zjištěný
stav, ale naopak poukázal na to, že za poškození předmětné jímky nese odpovědnost nájemce,
a proto se má stavební úřad obrátit na něj. Stěžovateli přitom nic nebránilo, aby zpochybnil
zjištění stavebního úřadu, avšak neučinil tak. Jeho námitka, že se nemohl vyjádřit k podkladům
pro vydání rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení provedení udržovacích prací, proto není
důvodná. Ze správního spisu dále vyplynulo, že před vydáním rozhodnutí o nařízení udržovacích
prací proběhla již dříve prohlídka stavby, a to dne 26. 4. 2007, které se stěžovatel účastnil
a kdy bylo na místě zjištěno, že jímka prosakuje a v důsledku toho praská betonový vjezd
do garáže a je cítit zápach. Totéž bylo pracovníkem stavebního úřadu konstatováno při prohlídce
dne 21. 10. 2007, kdy byly dokonce u vjezdu do garáže domu č. p. 138 zjištěny fekálie. To, že se
jedná o pokračování předchozího řízení poté, kdy krajský úřad dne 15. 8. 2007 zrušil rozhodnutí
stavebního úřadu o nařízení udržovacích prací ze dne 7. 6. 2007, nezpochybňuje skutečnosti
zjištěné na místě stavby dne 26. 4. 2007, neboť důvodem, proč krajský úřad rozhodnutím
ze dne 15. 8. 2007, č. j. 120771/2007/KUSK, zrušil v pořadí první rozhodnutí stavebního úřadu
o nařízení udržovacích prací byla skutečnost, že stavební úřad opomněl nejprve stěžovatele
vyzvat k provedení těchto prací ve smyslu ust. §139 odst. 1 stavebního zákona a nedostatečně
odůvodnil, jaký veřejný zájem má být nařízením udržovacích prací chráněn. Při rozhodování
stavebního úřadu a krajského úřadu nasvědčovaly zjištěné skutečnosti tomu, že stav poškození
jímky je dlouhodobý. Stěžovatel ani v odvolacím řízení nedoložil žádný doklad, kterým
by zjištěný skutkový stav zpochybnil, mimo tvrzení, že závadný stav způsobili nájemníci a že se
mohlo jednat o jednorázovou situaci v důsledku deště či havárie. Pouhé ničím nepodložené
tvrzení stěžovatele nemohlo zpochybnit zjištění stavebního úřadu a nebylo ani důvodem,
aby krajskému úřadu o stavu zjištěném stavebním úřadem vznikly důvo dné pochybnosti,
pro něž by bylo nutné opět provést prohlídku stavby. N ámitka, že stavební a krajský úřad
rozhodoval na základě neúplně zjištěného stavu věci, tak není důvodná.
V případě nařízení udržovacích prací stěžovateli jako vlastníkovi stavby však zůstává
spornou otázka, zda stavební úřad nařídil udržovací práce skutečně vlastníku stavby, tj. jímky,
na což stěžovatel poukazoval i v kasační stížnosti. Z obsahu správního spisu vyplynulo,
že stěžovatel je vlastníkem domu č. p. 138 na pozemku st. 195 o výměře 82 m2, jenž byl zřejmě
geometricky oddělen od stávajícího domu a pozemku, a dům č. p. 138 pak využíval i nadále
k zachycení odpadních vod jímku vybudovanou spolu s přístavbou domu č. p. 137 povolenou
v roce 1961 původnímu vlastníku objektu č. p. 137. Stavební úřad svůj závěr o tom, že nařídil
udržovací práce jímky vlastníkům domu č. p. 137 a č. p. 138, opřel o skutečnost, že jímka
je společná pro domy č. p. 137 a č. p. 138. Stěžovatel v odvolání proti tomuto rozhodnutí
namítal, že stavební úřad vůbec nezkoumal, zda je vadná jímka stavbou ve smyslu ust. §2 odst. 3
stavebního zákona, zda je věcí samostatnou či příslušenstvím domu, a to kterého, resp. domu
kterého vlastníka, a že je nutné vycházet z občanského zákoníku. Krajský úřad k této námitce
uvedl, že zjistil, že touto otázkou se stavební úřad vypořádal již v dřív e vydaném rozhodnutí
v této věci, kdy z nařízeného jednání spojeného s ohledáním na místě dne 26. 4. 2007,
kde byl přítomen i stěžovatel, byl pořízen protokol, ve kterém byly sepsány závady na domě
č. p. 138, a dále že poškozená jímka je společná pro oba domy. Takto formulovaný závěr
krajského úřadu však neobsahuje žádnou argumentaci, která by reagovala na odvolací námitku
stěžovatele týkající se toho, zda je jímka součástí stavby (domu č. p. 138) či jejím příslušenstvím,
a v této souvislosti také toho, kdo je vlastníkem jímky. Odkáže-li v odůvodnění rozhodnutí
krajský úřad pouze na obsah blíže nespecifikovaného rozhodnutí stavebního úřadu, aniž
by uvedl, jak se v tomto rozhodnutí stavební úřad s otázkou vlastnictví jímky vypořádal, a aniž
by uvedl svou vlastní právní argumentaci, v níž by se zabýval povahou jímky jako stavby
v občanskoprávním smyslu a námitkou vlastnictví jímky, a aniž by podpořil své závěry
skutkovými důvody, neodpovídá takové odůvodnění požadavkům na přezkoumatelné správní
rozhodnutí.
Městský soud pak uvedl, že stěžovatel nezpochybnil, že je vlastníkem domu č. p. 138 a
tedy nezpochybnil ani to, že je vlastníkem odpadní jímky, jejíž stavba byla povolena právě
se stavbou jeho domu. Dále uvedl, že jímka byla povolena s přístavbou domu č. p. 137, která nyní
tvoří součást dvojdomku č. p. 138, že jímka byla povolena se stavbou domu č. p. 138 a že jímka
je umístěna na pozemcích st. č. 195 a 196, přičemž vyšel ze zjištění učiněných ve dnech
26. 4. 2007 a 22. 5. 2007. K těmto závěrům městského soudu Nejvyšší správní soud uvádí,
že z protokolů ze dne 26. 4. 2007 a 22. 5. 2007 není zřejmé, na kterém z pozemků se předmětná
jímka nachází a zda se po rozdělení pozemků opravdu nachází na pozemcích st. č. 195 a 196.
Skutečnost, že jímka stavebně-technicky souvisí s domy č. p. 137 a č. p. 138 (z obsahu
odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu je zřejmé, že je používána k zachycování odpadních
vod z těchto domů), nevylučuje, že může být samostatnou věcí ve smyslu občanského práva
a že může, ale i nemusí, být ve vlastnictví stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 37/2000). Závěr, že jímka je stavbou ve smyslu ust. §139
odst. 1 stavebního zákona, odůvodnil městský soud existencí povolení na přístavbu k domu
č. p. 137 podle stavebně-právních předpisů. Nijak ovšem neodůvodnil svůj závěr, proč
od vlastnictví domu č. p. 138 odvozuje i vlastnictví jímky a není ani zřejmé, zda jímku považuje
za součást domu č. p. 138 (součást stavby) či za samostatnou věc v občanskoprávním smyslu,
jež je jeho příslušenstvím a jejíž vlastník je shodný s vlastníkem tohoto domu. Otázka vlastnictví
jímky je přitom předběžnou otázkou, bez jejíhož vyřešení nelze dospět k závěru, že stavební úřad
byl oprávněn nařídit stěžovateli udržovací práce jímky. Pouze ze stavebního povolení
z roku 1961, jímž stavební úřad podmínil přístavbu k domu č. 137 zřízením jímky pro daný
objekt, nelze dovozovat vlastnické právo stěžovatele k jímce, již s ohledem na to, že z povolení
přístavby vyplývá, že v době rozhodování stavebního úřadu o povolení přístavby byl vlastníkem
domu č. 137 J. M . Od úpravy práv a povinností spojených s užíváním jímky, tj. které domy jsou
na ni napojeny, která je zřejmě předmětem dohody stěžovatele a M. J., také ještě nelze bez dalšího
dovozovat vlastnické právo k jímce ve prospěch konkrétní osoby. Proto je nutné v dalším řízení
vyřešit otázku, zda rozdělením domu a pozemku na dva samostatné domy se jímka stala i součástí
domu č. p. 138, společným příslušenstvím domů č. p. 137 a 138 či zda měla nějaký jiný právní
osud a zda vlastník oddělením vzniklého domu nabyl zároveň i vlastnické právo k jímce, jež
slouží oběma domům.
Pokud z obsahu odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a městského soudu není
zřejmé, o jaká skutková zjištění a právní úvahy opř ely svůj závěr, že stěžovatel je vlastníkem
jímky, jsou závěry městského soudu a krajského úřadu nepřezkoumatelné , a to pro nedostatek
skutkových důvodů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS a ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Ads 23/2004 – 49, oba dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud proto z výše uvedených důvodů napadený rozsudek podle
ust. §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Městský soud je podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán práv ním názorem vysloveným
v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu